kiwiblog

Tomáš Klus: píseň z pohádky Tajemství staré bambitky

2012-01-01T22:59:00.000+01:00

Poslední dny roku jsem prožila na severní Moravě. Částečně v pivovaru Rohan na výjezdním zasedání Buchet. Kdo ví, o co jde, ten se má a kdo neví, ani to nepotřebuje vědět.

Jinak by se to dalo nazvat taky sraz fanynek Tomáše Kluse. V euforii z nové pohádky Tajemství staré bambitky jsme se na ni podívaly jako na pohádku před spaním ještě dva dny po televizní premiéře.

No není krásná? A to nejen kvůli Tomáši Klusovi. Prostě originální, nápaditá, trochu ironická... a navíc vtipně zapadající do olomouckého kontextu.

"těm z Hradu se nedá věřit!"

"a proč ho nechceš? -protože je z Hradu!"

No ale my máme samozřejmě Hradňáky rády :-)

A teď už krásná, milá a romantická písnička z této pohádky:

Můj Šťastný cirkus

2011-12-28T20:17:00.000+01:00

Jaké je to být principálem cirkusu? Ochočit si lva, učit opice žonglovat nebo se dívat, jak kamarád chodí po laně v šílené výšce...to nevím. Každopádně v Šťastném cirkusu nemám ani lva, opice, ani provazochodce. Pouze tři kluky s kytarami.

Před necelými dvěma lety nastal ve skautském středisku velký kytarový boom. Morty s Luďou se rozhodli, že si spolu občas něco zahrají. A já jsem se jim do toho za čas vnutila s klávesami. Nakonec jsme přibrali ještě Božu (Vojtu) s baskytarou. První půlrok jsme tomu říkali zpívánky. Bylo to spíš nepravidelné než pravidelné, hráli jsme Nohavicu, Kluse, Jarrety, všichni se snažili ze svých nástrojů vyždímat co nejvíce a byl z toho pěkný chaos. V září loňského roku jsme se rozhodli povýšit zpívánky na kapelu a pořídit si trochu ozvučení.

Taky jsme museli vymyslet název. První návrh Lucka a její tygři jsem rázně zavrhla. Barvy Lucky se mi líbily, ale taková skupina už kdysi existovala. Potom Lucky Bar, to ale silně evokovalo jeden vyškovský pajzl a nakonec Lucky Circus. A to se ujalo. Tak mám tedy cirkus :-)

Kluci časem začali tvořit vlastní písničky, něco přežilo, něco bylo zavrženo, něco překopáno. Tak teď máme čtyři použitelné. A s tím se už dá udělat trochu srandy. A když už je kapela a má co hrát, tak proč se s tím nepochlubit? V září Lucky Circus bez Lucky hrál na jedné oslavě narozenin a vzniklo takové nadšení, že jsme začali plánovat vlastní koncert. Bylo těžké se sejít všichni, prožili jsme pár úskalí, chvíli to vypadalo, že už domluvený koncert padne. Nakonec ale všechno vyšlo a my jsme měli den před koncertem.

Na zkoušce, dá se říct generální, vypluly na povrch některé zásadní nedostatky. Někde se prostě vždycky ta chybička (co chybička, naprosto zásadní chyba) musí vloudit! Ale repertoár už jsme neměnili. Po zkoušce jsme ještě zajeli do klubu, kde bude koncert. A já jsem jela autem. A parkovala. A nevšimla si naprosto neviditelného obrubníku (ani kluci si ho nevšimli). No a pneumatika utrpěla tržnou ránu. O něco později, když tři kluci dřepěli kolem pneumatiky a vyměňovali ji, jsem se zařekla, že nikdy nebudu emancipovaná. Zvládla jsem držet a podávat šroubky :-)

Ale už tu byla sobota, úplně poslední zkouška, já ráno téměř bez hlasu (do večera se naštěstí objevil), převážení nástrojů a aparatury, zvučení, řešení malinkatého prostoru...Před námi Angličan Nick Stuart Bain hrající s kytarou světové hity a pak už my. V klubu jsem si připadala trochu staře, protože byl skoro plný gympláků. Ale bylo vidět, že si to užívají a ten kotel, který vytvořili, mi hodně zvedl sebevědomí. Když jsme zvládli dvě do té doby nezvladatelné písně, už to všechno šlo naprosto v pohodě a užívali jsme si to s ostatními. Mikrofon, to je moje :-)

Po koncertě za mnou přišel nějaký opilý „zjev“, měl se ke mě a říkal, jak dobře hraju a zpívám a ať ty kluky vyměním. Tak to v žádném případě. Když jsem byla v pubertálním věku, snažila jsem se sbalit někoho kytarou a zpěvem. No teď vím, že to jde, ale je to dost pochybné...

A ještě jeden zážitek, takový trochu tragikomický. Když jsem si přišla sednout za skauty ve věku 15-18 let, jeden z nich mi povídá „přisedni si, Luci, pojď mezi nás omládnout!“ Takže tak :-)

Po nás hráli Maggots, čtyři třeťáci z gymplu, kterým vlastně vděčíme za publikum. A šlo jim to.

A i když to s naší kapelou do budoucna vypadá všelijak, v nadšení z odehraného koncertu jsme se rozhodli zkusit štěstí na soutěží skautských kapel v Brně. Tak na konci ledna můžete držet pěsti!

(bandzone.cz/luckycircus)

Spirituál kvintet: Z Betléma se ozývá

2011-12-25T22:40:00.003+01:00

A už je to tady. Pro někoho Vánoce skončily rozbalením dárků, ale oficiálně trvají ještě dva týdny. Tak je třeba si to užít, třeba i poslechem vánočních písní.

Naším "rodinným" vánočním hitem se před několika lety stala píseň Z Betléma se ozývá od Spirituál kvintetu (tedy celkově Spirituál kvintet je pro nás takovým symbolem Vánoc, vždycky při poslechu jejich desek zdobíme stromek).

Z Betléma se ozývá je stejně jako mnoho dalších krásných vánočních spirituálů na desce Hanba nám! z roku 1994.

Šťastné a veselé!

2011-12-21T23:23:00.001+01:00

Všem pravidelným, občasným i zcela náhodným čtenářům mého blogu přeju krásné a požehnané Vánoce, nějaký ten dárek pod stromečkem a jen to nejlepší do celého dalšího roku

Jablkoň: Hovada Boží, Předvánoční koleda

2011-12-18T20:20:00.002+01:00

Štve mě, když lidi říkají, že Vánoce jsou na nic. Že se jen stresují, na Štědrý den jsou na ostatní milí, předají si dárky, podívají se na pohádky, přejí se a 25., v lepším případě 26. prosince mají po Vánocích.
Před několika lety vydala Jablkoň album Hovada Boží, na kterém je několik trefných předvánočních písniček.

Nejdřív s humorem: "Kampak všichni spěcháme, kampak všichni jdem? Tam, kde svítí hvězda nad hypermarketem"

a pokud je libo vážnou, tesknou, smutnou, tak tady je ještě jedna. Obdivuji autory Petra Skoumala a Jana Buriana, jak ten současný častý přístup k Vánocům vystihli.

Lucie v písních

2011-12-13T23:32:00.000+01:00

Pravda, tento článek se může zdát tak trochu egoistický. Ale za pár let se mi podařilo nasbírat pár písniček, ve kterých se vyskytuje jméno Lucie. Tak bych tento článek dneska chtěla věnovat všem mým jmenovkyním k svátku.

Dříve jsem trochu záviděla Maruškám, protože o nich je těch písní asi nejvíc (Nohavica, Klus, Navarová,...a mnoho dalších) a to nepočítám písně o panně Marii. No ale zjistila jsem, že Lucie na tom zdaleka nejsou špatně...

Nejdřív několik písní, které jsem nenašla na YouTube. Je tedy čistě na vás, čtenářích, jestli si je najdete někde jinde a poslechnete.

Moje srdeční záležitost je Lucie ahoj! Od Bratří Ebenů. Každé ráno mi hraje na budíku „Píšu ti z důvodů prostých, právě jsem překonal ostych, už si mě vodíš na niti, to chlap cítí....“ no romantika :-) Je na desce Malé písně do tmy a je mnohem starší než YouTube, takže ji tam prostě nenajdete.

Moc milá písnička je Slunovrat, kterou napsal Emanuel Míšek a nazpívala Kateřina Jakubcová. Docela dávno jsem ji slyšela na Proglasu a okouzlila mě. Taková jemná, má krásnou atmosféru. A hlavně popírá mé neoblíbené rčení, když se tam zpívá „Lucie černé noci neupije“

Naopak v jiné písni se to zpívá zcela otevřeně. Ale i tak ji mám ráda. Stejně jako pohádku, ve které se objevila. Takže Lotrando a Zubejda, písnička Mniši a úryvek „Svatá Lucie zas noci upije“

Ještě další návrat ke slunovratu, tentokrát v písni Lucie a slunovrat. Původně ji napsal i nazpíval František Stralczynský, který už dnes nežije. Na YouTube jsem ji našla v podání Majerovek s pěkným klipem. „...a Lucie má světice...“

Písnička Lucie od skupiny Bůhví je taková zvláštní, temná, pochmurná...a trochu zoufalá...

Když jsem zjistila, že Traband nahrál písničku Lucie, měla jsem radost. Ale hrdinka této písně není zrovna mým vzorem: „Lucie byla skvělá holka, nejlepší holka z okolí. Měla jen jednu drobnou vadu, šla s kýmkoli...“

Ztratila Lucinka bačkorku mi zpívala vedoucí na mém prvním táboře, když mě píchla včela do krku a jeli jsme do nemocnice. Mě to tehdy trochu namíchlo, protože zatímco Lucinku v písničce píchla pouze do nohy, já jsem na tom byla mnohem hůř a díky tomu, že jsem dávala pozor, když nás učili zdravovědu, jsem si byla moc dobře vědoma toho, v jakém ohrožení je můj život. Každou chvíli jsem čekala, že se mi v krku všechno nafoukne a já se udusím...

Lucy od skupiny Skillet má hlubší význam. Jedna středoškolačka čekala děťátko, ale rozhodla se pro potrat s tím, že bude celý problém vyřešen. Ale časem kvůli tomu začala trpět depresemi a lékař jí poradil, aby miminko pojmenovala a udělala mu pohřeb. A tak jej pojmenovala Lucy...a o ní je tato písnička

Světově proslulá je Santa Lucia, takový valčíček. Má miliony verzí, a tak jsem vybrala Elvise Presleyho.

Mým nejnovějším úlovkem je píseň, kterou mi minulý týden pustila moje spolubydlící k probouzení. Lucie vstávej! Od Svěráka a Uhlíře. No nevyhnalo by vás to z postele? A tvrdě konkuruje Marku Ebenovi, když se v ní zpívá cosi o „nejhezčí z žen“ :-) asi se brzy stane mou novou melodií na budík.

Leonard Cohen: Hallelujah

2011-12-10T20:50:00.000+01:00

Dnes představím něco z přednášky, o které jsem psala minule. Asi každý zná píseň Hallelujah - "tu ze Shreka". Ale ona zní v originále naprosto jinak.

Rozhodně není tolik líbivá. Ale má své kouzlo, to rozhodně. Však porovnejte:

Můj hudebně-žurnalistický vzor

2011-12-07T12:47:00.000+01:00

Milan Tesař je hudební publicista, moderátor na festivalech, bývalý dramaturg televizního pořadu Na moll, hudební redaktor rádia Proglas...No a hlavně můj hudebně-žurnalistický vzor.

Věnuje se především okrajovým hudebním žánrům, a díky tomu množství posluchačů považuje rádio Proglas za stanici s kvalitní hudbou. Právě hudba přilákala k poslechu rádia Proglas také mnoho nevěřících lidí. Tesař poslouchá nová alba, všímá si zajímavostí, souvislostí, zařazuje písničky do vysílání, připravuje hitparádu Kolem se toč!, rozhovory s hudebníky nebo profilové hudební pořady. Když jsem ve dvanácti začala poslouchat jeho pořady, řekla jsem si: „To bych taky jednou chtěla dělat“. A šla jsem si za tím. A kde jsem teď? Ve třetím ročníku žurnalistiky a muzikologie... Na muzikologii mám rozhlasovou specializaci a téma mé bakalářky je Hudební redakce Českého rozhlasu Olomouc. Rozhlas mě fascinuje.

Milan Tesař navštívil Olomouc ve středu 23.11., aby měl po studentské mši přednášku na téma „Křesťanské prvky v moderní populární hudbě“. Těšila jsem se už od září, kdy se mi dostal do ruky program středečních přednášek. Mše byla extrémně dlouhá a všichni byli pořádně vymrzlí. To se možná podepsalo i na účasti na přednášce. A také zima na centru Aletti některé přítomné vyhnala dříve, než přednáška skončila. Ale já jsem se nedala. A stálo to za to.

Kdo z nás se někdy zaposlouchal do textu tolik známého hitu Rivers of Babylon od skupiny Boney M? Jistě nejen mě překvapila informace, že text je citací Žalmu 137 „U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sión.“ V některých písních, které zazněly, byly křesťanské prvky celkem jasně znatelné, například v písni Halleluja od Leonarda Cohena, kterou proslavil film Shrek.

Po několika úvodních zahraničních ukázkách se Milan Tesař věnoval hlavně české tvorbě. Bohužel po dlouhé mši nezbylo moc času na ukázky, takže převládalo mluvené slovo. Je to trochu škoda, protože jména jako Petr Linhart, Sestry Steinovy, Oldřich Janota, Jiří Smrž či textař Jiří Moravský Brabec, nejsou moc známá, ale jejich písně mám moc ráda. Ale třeba si někdo na základě této přednášky tyto interprety vyhledá a pozná novou kvalitní hudbu.

Vždycky, když Tesaře poslouchám nebo od něj něco čtu, říkám si, jaký má ten člověk hudební přehled. Byly doby, kdy jsem ke každé písni, co jsem slyšela, dokázala říct název písně, interpreta, alba, na kterém vyšla, v kterém roce a u kterého vydavatelství. Teď jsem ráda, když rozpoznám interpreta. Co jsem hudbu začala studovat, mám mnohem méně času na to, co jsem dřív poslouchala. Hlavně, že dokážu analyzovat Mahlera či Beethovena...

Ale třeba se někdy v nějaké redakci uchytnu. Třeba v rozhlasové...a třeba i v hudební...bylo by to moc báječné...

Svěrák & Uhlíř: Prosinec

2011-12-03T22:32:00.000+01:00

Ach, kdyby ten čas tak neletěl...Už abychom sháněli dárky a chystali si kalendáře s novou číslovkou na konci.

Dnešní písnička ani nepotřebuje komentář. Naprosto aktuální. Jen na tu bílou zahradu, chumelení a mráz, který opřede řeku, si budeme ještě muset počkat. Snad se tedy dočkáme.

Na prahu nového roku

2011-11-30T21:44:00.000+01:00

Během roku prožíváme různé typy roků. Ten kalendářní od ledna do prosince, školní či skautský od září do června, nebo taky církevní, který začíná adventem – není přesné datum, ale vždy koncem listopadu. A jako se 31. prosince slaví Silvestr, tak my věřící slavíme před první adventní neděli takového církevního Silvestra. A na tom nedávném jsem měla opravdu za co děkovat.

Uvědomila jsem si, že ten uplynulý církevní rok pro mě znamenal opravdu moc. Na minulém Silvestru to vlastně všechno začalo. Tedy konkrétně, mé angažování ve VKH. Tehdy jsem znala tak asi tři lidi, kteří se kolem toho motali. Ale to stačilo, aby mě taky zapojili. Psala jsem článek o Silvestru na web VKH. Díky tomu jsem byla pozvaná na afterparty na punč a tam jsem poznala asi pět nových lidí. O něco později jsem zavítala na Hrad na promítání Princezny ze mlejna. A tehdy jsem zjistila, že bydlím téměř naproti Monči, mé letošní nové spolubydlící. A taky jsme zjistily, že máme rády procházky, Svěráky, Uhlíře, Cvrčky, rozhlas, mikrofon, mluvení, zpívání...

V lednu to nabralo spád. Ve zkouškovém jsem v menze sem tam potkávala známé tváře, den po dni víc a víc, z neznámých se stávaly další známé a ke konci zkouškového už nás chodilo i čtrnáct. V tom zkouškovém se stalo plno krásných událostí. Nabídka moderování plesu, která se neodmítá, velkolepá oslava narozenin tří hradních pánů, každotýdenní karaoke, účast na radách VKH,...

Na plese nabídka dalšího moderování – koncertu SchOLy v televizi. A abych toho neměla málo, ve SchOLe jsem ještě začala zpívat. Takže víkendovky, akce na Aletti, návštěvy kamaráda Huberta...a několik podstatných změn. Ta první – rozhodnutí odejít ze Stojanovy koleje a druhá – nejet na setkání do Madridu s Vyškováky, ale s VKH. Ale o tom v jiných čtrnácti článcích.

Přišel podzim, nové bydlení – převážně s holkama ze SchOLy. A zařadily jsme se na seznam privátů se jménem – po Hradu či Beránkovi přišlo Depo (bydlíme kousek od „místa, kde spinkají tramvaje“).

Na podzim jsem se podílela na Dnech důvěry – psaním tiskovek, moderací a zpěvem. Po odchodu ze Stojanky jsem nechtěla duchovně zaostávat, a tak jsem začala chodit do Mořického spolča. Párkrát jsem vypomohla v čajovně, jela jsem na ples v genderově vyrovnané skupince,...

A poznala jsem moc moc moc lidí. A tady přichází kámen úrazu. Dříve jsem si vždycky všechny pamatovala, ale já jsem byla pro ostatní tak nenápadná, že při dalším setkání si vůbec nepamatovali, že se se mnou seznamovali. Taky jsem si myslela, že někteří známí lidé jsou namyšlení, protože nezdraví ostatní. Ale už je chápu. Když jste někde vidět, lidé si vás zapamatují. Ale těch lidí je tolik, že se to pak všechno nedá vstřebat. A proto jsem se cítila na letošním Silvestru trochu trapně, když mě během večera zdravili tři lidé, kteří mi museli připomenout, odkud se vlastně známe.

Na základce jsem byla velký loser. Na gymplu už sice menší, ale pořád nic moc. Nebyla jsem „pařmen“ Na Stojance jsem zas byla „moc pařmen“. A teď jsem mezi svými a jsem ráda.

Tak jsem zvědavá, jak na ten právě začínající rok budu vzpomínat na příštím Silvestru. Teď, když už mám kolem sebe tu lidskou základnu, by neškodil jeden konkrétní člověk, ke kterému bych měla blíž než k těm ostatním...ale to se taky vyvrbí, věřím tomu :-)

Panenka vyzutá: Princezna z louky

2011-11-27T13:58:00.000+01:00

K dnešní kapele jsem se dostala docela náhodou. Byla jsem na velikonoční prázdniny u kamarádky v Brně a zrovna ten den byl koncert Panenky vyzuté. Nic nám to neříkalo, ale Kačer, kapelník Mošen, nás zlákal, že jsou hodně dobří. Tak teda že půjdeme, co dělat celý večer, že...

Nezklamali. Sice zpěvák dost přehrával, ale do těch písniček se to docela hodilo. Asi poprvé jsem tehdy viděla cajón, dalšími nástroji byly kontrabas, kytara a violoncello. Písně měly nápad a dodnes si pamatuji, jak jsme se po cestě z koncertu předháněli, kdo líp vysloví refrén jedné z nich ("ó já jsem, ale ó ale tohle tedy já jsem ó ale tohle já jsem")

Dnes sem dávám jinou píseň - Princeznu z louky

Obsahuje pěkné metafory. Jak si někdy schválně děláme situaci mnohem těžší než je...

...sníš o tom, že přijde princ s beranidlem...

...a ještě ty dveře přivřeš židlí, to aby na svý si přišlo to beranidlo...

...přestaň už snít o beranidlu, oddělej tu židlu a vezmi klíč!

Zaplatila jsem si zápočet

2011-11-23T13:54:00.000+01:00

Óóó, skandál! Korupce na UPOL!!!

Ale ne, vůbec to není tak, jak si všichni myslíte. Do kapsy nikoho z vyučujících nešla ani koruna. To jen jsem rozmazlená studentka muzikologie zvyklá na koncerty zdarma. Ale většinou jen ty „vážné“. A co potom dělat, když úkolem k zápočtu do předmětu, který se zabývá jazzovou hudbou, je přednést recenzi navštíveného koncertu? No jednoduše je třeba na ten koncert jít a také si na něj zaplatit vstupné.

Trochu mě to štvalo, protože jazzové koncerty nejsou úplně nejlevnější. Tak jsem si vybrala z programu olomouckého Jazz Tibet klubu vystoupení Martina Kratochvíla a Jazz Q společně s hosty, mimo jiné s Oskarem Petrem. Toho jsem znala už ze skupiny Marsyas, a tak to pro mě nebylo úplně moc cizí. Abych pravdu řekla, na koncert se mi moc nechtělo. Ten týden byl docela nabitý, pár dní před tím jsem byla na vynikajících Hm... a taky jsem neměla s kým jít. Jak jsem před pár měsíci psala, že do Jazz Tibetu bych sama nešla, protože se sedí u stolečků, tak jsem toto pravidlo porušila, ale nadšená jsem z toho rozhodně nebyla.

Přišla jsem dovnitř, zaujala místo u malého volného stolečku, porozhlédla se po okolí a všimla jsem si, že jsem určitě nejmladší z celého publika. To už se mi dlouho nestalo. Naposledy tak ve 13 letech, když mě rodiče začali brát na folkové koncerty. Rozhodla jsem se ignorovat své okolí a být zcela profesionální, Vytáhla jsem si blok a tužku a všechny postřehy, názvy písní, obsazení v jednotlivých skladbách...to všechno jsem si zapisovala. Trochu jsem si připadala, jak nějaký kontrolor z doby komunismu, který sedí vzadu, sám, s papírem a tužkou a něco si zapisuje...

Jak moc se mi na koncert nechtělo, tak jsem z něj byla nadšená. Ta hudba se tak dobře poslouchala, všichni hudebníci byli vynikající, zpěváci taky a ještě k mému nadšení vystupoval jako host saxofonista Joe Kučera (a to už jsem dopředu oželela, že jdu na jazzový koncert, při kterém neuslyším můj oblíbený nástroj). Kapela hrála téměř tři hodiny a já bych vydržela poslouchat i déle. Tak jsem vlastně nakonec ráda, že jsem si díky zápočtu rozšířila hudební obzory a navštívila kvalitní koncert...

Sestry Steinovy: Řeko mojí duše

2011-11-20T14:25:00.001+01:00

Opět je tu výlet až na dno mé folkové paměti. Další z písní, které mě před nějakými osmi, devíti lety zaujaly na první poslech a dodnes je má přízeň neopustila.

Duo Sestry Steinovy tvořily skutečné sestry Karolína Kamberská a Lucie Steinhauserová. Dnes už společně nehrají, pouze Karolína Kamberská vystupuje sólově.

Z dnešního pohledu se trochu divím, že se mi to od začátku líbilo. Mezi všemi těmi Žalmany a Poupaty, které jsem tehdy obdivovala, to působí jak Stravinskij mezi Mozartem a Beethovenem.

Píseň Řeko mojí duše je na albu Lilie polní, které vyšlo v roce 2001 u Indies Records.

Moje včelky

2011-11-16T13:55:00.001+01:00

Mám jich celý roj, a přece nejsem včelař. Jen vedoucí skautského oddílu s názvem Včelky. Už sedmý rok se podílím na vedení, z toho třetí rok jsem přímo vedoucí. Už jsem několik generací „odchovala“ a poslala dál ke skautkám. Některé jsem pouštěla s lítostí, u některých jsem si oddechla a popřála skautkám pevné nervy. Někdy byl rok včetně tábora spíše klidnější, jindy se objevila nějaká „živelná“ včelička a občas vyvolala nějakou hádku. Vždycky jsme dělaly soutěže dvou skupinek proti sobě a vždycky se našlo něco hrozně nespravedlivého.

Před pár lety jsme trochu změnili strategii. Jednak tím, že se objevila velká poptávka od rodičů předškoláků, a tak jsme rozšířili věkové rozmezí oddílu. Už asi čtvrtým rokem máme vždy několik nováčků ještě ve školce. Druhá změna byla zcela vědomá a plánovaná, a to menší zaměření na soupeření.

Jak to děláme? Skupinky na táborech nejsou pevné, každý den se mění, jednou jsou dvě skupiny, podruhé tři, potom dvojice či čtveřice. Občas hrají jednotlivci sami za sebe. A tak se vyhneme nespravedlivému rozdělení do týmů. Závěrečná hra, ať už na táboře či výpravě, dovede skupinky do situace, kdy se musí spojit v jeden celek a objevit poklad/vysvobodit princeznu/zachránit planetu... společnými silami.

Není nic krásnějšího, než když člověk vidí výsledky své práce. Nedávno jsme měli střediskový sportovní turnaj. Úplně vidím, jak si před pár lety holky nadávaly, když nechytily míč, byly nervózní a uječené. Letos jsem úplně hleděla, když nejstarší včelka zavolala na tu nejmenší, aby přišla blíž, že jí nahraje. Sice to nechytila, míč vzalo druhé družstvo, ale holky to zopakovaly znovu. Chvíli hrály mezi sebou ty velké, daly pár bodů a potom zas nechaly prostor těm nejmenším. I na překážkové dráze. Žádné křičení „pohni!“. Velká vzala malou za ruku a celou dráhu šla s ní.

To byla taková pohoda, tak dobrý pocit. Ačkoli se holky v turnajích nijak neumístily, bylo vidět, jak si celý den užívaly.

Občas si říkám, jak mě ten skaut okrádá o čas, jak bych mohla dělat milion jiných věcí. Ale po takových zážitcích se zase vždycky ujistím, že na tom něco bude. Že třeba nějak dobře ovlivním ty děti i do života. A to mi stojí za to!

Hm...: Můj příběh

2011-11-11T11:11:00.000+01:00

Začalo to tím, že jsem si na začátku září prošla programy všech olomouckých kulturních zařízení. Zjistila jsem že v Jazz Tibetu zahrají Hm..., což mě hodně zaujalo. Už jsem na nich jednou v Olomouci byla a rozhodla jsem se, že si nenechám ujít žádnou další příležitost vidět a hlavně slyšet tuto skupinu naživo.

Pokračovalo to někdy v říjnu na Aletti, kdy se Radeczek zmínil, že budou Hm..., Adélka hned nadšeně potvrzovala, že půjde taky a já jsem nestačila hledět, že Hm... zná tolik lidí.

Na afterparty po divadelním představení Arabská noc opět přišla řeč na Hm.... Ríša všechny přítomné navnadil recitováním básní, které zhudebňují a dokonce i něco zazpíval. A chytla se Helča.

A další pokračování bylo necelé dva týdnu před koncertem na kolaudačce u Máji, kde kluci kytaristi najednou spustili písničky od Hm... a několik lidí se přidalo se zpěvem. Když bydlím asi dvě minuty od Jazz Tibetu, tak jsem se nabídla, že půjdu koupit lístky, jestli někdo bude chtít. A rázem se mi nahlásilo 8 lidí. V dalších dnech se přidali ještě další, a tak jsem se vydala koupit lístky.

"Dobrý den, prodáváte lístky na Hm...?" "Ano" "Tak bych jich chtěla 13." "13 lístků?" Ta slečna na mě hleděla dost nevěřícně, ale lístky mi prodala.

To byla asi největší parta, se kterou jsem šla na koncert.

A koncert byl skvělý, výborný, výtečný, vynikající. Skvělí muzikanti, výborné nápady, výtečné hraní si s texty i hudbou, vynikající atmosféra.

Je těžké vybrat jednu konkrétní píseň, když jsou všechny tak dobré...

ale stejně... "chci repovat v hustý repový kapele, jenže ten můj blbej kukuč vypadá tak nesměle. Celý život hrál jsem jenom folk a kántry a celý život budu hrát jen folk a kántry..."

(Můj příběh vyšel na albu Plán na zimu, které kapela vydala vlastním nákladem v roce 2008. Album bylo nominováno na folkového Anděla, ale předčili je Bratři Ebenové)

Milý Ježíšku...

2011-11-09T16:27:00.000+01:00

celý rok přemýšlím, co Ti napíšu. A jak jsem tak přemýšlela, přišla jsem na důvod, proč jsem ještě nikdy nenašla pod stromečkem saxofon.

Ty si žiješ v nebi mezi anděli, a ti, jak známo, hrají na šalmaje. Žádné saxofony asi nemají. No a jak se tedy máš vyznat v tom, co po tobě vlastně chci?

Možná mi tato myšlenka trochu hapruje s tím, že běžně nosíš počítače, lyže, mobily, eMPétrojky a kdovíco ještě. Ale na to jsem taky přišla. O to si píše tak moc lidí, že ti to nedalo a zjistil sis o těchto novinkách podstatné informace, abys mohl vyplnit přání té většině. Ale o saxofon si asi jen tak kdekdo nepíše. Tak já ti to trochu přiblížím. Představ si takovou šalmaj. Má toho se saxofonem docela dost společného. Třeba to, že se oba nástroje řadí do skupiny dřevěných nástrojů (nedej se zmást, že to tak nevypadá...) Oba jsou dechové. Oba mají plátky. Akorát šalmaj dva a saxofon jeden. Šalmaj je na konci rozšířená do takového „trychtýře“, ale to se podobá spíš dnešním hobojům. To je taky krásný nástroj, ale až uvidíš saxofon, spadne ti brada. Ten, ač patří do rodiny dřevěných nástrojů, je mosazný, krásně se leskne, je zahnutý, má klapky a nádherný zvuk. Jo, na to jsem ještě v minulých letech zapomněla, chtěla bych altsaxofon. Ten je tak decentně zahnutý, ne moc jako třeba tenorový nebo barytonový (na ten hraje Lisa Simpsonová).

Tak teď už víš. No ale letos asi stejně budu potřebovat trochu praktičtější nadílku.

Můj počítač na mě už víc jak rok řve, že chce vyměnit baterku. Jen taková doplňující informace, mám počítač Dell Inspiron 1525. A když bude baterka větší než ta původní, nebudu se bránit. A brzy také bude postrádat místo na pevném disku. To by mohl vyřešit nějaký externí disk.

Pak by to chtělo něco pro parádu. Taková kabelka, která nebude tak moc velká, jak ta černobílá, ale ani tak malá, jako plesová. Něco, s čím bych mohla třeba chodit do divadla a nevypadalo by to jako ranec. A když už půjdu do divadla s novou kabelkou, tak se ráda trochu namaluju. Víš, když nakoukneš mé mamince do skříňky, objevíš moc pěkné stíny. Nějaké takové bych si představovala. A ta skvělá žlutá voňavka Adidas, kterou jsi mi přinesl před dvěma lety, už taky začíná docházet...

Potom se poohlédni po něčem Neslýchaném nebo tom, co jde až Za hrany. To Neslýchané ti přiveze Traband, Za hrany jde francouzský tanec, který se normálně správně čte „žaré“. Taková malá rada, na ulici Kobližná v Brně bys takové věci mohl najít.

Taky jsi tak rád, když o tobě někdo píše? Mně to teda dělá radost. I když je mi jasné, že ty už si zvyklý. O tobě už určitě četli všichni. A určitě moc dobře znáš tu knížku, která o tobě píše nejvíc. Já bych si ji přála, ale hlavně i s tou částí, která na tebe teprve čeká. Tu totiž ještě nevlastním.

Tak to by asi bylo, milý Ježíšku, všechno. Je mi jasné, že všechno neuneseš, ale snad aspoň něco z toho do toho svého koše narveš.

...a když už konečně víš, co je to ten saxofon...

Šantré: Moknu

2011-11-06T18:00:00.000+01:00

Pokud jste četli předchozí příspěvek, jistě by vás mohlo zajímat, kterou konkrétní písní jsem se při psaní slohovky inspirovala. Byla to úplně poslední píseň na albu 2+1, které skupina vydala v roce 2007 vlastním nákladem.

Další inspirací byl možná ještě můj "komplex" ze základky, kdy mým spolužákům hrozně moc vadilo, že se jen tak usmívám :-)

Děvče, tobě asi přeskočilo!

2011-11-02T17:21:00.000+01:00

Baví mě hodně věcí, které ostatní nemusí nebo vůbec nemají rádi. Třeba otvírání konzerv, škrábání brambor, krájení chleba...nebo psaní slohovek. Na gymplu byl sloh pro většinu spolužáků nutným zlem. Ale já jsem se v tom docela vyžívala. Měli jsme výborného češtináře, díky kterému jsem si kolikrát mohla vymýšlet různé experimenty. Když nám dal volný útvar na téma koně, ostatní psali popis zvířete, já jsem si vymyslela vypravování. Na téma Země mých snů se jasně nabízela úvaha, ale úvahy jsou nuda. Tak jsem si vymyslela fiktivní trampskou skupinu a pěkně jsem jí to nandala ve fiktivní recenzi na fiktivní album Země mých snů. Vždycky jsem se snažila napsat to nějak zajímavě.

Nedávno jsem ve skříni našla jednu z mých oblíbených slohovek. Jediné, co jsme měli zadané, byla první věta: Děvče, tobě asi přeskočilo! Tak jsem psala, psala, měla jsem z toho docela dobrý pocit. A večer jsem si potom pustila, stejně jako několik předešlých večerů, CD skupiny Šantré, které jsem tou dobou měla úplně nové. Jaké bylo mé překvapení, když jsem si uvědomila, že jsem se zcela nevědomky inspirovala jednou z písniček :-)

Přidávám tedy onu slohovku, když už jsem ji vyhrabala na svět. Dnes bych něco napsala jinak, ale nechávám původní znění.

„Děvče, tobě asi přeskočilo!“ ozvalo se pár metrů za mnou. Otočím se a vidím milou stařenku, která se dívá na mě. Asi jí vesele poskakující holka se sluchátky v uších připadá jako blázen. Ale v milém, rozesmátém tónu, kterým větu řekla, bylo slyšet také jakési vzpomínání a porozumění. Asi by ráda odhodila hůlku, dala si do uší sluchátka a začala poskakovat do rytmu. Alespoň nějaký pozitivní dojem z tohoto odpoledne. Ostatní lidé se asi přestali smát. Ztratili chuť do života. A nejhorší je, že těm, kteří se ještě umí radovat, závidí a jsou na ně naštvaní. Jakoby si člověk nemohl vyjít do ulic s úsměvem na rtech. Natož aby si u toho ještě tančil.

Za celou dobu neobvyklé procházky jsem potkala mnoho lidí. A slyšela také mnoho názorů. „Uhni a nepřekážej!“, „Co tady šaškuješ?“ nebo „Myslíš, že jsou lidé zvědaví na takové blbnutí?“ A to jsou jen ty nejmírnější věty. Viděla jsem v očích těch nespokojenců, jak rádi by si taky poskočili. Ale co kdyby je někdo viděl? Určitě by to narušilo jejich společenskou prestiž. A tak raději chodí s vážnou maskou a smyslem pro humor na bodu mrazu. Ještě že alespoň ta stařenka se pořád dokáže radovat ze života...

Samson a jeho parta: Hrneček

2011-10-30T22:21:00.000+01:00

Další píseň z mého raného folkového období. Hudbu Jaroslava Samsona Lenka zrovna nevyhledávám, ba naopak, občas před ní prchám. Ale Hrneček mě zaujal při prvním poslechu a dodnes patří mezi mé oblíbené.

Krásná, jemná romantika. Přitom vyjadřuje takové ty běžné životní touhy každého z nás.

Vyšla na albu Demáááczech z roku 2002.

"Prosím tě, uděj se, štěstíčko malinký..."

Modelový čtenář

2011-10-26T12:17:00.000+02:00

Občas mě napadají nějaké „teorie“. Tedy, ne že bych nějak soustavně filozofovala, ale všímám si dění kolem sebe a někdy mi vypadne nějaká „chytrá myšlenka“. A pak si zanedlouho přečtu nějakou odbornou studii známého teoretika a zjistím, že on s podobnou myšlenkou přišel už dávno. No nenaštvalo by vás to?

Když jsem sledovala statusy na Facebooku nebo na Signálech, přemýšlela jsem, proč ten člověk napsal zrovna toto. Co tím sledoval? Koho tím chtěl zaujmout? I já, když jsem napsala nějaký výkřik do tmy, měla jsem tušení, kdo by mi na to mohl odpovědět. A často se mi stávalo, že mi odpověděli či „olajkovali“ právě ti lidé, které jsem měla na mysli. Jen když jsem potřebovala zjistit něco do školy(čímž byl okruh čtenářů naprosto samozřejmý), nikdo nezareagoval. Když přijdu domů z nějaké akce a nějak ji okomentuji, většinou zareagují lidé, se kterými jsem tam byla. Kolem maturity a v prváku na výšce jsem se na FB hlavně chlubila...tedy...sdílela radost z úspěchů. To bylo pro celý širý svět, neměla jsem konkrétního čtenáře. Postupně mě psaní statusů na facebooku přestalo bavit a přesídlila jsem na blog. A tady se nějak snažím pořád psát tak, aby to někdo četl.

Mám pravidelné čtenáře. Občas mi okomentují článek, z čehož mám velkou radost. Někdy mi řeknou přímo naživo, že si něco přečetli. Díky tomu, že aspoň zčásti vím, kdo to tady čte, tak když píšu, představuji si některého z těch lidí.

Tak jsem si tak žila ve svém blogosvětě, se svými teoriemi, až jsem došla do třetího ročníku na žurnalistice a tím pádem jsem se setkala s předmětem Teorie mediální komunikace. Na seminář vždycky čteme nějaké odborné texty. A jedním z prvních byl článek o tvůrčím čtení, resp. „modelovém čtenáři“ od Václava Bělohradského. Byl to nejlepší text z těch, které jsme zatím četli. Možná proto, že jsem se s ním naprosto ztotožnila. Zjistila jsem, že moje uvažování při psaní článků asi není nijak výjimečné. Každý novinář či spisovatel potřebuje svého modelového čtenáře. „Autor musí předpokládat u čtenáře řadu kompetencí, bez nichž by výrazy, které používá, neměly obsah.“ Ale je docela sranda, když si přečte status nebo článek někdo, kdo zrovna potřebné kompetence nemá, pochopí si to po svém a podle toho taky zareaguje. To se potom bavím :-)

A kdo je modelovým čtenářem tohoto článku? Právě ty! Ty, který/která to čteš. A když mi napíšeš do komentářů, jak to vnímáš, jestli třeba taky píšeš s vidinou nějakého konkrétního čtenáře, tak budu ráda a třeba mi to taky přinese něco do dalšího psaní.

A na závěr ještě jeden citát ze zmiňovaného textu. Bělohradský je asi romantik, jak by řekla moje kamarádka Mája, přesvědčte se sami: „Teze o modelovém čtenáři platí obecně. Každý člověk je text, který hledá svého modelového čtenáře, každý doufá, že ho někdo přečte tak, jak se napsal, jak myslel činy a ideje, které zakódoval do svého života.“

Zuzana Navarová & Koa - Taši Dele

2011-10-23T20:07:00.000+02:00

Vraťme se do roku 2002. Na zeměpisné olympiádě jsem vyhrála kapesní rádio se sluchátky. Od té doby jsem s ním chodila téměř všude. Jednoho dne jsem naladila nějaký hudební pořad na radiu Proglas a zjistila jsem, že hudba, kterou tam hrají, stojí za to. Díky tomu jsem se vlastně začala zajímat o folkovou hudbu.

Ze začátku se mi líbilo téměř všechno. Časem jsem si začala vybírat. Třeba Žalmana jsem ze seznamu oblíbených pomalu vyřadila a folkrock, který jsem ze začátku nemusela, jsem si zase hodně oblíbila. Často zjišťuji, že se mi písně z mého "raného folkového období" vynořují z paměti. A tak teď několik následujících písničkových tipů zařadím ty, které přetrvaly dodnes.

Docela si pamatuji tu situaci, kdy jsem poprvé poslouchala hitparádu Kolem se toč. Právě bodovala Zuzana Navarová & Koa s písní Taši Dele. Nadšená jsem říkala taťkovi, že jsem objevila skvělou zpěvačku. A on na to s ledovým klidem: "Však já ji dobře znám, ona zpívala v Nerezu." Ano, kapela, se kterou jsem vyrostla, se ke mně oklikou vrátila.

O panu předsedovi a Dnech důvěry

2011-10-19T20:06:00.001+02:00

Původně jsem chtěla psát o sobě. Ale jistému člověku, který v tomto příběhu zastával mnohem důležitější funkci, než já, jednou bylo líto, že jsem o něm ještě nenapsala žádný článek. Tak tedy, Pepo, doufám, že si to aspoň přečteš.

Pepa je hradní pán. Taky žurnalista tělem i duší, i když už žurnalistiku nestuduje. Dále předseda olomouckého VKH. A nadšený organizátor, manažer, atd. Pořád toho má moc. Říká, jak to nestíhá a nezvládá. A přece když se objeví příležitost vzít si na bedra nějakou akci, neváhá. (a pokud ano, tak jen chvilku) Pod jeho vedením VKH jen vzkvétá. Když něco dělá, stojí to za to. Všechno má pevně pod kontrolou. O akci, kterou pořádá, ví úplně vše do detailu. Často ho potkávám s telefonem u ucha, nebo dokonce se dvěma telefony. Tak se letos (v době, kdy se mu zrovna blížily státnice) stal hlavním koordinátorem té naší olomoucké „megaakce“ - Dnů důvěry.

Má kolem sebe plno kvalitních lidí a ví, co po kom konkrétně chtít a jak ho namotivovat. To se pak stane, že mi v půlce září zazvoní telefon s Pepou na druhém konci a říká: „Ahoj Luci, podívej, brzo budou Dny důvěry, určitě o tom víš, že. Mohl bych tě poprosit o tiskovou zprávu? No a bude tam i česká televize, 300 lidí, celkem velká akce...no...a potřeboval bych někoho, kdo to bude moderovat. Víš, takový kariérní postup. Nejdřív TV Noe, potom Česká televize. Tak co, půjdeš do toho?“

V tu chvíli mi zrovna končila redakční praxe a napsat o jeden článek víc pro mě nic neznamenalo. Jen to, že budu mít o jeden úlovek víc do portfolia ke státnicím. A moderování? Bylo mi naprosto jedno, jestli to bude v ČT nebo BBC nebo vůbec nikde. Při moderování se cítím jako ryba v rybníčku (takže doma :-)). Takže jsem do toho šla bez nějakého přemlouvání.

Následovalo několik mailů, přípravných rad na Hradě, na Aletti, a čím víc se to blížilo, tím byl Pepa nervóznější, roztržitější a když mluvil, trochu mu cukal pravý koutek. Ale přišel den, kdy začínaly Dny důvěry. Celý pátek se připravovala katedrála, zdobila, chystaly kartičky a brožurky pro účastníky, vyskytlo se pár problémů, které narušily Pepův klid, ale vše se vyřešilo.

Večer byl chaotický. Už se mělo začít, ale před registrací ještě stálo mnoho lidí. Pepa lítal, nevěděl kam dřív. Nechtěl, aby bylo zpoždění, ale na druhou stranu bylo plno lidí, kteří ještě nebyli zaregistrovaní. S kolegyní moderátorkou, spolubydlící a takyžurnalistkou Mončou jsme se snažily Pepu uklidnit. „úsměv“ - Pepa se křečovitě usmál. „To bude skvělý! Uklidni se:-)“ Další křečovitý úsměv. „Já vím“ pohled trochu mimo. „Holky, budete mě zvát dopředu, abych něco řekl?“ „ne, ty budeš mluvit až v neděli.“ „A nekecáte mi? Nechcete si ze mě udělat srandu a nepřipraveného se mě na něco ptát?“ „...v žádném případě, to nás ani nenapadlo!“ „no běda vám, jestli to uděláte!“

Tento rozhovor odstartoval jednu velkou a hrozně tajnou akci. Bylo třeba něco na Pepu vymyslet, on si o to v podstatě řekl sám. Něco, co ho moc nerozhodí. Něco „mediálního“. Pepa si užívá, když komunikuje s médii. Volali mu z Českého rozhlasu, měl domluvený rozhovor do Proglasu, v sobotu přijela Česká televize... Monča to vymyslela. Seženeme fiktivního redaktora, který s ním udělá rozhovor. Pepu to v tu chvíli potěší a až se to dozví, už nebude nervózní a snad nás nezabije. Nejhorší bylo sehnat člověka, kterého Pepa nezná (což je v Olomouci opravdu oříšek) a na kterého nemá číslo (ukládá si úplně každého, kdo mu zavolá. Ono se to jednou může hodit.) Nakonec nám pomohl jiný Pepa, kluk ze sboru a z konviktu. Právě jeho spolubydlící z konviktu si zahrál na redaktora MF Dnes, a udělal naprosto parádní a profi rozhovor. Při něm jsem já měla hlavu v dlani a tiše jsem se smála, Monča si kousala prst a Pepa – konvikťák na nás pobaveně hleděl.

Když jsme se vrátily do katedrály, potkaly jsme Pepu – velkého šéfa a ptaly jsme se, jak to probíhá. Jeho tik už mizel, Pepa byl mnohem víc v pohodě, dokonce bych řekla ve velmi dobré náladě. „Představte si, volali mi z Proglasu, potykal jsem si s redaktorkou z Olomouckého Deníku a ještě volali z Mladé fronty, dobrý, co!!!“ Tak jsme byly nadšeny s ním a měly jsme radost, že to tak pěkně vyšlo.

Neděle už byla úplně uvolněná. Pepa se normálně usmíval, konečně vypadal, že se pohybuje ve stejné dimenzi jako my ostatní a komunikoval úplně klidně. Ani mikrofon při závěrečném proslovu (moc krásném, téměř dojemném. Škoda, že není nikde nahraný) se mu nechvěl v ruce. Tak to všechno skončilo.

Uklidili jsme, šli na oběd do restaurace a večer nás čekala ještě afterparty pro všechny pořadatele. Na ní jsme se s Mončou rozhodly odhalit pravdu. Docela jsme se bály. Přemýšlely jsme, jestli budeme utíkat před něčím, co po nás hodí. A tak jsme na to šly opatrně. „Pepo, myslíš, že jsme tě nějak napálily?“ „Ne, určitě ne, o ničem nevím“ „Fakt sis ničeho nevšiml? Nic ti nepřišlo divné?“ „Ne...“ „jak se jmenuje ten redaktor z Mladé Fronty?“ „Tomáš Marada“ „tak si zjisti, jak se jmenuje Pepův spolubydlící z konviktu“ „Co? To byl on?!?“ Uf, na tváři pana předsedy byl úsměv. Společně jsme se pobavili. Nakonec nám ještě poděkoval! Nevím teda, za co, ale žádné trauma mu to očividně nezpůsobilo. „Když o tom teď zpětně přemýšlím, tak to bylo takový divný, ten rozhovor. Že se ani nepřišli podívat a tak...“ prohlásil potom.

Myslím, že celé Dny důvěry byly velkou zkušeností. Ať už pro hlavní pořadatele, kteří se tím zabývali asi pět měsíců, tak pro nás moderátorky. Bylo pár situací, kdy už jsme taky málem lítaly z kůže. Třeba když jsme pět minut před začátkem programu vytiskly informace, které budeme číst a po cestě na místo nás zastavil Pepa „Holky, počkejte, velká změna!“. Nebo když nepřišel člověk, který měl číst modlitbu a my jsme během krátké chvíle musely vyřešit náhradní plán. Všechno klaplo a já už se těším, až mi zase někdy zazvoní telefon od pana předsedy. Ať už po mě bude chtít cokoli, vím, že to bude stát za to a že pod jeho vedením to nemůže dopadnout špatně.

Taize: Bless the Lord My Soul

2011-10-16T23:58:00.000+02:00

Taize je malá vesnička ve Francii, ve které žije ekumenická komunita bratří (ekumenická znamená z různých církví). Probíhají tam modlitby doprovázené charakteristickými písněmi. Tento typ modliteb se rozšířil i mimo Taize, jen v České republice jsou různé večery Taizé. A jednou za dva roky se konají Dny důvěry. Víkend protkaný modlitbami, biblickými úvody a diskuzemi nebo workshopy. To vše s lidmi z různých církví. Letos se Dny důvěry uskutečnily v Olomouci a já jsem měla to štěstí, že jsem zpívala ve sboru, který tuto akci doprovázel. Nebyla to moje jediná funkce, ale o tom v dalším článku.

Díky sboru jsem prožila dva víkendy s písněmi Taizé a bylo to krásné. I přes protesty basové sekce jsme zvládli všechny čtyřhlasy a také nástrojový doprovod byl prvotřídní: 2 kytary, 5 houslí, violoncello a flétny.

Zpětná vazba účastníků nás moc potěšila, protože právě hudební stránku si pochvalovali skoro nejvíc.

Bylo těžké vybrat jednu konkrétní píseň. Je tolik krásných, které bych mohla vyzdvihnout. Nakonec jsem vybrala Bless the Lord My Soul

Konec pavlačové drbny

2011-10-12T13:06:00.001+02:00

Pavlačový dům. S tímto pojmem jsem se asi poprvé setkala ve Foglarovkách. Vyvolávalo to ve mně takové tajemné pocity. Ve Vyškově stával jeden „pavlačák“ kousek od mé základky. Chodila jsem kolem ze školy a dívala se na psa, který u něj hlídal. Když mi bylo deset, ten dům zbourali. Těžce jsem to nesla. Bylo hrozné dívat se na kouli, která narážela do stěn a všechno ničila. Žádné další pavlačové domy jsem neznala. To se však rapidně změnilo, když jsem před dvěma lety začala studovat v Olomouci.

Stojanova kolej, kde jsem bydlela, byla právě tím oním pavlačovým domem. Neměla žádné chodby. Jen na rozích v okolí schodů. Ale do pokojů v patře se dalo projít jedině po pavlači. V té době jsem pochopila pravý význam slovního spojení „pavlačová drbna“. Když totiž lidé přecházejí domem po chodbě, nikdo si jich nevšímá. Ale s pavlačí je to naprosto jinak. Okna pokojů míří právě na pavlač, a tak je velmi snadné sledovat, kdo jde okolo, kdo večer ještě svítí,... Když jsem viděla někoho, s kým jsem si chtěla popovídat, otevřela jsem okno a bylo to. Nebo jsem prozvonila kamarádku z protějšího pokoje, obě jsme vylezly z okna a povídaly jsme si takto „veřejně“. Občas trčelo z oken víc hlav. To potom byla pravá babská konference. To se to pak pěkně drbe, když všichni slyší tyto rozhovory.

Ne že bych já byla nějaká extra drbna, já jsem pouhá žurnalistka :-) a ti jsou od přírody zvědaví. Ráda jsem měla poodhrnutý závěs a mávala jsem na každého kolemjdoucího. Později jsem se dozvěděla, že někteří to špatně nesou, že mám moc přehled o tom, jak se na koleji pohybují, cítili se být sledováni. Tak jsem to omezila.

A když už jsem zmínila, že novináři jsou zvídaví, je celkem trefné mít katedru žurnalistiky v pavlačovém domě. Naše katedra měla své kouzlo. Zvenku vypadala moc hezky. Ale po vstupu na nádvoří se mnozí jistě zalekli. A tento pohled zdaleka nebyl všeříkající. Při výstupu do patra byly některé schody dost pohyblivé a vrchol všeho byla právě ona pavlač, neboli ochoz, jak jsme říkali. U kraje byla stará zrezlá cedulka „vstup jen na vlastní nebezpečí“. A do učeben nebyl jiný přístup. Tak jsme den co den chodili do školy na vlastní nebezpečí. Kluci se občas postavili doprostřed ochozu a začali skákat. Neměla jsem dobrý pocit, když mi duněla tato nejistá zem pod nohama.

Byl jsem tedy dokonalou pavlačovou drbnou, bydlící i studující v pavlačovém domě. Tomu je ale konec.

Rozhodnutí opustit první pavlačový dům jsem učinila dobrovolně. Na koleji jsem se cítila čím dál méně jako doma. Teď jsem v bytě s tenkými stěnami, protivným sousedem a vymrzlou koupelnou, ale zato s krytou „lodžií“ a se skvělými spolubydlícími. A je mi moc dobře.

S katedrou jsem se loučila nerada. Už několik let se mluvilo o stěhování. Ale už tomu nikdo nevěřil. Jednou to však přijít muselo. A tak v září nám katedru přestěhovali do budovy 100 metrů vzdálené, avšak bez ochozu. Už to není žádný adrenalin. Sice můžeme projít na pavlač vedle k politologům, ale ta je v tak dobrém stavu, že to prostě není ono...

...třeba se mi do života zase někdy zaplete nějaká pavlač...

Jarret: Nese nás proud

2011-10-09T18:05:00.003+02:00

Moje oblíbená skupina Jarret v tomto týdnu vydává nové album Za hrany. Za tu dobu, co je poslouchám, se pořád vyvíjí, často upravují písničky ze starších alb do novějších kabátků. Autoři písní zůstávají pořád stejní, písně se ale trochu mění. No a hlavně také aranže. Zvuk alba docela závisí na hudebním režisérovi, se kterým točí. Minulé Vztahem zapni mi přišlo jako celkem krok zpět. A zdálo se mi, že dost písní tvořili jakoby na poslední chvíli. Bylo tam plno výplní, které za moc nestály. Podle ukázek, které jsem měla možnost slyšet, si myslím, že to nové album bude mnohem silnější, kvalitnější a rockovější. Už se docela těším, až bude k sehnání. Do Vánoc asi nevydržím čekat :-)

Jako ukázku dávám zatím jedinou dostupnou píseň v dobré kvalitě, takový slaďák "Nese nás proud"

Čekám dlouho s Českými drahami

2011-10-07T17:25:00.001+02:00

Už třetí rok se musím pravidelně dopravovat do Olomouce. V prváku jsem si oblíbila vlaky. Mohla jsem si tam číst, protože v autobuse mi při čtení bývá špatně. Taky když nás jelo víc, mohli jsme sedět v jednom kupé. A taky je ve vlaku celkově víc prostoru než v autobuse. O vlacích se tak nějak ví, že mívají zpoždění. Mě se to však nikdy úplně nedotklo. Za celý prvák a druhák se zpoždění až na pár výjimek vlezlo do deseti minut, ve kterých jsem ještě stíhala navazující autobus domů. Větší zpoždění nastala pouze když byl sníh, záplavy nebo jiné živelné katastrofy.

Nevím, co se děje, ale na to, že škola začala teprve před pár týdny, se mi nahromadilo víc zpoždění než za celé předchozí studium. Někdy v září jsem jela vlakem domů v pátek dopoledne. Potřebovala jsem doma něco udělat do skautu. Vlak vyjel už z Olomouce s 20minutovým zpožděním, které si po celou cestu udržel. Naštěstí mám moc hodné rodiče, a tak jsem nemusela čekat dvě hodiny na následující autobus z Vyškova, když jsem nestihla ten co by mi navazoval. No co, jedno zpoždění se dá přežít.

Potom jsem slyšela, že někdo skočil pod vlak...hmm, ach ti sebevrahové. Znepříjemní život svým blízkým, strojvedoucímu, který bude mít tu scénu do konce života před očima, a ještě všem studentům, kteří se v neděli večer přepravují třeba přes půlku republiky a chtějí být v pondělí ráno čilí. Minulou neděli to bylo asi tři týdny po této události. Přišla jsem na nádraží, ale tam byl zmatek a před ním prázdné autobusy. Cedule značila, že místo vlaků do Bohumína jedou autobusy a vlaky na Olomouc jedou ze 3. nástupiště. Vlak však stále nejel, průvodčí ani výpravčí nevěděli, kdo kam má nastoupit a od každého jsme se dozvěděli jinou informaci. A co že se to děje? U Ivanovic prý někdo skočil pod vlak. Déjavu??? Nevím, nikde jsem o tom v následujícím týdnu nečetla žádnou zprávu... Jisté však je, že asi po půlhodině nás autobusem odvezli do Ivanovic, kde byl připravený vlak. Ještě jsme půl hodiny stáli a potom se vlak rozjel. V Olomouci jsme byli o hodinu později. Dobré, to už jsem mohla mít mezitím hotovou analýzu skladby na pondělí... ale co to je hodina...

Ve čtvrtek jsem jela na střediskovou radu do skautu. Protože končím ve škole o půl páté, nemohla jsem jet dřív než v pět vlakem. Před šestou být ve Vyškově a s mírným zpožděním doběhnout na klubovnu to se dá. Kdyby ovšem vlak z Olomouce nevyjel o půl šesté. Ale jo, než se začne, stejně ještě velkou část rady stihnu, říkám si. Vlak jede bez problémů až do Bedihoště, první zastávky za Prostějovem. Tam jsme se zastavili a asi po deseti minutách přišel průvodčí se zprávou, že je pokažená lokomotiva a že budeme víc jak půl hodiny čekat na novou. Tak jsme čekali...čekali...po 50 minutách přijela lokomotiva, která nás vrátila zpět do Prostějova. A tam další čekání, až se odpojí ta pokažená a připojí nová. Docela mě pobavily některé hlášky z okolí:

Paní venku před vlakem: „co to je za vlak? Vždyť má na každém konci jednu lokomotivu!“

Hlášení v 19:30: „Nastupujte do rychlíku... ...pravidelný odjezd v 17 hodin, 25 minut“

Kolem 19:40 jsme se rozjeli. Ale protože jsme zabránili v jízdě osobnímu vlaku, náš rychlík ho musel nahradit a zastavovali jsme tedy v každé zastávce. Bylo půl deváté, když jsem vystoupila ve Vyškově. Střediskovka právě skončila a autobus domů mi taky před chvílí ujel. Ještě štěstí, že jsem se nemusela vracet zpět do Olomouce, protože už bych zpáteční autobus taky nestihla. Tak se tedy vyplatí jezdit na otočku do Vyškova... a po všech těchto zážitcích si říkám, jestli se vyplatí jezdit vlakem...občas ale bohužel nemám na výběr...

Při těchto situacích je mi docela líto průvodčích. Oni nemůžou za to, co se děje, za špatnou organizaci apod. Je jasné, že když jim nepřijdou informace o tom, co se děje, tak prostě nic neví. A stejně jsou to oni, kteří všechno schytají. Všechny nadávky od lidí míří k nim. „Co se děje? Kam máme nastoupit? Proč ještě nejedeme? Vy nic nevíte? Máte v tom zmatek! Měli byste to mít lépe vyřešené!“ Sami z toho mají kolikrát nervy v kýblu, musí odpovídat dokola na stejně nepříjemné dotazy a potom ještě o sobě slyší, že „tamten ...pííp (dosaďte si jakékoli sprosté slovo)... je naprosto neschopný (a mnohem pikantnější výrazy)“

Marsyas: Zmrzlinář

2011-10-02T21:51:00.000+02:00

Léto se sice ještě snaží držet zuby nehty, ale podzim už ho neúprosně vyhání. Sezóna zmrzlin nám bude pomalu končit. Tak tedy taková zmrzlinová písnička (teda až tak zmrzlinová není, ani o tom zmrzlináři se tam tolik nezpívá :-)).

Skupinu Marsyas znám od malička. Tedy název a obaly gramofonových desek. Ten název se mi nikdy nelíbil. Zněl mi hrozně cize a škaredě. Když jsem si oblíbila skupinu Jarret, taťka mi vždy říkal: "To je úplný Marsyas! Poslechni si je, určitě se ti budou líbit!" Ale já jsem se k tomu moc neměla. Až jsem jednou objevila ve výprodeji CD s první nahrávkou Marsyas, kterou taťka zrovna neměl na desce. Koupila jsem mu to a po čase mě napadlo, že si to taky pustím. A docela mě zaujalo. Nejvíc právě písnička Zmrzlinář. Ta se shodou okolností zrovna v přibližně stejné době objevila ve filmu Pupendo a stala se tak trochu hitem :-)

Bez sekretářky nevystuduji

2011-09-28T23:14:00.000+02:00

Když se řekne škola, katedra a její zaměstnanci, kdo vás napadne? Já jsem třeba na gymplu vnímala především vyučující. Sem tam jsem na chodbě potkala také uklízečky, v jídelně byly hodné kuchařky a fenoménem byl pan školník se svým jezevčíkem. Sekretářku jsem moc nebrala v potaz. Seděla si ve své kanceláři a jí jsem za ní zavítala, pouze když jsem potřebovala potvrzení o studiu nebo kopírovací kartu.

Teď na vysoké je to zcela jinak. Začněme třeba žurnalistikou. Myslím, že kdybych se zeptala kohokoliv ze studentů na nejoblíbenějšího zaměstnance katedry, valná většina by zvolila právě paní sekretářku. U mužské části by to bylo zcela logické. Je mladá, sympatická... už se kolikrát řešilo, že jí přišel mail od nějakého obdivovatele. Ale ona je hlavně schopná, má ve všem přehled a dokáže vše zařídit. Externí učitel nezapíše zápočet do STAGu. Co s tím? Zajít za sekretářkou. Potřebuji nahrávací zařízení kvůli úkolu do rozhlasového workshopu, chci si půjčit nějakou knihu nebo diplomovou práci, nemůžu se zapsat na předmět, protože je ve STAGu špatně zadán nebo je plná kapacita, cokoli společného se studiem nevím a potřebuji poradit, mé kroky vedou vždy na to samé místo. A také musím vyzdvihnout paměť paní sekretářky. Jednou jsem si byla půjčit diktafon a když jsem za ní byla podruhé, už si pamatovala mé jméno. Ona zná snad všechny na katedře, ví dokonce, kdo s kým kamarádí a to potom třeba zohledňuje při tvoření dvojic ke státnicím.

Na žurnalistice jsem nikdy nepotřebovala pomoci při nějakém problému, takže kvality sekretářky jsem moc neozkoušela na vlastní kůži. Za to na muzikologii můžu říct, že tamní sekretářka je opravdu zlatá. Došlo mi to hned v prvním ročníku, kdy jsem měla jít ke komplexní zkoušce. Byl to první termín, hned v květnu a já jsem ještě netušila, že na první termíny normálně studenti nechodí, protože nestíhají uzavřít ostatní předměty. Já jsem se na něj tedy chtěla přihlásit, ale již splněné předměty jsem dosud neměla ve STAGu. Zoufale jsem bombardovala maily jednotlivé vyučující, aby mi své předměty zapsali. Odezva žádná. Pak jsem psala tajemníkovi katedry, že na tu zkoušku opravdu chci jít a že to přece nepadne jen kvůli blbému STAGu a vyučujícím neschopným do něj zapsat. Zkouška měla být v pondělí a já jsem v pátek byla úplně na dně. Představa, že se už dva týdny v kuse učím a mělo by to být zbytečné, byla hrozná. V pátek jsem jela vlakem domů a bylo mi do breku. Když v tom mi zvoní mobil a tam „Dobrý den, tady Slámová (jméno sekretářky). Kdy jste splnila ty předměty? Já vám je zapíšu“. No to bylo vysvobození :-)

A pak jsou tu další „maličkosti“. Když jsou na studijním fronty, paní Slámová je ochotná podepsat potvrzení o studiu. Když už je na odchodu, ale přijde student, který něco potřebuje, ona se vrátí a věnuje se mu. Nosí vyučujícím čaj nebo kafe až do učebny a má přehled o dění na katedře a v celé škole lepší než kdokoli z vyučujících. Rozumí všem nesrozumitelným pokynům a vyhláškám a dokáže je srozumitelně reprodukovat. Na tradičním zahájení školního roku, kde se schází celá katedra, sklidí při představování větší potlesk než kdekterý profesor.

Skvěle to letos na zahájení vystihl vedoucí katedry, profesor Vičar: „Když je nějaký problém a všichni už padají únavou a bezradností, paní Slámová má stále úsměv na rtech a ví si rady.“

Johann Sebastian Bach: Jesus bleibet meine Freude

2011-09-25T22:37:00.001+02:00

V minulém týdnu skončil už 43. ročník varhanního festivalu v kostele svatého Mořice v Olomouci. Měla jsem to štěstí, že jsem navštívila tři koncerty. Každý byl úplně jiný. Ten první, zahajovací byl nabitý varhanními hity. Bachova Toccata a fuga d moll, Jesus bleibet meine Freude, Lisztovo preludium a fuga na téma B-A-C-H... Takový koncert pro ty, kteří chtějí slyšet něco známého a zaručeného. Potom jsem navštívila koncert Zuzany Ferjenčíkové, která hrála skladby určené pro jiné nástroje upravené pro varhany. Na to jsem byla docela zvědavá. Ale orchestr je orchestr. Ty varhany, ačkoli mají pestrou paletu rejstříků, to prostě nezastoupí. Tento koncert mě až tak nezaujal. Závěrečný recitál hlavního organizátora festivalu, Karla Martínka zahrnoval skladby z 20. století. Taktéž posluchačsky náročnější. Já jsem byla nadšená a kamarád, který tam byl se mnou, se pomalu divil, co na tom bylo tak dobrého. Ale kombinace varhan, 3 trubek a 3 trombonů v jedné skladbě byla prostě úžasná...

Jako tip dávám Bachovu Jesus bleibet meine Freude. Je to hodně známá a opravdu pěkná skladba. Ta mi musí zaznít na svatbě, pokud se tedy této události někdy dočkám...

Jsem konzervativní?

2011-09-21T10:29:00.001+02:00

Byla jsem oslovena, abych napsala článek o hudbě na setkání v Madridu do poMadridského vydání prestižního časopisu Kořeň. Tak ho nabízím i čtenářům tohoto blogu.

Člověk občas musí odjet někam hodně daleko, aby zjistil něco o sobě... U mě se to v Madridu potvrdilo v souvislosti s hudbou při mších. Už nějakých pár let jsem ve schole a občas je na mně, abych vybrala „repertoár“ na mši. Kolikrát jsem se přehmátla, neodhadla jsem vhodnost dané písně. Babičky pak naříkaly, že takovou rychlou píseň přece k přijímání nemůžeme hrát...no ale časem jsem se v tom docela vycvičila a už mi přijde tak nějak přirozené, že třeba úvod mše je mnohem rytmičtější než takové přijímání.

A ve Španělsku se mi to trochu nabouralo. Vždy jsem si připadala spíše liberálnější, co se týče liturgické hudby. Nelpím na varhanním doprovodu a třeba takový Credenc mám moc ráda. Ale na mších v Tarragoně a Reus jsem se považovala za naprostou „konzervu“. Občas mě napadala otázka, jestli jsem na popovém koncertě nebo na mši. No řekněte, je u nás běžné, aby kněz dirigoval a roztleskával publikum, tedy, pardon, účastníky mše? Blíží se přijímání, zpíváme Beránku Boží, u nás je to většinou nějaká rozjímavá melodie, ale Španělé zvolili rozjásanou verzi, málem ještě s nadšeným potleskem po skončení...a Jesus Christ, You Are My Life s tleskáním do rytmu We Will Rock You... holt, jiný kraj jiný mrav.

S jakým nadšením jsem potom chodila na české mše v Madridu. Nechci tím říct, že na mši jde v prvé řadě o hudbu, to v žádném případě. Je mi jasné, že Bůh nás zve ke svému stolu vždycky, ať už mše probíhá v jakémkoli kulturním zázemí. Ale určitě by hudba měla podpořit průběh mše, měla by s ním korespondovat. A každý národ to asi vnímá jinak...

Georges Bizet: L'amour est un oiseaux rebelle

2011-09-16T21:56:00.000+02:00

Kvůli Dnům evropského kulturního dědictví jsem celý uplynulý víkend trávila v Olomouci. Protože jsem byla sama na bytě, rozhodla jsem se pro kulturní život a v pátek i v sobotu jsem se vypravila na operu. V pátek byla na náměstí Prodaná nevěsta. Bohužel jsem ale nic neviděla, protože jsem stála v davu samých vyšších lidí. Tak jsem to po prvním dějství vzdala, raději si někdy zajdu normálně do divadla. V sobotu byla na programu divadla Carmen. Už dlouho jsem se na ni chystala, ale nikdy nebyly lístky. Tentokrát jsem využila toho, že se teprve rozbíhá sezona a dostala jsem se tam úplně bez problémů. Carmen je skvělá opera. Co árie, to hit, moc příjemná hudba. A ačkoli nikdo nepěje chválu na Moravské divadlo v Olomouci, já jsem byla spokojena. Akorát orchestr sem tam ujel...

Hodně lidí říká, že na koncert nebo do divadla by nešli sami. Já jsem si asi tak nějak zvykla. V prváku jsem neměla kolem sebe moc lidí, kteří by někam šli se mnou, a tak jsem si zvykla chodit sama. Ono sezení v řadě není zas tak hrozné, to se dá splynout s davem. Někam, kde diváci sedí u stolků, bych asi nešla. Nejhorší jsou v divadle přestávky. Všichni vyjdou do předsálí a společensky konverzují. A já sedím sama v prázdném hledišti a dělám, že hledím do mobilu, abych nehleděla jen tak někam.

Už se zase těším na školní rok a kulturní akce s VKH. To je skvělá věc, chodit do divadla s partou kamarádů. Je dobře, že kolem sebe nemám kulturní barbary :-)

Jo a ta písnička, abych nezapomněla. Asi nejslavnější árie z Carmen, na videu přímo v podání Moravského divadla Olomouc

Žurnalistika v praxi

2011-09-13T21:27:00.003+02:00

Sice ještě mám prázdniny, ale musela jsem si je trochu zkrátit a věnovat se i škole. Na žurnalistice máme povinné dva týdny praxe a ty jsem absolvovala právě v uplynulých týdnech v redakci Olomouckého deníku.

Trochu jsem z toho měla strach. Připadala jsem si jako takové novinářské miminko, naprosto neschopné, stydlivé...a přemýšlela jsem, co tak po mě budou chtít. Od spolužáků, kteří už praxi absolvovali, jsem věděla, že praktikanty využívají na ankety a že je to hrozné, lidi nechtějí odpovídat a když už odpoví, nechtějí se nechat vyfotit nebo říct své zaměstnání.

První den, když jsem přišla do redakce, zjistila jsem, že tam nebudu sama. Ještě tam byl spolužák Petr. Celý týden jsme pracovali oba dva na stejných článcích. Na ankety jsme chodili spolu, já jsem se ptala, on fotil. Vůbec mi to nepřišlo jako "opruz". Možná jsme měli dobrá témata. Ptali jsme se lidí, jestli jsou spokojení se svou váhou, maminky s kočárky jsme zastavovali s otázkou, jestli je podle nich v Olomouci dostatek mateřských škol, pracovali jsme také na rubrice "Těšení" - jde o to zeptat se jednoho člověka, na co se těší a nějak to rozvést. Zjistila jsem, že mě baví "otravovat" lidi a ptát se jich. Zajímavé je také jít městem a tipovat lidi, kteří by mohli odpovědět. Většinou se nám to celkem dařilo.

Psali jsme i větší články. První den to byl doslova křest ohněm. Dostali jsme tiskovou zprávu o obezitě a měli jsme ji zpracovat. Nesehnali jsme však téměř žádné hlasy odborníků, protože nás nenapadlo telefonovat dopoledne...ale další dny už to bylo jen lepší. Do článku o opravě bazénu jsem jen sháněla hlasy lidu, docela se nám podařila "storka" s prvňáky - šli jsme prvního září do školy a bavili se s vystrašenými prvňáčky. Když jsem zjistila, že budu mít praxi v tomto termínu, tajně jsem si přála jít do školy a dělat rozhovory s prvňáčky. A ono se to vyplnilo :-)

V pátek jsem si myslela, že budu v redakci chvilku a stihnu první schůzku ve skautu. Ale nevyšlo to. Museli jsme ve dvě hodiny odpoledne na náměstí, kde byla přehlídka mažoretek a udělat storku s mažoretkou. Narazili jsme na holku, která skvěle odpovídala, šlo to naštěstí hladce a potom i ta storka se mi povedla. Dokonce mi řekli, že není potřeba nic měnit a že je moc dobrá a čtivá :-) jupíí, to mi pozvedlo moje žurnalistické sebevědomí.

Druhý týden jsem byla v redakci sama. A celkově to bylo méně záživné. Každé ráno jsem zpracovala policejní svodku - přepsat policejní řeč do normální lidské řeči. A dál to byly ankety. Na trochu nepříjemné lidi jsem narazila při zjišťování, zda plánují kupovat byt. Na to nikdo moc neodpovídal. Ale o plánovaných vlacích RegioJet skoro všichni slyšeli a docela dost mi toho řekli. Středa byla nejakčnější. Na náměstí probíhala akce Zahoď mobil! a já jsem měla udělat reportáž. Tak jsem se motala kolem náměstí, potkávala jsem strašně moc známých lidí, konečně jsem se cítila jak v Olomouci během akademického roku. Po vyhlášení výsledků jsem ještě o půl sedmé letěla do redakce a napsala jsem článek, za který mě dokonce další den pochválili na ranní poradě! Další pozvednutí :-) Nakonec jsem ještě stihla koncert skupiny Kryštof, který tam byl právě v rámci té akce. Díky náročné středě jsem ve čtvrtek jen napsala svodky a šla domů. A v pátek to bylo taky zajímavé. Měla jsem dělat anketu s "papaláši" na téma 11. září 2001. Volala jsem primátorovi, starému historikovi -to byl hrozně milý pán, příjemně se mi s ním mluvilo. A řediteli divadla, který ale odmítl odpovědět. Další možností byl arcibiskup. Úplně jsem se těšila. To bych pokládala za vrchol celé praxe, udělat anketu s arcibiskupem. Ale nebral to. A ani biskup. Škoda. Nakonec jsem se dovolala řediteli Vlastivědného muzea. A byl to dobrý úlovek. Dva dny před tragédií byl v New Yorku a fotil syna pod mrakodrapy, které se staly terčem teroristických útoků.

Celkově mě praxe povzbudila v tom, že snad nebudu takové poleno, že snad umím i něco dobrého napsat a hlavně se nebojím oslovit člověka na ulici nebo někam zavolat. Třeba ze mě i jednou bude novinář...

Hymna SDM 2011: Firmes en la fe (Pevni ve víře)

2011-09-09T01:56:00.003+02:00

A jsme u konce. Dva týdny se seriálem SDM končí. Ani mi nepřijde, že toto je už čtrnáctý příspěvek k naší cestě. Mě se vzpomínalo a psalo dobře. Doufám, že i vám se dobře četlo...

A jak to bude dál? Od příštího týdne začne klasický režim jeden text a jedna písnička týdně. A na další seriál se můžete těšit...hmm? třeba za dva roky - Rio de Janeiro?...uvidíme :-)

Čím jiným zakončit než hymnou celého setkání? Když jsem asi před půl rokem poprvé slyšela španělskou verzi, moc se mi líbila. Sice je dost sólová, rozhodně ne na takové to lidové zpívání, ale jinak moc pěkná. Byla jsem dost zvědavá na českou verzi, protože to občas bývají trochu tragédie. A taky že letos byla. Proto sem dám tu španělskou a pro představu o textu slovenskou, která je mnohem příjemnější než česká (tu kdyžtak najdete na youtube)

španělská verze:

slovenská verze:

Duchovní střípky z Madridu

2011-09-08T22:56:00.000+02:00

Tak a jsme u té duchovní stránky. Docela těžko se mi vnímaly zahraniční bohoslužby, moc jsem z nich nepochytila. Ale ocenila jsem dopolední programy českého centra, které podle mě byly kvalitně připraveny. No a protože jsem si zapisovala myšlenky, které mě zaujaly, několik z nich i zveřejním, třeba někoho něco zaujme...

"Berte to jako vklad do pouti" - věta ze mše před odjezdem v olomoucké katedrále. Vkladů do pouti se postupně nasbíralo tolik, že některé tato věta už dost štvala.

"Pokud to chceš ty, Pane, chci to tak i já" - věta světice Kláry (příjmení si nepamatuji), která v sedmnácti těžce onemocněla a v devatenácti zemřela. Kdo z nás to tak dokáže přijmout? a to u nás většinou jde o banality...

"ať nejsem mrzout, ať ve mě zbude i jiskřička humoru, kterého je zapotřebí" - část ranní modlitby v úterý, první ráno v Madridu. Příjezd den před tím byl vyčerpávající, ráno hektické, zmatené, nestihla jsem ani na záchod...a jak jsem už psala, v ten den měli ostatní výjimečnou příležitost vidět mě protivnou...a najednou tato modlitba - jak ušitá...

"Z kříže se nesestupuje" - řekl Jan Pavel II., když byl na pokraji sil. Přemýšlel, jestli ještě má na to, aby byl papežem. Ale došel k tomu, že Ježíš taky trpěl až do konce a že to musí taky všechno snést.

"Ježíš je jako můj bratr, který mi vidí do pokoje... ...Ježíš nepotřebuje žádné borce, všeználky a supermany, ale bratry a sestry." - z úterní katecheze (řekla nějaká řádová sestra)

"Bůh, který tě nechytne a neuchvátí, je špatně poznaný" - z úterní katecheze

"Víra je přijetí toho, co jsem nevymyslel" - středeční katecheze (Mons. Pavel Posád)

"Víra je dobrodružství, skok do neznáma" - středeční katecheze (Mons. Pavel Posád)

"Ne, že by Bůh na mě neměl čas. On ho má vždy, když si ho udělám já. (a v tom je často ten problém..., pozn. kiwi) Čeká na mě ve svátostech, při adoraci, v ostatních lidech" - čtvrteční katecheze (Mons. Jan Graubner)

"Svatost není jen pro staré, ale i pro lidi vašeho věku" - páteční katecheze (Mons. František Radkovský) btw. taky vás občas napadá, že na změnu života je dost času, že je potřeba si mládí užít, však ještě neumíráme? A co když přijde čas, kdy už nebudu mít čas?

"Když lidé ztratí víru, ne že by ničemu nevěřili. Naopak, jsou schopni uvěřit úplně čemukoli" - páteční katecheze (Mons. František Radkovský)

To rozhodně není všechno, ale ne vždy jsem byla tak pohotová a zapsala si to...inu, paměť je krátká...

Teď ještě na závěr taková vtipná příhoda: V den přivítání svatého otce několik z nás projevilo "nadpřirozené schopnosti". Jeli jsme metrem zas s nějakými Italy a už nás třeštila hlava z toho jejich hluku. Já jsem jen tak nenápadně, potichounku udělala "pšššt" a v tu chvíli to v metru docela citelně zmlklo (ovšem ne nadlouho :-)). V dalším metru bylo narváno. Absolutně. Liduška jen tak prohodila: "No tak lidi, už vystupte!" a na další zastávce skutečně většina vystoupila. No a do třetice. Večer (tedy o půlnoci) jsme jedli na lavičce večeři a Kájovi spadla láhev s pitím a kutálela se směrem od nás. Kája na to "no tak, pojď ke mně!" A láhev se dokutálela, zastavila a namířila k nám. No tak tak to bylo :-)

Olympic: Bonsoir Mademoiselle Paris

2011-09-07T22:13:00.000+02:00

Přemýšlela jsem, jakou písničku dát k Paříži. Ne, že by mě žádná nenapadla, ale chtěla jsem něco originálního. Nakonec jsem se rozhodla pro to, co se nabízí hned asi každému. Protože ta písnička nás v Paříži opravdu pronásledovala. Docela často ji někdo z nás začal zpívat. Když jsme jeli do Paříže, když jsme stáli pod Sacre-Coeur, když jsme se procházeli po bulváru Saint-Michelle... Prostě to, co jsem celý život znala jen z té písničky, jsem najednou viděla na vlastní oči...

Stíny Sacre-Coeur nade mnou

2011-09-06T23:38:00.000+02:00

...a jeli jsme celou noc, a jeli jsme celý den...teda skoro...a nefungoval mikrofon, takže naši žurnalisté nemohli pokračovat v rádiu VKH, což byla velká škoda. Dobře, přímo skvěle, jsem se v autobuse vyspala. Měla jsem obě sedátka pro sebe, protože Monča spala v uličce. Ráno jsme se podívali na pohádku S čerty nejsou žerty, kterou někteří znali od začátku až do konce a mluvili i zpívali spolu s postavami. Kolem čtvrté jsme přijeli do Versailles. Ale protože zámek byl zavřený, okamžitě jsem se rozhodla podívat se do Paříže. Spolu s dalšími jsem nasedla na vlak, který jel do Paříže. Tam jsme se svezli metrem k chrámu Sacre-Coeur. Když jsme vystoupili z metra, trochu jsem se lekla. Všude kolem samí černoši. Byl to zvláštní pocit. A když jsme potom šli jednou ulicí do kopce, všímali jsme si, co míjíme za obchody: paruky, kadeřnictví, kadeřnictví, paruky, paruky, paruky, kadeřnictví...a tak to šlo až na konec ulice. A za chvíli už jsme byli tam. Pod tím krásným, ohromným bílým chrámem. Měli jsme možnost podívat se do krypty a na vyhlídku na věž. Původně jsem chtěla jen na vyhlídku, ale nakonec si říkám, rozdíl 2 Eura, to nic není. Když už jsem tady, byla by škoda nepodívat se i do krypty. A dobře jsem udělala. Šla jsem kolem sochy nějaké ženy. Podívala jsem se jí do tváře, měla zvláštně nepřítomné oči. Zaujala mě. A chtěla jsem pokračovat dál. Najednou Monča říká „Luci, podívej, svatá Cecílie!“ No to snad není možné. Já si všimnu výrazu očí a nevidím, že je to socha mé patronky... A další zajímavost pro mě byl starý Lekcionář o velikosti cca 0,5x1 m. A v něm byly staré noty. Přesně takové, o kterých jsme se letos učili. Škoda, že jsem tam viděla jen na dálku přes sklo, hned bych si ho prolistovala. Z krypty jsme pokračovali na věž. Tam jsme měli celou Paříž jako na dlani. Celé město je zvláštně bílé. To v Česku myslím není. Jen Eifellovka je oproti zbytku škaredě tmavá. Když jsme po hodně dlouhé době slezli, podívali jsme se ještě dovnitř a přes Montmartre jsme to vzali opět dolů k metru. Tato čtvrť má své kouzlo je plná umělců a především harmonikáři sem úplně zapadají. Metrem jsme se posunuli k Notre-Dame. Dovnitř už jsme se nedostali, tak aspoň jsme venku udělali několik skupinových fotek. A taky jsme nekonečně dlouho čekali na záchod, který se po každém použití celý umýval. Už byla tma, a tak jsme usoudili, že by bylo dobré posunout se dál. Nasadili jsme pěkné tempo a kolem Seiny jsme šli bulvárem Saint Michelle. Minuli jsme Pratre, další prý známé budovy, které já neznám, prošli jsme zahradami, poseděli u rybníčka a odtud šli k obelisku z Egypta. Odtud bylo vidět na slavnou ulici …. a vítězný oblouk. Tam jsme však nešli, protože jsme chtěli stihnout Eifellovku a hlavně taky vlak zpět do Versailles. Pokračovali jsme zase kolem Seiny zase stejným tempem. Někteří to tempo nesli docela těžce...já jsem naštěstí zvyklá chodit rychle, tak mi to ani nepřišlo...čím rychleji jdu, tím víc toho uvidím :-) Celou cestu se nám hlásila. Zpočátku jen reflektory, které lítají přes celé město. Potom špička, další části, blikání v celou hodinu, až jsme nakonec přišli k ní. A pod ni. Je pěkná, když svítí. Tak jsme se s ní zas všichni vyfotili. Foto s Eifellovkou, to musí být. Měli jsme dobrý čas, tak jsme se mohli zdržet, ale raději jsme vyšli s předstihem hledat nádraží. Našli jsme velmi rychle a někteří jsme se ještě vrátili pro palačinku. Půlnoční palačinka pod Eifellovkou, hmm :-) Kolem čtvrt na jednu nám jel vlak, a tak jsme krásně stihli sraz v jednu ve Versailles. Dneska autobus přijel včas, a tak jsme chvíli po půl druhé už seděli v autobuse a brzy zavřeli oči.
Při první ranní zastávce už jsme byli v Německu. Pak jsme zhlédli další pohádku. Když včera poslali na zem čerta, dnes pro změnu anděla (pohádka Anděl Páně). A něco po poledni jsme přejeli hranice České republiky. Tam jsme poděkovali řidičům a rozloučili se s Ondrou, který bydlí blízko. A pak už to šlo ráz na ráz. V Praze nás opustila hodně velká skupina, potom šest lidí na dvou zastávkách mezi Prahou a Brnem, další tři v Brně...vypadalo to, že se nestihne dojet do Olomouce. Kdyby tam autobus nedojel do osmi, museli by udělat devítihodinovou přestávku v Prostějově. Ale to už mi vlastně mohlo být jedno. Já jsem se odpojila ve Vyškově. Byla jsem domluvená s rodiči, že zavolám před Vyškovem, ať pro mě dojedou. Ale tak aktivně jsem se se všemi loučila, že jsme najednou stáli u Vyškova na benzínce a já jsem si říkala: „naše auto tu nikde nevidím...“ když v tom mi došlo, jak by tu mohlo být, když naši ani neví, že už jsem tu! Tak jsem si počkala o deset minut déle. Nevadí. Užila jsem si tu zvláštní chvíli. Právě skončilo to všechno krásné. Po celých čtrnáct dní jsem byla pořád obklopena úžasnými lidmi a teď tu stojím úplně sama. Za chvíli už budu doma a moje panty se budou moci utrhnout, než ze sebe vysoukají všechny ty zážitky. Dobré, špatné, ale rozhodně silné! A už v tu chvíli, co tam tak stojím a čekám, se těším do školy...teda do školy taky, ale hlavně na další setkání se starými i pro mě novými tvářemi. Určitě máme všichni před sebou „moc báječný“ rok...

Georg Friedrich Händel: Hallelujah

2011-09-05T21:54:00.003+02:00

Ještě zůstanu u vážné hudby. Pro ceremoniály byl v Madridu symfonický orchestr a sbor. Mezi tím italským hulákáním bylo fakt příjemné slyšet ty největší perly vážné hudby.

Když bylo přivítání svatého otce v Madridu, na konci ceremonie zazněla část Händelova oratoria Mesiáš. Jistě všichni znají:

Vivat Papa!

2011-09-04T13:16:00.001+02:00

V sobotu nakonec budíček nebyl tak drastický, posunuli ho až na 6:45. Museli jsme se sbalit na přespání pod širákem. Samozřejmě nesměl chybět opalovací krém, pokrývka hlavy a co nejvíc pití. Prožili jsme poslední českou mši a mohli jsme se vydat na letiště Quatro vientos, kde bylo vyvrcholení celého setkání. Ještě jsme si teda vyzvedli balíčky s jídlem, o jejichž obsahu se raději nebudu zmiňovat, stačí si najít zmínku o jídle na předprogramu. Po jídle už jsme opravdu vyrazili. Navigátor Kája naplánoval varianty tras „A“ - metrem, „B1“ - pěšky přes město a „B2“ - pěšky přes nějaké parčíky. Protože dav mířil ve směru B2, přidali jsme se. Cesta byla dlouhá, klikatá, nejdřív přírodou, později uličkami rozpáleného města, postupně se přidávaly davy všech možných cizinců. Po cestě jsme vypili téměř všechnu vodu, co jsme měli. Však jsme značnou část cesty zpívali, to potom rychle vyschne v krku. Čím jsme šli déle, tím častější byly přestávky. A nakonec jsme opravdu došli až na letiště. U vstupních bran nás důkladně zkontrolovali a když zjistili, že asi nebudeme teroristi, pustili nás dál. Bylo moc pěkné jít tu cestu jako pouť. Ale většina účastníků se na letiště přesunula městskou dopravou, a tak už bylo na letišti docela plno. Když jsme našli vstup do našeho sektoru, nikdo nás nechtěl pustit. Naše skupina čítala patnáct lidí a při pohledu do sektoru bylo jasné, že rozhodně nebudeme u sebe. Museli jsme se rozdělit na trojice nebo čtveřice a potom nás konečně pustili. Já jsem se ocitla ve společnosti Monči a Káji. Začali jsme hledat nějaké místečko na spaní. Opravdu místečko, o místě se v tuto chvíli nedalo uvažovat. Nikdo nás nechtěl pustit, všude bylo plno, všichni drželi někomu místo. Nakonec jsme narazili na Italy, kteří byli roztažení tři na prostoru tak pro pět lidí. Vůbec nedokázali pochopit, že my si ani nemáme kam roztáhnout karimatku. Byli docela nepříjemní, ale nakonec ustoupili a my jsme pro nás tři získali krásná dvě místa! Protože nám docházely zásoby vody, Monča s Kájou šli doplnit prázdné lahve. Čekala jsem na tom pražícím slunci. Bylo to docela namáhavé. Chvílemi jsem myslela, že se složím. Ani pokrývka hlavy a deštník moc nepomohly. Hlavně pořád pít... Četla jsem si. Uběhla hodina...dvě...skoro už tři, když se vrátili s vodou. Čekali na ni dvě hodiny a pak ještě půl hodiny na záchod. Už jsem o ně měla docela strach. Chvílemi jsme si zahrávali s představou, že to tady nevydržíme a že utečeme, vloupáme se do českého centra a přespíme tam...Ale když už jsme tady, byla by škoda aspoň nepočkat na příjezd svatého otce. Rozhodli jsme se, že se rozhodneme po vigílii. Už jsme měli docela hlad, tak hned po příjezdu papeže jsme s Kájou šli pro jídlo. Sotva jsme vylezli ven, začaly kolem létat nádherné blesky; teda, byly by nádherné, kdybych byla někde pod střechou a nemusela spát pod širákem. Ve frontě na baličky se spustil déšť. V tu chvíli jsem si říkala, že jestli někdy nechápu Boží vůli, tak právě teď...ale určitě to svůj význam mělo... Posbírali jsme krabice od jídla a ve větších skupinkách jsme se nahrnuli k sobě a obskládali krabicemi. Nakonec jsme dopadli ještě dobře. Když jsme se vrátili, Monča byla úplně promoklá. Kája vytáhl svou obří pláštěnku a Monču i se všemi věci pod ni přikryl. To zrovna probíhala adorace. Bohužel jsem ji nedokázala prožít tak nějak pořádně. Po adoraci jsme opustili naši myšlenku o odchodu a poskládali se na ty naše dvě karimatky a spali...asi...měla jsem pocit, že jsem pořád vzhůru...

Ráno jsme si s Mončou vystály víc jak hodinovou frontu na záchody a vrátily se akorát na mši. Povedlo se nám najít texty ke mši, takže jsme celkem i věděli, o co jde. Ale bylo to takové roztržité. Hodně lidí se moc nechovalo jak na mši. Hodně jich už odcházelo. My jsme chtěli jít po přijímaní, ale nedostalo se na nás. Včerejší bouřka nějak znemožnila, aby mohli přijmout všichni. Tak jsme se se skončením mše sbalili a zvedli k odchodu. Šli jsme s davem na zastávku metra, kde jsme čekali jen asi 45 minut :-) Těšili jsme se, že přijdeme mezi prvními na ubytovnu, osprchujeme se,... A přišli jsme mezi prvními. Ale tělocvična byla zavřená. Tak jsme se usadili před ní, najedli jsme se, já jsem se chvíli prospala..a ten čas celkem utekl. Ale ta fronta do sprch! Takovou jsem ještě nezažila. Naštěstí se na všechny dostalo, a tak jsme mohli nasednout do autobusu čistí a voňaví. Když jsme už všichni byli sbaleni, zavolal Pepa, vedoucí autobusu, koordinátorovi, který měl poslat náš bus. V osm hodin jsme všichni byli připraveni venku, všechny ostatní autobusy už odjížděly a náš nikde. Po deváté jsme zjistili, že koordinátor zapomněl náš autobus poslat. Tak jsme ještě vytáhli kytaru a výborně si zazpívali české odrhovačky se Španěly – ti byli nadšení :-) A pak už přijel autobus, takže – sbohem, Madride!

Johann Pachelbel: Kánon v D dur

2011-09-03T22:36:00.003+02:00

Co mě v Madridu zaujalo, bylo množství živé hudby v metru. Ale vůbec se to nepodobalo tomu, co slýcháme například v Brně v podchodu u nádraží. Žádné pochybné existence s rozladěnými kytarami a falešným zpěvem.

Vždycky mě povzbudilo, když jsme ráno jeli na program a celou zastávkou, na které jsme přestupovali, zněly barokní houslové skladby. Na jiné zastávce jsme každý den potkali trumpetistu. A někde se zase rozléhal zvuk elektrické kytaru a k tomu zpěv - vůbec ne špatný!

Zastávky tím byly charakteristické. Když jsme velkou část dní strávili přemisťováním se na programy, už jsme ani moc neměli přehled, na které stanici to vlastně jsme. Ale najednou - ááá, housle, baroko - no jo, tady to známe :-)

Právě barokní Kánon v D dur od Johanna Pachelbela jsme slýchali asi nejčastěji. Určitě ho budete znát. Minimálně vydržte do 1:21, tam začíná nejznámější část

Pravidelná strava, pravidelný spánek

2011-09-02T21:40:00.001+02:00

Ve středu už jsem si svůj čas ráno zorganizovala líp a také vydávání snídaní bylo míň chaotické. Ráno byl vždycky český duchovní program. Modlitba, svědectví, slovo na den, katecheze, mše a skupinky. Katechezi měl vždy jeden z českých biskupů na téma celého setkání. Středeční katecheze se týkala úryvku „pevně se držte víry“ a mluvil Pavel Posád. Teď budu psát pouze „světské zážitky“ a v posledním článku z Madridu se vrátím k myšlenkám, které mě během setkání zaujaly. Druhý den už se trochu rozjely skupinky. Postupně se k nám přidávali lidé, kteří s námi nejeli v autobuse. Zrovna ti diskutovali téměř nejvíc. I když bylo vidět, že nejsme jako skupinka tak stmeleni a že se pořádně neznáme, jak třeba další skupinka z našeho autobusu, kterou tvořila skoro jen rada VKH.
Odpoledne jsme strávili ve stejné sestavě jako včera a ještě jsme přibrali Lidušku. Rozhodli jsme se vyřešit oběd co nejrychleji a dnes určitě stihnout Michaela Westa. Namířili jsme tedy do McDonaldu. Mimochodem, já jsem tam jedla poprvé v životě a nebyla jsem sama :-) Utíkali jsme (metrem) ke kongresové hale, kde však už dlouho před čtvrtou hodinou, kdy měla přednáška začít, byla beznadějná fronta. Čekali jsme do čtvrt na pět a pak jsme přehodnotili časový plán: pojedeme na pět hodin na muzikál. Opět do metra, přesednout z růžové trasy na červenou...ale smůla, nějaký špunt, do červené nechtějí pouštět...Tak muzikál nestihneme. Opět pohled do programu. O půl šesté je vystoupení valašského souboru Dúbrava. Takže máme jasno. Zastávku metra víme, tam už to nějak najdeme. Při výstupu jsme potkali spoustu známých Čechů. Nikdo však přesně nevěděl, kde to je a nikdo to nemohl najít. Už bylo pět minut před půl a my jsme bezradně bloudili. Najednou se vynořila skupina Čechů, kteří snad věděli, kam jdou. A skutečně nás tam zavedli. Vystoupení jsme stihli téměř celé. Bylo to pěkné. Česká kultura má něco do sebe. A krásný byl pohled na cizince tančící polku :-)
Následoval přesun do města. Bohužel jsme se nemohli vyfotit s medvědem na náměstí Puerta del Sol, protože tam zrovna byla demonstrace proti nám. To by nebylo nejbezpečnější. Tak jsme aspoň prošli, co šlo, nakoupili pohledy a šli do nějakého kostela na adoraci. A čas letěl. Nikdo z nás netuší, jak jsme tam byli dlouho, ale každopádně to všem dost sedlo :-) Chtěli jsme stihnout koncert africké hudby, tak byl nejvyšší čas hledat večeři. Oblíbili jsme si zastávku metra Quatro caminos (říkali jsme tomu Čtyři kamarádi, avšak po příjezdů domů jsem zjistila, že to znamená Čtyři cesty). Tam jsme našli téměř prázdnou restauraci, která vypadala docela luxusně. Trochu jsme se toho zalekli, ale vlezli jsme tam. Posadili nás k bíle prostřenému stolu se skleničkami na stopkách. A jídlo bylo taky luxusní. Já jsem měla těstoviny (něco mezi špagetami a nudlemi) s drcenými rajčaty a k tomu pěknou porci krásně křupavých kuřecích řízků. Ještě grilovanou zeleninu...mňam :-). A s plnými bříšky na koncert afrického gospelu. Ti černoši mají zpěv v sobě. Tak by běloch nezazpíval. Byl to zážitek. A návrat na ubytování? Opět tři čtvrtě na jednu, držíme se tradice.
Ve čtvrtek jsme po odpoledním programu namířili s naší silnou čtverkou zase na čtyři kamarády. Už jsme tam měli vyhlídnutou restauraci a dnes bylo dokonce volno :-). Jako předkrm jsem měla špagety s rajčatovou omáčkou (ostatní si dali paelu – tradiční jídlo s mořskými plody...neměla jsem odvahu...) a jako druhé rybí filé s kopcem zeleniny a bagetou. Docela jsem si pochutnala. A vydali jsme se do muzea oblékání. Kája s námi dnes asi trochu trpěl, ale slíbily jsme, že se s ním podíváme na stadion Real Madrid. V muzeu byly různé modely, od nejstarší historie až po současnost. Nejvíc nás však zaujala druhá část, která patřila pouze svatebním šatům. Některé byly opravdu krásné, určitě bych si dokázala vybrat. A protože ten den byla dvouhodinová stávka metra, už jsme se neměli jak dostat do města metrem. Využili jsme tedy další způsob dopravy, a to autobus. Zavezl nás do centra, kde jsme ještě hledali poštu, a když jsme nakoupili známky, namířili jsme si to k Plaza de Cibeles, kde mělo být za krátko přivítání svatého otce. Našli jsme si krásné místo na jeho plánované trase, přímo před obrazovkou. Sledovali jsme celou ceremonii a čekali, až projede kolem nás. Ale neprojel. Na poslední chvíli se jeho trasa zkrátila, takže jsme ostrouhali. Ale i na obrazovce to stálo za to. Potom bylo nejhorší prodrat se těmi davy, které byly v okolí Cibeles. Alespoň jsme si po cestě prohlédli krásný park Retiro a do metra jsme se taky dostali bez větších komplikací. Na večeři jsme se rozhodli zkusit Telepizzu. V malé prodejně bylo nechutně dusno a Španělé nebo Italové tam pořád šíleně řvali, až z toho šla hlava kolem. Trochu jsem litovala tu prodavačku. Ale tradičně, chvíli před půlnocí jsme dostali vytoužené jídlo a mohli jsme se o kus dál mimo ten křik najíst, abychom byli v tradiční čas 0:45 na ubytovně. Po cestě se nám ještě naskytl jeden zážitek. Celí mrtví jsme nastoupili do metra a tam nějací Italové měli k mobilu připojený velký reprák a na celý vagon pouštěli taneční hity. Prostě půlnoční diskotéka ve vydýchaném vagonu metra. Jen tak pro představu, venku bylo v tu chvíli 33 stupňů a v tom metru ještě víc. Nechápu, kde brali tu sílu...V pátek jsme si, tentokrát bez Evky, naplánovali návštěvu královského paláce Escorialu, který je asi 40 km od Madridu. Před tím ale ještě musela proběhnout návštěva stadionu Realu Madrid. Jakmile se objevil před námi, Kája se celý rozzářil a hleděl na stadion jak malé dítě, když uvidí vánoční stromeček. Následovalo velké focení a pak už odjezd na Escorial. Využili jsme další dopravní prostředek – vlak. Jeli jsme téměř hodinu, po cestě jsme si snědli oběd, který vyzvedli Kája s Liduškou, protože neměli diskuzní skupinku. Po vystoupení z vlaku jsme chvíli tápali, ale brzy jsme nabrali směr a přes krásný tichý park prošli až k paláci. Tady jsme si opravdu uvědomili, jak krásné je ticho. V Madridu prostě neexistovalo. V metru na ulici, na programu, ani při těch adoracích nebylo úplně ticho. Ale tady...slast pro ucho... Palác je opravdu mohutný, s krásnými zahradami, obrovským nádvořím, s okolními domy v podobném stylu...Vlastně nám ani nevadilo, že kvůli papeži nebyly prohlídky. I z venku to stačilo. Když jsme se vrátili na nádraží, právě z vedlejší koleje odjížděl vlak ve směru Madrid. Ajaj. Podle jízdního řádu jede další za 1h 45 min. Tak si počkáme. Aspoň trochu odpočinku v tom shonu. Ale najednou za půl hodiny minut přijel nějaký vlak, který se tvářil, že jede do Madridu. A taky že jel. Nevšimli jsme si prázdninové výjimky. Je pěkné být zklamána, abych pár minut nato byla potěšena :-) Žádný další program jsme už nestihli. Pouze večeři opět v telepizze. Tentokrát o půl jedné. A podařily se nám dvě příhody s kněžími krátce po sobě. Stáli jsme na konci fronty, když kolem nás prošel dovnitř nějaký starší pán. Kája prohodil „Doufám, že nás ten pán nechce předběhnout...“ Pán byl Čech a na krku měl kněžskou visačku. „Nebojte, jen jdu vyhodit odpadky“...potom ve frontě nás dost sprostě předběhli Libanonci a člověk před námi se s nimi pokoušel dohadovat. Zjistili jsme, že je to Čech, tak jsme se dali do řeči. Různě jsme se bavili, odkud jsme, co studujeme, normálně jsme mu tykali...Pak jsme se zeptali, co on, jestli ještě studuje nebo už pracuje. A on na to „Já jsem farář“. Vtipné :-) No ale řada už byla u konce, tak jsme popadli jídlo, které jsme snědli po cestě v metru. Příchod byl dnes mnohem pozdější...a ráno je budíček naplánován na šest...

Banda Dominus: Timbal

2011-09-01T17:35:00.005+02:00

V minulém článku jsem si pochvalovala koncert brazilské kapely. A abyste z toho taky něco měli, přidávám i ochutnávku.

Bílá je sluneční záře, vřava a zpocený tváře

2011-08-31T17:19:00.000+02:00

Hurá do Madridu! Teda ještě úplně ne. Předcházelo tomu brzké vstávání, balení, nekonečné čekání na autobus a pozdní příjezd na českou mši do Tarragony. Ale tím byly všechny útrapy u konce a my jsme brzy opět seděli v autobuse. A tentokrát to nebyl pouhý dvacetiminutový přesun, ale téměř osmihodinová cesta do vnitrozemí. Myslela jsem si, jak se vyspím. Ale všichni jsme byli plni zážitků, tak jsme si je museli sdělit. Potom nám pustili film. A přece nebudu spát u mého oblíbeného Saturnina! Ale přece jen mě spánek doběhl. Těšila jsem se na část filmu, kdy dojdou k chatě a hledají klíče ve studni. A já jsem to úplně zaspala... Když jsme po určité době zastavili na benzínce, všichni jsme se docela zhrozili. Rozpálená benzínka na rozpálené pláni. Široko daleko téměř žádný stín, vzduch se tím horkem pořádně vlnil. Žádný příjemný vánek od moře. Napadlo mě, že jestli tak bude v Madridu, živá se domů nevrátím. V další části cesty se projevily žurnalistické schopnosti našich dvou vedoucích. Vymysleli Rádio VKH a pořad Studené křeslo. V přední části autobusu, kde bylo volné sedadlo, totiž fungovala klimatizace o něco líp než vzadu. A tak jsme si vyslechli názory na setkání mládeže a Španělsko od různých odborníků. Promluvil psycholog, ornitolog, lingvistka, fyzioterapeutka, nebo taky muzikoložka (že neuhádnete jaká :-)) Na řadu přišly i modlitby a těsně před Madridem se k nám dozadu dostalo kvalitní dívčí čtení – časopis In!, ze kterého velmi poutavě předčítala medička Eva. Fotoromány v jejím podání opravdu stály za to. A najednou jsme zastavili před naší tělocvičnou v Madridu. To nám to uteklo...
Tělocvična byla stejně jako v Reus rozdělena na dívčí a chlapeckou část. Ale byla mnohem menší. Ti, kteří už tam byli, se pěkně roztáhli, nikdo to moc neorganizoval. Tak jsme musely jít tam, kde bylo místo a nebyly jsme pohromadě všechny holky z autobusu. To způsobilo, že s některými jsem se třeba dva dny vůbec neviděla. Mé první pocity z tělocvičny byly plné zoufalství. Bylo devět hodin, měla jsem hlad a netušila jsem, jestli se ke mně dostane ještě nějaké jídlo, záchodů bylo žalostně málo a tři ze čtyř byly ucpané, ve sprchách nedýchatelno a ještě k tomu kamarádky rozházené po celé tělocvičně. Dostali jsme batohy poutníka s kartičkami na metro, stravenkami, knížečkami s programem (mimochodem celé ve španělštině)...a po desáté jsme se konečně vydali na večeři. Stravování bylo zařízeno tak, že za stravenky jsme se mohli najíst v restauraci označené logem SDM. Jen šlo o to nějakou najít, počkat si ve frontě a domluvit se s obsluhou, která často neuměla jinak než španělsky. Tak jsme se něco před půlnocí dočkali krásných hamburgrů s hranolkami a Colou. Docela pozdní čas na večeři...
V úterý byl budíček v sedm. Říkám si, co tak brzy, když stačí vyjít po půl deváté. Jenže... „vedoucí skupinek si půjdou pro snídani pro všechny ze své skupinky“ a já, protože jsem byla vedoucí, musela jsem se zhostit svého úkolu. Převléct, sbalit se na celý den, nasadit čočky, postavit se do naprosto chaotické fronty, čekat než začnou vydávat snídani, vystát si frontu, najít všechny členy své skupinky, abych jim předala snídani...a odejít z tělocvičny, abych stihla program. Návštěva koupelny se do toho nevlezla. Jestli jste mě nikdy neviděli protivnou a mrzutou, v tu chvíli jste měli jedinečnou šanci. Začátek českého programu byl zvláštní. Nejvíc mě dostali dva podivní lidé s obřími „batohy“ na zádech, kteří něco mleli do mikrofonu. Reprobedny byly jen vpředu, takže moc nevím, co konkrétně říkali. Každopádně působili docela trapně a většina mladých se je snažila vypískat. Pak už katecheze, diskuzní skupinky (takové dost rozjezdové, zatím jsme moc nediskutovali) a potom hledání někoho, s kým bych šla na program. Ale nikde nikdo. Netušila jsem, jestli ostatní skupinky už skončily nebo ještě někde diskutují. Najednou jsem uviděla sombréro, aneb medika Káju z našeho autobusu se svou nepřehlédnutelnou pokrývkou hlavy. Zjistila jsem, že ještě má diskuzní skupinku se zdravotníky, ale rozhodla jsem se na ně počkat a mezitím prozkoumat systém stravování a mapku s restauracemi. A tak jsem se po chvíli připojila ke zdravotníkům a jeli jsme přímo do centra města na oběd. To však nebyl dobrý nápad. Všude samé fronty, z několika restaurací nás poslali pryč, nakonec jsme zakotvili u Wok to walk, kde jsme si vystáli více jak hodinovou řadu na nudle. Chtěli jsme na přednášku Michaela Westa, ale nestihli jsme ji. Postěžovala jsem si, že s takovou nic nestihnem. Trochu mě uklidnila odpověď kněze, který tam stál s námi „Prosím tě, co bys chtěla? Mělas modlitbu, katechezi, skupinky, teď se najíš, stihneš koncert, večer mši, to máš minimálně pět aktivit za den! V Kolíně nad Rýnem to nebylo jiné!“ Tak jo, beru to. Žádné stresy...Když jsme ve čtyři doobědvali, oddělili jsme se s Kájou a Evkou od ostatních a jeli hledat koncert Brazilců, který byl avizován na čtyřech zastávkách metra. Ještě trefit tu správnou. Na druhý pokus se nám to povedlo a dokonce se ještě zvučili. A koncert byl výborný. Skvělé latinskoamerické rytmy. Kdyby nebylo takové vedro, hned bych si zaskákala...
Po koncertě jsme ještě stihli projít část města. Navštívili jsme katedrálu a viděli palác Real. Zahrady pod ním byly zavřeny, ale stejně bychom to nestihli. Na devět jsme chtěli na mši v českém centru. Ta končila o půl jedenácté a pořád bylo šílené vedro. Teď ještě najít nějaké jídlo. Blízká telepizza byla beznadějně plná, vydali jsme se tedy dolů po ulici. Narazili jsme na úplně prázdnou restauraci. Číšník se s námi vůbec nebavil, usadil nás a mlel španělsky. Naštěstí tam bylo víc Čechů, kteří nám vysvětlili, co máme na výběr. Objednali jsme si vepřové s bramborami. Asi po čtvrthodině přišel čísník s tím, že vepřové už není. Tak jsme si dali omeletu. Španělé mají zvláštní stravovací zvyky. Omeleta byla šíleně velká, řekla bych minimálně tři vajíčka a k tomu nic. Žádné pečivo... Ačkoli byla ochucená výborně, o půlnoci jsem to prostě nezvládla sníst celé...
Byli jsme celkem nervózní z toho, že nestihneme být v tělocvičně do půlnoci. Naštěstí půlnoc byla jen takový strašák, ale ve skutečnosti zavírali mnohem později. Přede mnou krásná vidina pěti hodin spánku. Tak tedy dobrou noc...

Alegría

2011-08-30T21:43:00.001+02:00

Jedna z věcí, které jsem si na SDM uvědomila je, že není nad české mše. Nebo aspoň anglické. Prostě když rozumím tomu, co se zrovna děje, když vím, o čem jsou čtení. Ono se to nedá nějak moc prožít, když jenom tak podle toho, co dělá kněz, vstávám, sedám, odpovídám po paměti česky na věty, kterým vlastně vůbec nerozumím.

A druhá věc je vhodnost hudby. Za tu řádku let, co mám tak nějak na starost výběr písní na mše, jsem celkem vycepovaná, abych vybírala písně adekvátní k liturgii. No a Španělé to vnímají asi úplně jinak, což mi dost vadilo. Ale o tom ještě bude samostatný článek...

Píseň, kterou dávám jako tip, zrovna byla zasazena docela vhodně - na závěr mše, kdy se hodí něco svižného. Akorát během předprogramu byla zařazena na mších tři dny po sobě. Ještě hrála v průběhu dní běžně na ulicích. A byla mnohem vlezlejší než oficiální hymna setkání, takže ke konci předprogramu už mi trochu lezla na nervy. Teď už na ni vzpomínám celkem v dobrém :-)

Maňana

2011-08-29T16:25:00.000+02:00

A jsme ve Španělsku. Kolem poledne jsme dojeli do městečka Reus, kde jsme měli být ubytovaní. A že nás ještě nepustí do tělocvičny, prý ještě není úplně připravená. Však máme čas. Na to se ve Španělsku používá takové kouzelné slovíčko - Mañana (vyslovuj maňana). Sice to znamená zítra nebo ráno, ale používá se mnohem častěji. Něco není? A bude to? - Maňana. Tak jsme se tam časem opravdu dostali. Jak jsme se ubytovali, opět jsme nasedli do autobusu a jeli do diecézního města Tarragony, kde byla druhá část české výpravy. Tam nám ukázali české centrum a potom hurá k moři. A stálo to za to. Zatím jsem byla jen u moře v Chorvatsku. Tam jsem většinu času trávila sledováním podmořského života. Za to tady byla pláž písečná, bez jakýchkoli skal, a moře mnohem divočejší než v Chorvatsku. Tady nemělo cenu pokoušet se o plavání. Prostě si počkat na vlnu, skočit, svézt se na ní...a tak pořád dokola, celé odpoledne. Večer jsme ještě stihli mši a zahájení v českém centru.

Ve čtvrtek jsme opět jeli do Tarragony. Celý den jsme mohli zdarma navštívit různá muzea nebo historické objekty. Prošli jsme kolem několika pomníků, na hlavní ulici (něco jako Václavák) jsme si prohlédli plno stánků, avšak marně jsme hledali stánek se slaměnými klobouky :-(. Navštívili jsme pár budov z období starověkého Říma, katedrálu, Carefour, okolí amfiteátru a zakončili jsme to na pláži naší milované. Večer jsme měli dostat první jídlo. Ale maňana, dostaneme až snídani. Tak snad už to bude pravda...

V pátek jsme nikam nejeli, celý den patřil prohlídce městečka Reus. Trochu jsem záviděla těm, kteří byli v Tarragoně. Mohli strávit další den u moře. A my ne. A navíc jsme ztratili plno času dojížděním. Zatímco my jsme v předchozích dnech po ukončení programu půl hodiny šli na autobus, půl hodiny čekali, až se do nějakého vejdeme a další téměř půl hodiny jeli do Reus, ti v Tarragoně mohli zakusit atmosféru večerních uliček města. Já mám večerní a noční procházky moc ráda... Ale zpět k pátku. Až dosud jsme poznali jen okraj města. V centru jsme zjistili, že Reus je opravdu krásné městečko a že vlastně můžeme být rádi, že jsme tu. Je to totiž rodné město architekta Gaudího (navrhl chrám Sagrada Família v Barceloně). A právě jeho muzeum, které jsme navštívili, mě docela uchvátilo. Večer jsme se setkali s prvními protesty proti světovým dnům mládeže. Když jsme šli na mši, před kostelem stála skupinka lidí s maskami čertů a satanistickými přívěšky a kolem nich bylo mnoho policistů. No, moc dobrý pocit jsem neměla. Mše byla mezinárodní (pro Čechy, Belgičany a Ekvádorce) a byla taková...no...prostě strašná...na to, že se střídaly jednotlivé jazyky, čeština byla dost opomíjená. A když už zaznělo čtení v češtině, všichni jsme si klepali na čelo, kde vyhrabali cosi jako staročeštinu. No prostě jsme tomu ani sami nerozuměli...A k hudbě se ještě vyjádřím v písničkovém tipu... Po mši bylo představení jednotlivých národů. Ekvádorci měli své vystoupení dobře připravené. Ale Češi a Belgičani - docela trapas. Spíš vaření z vody. Aspoň si cizinci s nadšením zatančili polku...

Jo a v pátek jsme měli vytoužený příděl jídla. Snídaně byla příjemná – jedna houska s marmeládou, jedna s Nutellou, k tomu džus a voda. Ale ta další jídla...nikdy jsem si nemyslela, že bych byla nějak vybíravá. Ale sladká bageta se syrovým masem, rajčatový protlak „gaspáčo“, divná pomazánka s trefným názvem hummus nebo tuňákový salát se zeleninou...no mají ti Španělé zvláštní chutě...a nejhorší, že v dalších dnech jsme nedostali nic moc jiného :-/

V sobotu jsme se vydali na vytoužený výlet do Barcelony. Až dosud jsme v Reus a Tarragoně potkávali samé Čechy, až nás to trochu štvalo. Ale tady nám tak trochu začínalo docházet, že jedeme na světové setkání. Na ranní mši bylo asi 50 000 lidí z různých národů. To už je tak velikost skautského jamboree. A poprvé jsme se setkali s dlouhou frontou. Mým snem bylo už pěkných pár let podívat se do chrámu Sagrada Família. A teď se mi to vyplnilo. Fronta vedla kolem celého kostela, ale ta hodina čekání opravdu stála za to. Je to opravdu veledílo. Na obrázcích (které mě už tak uchvátily) to nevypadá zdaleka tak velkolepě jak ve skutečnosti. Fronta nás trochu unavila, a tak jsme se vydali do parku. Nějak jsme nenašli Gaudího park, a tak jsme jeli metrem až na konec města do nějakého jiného. Tam jsme si dali po několika dnech první teplé jídlo – pizzu. Na to, že to byla obyčejná Margherita, byla úžasná – takovou hromadu sýra v Česku nedostanete! Jak jsme doodpočívali, nasedli jsme opět na metro, kterým jsme jeli asi 40 minut (a mysleli si, jak dlouhou dobu jsme tam strávili!) a jeli jsme na koncert pro účastníky SDM. Hrály kapely Gen Rosso a nějaký revival U2. Přišlo mi to trochu slabé, hlavně Gen Rosso. Raději bych si ještě pořádně prošla Barcelonu. Bohužel nebyl poblíž nikdo, kdo by šel se mnou...

V neděli nás čekala opět Tarragona. Pojali jsme to hodně odpočinkově. Na katechezi v kongresovém sále s pohodlnými křesly všichni do jednoho usnuli O:-), z následujícího koncertu jsem kvůli frontě na záchod stihla 2 poslední písně. A po návštěvě muzea Bible (jejíž organizace byla naprosto chaotická - maňana) jsme zakotvili v parku a až do večera se z něj nehnuli. Večer proběhla závěrečná mše v aréně, kde běžně probíhají býčí zápasy. Z ní jsme ale museli odejít dřív, aby řidiči dodrželi dobu nutnou k odpočinku před dlouhou cestou do Madridu. A tak jsme měli alespoň čas se družit s VKH Brno. No a bylo to náročné. Zkuste se družit Moraváci s Moraváky. Těch lahviček s čirou tekutinou tam kolovalo docela dost. A i když jsem si trochu stěžovala, že moc nespíme, nebyla bych to já , kdybych neodcházela s posledními kolem třetí hodiny...ale když je ta poslední noc v Reus...

z filmu Lotrando a Zubejda: Nám se stalo něco překrásného

2011-08-28T13:00:00.001+02:00

Mezi články ze SDM v Madridu budu zařazovat vždy odpovídající písničky. Většinou takové, které mě tam potkaly či napadaly.

Po cestě jsme se dívali na mou oblíbenou pohádku Lotrando a Zubejda. Tak celkově je to moc pěkná pohádka, klade důraz na tradiční hodnoty, prostě do společnosti věřících jako stvořená.

Je plná milých písniček. Přemýšlela jsem, kterou vybrat. Ale romantika zvítězila. Ne že by písnička nějak vystihovala mou situaci. Nic tak překrásného se mi nestalo. Nezamilovala jsem se do žádného nešťastného kluka...oni tam všichni vypadali celkem šťastně...každopádně divných věcí se za ty dva týdny stalo celkem dost :-). Kilo jsem taky nepřibrala, díky té "skvělé" stravě v Tarragoně jsem dokonce dvě kila zhubla...

Směr JIH

2011-08-27T17:40:00.002+02:00

Naskytla se mi jedinečná příležitost. Už když jsem zjistila, že světové setkání mládeže se svatým otcem v roce 2011 bude v Madridu, bylo mi jasné, že tam musím. A tak jsem dělala vše pro to, abych 8.8. mohla nasednout do autobusu ADO-03 se skvělými lidmi z VKH Olomouc a ubírat se do teplých krajin.

Ještě než se opravdu pustím do psaní, chtěla bych upozornit, že se nebudu snažit, aby mé zápisky byly čtenářsky přijatelné. Chci si z těchto dvou týdnů uchovat v paměti co nejvíc a když už to nebude v mé vlastní paměti, tak aspoň zde na blogu. Beru to jako takovou mou kroniku. Takže nikoho nebudu přemlouvat, aby to všechno četl. Ale když to někdo přečte, budu jen ráda :-) A když zanechá vzkaz se svým zážitkem nebo nějakým doplněním toho, co jsem napsala, budu ráda ještě víc ;-)

Kde začít? Na vyškovské benzínce, kde mě vyzvedávala Evča, teda vlastně její tatínek, který ještě vezl Janču a Renču. No a jak tam tak čekám, volá mi Monča, moje spolusedící v busu do Madridu a taky budoucí spolubydlící. „Ahoj, přijdeš zpívat?“ To mě trochu rozhodilo. Vůbec jsem netušila, o co jde. „Zpíváme se schOLou na mši před odjezdem“ Ajaj, to se ke mně nedoneslo. Naštěstí jsem stihla ještě kousek zkoušky, a tak jsem se ke schOLe s radostí připojila. Jedna z vět ze mše, která nás provázela po celé setkání, byla: „A když s něčím nebudete spokojeni, berte to jako vklad do pouti“ (a že těch vkladů časem bylo). Po mši už byly před katedrálou přistavené autobusy. Než jsme se tam dostali my ze schOLy, už byla téměř všechna místa obsazena. S Mončou jsme ulovily poslední prázdnou dvousedačku skoro na konci autobusu. Když jsem se rozhlédla, kolem byli samí neznámí lidé. Trochu jsem se lekla, chtěla jsem za známými dopředu. Ale se všemi okolo jsme se velmi rychle seznámili a vytvořili velmi veselou partičku. Po úvodních informacích našich autobusových vedoucích Pepy a Honzy a po zhlédnutí pohádky Lotrando a Zubejda jsme usnuli (nebo se o to na nepohodlných sedačkách aspoň snažili).

Aby si pánové řidiči odpočinuli, měli jsme asi 10hodinovou přestávku ve francouzském městečku Annecy. Tamní obyvatelé nás velmi vřele přijali. To by nebyli Češi, aby dosyta nevyužili občerstvení, které nám bylo nabídnuto. Město leží na břehu stejnojmenného jezera. Tam se plno lidí vykoupalo. Všude okolo byli jen samí Češi. Bylo to dost zvláštní. Češtinu jsme slyšeli snad víc než francouzštinu. Tady jsme také začali zjišťovat, že se budeme muset domlouvat všelijak, jen ne angličtinou. Francouzi (a Španělé také) používají téměř všichni pouze rodný jazyk a anglicky umí dost mizerně. Po osvěžení ve vodě jsme se mírnou oklikou vydali na prohlídku města. Už jsme ani nedoufali, že je zde nějaké historické jádro. Když jsme zjistili, že jsme obešli několik moderních čtvrtí, vrátili jsme se k jezeru, a tam konečně našli starší stavby. Celým jádrem města protékají říčky a potoky. Často se do vedlejší ulice musí přejít po mostku. Řekla bych, takové francouzské Benátky (ačkoli jsem v těch italských nikdy nebyla:-) Prošli jsme několik kostelů, nádvoří nějakého hradu, koupili jsme si tři palačinky, které jsme se potom pokoušeli dělit na sedminy, což bylo dost veselé a v parku jsme si zahráli UNO. Byli jsme docela hlasití a trochu jsme vzbudili pozdvižení. To je tak, když hra má milion pravidel a každý hraje podle jiných. Večer byla mše pro všechny české účastníky a po krátké procházce po břehu jezera jsme opět nasedli na autobus, abychom dojeli do Španělska.

Karel Plíhal: Kluziště

2011-08-07T21:42:00.000+02:00

Pokračuji v táborových příspěvcích. Jak už jsem psala, jednou z oblíbených písní se stalo Kluziště od Karla Plíhala. Když jsem jednou při budíčku hrála tuto píseň, celý den se v táboře ozývalo "...tři bílé vrány, pěkně za sebou..."

Já jsem na Plíhalovi vyrostla a zrovna tuto písničku mi taťka hrával už od malička a já jsem ji milovala. Tak jsem ráda, že jsem ji zas já mohla předat dál.

Hlášky z tábora

2011-08-05T13:25:00.000+02:00

Baví mě poslouchat malé děti. Občas se chtějí nějak vyjádřit, ale nepovede se jim to přesně a je z toho potom kopec srandy. Nebo třeba úplně nechápou svět dospěláků, ale snaží se do něj proniknout nebo se jakoby přizpůsobit. A ono to působí celkem komicky. A někdy jsou to prostě jen povedené přeřeky. V oddíle máme pár expertů na povedené hlášky. Letos jsem si všechny zaznamenávala. A protože by bylo škoda, aby zůstaly v zapomnění v mém deníku, podělím se o ně tady na blogu:

NatyS: Ona nemá na kroji ten VEGAS (krojová nášivka WAGGGS)
Denča: Křupni si! (= čupni si!)
Karkulka: Jindro, ty vypadáš, jak kdybys šla na polární pól!
Anténa: A co je to ta "latry zář"? ("hasne již vatry zář" ve skautské Večerce)
NatyS: Už byla ta Fana? (program s názvem Fauna)
Ještěrka: Peťo, proč mu říkáš Braho? (Morty se jmenuje Drahoš, Peťa mu říká "Draho")
autor nezaznamenán: Luci, ty máš manžela? -já: Ne. -světluška: A máš aspoň děti?
Anténa: může se mi něco stát, když mě kousne pčelák?
Anténa: Já bych chtěla řezat sekyrou!
NatyS: Luci, když mě maminka porodí,... -Já: ale tebe už porodila!
Kuře: Já až budu stará slepice,...
Anténa (když Magda rozlila čaj): Magdi, ty ses teda ztrapnila!
Andrejka: Já jsem si zpívala "Na Ochoř je cesta"
Ančovička: Ty mráčky na nás čůrají
Peťa (na holky, které seděly v dešti bez pláštěnky): Vy jste tam jak dva hříbky, to čekáte, až vyrostete?
Anténa: Magdo, Magdo, mě bolí to, no, podrážka na noze!
Anténa (když Morty otáčel Petě - své holce - kohoutek na sprše, protože na něj nedosáhla): Peťo, ty seš ale chudáček, on se na tebe kouká!
NatyS: Zahraj tu písničku X Parta (Parta z ranče Y)

Kašpárek v rohlíku: Dvě malý víly

2011-08-03T09:32:00.001+02:00

Na táboře si naše světlušky si oblíbily zpívání. Když jsme jednou při dešti seděly kolem "petrolejkového ohníčku" a zpívaly, slyšela jsem skoro všechny, nahlas, nadšeně, a měla jsem z toho velkou radost :-) Loni jsem vytvořila nový zpěvník a na táboře byla konečně možnost projít všechny písničky. Mám velkou radost, že nově zařazené písně měly úspěch. Největším hitem se stala Dračí od Žambochů a v těsném závěsu bylo Plíhalovo Kluziště, několik písní od Svěráka a Uhlíře nebo třeba Dvě malý víly od Kašpárka v rohlíku.

Dračí jsem bohužel nenašla na YouTube, a tak do dnešním písničkovém tipu dávám roztomilý dětský malovaný klip písně Dvě malý víly

Střípky z tábora

2011-08-01T23:23:00.001+02:00

A jsem doma. Přežila jsem bez jakékoliv újmy. Děti taky. I louka je prázdná. Jsem šťastný člověk.

Uvědomila jsem si spoustu věcí. Třeba že mi na mém oddílu záleží víc než jsem si dřív myslela. Taky to, že mám naprosto jedinečné spoluvedoucí, že jsme "skvělý tým", sehraná parta, že se na ně můžu spolehnout, že jim oddíl taky není ukradený. Díky tomu dokážeme vést tábor ve třech. I když spíše ve čtyřech. Morty - pomoc od skautů - byl k nezaplacení. A taky plno dalších lidí, kteří nám více či méně pomohli.

Počasí bylo letos nejhorší za všechny ty roky, kdy jezdím na tábory. Celkově nepršelo snad dva dny. Jinak vždy nějaká ta kapka spadla. Obloha věčně zamračená, už jsem ani nevěděla, jaké je to mít nad sebou modro. Každou chvíli nám počasí přetrhalo plány. Když už jsme myslely, že to ještě vydrží, chvíli před plánovanou aktivitou začalo kapat a my jsme musely rychle měnit program. Naštěstí jsme měly zásobu dešťového programu a vždy když to jen trochu šlo, jsme s dětmi šly ven. Hvězdné oblohy, kterou mám tak ráda, jsem se dočkala až při jedné z posledních nocí.

Počasí sice zradilo, ale světlušky velmi mile překvapily. Tak hodné a samostatné děti jsem na táboře snad ještě nezažila. Málokdy jsme musely stát nad službou a přemlouvat ji k tomu, aby si pospíšila s mytím nádobí. Některé světlušky se kolikrát samy nabídly, že pomůžou. Na konci tábora nám vytkly, že jsme jim v kuchyni při službách dávaly málo prostoru :-). Moc mě potěšilo i to, jak si uvědomovaly, že pro ně někdo chystá program a jídlo. Díky každodennímu večernímu hodnocení se nám otevřely a neměly problém říct, co se jim líbí a co ne. Často chválily jídlo. A když jsme u závěrečného ohně děkovaly dětem, že to s námi přežily a Paštika na to řekla "no spíš že jste to vy přežily s náma", byly jsme všechny vedoucí dojaté. Toto bych od devítiletého dítěte nečekala.

Letos jsme byly poslední turnus, a tak jsme musely tábor zbourat. Od každé světlušky přijel na bourání alespoň jeden z rodičů, v mnohých případech oba a někdy i sourozenci. Rodiče byli naprosto skvělí. Zapojili se s nadšením a tábor byl zbouraný dřív než kdy jindy. Některé maminky se přiznaly, že poprvé v životě vytahují hřebíky. Ale jak jim to šlo :-) Celkově jsem ráda za to, jaké vztahy máme s rodiči. Několik z nich nám nabídlo pomoc od zajištění auta po napečení buchet.

Na bourání se stal takový malý zázrak. Celý tábor se nikomu nic nestalo. Vždy, když jsme přecházely po rozviklaném mostku přes potok, trnuly jsme, ale děti vždy byly opatrné. Až poslední den při bourání to jedné světlušce uklouzlo a spadla. Neviděla jsem to, ale podle očitých svědků padala po hlavě a ve vzduchu se přetočila. A voda pod mostem není zrovna hluboká. No a věřili byste, že se jí nic nestalo? Ani žádné odřeniny, naraženiny. No já tomu pořád nemůžu uvěřit.

Jsem ráda, že nejsme pro holky nějaké zlé vedoucí, kterých by se musely bát. Několik z nich mě jmenovalo "náhradní maminkou". Je krásné od dítěte slyšet, že jsem jeho nejoblíbenější vedoucí. Myslím, že se v tom projevuje snaha přistupovat k dětem jako k rovnocenným partnerům. Všechno je třeba brát s nadhledem, jsou to jenom malé děti, které ne vždy všechno pochopí a vysvětlit jim jednu věc desetkrát je mnohem lepší než je seřvat. I když je to velká lekce trpělivosti.

Asi by toho šlo napsat mnohem víc, ale kolik lidí by bylo ochotných číst to? Ještě se budu věnovat táboru v dalších příspěvcích.

Dvojitá porce písničkových tipů

2011-07-16T23:16:00.003+02:00

Všechny hry připraveny, diplomy vytisknuty, přihlášky a důležité dokumenty uspořádány ve složce, mobil v nabíječce, oblečení v kufru, věci na program v batohu, k tomu malý batůžek a kytara...a můžu odjet! Kam? No přece na tábor...

Pátý tábor, na který jedu jako vedoucí. Podruhé hlavní vedoucí a po třech letech ne jako zdravotník :-)

Těším se na noci ve stanu, ty miluju. Když je pěkně, rozepnu stan a před usnutím se dívám na hvězdy. Taky se bojím. Je to zodpovědnost starat se dva týdny o 18 dětí. Naštěstí je všechny znám, tak aspoň vím, co od nich čekat. Taky se bojím bourání tábora. Aby se všechno stihlo, aby bylo zařízeno všechno co má být, aby všechny věci po táboře skončily na správném místě... Ale bude to všechno dobrodružství :-) a tak to má být :-)

Dva týdny mimo civilizaci, ať se děje venku co chce, my jsme ve svém vlastním světě. Když jsou někde povodně, nám je to jedno, pokud nám neplavou stany. Kdyby bylo někde zemětřesení, taky nic netušíme, země se nám pod nohama ještě nechvěla. Možná bychom něco postřehli, kdyby začala světová válka. Všude okolo vojenský prostor, to by určitě vojáci měli napilno... Ano, je mi jasné že tento postoj je "ukázkově žurnalistický". Ale je to krásné vypadnout na dva týdny z dosahu médií a techniky.

Děti s rodiči komunikují přes dopisy. Je to krásné, že ještě funguje tento starý zvyk. Mimochodem, já taky ráda dostávám dopisy. Kdyby mi třeba někdo chtěl napsat, najde adresu na stránkách našeho roje vcelkyvyskov.webnode.cz :-)

A co jsem vybrala za písničkový tip? Protože jedu na dva týdny pryč, nabízím hned dvě ukázky. Přemýšlela jsem, co se mi pojí s táborem. Asi nikoho nepřekvapí známá písnička pánů Svěráka a Uhlíře "Barbora píše z tábora". Doufám, že naše děti nebudou psát domů nic podobného :-) Snad mají trochu lepší mínění o hlavní vedoucí. Minimálně je nemusí trápit to, že by jim blokovala nějakého idola :-)

A druhý tip je z trochu jiné hudební oblasti, ale nemůžu si to odpustit. Ze Smetanova cyklu symfonických básní Má vlast všichni znají akorát Vltavu a začátek Vyšehradu. Ale takový Tábor je taky moc krásný. A jistě uhádnete, jaký známý motiv jedné velmi staré písně se tam objevuje :-)

Moje rozhlasová tvorba VI

2011-07-15T10:47:00.002+02:00

Je tady moje poslední rozhlasové dílo z letošního školního roku. Je to zápočtová práce a považuji ji za svůj prozatímní rozhlasový vrchol.

Natáčela jsem na festivalu Střelické strunobraní. Vlastně jsem tím tak nějak žila celý festival, dost mě to bavilo. Domů jsem přijela s cca 2 h 15 min. zvuku...a teď co s tím, aby výsledek měl max. 4 minuty? Některých zvuků mi bylo líto. Musela jsem zkrátit rozhovor se skvěle mluvícím Ondrou Machátem (pořadatelem festivalu) nebo vybrat do ankety jen pár příspěvků z mnoha...ale za výsledek se nestydím :-) ...plynulá mluva taky časem přijde... :-)

Poslechni si

Suzanne Vega: Caramel

2011-07-14T10:35:00.003+02:00

Folkařka naplnila olomoucké náměstí! ...dalo by se říct... jistě, že při folkových koncertech bývá na náměstí většinou téměř prázdno, z Čechů by ho zaplnil tak Jarek Nohavica. Ale tentokrát zavítala návštěva až z New Yorku - Suzanne Vega.

Vlastně jsem ani nevěděla, že je až tak známá. Já jsem se k ní dostala přes Jarret a vždy jsem ji brala jako záležitost spíš okrajových žánrů. Časem jsem zjistila, že skoro každý zná písničky Tom's Dinner a Luka...zrovna dvě z mých méně oblíbených.

Tyto dvě na koncertě zazněly, ale já jsem si taky přišla na své. Nedokážu určit nejoblíbenější, ale měla jsem radost z písní The Queen And The Soldier, Caramel, In Liverpool, Small Blue Thing, Gypsy...

Co víc říct? Koncert se hodně povedl, je to prostě borka a doufám, že jsem ji neviděla naposledy. (Prý má Olomouc hodně ráda a ráda se tam vrací :-))

jo a jako písničkový tip jsem vybrala takovou do jazzu - Caramel

Jak jsem zahradničila

2011-07-13T10:11:00.002+02:00

A je tu článek ze Zahrady. Pro ty, kdo neví, Zahrada je největší folkový festival u nás (teda spíš multižánrový, ale kolem toho folku se to pořád točí). První den začíná večer na scéně Kaplička a potom je to 3denní maraton na 4 scénách. Pokud čekáte nějaký souvislejší text o hudbě, hodnocení atd, počkejte si, až mi vyjdou články na FolkTime (tak do týdne by to tam mělo být). Nebudu se moc opakovat, sem na blog napíšu to, co se nevlezlo nebo nehodilo do "oficiálních" reportáží.

každou Zahradu mám spojenou s určitou scénou. Třeba úplně první, na které jsem byla, jsem většinu času trávila na Zámku. Loňská byla spíše "Kapličková". A letos vítězila pro změnu Terasa. Nejen že tam byl zajímavý program, ale ve chvíli, kdy se mi kvůli špatnému počasí nechtělo ze spacáku, jsem ocenila umístění stanu těsně nad touto scénou a tím i krásnou slyšitelnost hudby, která zrovna zněla.
Zahrada pro mě dávno není jen o hudbě. Každý rok se zde seznámím s někým novým a často se s těmito lidmi vidím zase až na další Zahradě. A občas tam potkám i známé lidi, které bych na Zahradě ani moc nečekala. A tak je pro mě tento festival místem setkávání nejen s hudbou, ale i s lidmi.
částečně kvůli tomu už nepoznávám tolik nových interpretů a jdu si poslechnout spíše pro mě známá jména. Dříve jsem znala téměř všechny novinky v žánru. Paradoxně - jak jsem začala studovat muzikologii, tím méně se orientuji v aktuálním dění. Najednou musím mít mnohem širší hudební záběr a přes rok to nestíhám tak podrobně sledovat. A na Zahradě si ráda popovídám se "starým známým" a hudby zase stíhám míň.
Každoročně se těším na "festivalové jídlo" Ne že bych se tímto způsobem chtěla stravovat dennodenně, ale k tomu festivalu to prostě patří a těch pár dní mě nezabije. A co jsem letos měla dobrého? Jistota je "U Ťamana" - tam je dobrý gyros i nudle s kuřecím masem. Dál není špatný smažený sýr v bulce. A letos jsem objevila Pepu na grilu - grilovaný Hermelín v marinádě. A pěkně mě naštvali, když poslední den už nebyl. Jak já jsem se na něj těšila...
Chcete si získat přízeň všech malých dětí v okolí a fotografů? Pořiďte se bublifuk! S kamarádkami jsme měly tři bublifuky a vždy, když jsme začaly foukat bubliny, malé děti ožily, běhaly za bublinami a praskaly je, lidi se najednou usmívali, účinkující taky a fotografové lovili fotky s bublinami.
Dají se spojit dva nejlepší festivaly do jednoho? Představte si, že jste na Zahradě v Náměšti na Hané a někdo vám říká jdu do Střelic..."to si asi spletl festival", říkáte si...ale ne. Rodina Machátova, pořadatelé Střelického Strunobraní, měla mezi stany party stan, kde mile přivítali všechny "přátele Střelického Strunobraní". Zatímco jamy u Kapličky jsou masové a moc "tradiční", ve Střelicích hrála např. Bujabéza, Monty, Petr Simandel... bylo to komornější, "modernější" a ve společnosti známých lidí. A taky jsem si pěkně popovídala na téma pořádání festivalu (né, že bych chtěla nějaký organizovat, ale bylo to moc zajímavé)
letos jsem jela poprvé na Zahradu jako novinář. Samozřejmě to zahrnovalo povinnost napsat nějaké články. Ale to je pro mě vlastně příjemná povinnost. A dále jsem díky tomu měla řadu výhod. Mohla jsem chodit na pěkné záchody (ne TOI TOI), měla jsem pití s výraznou slevou, po celý den jsem si mohla dát svačinku v podobě chleba se sádlem/škvarkovou pomazánkou/masovou pomazánkou, mohla jsem za pódium, kde se shromažďovali účinkující, mluvila jsem s Tomášem Klusem (mě to teda tak nebere, ale bere to skoro všechny, kterým to řeknu, hlavně holky:-))

Doufám, že příští rok zase budu moci absolvovat Zahradu jako novinářka, ve společnosti kamarádek Jíti, Monči a Zuzky, že potkám ty samé lidi, že se budu moci vydat "do Střelic" a že se zase dobře nezdravě najím :-) už teď se těším!

Bujabéza: Vdovec Nemil

2011-07-06T20:32:00.000+02:00

Letos jsem už popáté byla na největším folkovém festivalu - na Zahradě v Náměšti na Hané. Jako obvykle jsem se vrátila nadšená, ale o tom všem, co mě nadchlo, víc v samostatném článku. Teď jsou tu výsledky soutěže o Krtky a s nimi spojený písničkový tip:

Kapely:

1. Bujabéza (Olomouc)

2. Passage (Praha)

3. Lucrezia Borgia (Znojmo)

Písničkáři a dvojice: Monty (Brno)

Cena štábu: Alibaba (Horka nad Moravou)

Povšimněte si, že kromě Passage jsou všichni z Moravy a dokonce dvě kapely z Olomouce a okolí. Krása :-) A pro dnešní písničkový tip vybírám právě olomouckou Bujabézu. Mám moc ráda jejich hudbu, ale díky tomu, že jsou z Olomouce, jsou mi ještě sympatičtější. Teď o prázdninách se mi po Olomouci stýská, ale v klipu Vdovec Nemil se tam můžu vracet. A to dokonce na místa, kde se během školního roku pohybuji úplně nejčastěji :-)

Loučení, loučení

2011-07-01T15:06:00.003+02:00

Letos jsem byla u loučení se dvěma kněžími - s vyškovským kaplanem a studentským farářem z Olomouce od Sněženky. Protože oba byli oblíbení, neobešlo se to bez nějakých dárků, ale taky srandiček (vše se musí brát s humorem). A tak jsem se přičinila na vzniku jedné básničky a předělaném textu známé písničky. Přijde mi škoda, aby někde zapadly, a tak je zde zvěčním:

Pro otce Marka, který byl rok kaplanem ve Vyškově, jsme měli jako dárek ponožky v liturgických barvách, tričko s obrázkem košile s kolárkem a textem "I love my collar job", růženec ze žvýkaček ve tvaru tenisáků a poukázku na 20 minut jízdy v motokáře. Vše jsme zakomponovali do následující básničky:

Náš milý otče Marku,
máme pro Vás několik dárků.
Vaši novokněžskou praxi,
máte dávno v kapsi.
Prošel jste ji celým liturgickým rokem,
což bylo vaším prvním krokem.
Oblékáte barevné ornáty,
tak ať máte i něco na hnáty.
Ponožky v barvách liturgie,
každý správný kněz využije.
A náš další dárek,
je náhrada za kolárek.
Pro sport je nevhodná klerika,
tak se oblečte do trika.
Protože tenis máte rád,
tak Vám chcem ještě něco dát.
Se žlutým tenisovým růžencem,
den co den vstříc k nebi kráčet chcem.
Proto Vám dáváme ten dar,
aby jste si ho sebou na kurt bral.
O ctnostech a neřestech se bavíme,
a tak Vám také něco povíme.
Moc rychle autem jezdíte,
a na bezpečnost moc nehledíte.
Mít 200 km na tachometru,
to už je skoro rychlost větru.
Po silnici rychle nejezděte,
raději do motokáry zasedněte.
Nezapomeňte na slušné vychování,
vždyť je to vaše povolání.
Přejem Vám ať v nové farnosti,
máte dostatek radosti.
Ať tamní spolčo funguje,
a v rozjímání si libuje.
Za vše Vám moc děkujeme
a Boží požehnání vyprošujeme.

Na poslední studentské mši jsme se loučili s otcem Pavlem Bačem. Už dlouho dopředu se ozývaly hlasy, že bychom mu měli zazpívat "aj bačo, bačo náš..." ...a to by nebyla naše schOLa, aby nevymyslela něco originálního:

(na melodii Beskyde, Beskyde)

Sněženka, Sněženka, dnes je to smuténka.

/:Černooký Bača, s námi sa rozlůčá.:/

Aj Bačo, Bačo náš, červený ornát máš.

/:Kdo si ho obleče, když od nás odcházáš:/

Já od vás odcházám, ale náhradu mám.

/:Vzpomínka na tebe v srdci nám zůstane:/

Moje rozhlasová tvorba V.

2011-06-26T19:58:00.004+02:00

Jen na úvod. Změnila jsem způsob zveřejňování zvukových příspěvků, snad už to půjde. A taky je už dostupný rozhlasový příspěvek s Jananasem :-)

Dlouho jsem přemýšlela, jestli zveřejnit moje zatím nejslabší dílo. Když jsem si to po sobě poslechla, trochu jsem se zhrozila, ale vyučující mi to pochválila, tak snad to nebude taková tragédie.

Našim úkolem bylo natočit reportáž - popis nějakého místa v Olomouci, který se prolíná s nějakou anketou, rozhovorem apod... Já jsem si ulovila mé milované místo - katedrálu. Ale při vstupu dovnitř jsem měla trochu respekt z mluvení nahlas, takže to na zvuku jde dost poznat. (Prý je to autentické a je to v pohodě...)

No však posuďte sami.

Pro poslech klikni zde

Traband: Kantorovy varhany

2011-06-21T22:00:00.002+02:00

Minulý týden jsem byla na festivalu Střelické strunobraní. Ačkoli je to spíš menší festiválek, jména hlavních hvězd dosahují velkých rozměrů. Když jsem dělala mezi lidmi anketu pro zápočet z rozhlasového workshopu, skoro každý řekl, že se nejvíc těší na Traband. A právě na Traband se slušně zaplnila místa k sezení i plocha před pódiem. Vůbec se nedivím a jsem za to ráda. Radio Proglas ve Střelicích předávalo cenu "Za krásu slova". A kdo ji získal? Právě Jarda Svoboda, kapelník a tvůrce písní Trabandu.

Traband je jedna z mých nejoblíbenějších kapel. Mám ráda hloubku jejich textů, ať už jsou to příběhy o nejrůznějších lidských osudech nebo "pocitovky". Hudba prochází občas výraznými proměnami, ale ať už hrají "dechno" nebo klidnou hudbu s harmoniem, vždy to má něco do sebe.

Na loňském albu, oceněném žánrovou cenou Anděl, mám asi nejraději píseň Kantorovy varhany. Už jen název mě láká - varhany - jeden z nástrojů, na který se pokouším hrát, ale mám pocit, že mi to nikdy pořádně nepůjde...naučit se takové Ebenovo ordinárium a rozeznít to v tom nejzvučnějším rejstříku...to by bylo :-)

No a hlavní myšlenky písně také stojí za to. Kolik z nás má někdy pocit vlastní nepostradatelnosti...jedeme v zajetých kolejích a odmítáme něco měnit...přitom změna může být celkem osvobozující a prospěšná...a jednou se budeme muset rozloučit s tím vším, čeho se držíme sebepevněji...

"...ten, kdo se neumí se smrtí usmířit, neumí ani žít ..." a plno dalších pěkných myšlenek najdete, když se zaposloucháte:

Vím jedno návrší, vím já pěknej Hrad

2011-06-19T17:46:00.003+02:00

Bylo nebylo, za třemi řekami a čtyřmi tramvajovými zastávkami jednou žilo 9 udatných jinochů. Ti měli jednu společnou věc, totiž hledali bydlení. A protože jeden znal druhého a třetího, druhý čtvrtého, třetí pátého, a tak dál, nakonec se všichni sešli v jednom bytě. A ne ledajakém, přímo Na Hradě!

Možná se ptáte, Hrad? Tam by přece měl sídlit nějaký král. A taky že sídlí. Žije tam sám velký (opravdu velký) vládce království jménem VKH. O své království se stará moc dobře, však pod jeho rukama jen vzkvétá. Že by vládl jen ze svého trůnu? To mu není vlastní. Často se vydává na cesty po království a pravidelně obědvá se svými poddanými, kteří mu rádi naslouchají (pokud zrovna nemluví o státnicích). Ale pan král už je bakalář, tak si poddaní můžou oddechnout. Jen se nad královstvím vznáší otazník, zda král neuteče do jiného kraje. Pan král si totiž rozumí s médii. Umí pracovat jako skutečný novinář a současné království už mu nenabízí rozvoj v této oblasti.

Král má svého sekundanta a ani tomu nejsou cizí média. Umí mluvit, dokonce i do televizních kamer, na záchod chodí nejraději v Lulči a do vlády v království jistě vidí velmi dobře, protože si namluvil první dámu VKH. Ti dva tvoří moc báječný a romantický pár. Až jednou budou mít děti, jejich syn se jistě bude jmenovat Mordechaj a když bude chtít projevit nadšení nebo údiv, bude dělat vysokým hláskem úúúú úúúú.

Pro případ, že krále napadne pořídit si do zlaté klece slavíčka či barevného mluvícího papouška, má na hradě odborníka - ornitologa. Ten má ještě další funkci - udržuje dobré vztahy s blízkou velmocí, Valašským královstvím.

Málokoho by napadlo, že na Hradě málem chyběl šašek! Vždyť co by to bylo za království bez šaška? Ten dříve bydlel na nedalekém hradě Kokoříně, ale tam mu nebylo moc přáno, a tak mu král poskytl nové místo. Tady má široký prostor pro své aktivity. Je mimo jiné režisérem úspěšného Experimentálního divadla Na Hradě, ale také si zřídil seznamovací agenturu Amorek. Bohužel vůbec netuším, jak je agentura úspěšná...

A když je zde šašek, tak i Bambula. Ten ale šaškovi nepomáhá s vylomeninami. Už je magistr, všichni bezdomovci v okolí z něj mají respekt a brzy Hrad opustí, protože bude mít mladou paní Bambulovou, se kterou se usídlí někde v podhradí.

Ačkoli království funguje naprosto skvěle a bezproblémově, vždy se hodí mít v záloze i takové profesionály, kteří můžou v případě nouze vytrhnout trn z paty. Král moc dobře ví, co dělá, proto na Hrad povolal právníka a psychologa, který přispěchal až z dalekých krajů, plných lázeňských kolonád a léčivých pramenů.

Také odborníka přes politiku tam mají. Až se jednou přesune z Hradu na ten velký Hrad, bude mít naše království určitě nemalé výhody. A pro případ komunikace s cizími říšemi je k dispozici znalec jazyků, hlavně angličtiny a němčiny. A možná je dokonce sousedem přestěhovaného Hliníka...

Hrad je místo velmi oblíbené a hojně navštěvované. Hradní pánové sem často zvou vybranou společnost a pořádají nejrůznější vznešené kratochvíle. Na Hradě se prostě odehrává to důležité v celém království, to mi dá jistě za pravdu každý, kdo už Hrad někdy navštívil.

A to je konec pohádky, milé děti. Mějte se pěkně, já za pár hodin vstávám, abych mohla naposledy před dlouhou letní odmlkou odcestovat do mého milovaného království...

Angelo Branduardi - Vanità di Vanità

2011-06-05T23:42:00.003+02:00

Minulý čtvrtek byl svátek sv. Filipa Neriho, kterému se říká "Veselý svatý". Myslím, že je to hodně oblíbený světec. Určitě také díky filmu, který o něm byl natočen. Hned jsem si vzpomněla na milou písničku z něj, kterou dneska dávám jako Písničkový tip.

A ještě tu mám jednu souvislost, o které chci napsat. Další den, v pátek, byla Noc kostelů (mimochodem velmi povedená akce). Když jsme se ke konci skoro všichni průvodci shromáždili u vína a povídali s dómským farářem P. Švirákem, zmínil právě souvislost s Filipem Nerim a kardinálem Dietrichsteinem, který postavil část katedrály:

Filip Neri se věnoval především chudým dětem, byl skromný a nesnášel, když se někdo choval moc vznešeně, zbožně nebo když nějak přehrával. Když byl jmenován kardinálem, dostal dekret a kardinálský klobouk. Nějak ho to naštvalo a poslal papeži zpět dekret. Klobouk si nechal, protože se v něm dobře spí jeho kocourovi. Jednou Filipa Neriho navštívil Dietrichstein, který se tvářil velice zbožně a důležitě. Filipa Neriho to dopálilo, vzal kardinálský klobouk, posadil ho na hlavu Dietrichsteinovi a posměšně řekl: "Z tebe jednou bude dobrý kardinál". Dietrichstein si uvědomil, jak se chová a nechal toho. Časem se z něj kardinál opravdu stal.

Otec Švirák k tomuto příběhu dodal: "Kdyby Filip Neri viděl většinu dnešních katolíků, asi by z nich zuřil."

Ty zbožné pohledy, nesmělost, dlouhé sukně neurčité a hlavně co nejnenápadnější barvy, přehnaná pokora, snaha být s každým zadobře, nízké sebevědomí... hmm?

myslím, že každého se týká alespoň něco z toho...

Doma? Maso? Domasa!

2011-06-02T16:32:00.001+02:00

Další z mých školních dílek je recenze loňského alba Domasa od kapely Traband. Trošku delší, tak přeju hodně trpělivosti :-)

Pražská kapela Traband patří už řadu let ke špičce české alternativní hudby. Zařadit jejich tvorbu do konkrétního žánru téměř není možné. Začínali jako bigbítová kapela, poté byli několik let typičtí silným zastoupením dechových nástrojů. V té době je hudební publicisté označovali jako world music či balkánskou dechovku. V roce 2007, kdy v obsazení skupiny proběhly významné změny, přišli sami členové s novým označením „home music“. V tomto stylu natočili v roce 2010 již druhé album, nazvané Domasa.

Kapela desku nahrála v obsazení Jarda Svoboda, Jana Kaplanová, Tomáš Pohl a Robert Škarda, přičemž každý z členů se chopil několika nástrojů. Zaslechnout tak můžeme různé druhy kytar, foukací harmoniku, harmonium, metalofon, bicí nástroje, tubu, suzafon nebo piano. Všichni hudebníci také zpívají.

Největší předností tvorby Trabandu jsou již od počátku texty kapelníka Jardy Svobody. Tento muž o běžných věcech přemýšlí v naprosto neobvyklých dimenzích, dívá se na ně z jiných úhlů a velice zdařile vkládá své myšlenky do písní. Na starších nahrávkách se osvědčil jako výtečný vypravěč příběhů. Poslední dvě alba však dokazují, že ani lyrické texty mu nejsou vzdálené. V mnoha písních se vyskytují nádherné obrazy, především přírody, avšak vždy souvisí s lidmi či se společností. V písni V oku dravce je vybarvena krajina, jak ji vidí ptáci, toto téma je spojeno s postesknutím nad přízemností lidí. Zasněžená je čistě lyrická, všímající si zimní krajiny a navozující pocit tesknoty a osamění: „Je ticho po pěšině, celý les kolem ztich. Jen žraloci na mých botách křupou sníh.“ Protestsongy Indiáni ve městě a Pálíš, doutnáš, nehoříš si všímají problémů dnešní společnosti. Indiáni ve městě narážejí na vzdálení člověka od přírody a touze po návratu. Nápaditě je to vyjádřeno pozměněním sloganu písně „Indiáni ve městě“ na „Indiáni ve mně jste“. Pálíš, doutnáš, nehoříš představuje ambiciózního člověka bez citu a názorů, zhýčkaného bohatými rodiči. Svoboda nenechal usnout ani svůj talent pro vytváření příběhů. Na albu se vyskytují dva: Kantorovy varhany a Kalná řeka. V té první se starý kantor nedokáže rozloučit s životem, když si pro něj přijde smrt. Cítí se nepostradatelným, a tak se dohodne se smrtí, že když vydrží stát celou noc na jedné noze a hrát na varhany, nechá ho žít. Dobrý konec však v tomto příběhu nenajdeme. Píseň Kalná řeka je téměř filozofická. Na pozadí příběhu dvou lidí nastoluje mnoho otázek k zamyšlení a ukazuje, jak je vše relativní. Velmi silná je v kontextu celé písně závěrečná otázka „Kdo je vinen za zločin: Láska nebo věrnost především?“

Hudba Trabandu je jasně rozpoznatelná, pro kapelu charakteristická, ale nenudící. Dramaturgie desky je logická. Začíná se pilotním singlem alba, Indiáni ve městě, následuje postupné uklidnění, v půlce desky nastává první vrchol, Kantorovy varhany. Po sérii „obrazotvorných“ písní, používajících výraznou zvukomalbu album graduje písní Kalná řeka a nastává závěrečné zklidnění v podobě skladby Nad Koločavou. Důležitou roli hraje především v písních s přírodními obrazy harmonium. Aranže celkově vystihují a dokreslují atmosféru textů. To se nejvíce povedlo v písních Krajina v obrazech a Nad Koločavou. Hlavní zpěvák Jarda Svoboda nemá ani krásný a znělý hlas ani perfektní intonaci. Jeho charisma však výrazně převyšuje všechny technické nedostatky.

Zvláštní kapitolu tvoří obal a booklet, který by se dal považovat za umělecké dílo. Obal není klasický, ale CD je uloženo v knížečce. Každé písni je věnováno neobyčejné množství prostoru. První dvoustrana obsahuje kresbu charakterizující danou píseň a název česky a anglicky. Následuje strana s českým textem a druhá s anglickým překladem. V dnešní době, kdy prodej desek klesá a většina lidí album stáhne z internetu nebo přepálí, považuji tento krok za vhodný a originální strategický tah. Lidé mají důvod si album skutečně koupit, pěkně provedená knížečka je skutečně „přidaná hodnota“

CD Domasa přineslo Trabandu již třetí žánrovou cenu Akademie populární hudby, Anděla. Dle mého mínění je ocenění zcela zasloužené. Ačkoli frekvence vydávaných alb Trabandu není malá, kvalita neklesá. Album je kompaktně výborné, nedá se říct, že by obsahovalo dva nebo tři hity a zbytek byla pouze vata. Každá píseň zde má své místo a svůj význam.

Žamboši: Rytířská

2011-05-26T10:26:00.002+02:00

Minulý čtvrtek jsem byla na představení divadelní skupinky naší koleje. Nacvičili Cimrmanovu hru Blaník a měli s tím celkem úspěch. Hlavně se tam sešli výborní herci a komici, a tak naše bránice byly pořád v pohybu.

Během divadla mě napadla krásná písnička od Žambochů, která mi zněla ještě pár dní v uších.

Ať vám taky zní!

Není brigáda jako brigáda

2011-05-20T20:12:00.005+02:00

Měla jsem různé brigády.

Tři roky jsem učila dětičky na kytaru. Někteří tam chodili asi kvůli rodičům. Bylo to poznat, moc necvičili a jejich posuny byly celkem malé. V pokročilých už takových moc nebylo. Tam zase skoro všichni měli zájem o hraní. Sami nosili písničky, které se chtěli naučit a s nadšením hltali každou novinku. Bavilo mě to. Viděla jsem pokroky, viděla jsem spokojené děti, mohla jsem ovlivnit, jaké budou znát písně (takže i ovlivňovat jejich hudební vkus). Asi by mi nevadilo učit...

Po maturitě jsem byla v Hypernově. V červnu v pekárně, v červenci v zelenině a v srpnu jsem se vrátila opět do pekárny. Práce mi nevadila, ale bylo potřeba makat rychle. Zvlášť když byla sleva na pletýnky. To jsme se pak nezastavili a celý den jsme jen pletli. Co mi však absolutně nesedlo, byl pracovní kolektiv. Nechci se nějak povyšovat, ale prostě jsem asi zvyklá na "intelektuální" kolektiv. Tam to byla jedna velká drbárna, všichni si stěžovali, nadávali, pomlouvali, mluvili sprostě a smáli se trapným vtípkům. Všechno šíleně přízemní, povrchní... Jsem ráda, že studuji. Doufám, že nebudu muset pracovat v takovém kolektivu...

Teď na výšce během roku uklízím v rodinném domě. Jedno dopoledne za týden. Dům je prázdný, já si pustím mp3, zpívám do toho na celé kolo a tančím si s vysavačem. A miluju leštění zrcadel. Ještěže jich tam je tolik :-) Příjemné odreagování po týdnu stráveném sezením ve škole. Dělat to však celý život...no...

Nedávno začala v Olomouci turistická sezona. Já jsem už druhým rokem průvodkyní v katedrále sv. Václava. Katedrála je jedno z mých nejoblíbenějších míst v Olomouci. Jsem ráda, že mám možnost vědět o ní víc než "běžní smrtelníci" a pořád se dozvídám něco nového. Potkávám plno lidí. Někteří si výklad vyslechnou s kamennou tváří. Ale někteří přímo září nadšením, děkují, že jsem je zavedla do míst, kam se běžně nedostanou, že se dozvěděli plno zajímavostí. Nebo taky přijdou lidi, kteří o katedrále ví něco víc. Třeba tam byl pán, který se podílel na rekonstrukci stropu. Řekl mi, kolik je tam hvězdiček. (Už si to bohužel nepamatuji, ale mám to někde napsané. Je to několik tisíc hvězdiček, asi přes sedm) Nedávno jsem pouštěla do presbytáře studenty dějin umění s jejich vyučujícím. Pozorně jsem poslouchala jeho výklad a také jsem slyšela mnoho zajímavostí, které občas zařazuji do výkladu. Občas potkávám lidi, které bych tam nečekala, např. babiččinu sousedku nebo paní z nedaleké vesnice, sem tam přijdou nějací kamarádi. Zvláštní kapitolou jsou cizinci. To vždycky začínám výklad s malou dušičkou. Přece jen se v angličtině necítím zcela jistě. Ale zatím všichni byli moc milí. Přijdou mi mnohem pozornější než mnoho Čechů. Aktivně se zapojují, ptají se, reagují a vypadají nadšeně a spokojeně. Občas mi dokonce pochválí angličtinu... Všichni Američané a Australané jsou ohromení z toho, jak je všechno staré. Starší než jejich stát :-) A ještě navíc je v katedrále krásný chládek. Hlavně v létě, když se všichni vaří i v tom nejtenčím oblečení, co mají. A já v kabátě a je mi dobře :-)

Můžu říct, že tato práce mě naplňuje. Asi se nejvíc blíží tomu, co bych chtěla jednou dělat. Setkávat se s různými zajímavými lidmi, komunikovat s nimi, usmívat se a vypadat "seriózně" :-D

Kdo máte možnost, určitě někdy přijďte! Ráda se vám budu věnovat. Teď v květnu už budu jenom na noci kostelů, ale v červnu se budu těšit i během všedních dní :-)

Don Moen: Glory To The Lord

2011-05-08T18:14:00.002+02:00

Ještě chvíli zůstanu u našeho středečního koncertu. Tuto písničku jsme hráli jako přídavek. Celý koncert se povedl bez nějakých výraznějších chyb, lidi tleskali, a tak se rozezněly první tóny přídavku...ale co se nestalo? Kytara hrála, další nástroje se přidávaly a všechno bylo úplně rozhozené. A ještě k tomu nebyl zesílený sólový mikrofon.

A tak všichni přestali, kytarista si dal kapodastr, tím to bylo vyřešeno :-) a začalo se znovu. Tak s takovou slávou proběhl přídavek :-)

Televizní diváci (alespoň u nás doma) nic nepoznali a mysleli si, že je chyba pouze v sólovém mikrofonu :-)

Večer splněných snů na televizních vlnách

2011-05-07T10:12:00.000+02:00

Jedna kamarádka vymyslela takovou teorii – když člověk zkrásní, pozná se, že je zamilovaný...a ve středu mi bylo řečeno, že v poslední době na mě tato teorie sedí...no, tak jsem se zamyslela a zjistila, že je to pravda – zamilovala jsem se do studentské SchOLy PMS (Panny Marie Sněžné).

Celé tři semestry jsem čekala, až mi vyjde rozvrh tak, abych mohla chodit. A teď, když to konečně vyšlo, jsem se do SchOLy vrhla doslova po hlavě. Zrovna se totiž nacvičovalo na koncert, který v přímém přenosu vysílala TV Noe. Já jsem vlastně v té době už měla zadanou jinou funkci, a to moderování koncertu. Ale naštěstí se to nebilo, a tak jsem mohla i zpívat. Moc se mi líbilo, jak mě všichni hned vzali mezi sebe. Je sice pravda, že asi půlku lidí jsem už dřív znala, ale stejně mám teď pocit, jako bych tam patřila už léta a ne pouhý měsíc.

Celý repertoár koncertu se cvičil hlavně na SchOLovíkendu, kde jsem se zařadila mezi tenory (ano, je to mužský hlas, ale u nás je tam asi 5 holek a jeden kluk :-)). A rychle jsem zjistila, že tenor má své zvláštní kouzlo. Nejen, že mi hlasově krásně sedí, nemusím lítat někam do výšek a mít trauma z toho, že to nejsem schopná vyzpívat, ale i skupinka lidí, kteří se v tomto hlasu sešli, je taková...skvěle svá :-)

Před koncertem na zvukové zkoušce přišly trochu nervíky. Všude plno repráků, ale já jsem se vůbec neslyšela. A přemýšlela jsem, jak se mezi tou změtí drátů pod nohama budou předávat mikrofony od sólistů k moderátorům a jak budu přebíhat od sboru na místo moderátorů. Najednou mě začalo napadat, jestli jsem si toho nenaložila zbytečně moc a jestli si ten večer aspoň trochu užiju.

A musím říct, že užila. Naplno. S první písní nervy opadly a po prvním odmoderovaném vstupu už nebylo co řešit. Dokonce si myslím, že tím, že jsem byla pořád v „pohybu“, byla jsem uvolněná (a prý to bylo vidět i v televizi :-)). S moderátorským kolegou Honzou už jsme sehraní a brzy se s takovou asi necháme korunovat na „oficiální moderátory VKH“ :-D Tímto děkuji VKH, že nás mají rádi.

Po koncertě jsme to všechno krásně oslavili, snědli dort, který jsme dostali, snědli i všechno ostatní a vypili (skoro) všechno, co tam bylo. A zpíváním dlouho do noci jsme si odrovnali zbytky hlasivek, které ještě fungovaly.

Byl to pro mě večer splněných snů. Od mala jsem chtěla zpívat vícehlasně ve sboru. Tady se mi to vyplnilo. A zrovna v takovém výborném. Nemám ráda, když sbory zpívají moc „akademicky“. Ale schOLa je opravdu živá, hlavně díky skvělé vedoucí Máje, která poctivě hlídá frázování a rytmus, a taky hudebníkům, kteří směřují spíše k tvrdší hudbě a dávají aranžím moderní výraz.

I když svou „žurnalistickou kariéru“ bych chtěla směřovat spíše do rozhlasu, neuvěřitelně si cením možnosti moderovat televizní přímý přenos v hlavním vysílacím čase.

A nakonec, jsem ráda, že podle ohlasů od nejrůznějších lidí po letošním koncertě i plese, se nám daří bourat teorie o zkostnatělé katolické církvi. Minimálně v olomoucké studenské farnosti nemůže být o zkostnatělosti řeč.

Jak by řekli Hradní páni, všechno je to krutořinka. A pořád se z toho nadšení nemůžu vzpamatovat.

Omezení provozu

2011-05-06T22:00:00.000+02:00

Omlouvám se všem pravidelným čtenářům, kteří na mě už naléhají, ať zas něco napíšu.

Blog jsem musela uvést do zkouškového a předzkouškového režimu. To znamená, že by se měl objevit jeden příspěvek za týden, budu asi střídat písničkové tipy s tím ostatním. A bude to trvat buď dokud neudělám všechny zkoušky nebo alespoň většinu...

A úplný výpadek z minulého týdne nahradím dvěma příspěvky z tohoto týdne :-)

Sheryl Crow: Are You Strong Enough?

2011-04-20T23:52:00.000+02:00

Dnešní písnička je...prostě reaguje na dlouhodobý stav mé mysli. Řekla bych, že mě docela dost vystihuje a přemýšlím, jestli za to mám být ráda nebo to chtít nějak měnit.

Rozhodně nejsem žádná drsná emancipovaná feministka. Ale když si projdu všechny své nároky, dochází mi, že nějaký „můj budoucí“ bude muset být opravdu „Strong enough“. Mám pocit, že hodně kluků si myslí, že holku uloví okamžitě. A protože některé holky takové jsou, tak se vlastně ani nedivím. A kluci jsou občas pěkné máčky. Zkouší to na všechny strany a když to nejde hladce, jdou zase dál...

Podle knihy Úchvatná, o které toho za nějaký čas napíšu víc, má žena tři touhy: (1) Být krásná, (2) hrát nezastupitelnou roli v nějakém velkém příběhu a (3) aby se o ni někdo ucházel, doslova aby o ni bojoval.

A tak to beru a jsem ráda a měnit to nechci. A raději budu ještě nějakou dobu nezadaná než abych vzala na milost prvního „ňoumu“, jen abych někoho měla.

„...you can't change the way I am...“

„...try and love me if you can...“

„Are you strong enough to be my man?“

uáá, to jsem se teda otevřela :-) Teď však konec keců, je tu písnička, tak poslouchejte:

Moje rozhlasová tvorba IV

2011-04-17T16:38:00.002+02:00

Už přituhuje a na řadu přichází mixování hudby a mluveného slova.
Tímto představuji zde již jednou představenou skupinu Jananas

Poslechni si tady

Africký tradicionál: Bamthatha

2011-04-14T15:07:00.002+02:00

Ve středu byla v Olomouci "Africká" studentská mše. Znamená to, že všechny písně byly africké nebo aspoň měly takový nádech. A byly zpívané ve 4hlasech a moc se to povedlo :-) Některé byly notoricky známé (Siya hamba, Ipharadisi), další jsme se s lehkostí naučili a sezpívali (Bamthatha a Ewe thina) a poslední (Talk about suffering) dala SchOLe zabrat, do poslední chvíle si nikdo nebyl jistý, ale výsledek byl více než dobrý :-)

Chtěla jsem sem dát právě tuto píseň, ale nikde jsem ji nenašla v slušné kvalitě, tak nabízím takovou smutnější - Bamthatha. Teda kvalita taky není úplně extra, klip trochu kýč, ale dá se...

Jak jsem se nestala slavnou

2011-04-10T23:54:00.002+02:00

Naše katedra muzikologie pořádá na přelomu dubna a května festival soudobé hudby MusicOlomouc. A pro účely tohoto festivalu vznikla také filmová znělka. Vedení katedry na nás apelovalo, abychom se zúčastnili natáčení jako kompars, tak jsem si řekla: proč ne. Zjistím, jak takové natáčení vypadá (což není zcela vzdálené mému druhému oboru) a taky třeba budu na tomto snímku zvěčněna a jednou se budu chlubit svým vnoučatům.

No a jak to dopadlo?

Natáčení mě celkem bavilo. Sice se to omílalo pořád dokola, ale režisér pořád vymýšlel, jak to vylepšit, přeskládával publikum tak, aby v záběru vždycky byl vidět plný sál a námět klipu mě pobavil. Říkám si ale, že takové natáčení rozhodně není hračka.

A jestli splnil to druhé očekávání, se můžete podívat sami. Ale titulek už jistě napověděl dost...

A kdo je v Olomouci, ať se přijde na festival podívat!

Robert Křesťan: Prostři mi plátnem

2011-04-07T18:07:00.002+02:00

Dnešní písničkový tip jsem poprvé slyšela asi před osmi lety a nedávno se mi znovu doslova vetřela do mysli. Je to keltská lidová, kterou nádherně přebásnil Robert Křesťan (ještě je jedna verze od Asonance, ale ta se mi tolik nelíbí - jmenuje se Vzdálené ostrovy)

Tuto Křesťanovu píseň nazpíval on sám s kapelou Druhá tráva a taky Iva Bittová. Pro porovnání tady je v obou podáních:

Iva Bittová

Druhá tráva

Moje rozhlasová tvorba III.

2011-04-04T21:55:00.003+02:00

Tentokrát nabízím k poslechu zápočtový rozhovor. Téma bylo "člověk se zajímavým povoláním nebo koníčkem"

Představuji tedy mladou nadějnou brněnskou písničkářku Jitku Glosovou, která mluvila o hudbě, kterou píše, ale také třeba jak se vůbec k folku dostala...

Delirious: Jesus Blood Never Fails Me

2011-03-30T21:57:00.003+02:00

Minulý týden jsem se zúčastnila videoklipové křížové cesty, kterou jako tradičně připravil p. Pavel Šupol. Byla to celkem síla, myslím, že žádnou křížovou cestu jsem zatím nedokázala prožít tak naplno. Texty se týkaly témat písní, zastavení a taky křtu, protože letos máme rok křtu. Člověk by nevěřil, že i křest jde propojit s utrpením...

Z písniček mě nejvíc zaujala tato. Sama o sobě by asi nebyla nic extra, ale klip jí dodává úplně jiný rozměr.

...a zase budou padat hvězdy...

2011-03-27T21:56:00.000+02:00

Trochu si odpočineme od rozhlasu a teď nabízím článek, který jsem psala do předmětu Hudební kritika a popularizace hudby. Má to být glosa. Pro všechny, kdo se v tom vyznají: já vím, že to glosa není, ale vzhledem k tomu, že pan profesor patrně neprošel předmětem stylistika, nemá v tom tak úplně jasno. Takže tento můj výtvor byl označen jako pěkná "hodná glosa". ...a pak se člověk má v těch žánrech vyznat...

Téměř každý rok se na televizních obrazovkách rozjíždí obrovská mašinérie jménem Superstar. Celý národ, v posledních sériích dokonce dva národy, prožívají spolu se soutěžícími jejich cestu za štěstím a slávou. Opravdu je to cesta za slávou?

Každý si jistě vzpomene na první celebritu tohoto druhu - Anetu Langerovou. Ale když se posuneme na časové ose dál, už se začínáme ztrácet. Vlasta Horváth? Zbyněk Drda? Jiří Zonyga? Ti všichni upadli téměř v zapomnění.

Už nejde ani tak o nalezení pěvecké hvězdy, jako o lidské příběhy. Převážně děti, které bojují o prvenství, se ochotně dělí o své emoce a neskrývají bláhové ambice změnit svět showbusinessu. Koho ale zajímá jejich další tvorba? Už nám ji nikdo neservíruje v nedělním „prime time“, za rok přijdou příběhy dalších ambiciózních zpěváčků. Ti letošní už můžou jít z cesty.

Možná by ale bylo zajímavé vytvořit novou reality show a v ní sledovat životy finalistů po návratu do skutečné reality. Od velkého pódia ze všech stran snímaného kamerami, luxusních hotelů a davů fanynek si bude chvilková hvězdička asi těžko odvykat a smiřovat se s životem běžného člověka a se zpěvem na školních besídkách.

Jananas: Raut

2011-03-24T22:08:00.004+01:00

Jananas mám ráda. Moc ráda. Zaujali mě hned, jak jsem je slyšela poprvé. Před dvěma lety jsem s nimi intenzivně strávila pár dní po operaci oka, kdy se nedalo dělat nic jiného než ležet se zavřenýma očima a něco poslouchat.

A taky je mám ráda proto, že mají písničky na téma oborů, které studuji. Ta muzikologická je Pražské jaro a žurnalistická Raut. A zrovna k písni Raut nedávno vznikl pěkný videoklip, tak tady je, dobrou chuť!

Rozhlasová tvorba II.

2011-03-20T21:59:00.001+01:00

Díky mému počítačově zdatnému bratříčkovi už si můžete poslechnout anketu. Teď doháním skluz z minulého týdne a nabízím své další dílo.

Naším druhým úkolem bylo natočit rozhovor s nějakým starším člověkem na téma "minulost x současnost" Tak jsem si vybrala dědečka. Rozhovor (hlavně díky němu) sklidil velký úspěch.

Jana Kirschner: Vidoucí, ale neviděná

2011-03-16T23:29:00.001+01:00

Píseň z dílny autorského tandemu Hapka & Horáček.

O kvalitě jejich písní nelze pochybovat. Horáček je hodně skvělý textař a Hapka melodii písně vygraduje tak, že její atmosféra je naprosto jedinečná. No a zpěv Jany Kirschner to ještě umocňuje. To by se dalo napsat i o dalších písních, na kterých se podíleli tito lidé. Vidoucí, ale neviděná je však zvláštní tím, že k ní vznikl (myslím, že jako první) videoklip pro neslyšící. Je zajímavé zpívat pro neslyšící publikum... Každopádně výsledek je nádherný, tu písničku mám moc ráda...

Moje rozhlasová tvorba

2011-03-13T21:14:00.004+01:00

Letos je mým nejoblíbenějším předmětem na žurnalistice rozhlasová tvorba. Rozhlas mě úplně fascinuje, líbí se mi, že se dají využít všelijaké zvuky, dá se míchat všechno možné...prostě je to mnohem kreativnější práce než jen obyčejné psaní.

A protože mám nějaké výtvory z těchto hodin a myslím, že je škoda je nechat jen v útrobách mého počítače, postupně se o tato díla podělím s celým světem ( :-) )

Našim prvním úkolem bylo vyjít do ulic Olomouce, natočit a pak sestříhat anketu na téma "Domácí mazlíčci"

Zuzana Smatanová: Daj ruku do mojej ruky

2011-03-08T22:30:00.002+01:00

A je tu další písničkový tip. Ještě chvíli zůstanu u plesu.

Byl nachystaný společný tanec - páry si stouply do dlouhého hada, bylo dost přeplněno...a pořadatelé je naučili společnou choreografii. Probíhalo to trochu chaoticky, ale byla to celkem sranda :-) a písnička se mi vtírá pořád, tak proč ji nedat sem?

...a byl ples...

2011-03-06T23:58:00.005+01:00

Byl to krásný a nezapomenutelný ples. A předcházela mu nejedna adrenalinová situace...

Už loňský ples VKH pro mě měl určité kouzlo, a proto jsem si hned v září, když se mi do ruky dostal letáček s termíny akcí, zapamatovala datum 3.3. Bylo mi jasné, že na ples VKH prostě musím, taková událost se nedá ignorovat.

Na začátku ledna se začaly dít divné věci, někteří lidi kolem mě byli nějak tajuplní. A pak po první lednové studentské mši, když jsme si šli sednout k "Vaškovi", to konečně prasklo. Kamarád Honza začal básnit o tom, jak je skvělá funkce moderátora plesu...no a že bych to mohla moderovat s ním...to bylo asi tak poslední, co bych za těmi tajuplnostmi čekala. Asi 5 minut jsem to nechala vrtat hlavou a došla jsem k názoru, že se to nedá odmítnout.

A tak jsme se začali připravovat...no, pravda, přípravy zas tak intenzivní nebyly. Ale vzhledem k tomu, že jsme oba dva žurnalisti, a ti, jak známo, musí umět pracovat v časové tísni, zvládali jsme celkem s přehledem připravovat (snad vtipné) ohlášky na studentské mše. A týden před plesem jsme měli hotové všechny části našich proslovů, které v tu chvíli šly připravit. Tu (větší) část, která byla závislá na konečném seznamu tomboly a podobných věcech, jsme museli nechat na středu před plesem.

Ale co se nestalo...v sobotu Honza napsal, že je nemocný. To mě zrovna nepotěšilo, ale říkám si, času dost. Když mi v úterý předseda VKH Pepa zavolal, že s Honzou to vypadá "zajímavě", rozhodně mě tím neuklidnil. Vzápětí mě sice Honza ujistil, že je odhodlán přijet, ale pořád jsem dost trnula. Nehledě na to, že jsme chtěli dopřipravit "scénář" a taky sladit oblečení (což, jak dámy uznají, je hrozně moc důležité :-D) Ale smířila jsem se s tím, že ladit nebudeme.

Ve čtvrtek jsem měla pilno. Škola do 14:45, na tři ke kadeřnici, pak najíst, namalovat, vytisknout to, co je připraveno, obléct,..a v pět být na místě. Za deset pět píše Honza, že jdeme kupovat košili. Zajásala jsem, budeme ladit :-) Dobrý, dobrý, dobrý, jsem v pohodě, stíhám...naštěstí ten obchod je asi 3 minuty od mé koleje. Pohoda, stíhám...ještě si mě spolubydlící musely vyfotit...pořád stíhám...teda, tak trochu...Honza ještě žehlí košili, takže vlastně stíhám úplně. Příchod do Slovanského domu, rozdělování, kdo co bude říkat, vymýšlení dalších dialogů, to všechno zabralo celkem dost času, ani jsme se nenadáli, a ples už téměř začínal. Na zvukové zkoušce jsme se seznámili s mikrofony (moc se nechtěly kamarádit). První série skvělé a jedinečné "scholokapely" Vysoká SCHkOLkA a už je prostor náš. První vstup byl trochu nejistý, ale v průběhu večera se to pořád zlepšovalo, měli jsme míň přeřeků, sehráli jsme se se zvukařem, a byla půlnoc a tím i konec našeho mluvení...a já bych mluvila klidně celou noc...zrovna mě to tak moc začalo bavit...ale nemusím smutnit...zase se něco chystá :-) a bude to velké a ohromné :-) časem to určitě prozradím...

Teď ještě krátce k dalším složkám plesu. Zatančila jsem si. Na mé poměry hrozně moc. Konečně jsem byla na plese, kde znám hodně kluků, kteří jsou ochotní tančit. Na to, že jsem skoro půlku plesu na tanec neměla čas, jsem si zatančila víc než na kterémkoli jiném plese :-)

O SCHkOLce jsem už psala. Těm patří poklona až na zem. Jsou úžasní a kdekterou kapelu, která hraje u nás na plesech, by bez problémů strčili do kapsy.

O atmosféře už ani nemluvím. Slyšela jsem chválu ze všech stran. A když za mnou přišel pán z ochranky a začal se rozplývat nad atmosférou a organizací plesu, napadlo mě, že jsem součástí něčeho výjimečného, co se asi jen tak nevidí.

Ne, opravdu to nebyl sen. Každé písmeno, co tu čtete, jsem zažila, ač tomu sama ještě moc nemůžu uvěřit....však se přijďte přesvědčit na příští ples VKH Olomouc!

Fotky jsou tady:

http://www.signaly.cz/fotky/44383

http://www.partyolomouc.cz/2011/03/03/ples-vkh/

http://regionparty.cz/2011/03/03/studentsky-ples-vkh-olomouc/

http://www.vkholomouc.cz/fotogalerie/category/151-studentsky-ples-vkh-olomouc

Písničkový tip

2011-03-01T20:47:00.002+01:00

Zjistila jsem, že jsem schopná systematické a pravidelné práce na svém blogu. A tak jsem si na to zvykla, že jsem se rozhodla rozšířit nabídku :-)

Protože mě každou chvíli a k různým příležitostem napadají písničky, založila jsem rubriku písničkový tip. Každý týden zveřejním jednu písničku, která mi nějak připomíná to, co se zrovna kolem mě děje...nebo která mě třeba jen tak potkala a zalíbila se mi...

A aby to bylo pravidelné, v první půlce týdne se tady objeví písničkový tip a ve druhé nějaký jiný příspěvek.

A teď už k věci. Tento týden je plno věcí, které se kolem mě dějí. Nejvíc asi žiju plesem, který ve čtvrtek budu moderovat (a o kterém určitě taky něco napíšu). No ale nenapadá mě, ani jsem nenašla jsem žádnou písničku týkající se plesu, tak se zaměřím na to, co mě teď zrovna nejvíc trápí: jestli vůbec budu mít s kým moderovat...tak aspoň posílám Pana doktora Janouška svému nemocnému kolegovi...

Kruhový objezd

2011-02-25T12:06:00.002+01:00

...trocha syžetu...

Jsem autíčko, které jede po kruhovém objezdu. Je to ale velký, přímo obrovský kruháč. Má mnoho výjezdů, ani nedokážu spočítat kolik, vlastně na druhou stranu ani pořádně nevidím. A před vjezdem nebyla žádná cedule, kam která cesta vede. Směrovka se vždy se objeví až těsně před výjezdem. Sem tam se kolem mě mihne nějaké auto. Většinou mě předjede, občas někoho předjedu já. Někdy jedu chvíli vedle někoho. Je to totiž dvouproudový kruháč. Některé cesty ven jsou také dvouproudové, jiné mají pouze jeden pruh.

Zatím jsem jezdila většinou po jednoproudých cestách. Jen jednou jsem vyjela z kruhového objezdu na dvoupruhovou cestu. Ale ta byla hodně krátká, za chvíli se objevil další kruháč a autíčka se rozdělila.

Teď je ten kruháč ale fakt velký. Už po něm určitou dobu jezdím a jsem zvědavá, kdy z něho vyjedu. Motá se kolem mě pár autíček. Jedu si tak kolem jednoho, ale je trochu pomalé. Tak zrychlím a dojedu to o kousíček přede mnou. Ale nikde žádný výjezd. A tak si jezdím dál a míjím se s dalšími auty. Občas já zrychlím, občas zrychlí to, které je zrovna vedle mě, některé sem tam odbočí. Čím dál víc autíček odbočuje na dvouproudovky, trochu se bojím, abych na kruháči opět nezůstala sama a nemusela se od mých oblíbených autíček oddělit na jednoproudou cestu a hledat nové kruháče. Uvidím, jak budou vypadat další odbočky. Možná že objedu celý kruháč, abych najela na nějakou cestu, kterou jsem dříve ignorovala...možná i tento kruháč budu nakonec muset opustit zase po jednoproudé cestě...ale chtěla bych, abych jednou najela na dvouproudou a už z ní nikdy nesjela. I když druhé autíčko třeba nebude chvílemi stačit nebo já nebudu stačit jemu, snad na sebe dokážeme počkat...a poslat na cestu několik dalších malých autíček...

Zkouškové v písních

2011-02-20T23:13:00.003+01:00

Mám za sebou zvláštní zkouškové. Byla jsem divně klidná, před žádnou zkouškou jsem nestresovala. A je možné, aby se mi zkouškové líbilo, nebo abych si ho dokonce užívala? Je pravda, že první dva týdny jsem dřela, ale potom už zkoušky nebyly tak rychle po sobě a já jsem se měla moc dobře :-) No a nebyla bych to já, kdyby mě po celou tu dobu neprovázely různé písničky.

Slož svoji starost na Pána

To začalo už na Silvestru. Tato píseň se stala hitem a hodila se do každé beznadějné chvíle. Nenašla jsem ji na YouTube, proto sem napíšu aspoň její text:

/:Slož svoji starost na Pána:/

a on se už postará.

Nebudu se bát, neboť ty jsi se mnou

Nebudu se bát, o, Pane můj.

Mám dny

Na žurnalistice jsem měla trochu těžší zkoušku ze stylistiky. K tomuto předmětu jsem celý semestr chovala dost smíšené pocity. Sice mě to bavilo, ale otravovalo mě, že pořád musím být připravená, pořád ve střehu, abych vždy odpověděla na zadanou otázku. A s učením na zkoušku to bylo podobné. Chvilkami mě opravdu bavilo a pak to přešlo do pocitu absolutní apatie nebo bezradnosti. To pěkně vystihuje písnička od Bratří Ebenů:

Já se v tom nevyznám

A další Ebeni. Z hudebních forem byla další „příjemná“ zkouška. Skoro do poslední chvíle jsem tomu moc nerozuměla. Teorie se sice dá naučit, ale rozebrat sonátu...to je fakt umění...naštěstí se na zkoušce objevila sonáta, kterou jsem už rozebírala :-)

Lady karneval

A tady končí ta nepříjemná část zkouškového. To nejhorší mám za sebou a můžu se věnovat třeba skautu. Vedla jsem jednu víkendovku Vyškovského rádcovského kurzu, kterou jsem si opravdu užila, protože všichni z přípravného týmu makali úplně skvěle a já jsem nemusela řešit žádné problémy. Tak jsem hodně času trávila v kuchyni, kde jsem pomáhala s vařením. A pořád dokola nám tam hrál 4tet. Taky jsme pro účastníky připravili karaoke, kde jedním z hitů byla právě píseň, která nám dost často hrála v kuchyni v podání 4tetu...

Běžím dál

Skvělá olomoucká studentská SchOLa PMS (Panny Marie Sněžné) vydala výborné album. A právě píseň Běžím dál, jejíž klip měl ohromný úspěch, zněla ještě mnoho dní po vydání v hlavách řady kamarádů, které jsem potkávala. Já jsem nebyla výjimkou.

Cvrčkovi ukradli housličky

Mým oblíbeným místem se během zimního semestru stal „Sklep“, kde každou středu probíhá karaoke. A to jsme se tak jednou s Mončou hecly, že si zazpíváme „Cvrčka“...a od té doby tato píseň zpestřuje každou naši účast. Ani o zkouškovém nelze vynechat.

Vedoucí

Často slýchám „Vy skauti se pořád radíte, pořád schůzujete“. A vlastně je to pravda. Pořád samá rada. V lednu jsem se dokonce zúčastnila Krajského sněmu Junáka. No to byla vysoká politika... My vedoucí to nemáme lehké...

Všichni už spí

To se tak podíváte z okna na pavlač, když jdete spát (většinou kolem dvou v noci)...a pokud znáte tuto písničku od I.C.Q., nemůže vás nenapadnout

„Všichni už spí, jenom já, jenom já ne,

mé víčka nejsou unavené, unavené...“ (není na YouTube)

Honza, Ondra, Mára mají narozeniny

To byla akce! Hrad je Hrad, o tom ještě určitě napíšu, toto honosné sídlo si rozhodně zaslouží samostatný článek. A když tři hradní páni slaví během jednoho týdne narozeniny, to se potom dějí věci. Bylo to takové holčicí spiknutí, o kterém oslavenci (prý) netušili skoro do poslední chvíle. A když se všichni společně (to byla ale náhoda, že se potkali v Bille) dostali na Hrad, čekala je krásná oslava s krásným dortem, s mnoha lidmi, salvami smíchu, kostkami cukru v Alpě, zpíváním s kytarou, atd, atd,....

Až se za chviličku narodíš

Stala jsem se kmotřičkou. Mojí biřmovací kmotře se narodil malý Matyášek, a já mám tu čest být jeho křestní kmotrou. Je to moc hodné miminko. Ještě jsem ho neslyšela zabrečet a dokonce i polívání hlavičky prospal a vůbec ho nenapadlo řvát :-)

A písnička Až se za chviličku narodíš je nejkrásnější křestní píseň, co znám...jen zase není na YouTube

Spomáľ!

A už jsme u konce. Říkala, jsem si „Zkouškové, zpomal!“ Takové zkouškové, jaké jsem měla pár posledních týdnů, bych totiž dokázala prožívat ještě hodně dlouho...ale tak i v semestru mě určitě čeká hodně krásných chvil (První týden semestru, který v době psaní mám za sebou, to jen dokazuje :-) )

Setřást ze sebe sněhovou peřinu...

2011-02-10T16:57:00.000+01:00

V posledních dnech tu sice máme skoro jaro, ale proč se nevrátit do krásně zasněžených Beskyd? Právě tam jsem totiž trávila Silvestra, kterému předcházela duchovní obnova. Měli jsme celkem dost prostoru k mlčení a přemýšlení, a tak jsem se vydala hledat inspiraci a odpovědi na různé otázky do sněhem zaváté krajiny.

Šla jsem kolem keře, který měl hrozně moc tenkých větviček a na nich byla velká vrstva sněhu. Bylo to krásné. A když jsem s některou z nich zatřásla, sníh spadl a větvička se rázem vymrštila nahoru.

Občas si taky připadám jako ta větvička, která je obtěžkaná sněhem. Táhne mě to k zemi, ale někomu se to může líbit. Kolik věcí dělám proto, abych se někomu líbila, i přes to, že to nepokládám za správné. Asi chci být in, nevyčnívat z davu...

Ale když to ze sebe pak „setřepu“, hned je mi líp, jako bych si lítala...prostě jak ta větvička, která vystřelí vzhůru...

Ve slepé uličce? Už couvám!

2011-02-03T21:33:00.003+01:00

Tak trochu jsem se zasekla a nevím, co s tímto blogem. V poslední době se setkávám s různými typy blogů a přemýšlím, jak by měl vypadat ten můj.

Dřív jsem na svůj blog psala hlavně „reportáže“ (teď, když už mám zkoušku ze stylistiky, vím, že to až tak reportáže nebyly :-)) z různých akcí, které jsem prožila, hlavně z koncertů. O folkových koncertech píšu na folktime.cz a o koncertech vážné hudby pořád nemám nějak odvahu psát.

Často čtu blogy na idnes.cz. Tam ale většina lidí řeší závažné společenské otázky. Na to se taky nějak necítím.

Inspirovat se blogííísky puberťaček taky nemíním. I když by to bylo asi nejjednodušší, nicneřešící a určitě bych se u toho pobavila. Možná se někdy pustím do tohoto experimentu a napíšu nějaký „FaKt CooL hUSteEeJ čláNečEq.“

Nejčastěji teď asi čtu blogy na Signálech. A to je právě kámen úrazu. Když má člověk dva kamarády, jejichž blogy jsou pro něj pastvou pro duši, to se to pak těžko píše vlastní blog. Nechci se opičit a hlavně vím, že na jejich články plné romantiky a poetiky (:-)) nemám... (Buďme konkrétní, blog mého spolužáka Honzy: http://honzapilar.signaly.cz/ a mé loňské spolubydlící Máji: http://kleine-biene-maja.signaly.cz/ - vřele doporučuju)

Tak. A teď co a jak? Nějaký závěr? Vyjádření? Tiskové prohlášení? Ano, opravdu pomalu ale jistě vycouvávám ze slepé uličky. Slyšela jsem pár názorů, že můj blog stagnuje, že bych s ním měla trochu pohnout. Prostě i malý zájem mě těší a snažím se vyhovět poptávce :-) Dokonce mě i napadají témata. Nevím, kterému typu blogu se to bude nejvíc blížit, ale asi se budu snažit nějakým způsobem reflektovat, jak žiju a co zrovna prožívám, protože rozhodně nemůžu říct, že bych měla nudný život. Dokonce si myslím, že to období, které právě prožívám, je obzvláště krásné v nejrůznějších směrech. A třeba někoho navnadím ke sledování mého blogu, když napíšu, že mám nápady na pět článků! Teď ještě najít čas na jejich napsání (Ale už jsem taky zjistila, že je to jen o tom chtít)

Jsem kulturní člověk...

2010-12-04T22:42:00.004+01:00

Od začátku akademického roku se pořád nějak hecuju nebo si dávám předsevzetí. No a jedno z nich bylo také to, že se budu snažit navštěvovat co nejvíc koncertů, divadel, apod... Chtěla jsem každý týden jednu kulturní akci. Tak každý týden to úplně nevyšlo, ale někdy toho bylo víc, takže se to možná nakonec zprůměruje.

Nejvíc teď chodím na koncerty Moravské filharmonie Olomouc. Studenti muzikologie mají lístky zdarma, takže by byla škoda toho nevyužít. Miluju už ladění. Zahrají první housle a pak se spustí změť smyčcových zvuků...ale je to taková síla...nádhera. A pak znovu, jen v dechové obměně. A to je jen ladění. Když přijde dirigent a všechno to najednou má řád, je to dokonalé.

Studenti mají lístky na stání přímo nad pódiem. Ze začátku to bylo úmorné vzhledem k tomu, že je to společenská událost a je dobré si vzít i společenské boty (rozuměj "velmi pohodlné boty na podpatku"). Ale už jsem si zvykla a to nepohodlí vyvážila lukrativnost toho místa. Není nad to, vidět dirigentovi do tváře. Sledovat všechna jeho gesta, jak se tváří, jak hýbe rukama, jak se pohybuje po stupínku. Nejsou dva, kteří by dirigovali stejně, každý je jedinečný. A stejně tak můžu sledovat hudebníky. Jak se soustředí, chystají nástroj, odehrají svoji část, čekají na další, očima komunikují mezi sebou...

Tak jsem absolvovala koncerty s názvem Španělská noc, Romantický večer, Velcí symfonikové na scéně, Síla osudu nebo The Best of Pink Floyd (ano, i toho se zhostila filharmonie).

Co se týče tzv. vážné hudby, ještě jsem navštívila jeden koncert z festivalu Duchovní hudby v Olomouci. Byl to mužský sbor opatského kláštera z Ukrajiny. Hudební zážitek to byl silný, ale taky mě překvapilo, že (docela velký) kostel sv. Michala byl úplně zaplněn. Prostě olomoučtí jsou zvyklí žít kulturně.

Folková hudba jde během roku trochu do pozadí, hlavně na podzim to není nijak valné. Ale i tady se našly nějaké úlovky. Každý rok pořádá písničkář Zdeněk Hamřík festival "Píšu písničky. A ty?" ...já teda nepíšu písničky, ale píšu reportáže :-) takže v případě zájmu, pokračujte zde: http://www.folktime.cz/reportaze/6400-pisnicky-v-tramtarii.html (To je taky důvod, proč jsem letos nepsala na blog žádné hudební reportáže. Přijde mi zbytečné psát to na blog, když je to na FolkTime). Ještě jsem si splnila sen v podobě koncertu bratří Ebenů. Šla jsem tam s velkým očekáváním...a Ebeni opravdu nezklamali. Jsou to profíci, co se týče hudby, textů, průvodního slova...vím, že hlavně v případě Marka Ebena je to otřepaná fráze, ale musím to napsat: Je to opravdu kvalitní inteligentní humor.

A co mě ještě čeká?

Například koncert studentů katedry muzikologie. A tam dokonce nebudu jen divákem, ale objevím se i na pódiu :-) A semestr zakončím Rybovou Českou mší vánoční. No není to krása?

Milovat

2010-09-25T01:00:00.005+02:00

Na stránkách Společenství čistých srdcí jsem našla nádhernou modlitbu. Ta mi vždycky dodává elán při mých vdavekchtivých náladách :-D

Pane, chtěla bych milovat.

Musím milovat.
Celá má bytost je jedinou touhou;
moje srdce,
moje tělo,
touží v noci po někom neznámém, koho by mohly milovat.
Moje ruce sahají do prázdna a nenacházejí nikoho,
kdo by mohl být předmětem mé lásky.
Jsem sama a chci, abychom byli dva.
Mluvím a není nikdo, kdo by poslouchal.
Žiju, a není nikdo, kdo by sdílel můj život.
Proč jsem bohatá, když nemám koho obohatit?

Odkud tato láska přichází?
Kam směřuje?
Musím milovat.
Předkládám Ti dnes večer, Pane, celou
svoji nenaplněnou lásku.

.....

Poslouchej dcero, zastav se
a vykonej mlčky dlouhou pouť
až na dno svého srdce.
Jdi po břehu své tak nové lásky,
jako se chodí po břehu potoka,
když hledáme pramen.
A tam úplně na konci, hluboko v sobě,
v nekonečném tajemství své
zmatené duše, setkáš se se mnou.
Protože já se jmenuji Láska, dcero,
a nejsem od počátku ničím jiným
než láskou a láska je v tobě.
Jsem to já, kdo tě stvořil pro lásku
abys nikdy nepřestala milovat;
a tvoje láska projde tvým druhým Já,
to je ten, kterého hledáš.
Utiš se, už je na cestě k tobě,
je na cestě už od počátku,
na cestě mé lásky.
Musíš čekat, až přijde,
blížíš se k němu,
poznáte se,
protože jsem stvořil jeho tělo pro
tebe a tvé tělo pro něj.
Stvořil jsem tvé srdce pro něj a jeho
srdce pro tebe.
A budete se navzájem hledat v noci,
v „mé noci“,
která se stane světlem, když mi budete důvěřovat.
Uchovej se pro něj, dcero
jako on se uchovává pro tebe.

Já vás zachovám jednoho pro druhého.
A protože tolik hladovíš po lásce,
vyslal jsem na tvou cestu všechny
tvé bratry a sestry,
abys je mohla milovat.
Věř mi, láska vyžaduje dlouhé období
učení, a neexistuje více druhů lásky:
milovat vždycky znamená zapomínat
na sebe kvůli druhým...

Pane, pomoz mi zapomínat na sebe
kvůli mým bratrům a sestrám,
abych se dáváním sebe sama
učila milovat.

(Michel Quiost)

Rok za mnou

2010-09-14T15:31:00.000+02:00

Děti už nějakých pár dní chodí do školy. Já sice ještě mám prázdniny, ale za necelý týden už to taky začne. Už ze mě bude druhák. Tak trochu neuvěřitelné, když si uvědomím, že před rokem jsem ještě netušila, do čeho jdu, koho potkám, jak mi to půjde,... No hrůza, rok sem, rok tam, čas se s námi vůbec nepáře.

A co mi ten rok přinesl? Bylo toho hodně, a také na několika „frontách“. Rozhodně se nedá mluvit jen o nově nabitých školních znalostech.

Jistě, umím zpívat z not, vím, co je to lydický sextakord, znám různé výklady pojmů hudba a muzika, dokonce jsem i zjistila, co vedlo Antonína Dvořáka, ke složení slavné symfonie Z Nového světa.

Také vím, jaký je rozdíl mezi zprávou v základní a rozšířené podobě, umím napsat glosu a komentář (nebo aspoň teoreticky vím, jak by měly vypadat). Nejsou mi cizí pojmy jako obrácená pyramida, spirála mlčení a agenda settings. Dokázala bych vám o půlnoci vyjmenovat šéfredaktory českých deníků i jejich vydavatelství.

Něco je více praktické a smysluplné, něco (ale jen o trošičku :-)) méně.

To, že studuji na Univerzitě Palackého žurnalistiku a muzikologii, asi mnozí z vás ví. Ale další „univerzitou“ je i kolej. A obor? Bude jich víc. Management času, ekonomie stravování, mezilidské vztahy, katolická studia,...

Když se člověk toužící po kulturním a společenském vyžití dostane z malé díry do krajského města, je to vskutku náročné. Milion možností, jak trávit volný čas a teď kterou si vybrat? Jak je nakombinovat, aby mi jich uniklo co nejmíň? A ještě do toho zvládat všechny školní povinnosti. Plánovala jsem si, jak budu zpívat ve sboru, chodit do Proglasu na Večerní chvály, navštěvovat koncerty filharmonie, cvičit pravidelně na klavír... a ejhle, on se ten čas nějak nechtěl nafouknout...něco se musí oželet. Rozhodla jsem se zaměřit se víc na vztahy a společnost. Prostě raději být s příjemnými lidmi a nehnat se za množstvím individuálních činností. Sice nezpívám v klasickém sboru, ale i vícehlasé písničky, které jsme cvičili v naší kolejní schole mě celkem uchvátily. Zúčastnila jsem se pěkné řádky výborných koncertů, ani ty filharmonické mezi nimi nechyběly. Každý týden jsem namáhala svaly na horolezecké stěně a taky jsem si stačila vydělat nějaký ten peníz uklizením.

Ekonomie stravování je pro studenta dost podstatný obor. Když jsem byla menší a dostala jsem se do většího města, kupovala jsem si malinké koláčky – fornetti. S bráchou jsme z nich byli naprosto nadšeni. A dávala jsem si předsevzetí, že až budu v tom velkém městě studovat, budu si je rozhodně kupovat častěji. Ale on si to člověk potom rozmyslí, jestli se bude královsky krmit nebo se uskromní a potom s kamarády někam zajde...

Další obor – mezilidské vztahy – pro mě naštěstí nebyl extra náročný. Jsem celkem tolerantní. A když mi někdo nesedí, raději si ho nevšímám, než abych se pouštěla do nějakých sporů. Asi jsem to měla i ulehčené typem naší koleje – všichni jsou doslova naladěni na ostatní. Musím teda říct, že někdy až moc. Nebyla jsem zvyklá potkávat tak moc milé a ochotné lidi, takže mi občas dalo zabrat být na ně taky milá.

A „katolická studia“ by mohla být kapitola sama pro sebe a ještě k tomu hodně obsáhlá. Šla jsem do Olomouce plná ideálů o tom, jak je věřící člověk „zaručená výhra“ co se týče životního partnera, jak jsou věřící tolerantní lidé, a taky s představou, že můj duchovní život je celkem živý. Hahaha... No ale popořádku. Žádná zaručená výhra není. Každý se musí snažit udržet si s druhým dobrý vztah. To, že jsou oba věřící je od krizí neubrání. A to, že přijdu mezi plno věřících kluků a budu mít před sebou pestrou paletu, ze které budu vybírat? Ano, velmi pestrá. Ale tak pestrá, až jsem zjistila, že je několik různorodých typů věřících lidí. Prostě ne každému sedí každý. A těch exemplářů „mého“ typu je zatraceně málo, obzvláště těch ještě nerozebraných. Takže až vás jednou pozvu na svatbu, tak můžete se mnou Bohu děkovat za zázrak.

Fascinuje mě, jak se modlíme za jednotu křesťanů a přitom ani v naší církvi nejsme jednotní. Ti patří k jednomu společenství a ti druzí k jinému. A nic mezi tím. Přátelíš se s jedním, do druhého nelez. To druhé nedělá dobré věci. Je pro moc široký okruh lidí. Jsi v druhém? Pak nezapomeň kritizovat to první. Je přece tak uzavřené do sebe. Neříkám, že na všem není trochu pravdy, ale na co to hrotit? A proč pohrdat lidmi, kterým vyhovuje něco jiného než mně? A další věc – odsuzování těch, kterým se v životě něco nepovedlo, kteří třeba nějak narazili. Nebo prostě mají úplně jiný způsob myšlení a nikdy nežili v tom našem. Tomu se říká křesťanská láska???

Tož...jsem se zase trochu rozhorlila...říkám, že by to bylo na dlouho. Spíše na dlouhé noční rozhovory než na vypisování na blog. Ještě by někdo mohl v textové podobě špatně pochopit mé mnohdy ironicky myšlené myšlenky...

Naklonujte mě

2010-02-08T19:20:00.003+01:00

Je to neuvěřitelné, první semestr za mnou a kde nic tu nic. Ne, že bych neměla hlavu plnou nových vědomostí, něco mi v hlavě rozhodně zůstalo, ale spíš myslím vše okolo. Bohužel patřím mezi lidi, kteří si jen neradi nechají něco uniknout, a tak kombinuju, abych toho stihla co nejvíc, a nevím, jestli je to úplně nejlepší...

Lidi jako já by měli mít aspoň dva klony. Jeden by se věnoval studiu. Nevím, kdo mi to povídal, že na výšce je to celý semestr veget a pak se akorát naučím na zkoušky. Možná na některých oborech to tak je, ale já celkem živě vidím, že se vykašlu na pár hodin harmonie a do konce semestru budu mít co dělat, abych se z toho vyhrabala. A že se nemusí chodit na přednášky? Asi jsem na nějaké divné škole. Přednášky, na kterých bych klidně chyběla, jsou omezeny 3 absencemi a na ty ostatní zas jdu ráda. A vlastně zjišťuju, se mi to u zkoušky vyplatí.

Moje původní verze by se zajímala o kulturu. Když se člověk dostane z malé vesnice do krajského města, je to celkem šok. Podívá se do programu několika klubů a divadel a zjišťuje, že na rozdíl od té rodné díry, kde je svátek, když aspoň jednou za čas má kam jít, ve velkém městě je spíš svátek, když není na obzoru žádná lákavá akce. A když delší dobu nic zajímavého není, pak se zaručeně vyrojí třeba 5 událostí během 3 dnů. A nejlepší je, že třeba měsíc předem přemýšlím, kterou navštívím, ale jak naschvál musím další den odevzdat nějakou větší práci...no a protože nemám toho studijního klona, je rozhodnuto a o kultuře si mohu nechat zdát.

Druhý klon by stíhal všechno ostatní, co na co by byli i ti dva krátcí. Třeba sport. Hýbat se je potřeba. Proto jsem se přihlásila do horolezectví. Chodím tam v úterý, což je nejnáročnější školní den (a bude i v následujícím semestru). A i když jsem úplně mrtvá, stěna mě zaručeně probudí a únava rázem mizí. Jenže v úterý se většinou koná nejpovinnější z povinných muzikologických předmětů - collegium opium - aneb je třeba se setkávat i jinde než mezi stěnami naší krásné katedry :-) A tak jednou uteču dřív z lezení, jindy zas přijdu později na collegium...

Ale co si stěžovat, jsem ráda, že mám pořád co dělat. Žádná předsevzetí týkající se uspořádání času si dávat nebudu - nechci se stresovat tím, že se mi ta předsevzetí nedaří plnit :-) Trochu se mi vkrádá předsevzetí víc sem psát...no...taky to nechám na tom, že se budu snažit ;-)

Měsíc mezi fanatiky

2009-10-30T21:10:00.005+01:00

Říkám si, že až napíšu zprávu a esej, tak napíšu taky na blog. Jenže než stvořím esej, musím psát další zprávu. A k tomu ještě recenzi a pak zpracovat vývoj hudební vědy...tak jsem to trochu přehodnotila a blog jsem posunula do předních pozic...takže i když to na první pohled vypadá, že jsem se na psaní vykašlala, spíš naopak - píšu jak vzteklá. Jen si nemyslím, že by mohly být zajímavý moje školní výplody. Tak ale už k tématu...
Vždycky, když přijedu v pátek domů, brácha se mě ptá "Tak co, jak se máš mezi fanatikama?" a v neděli se zas loučí se slovy "pozdravuj fanatiky, fanatiku"
Na křesťanskou kolej mají lidi různý pohled. Podle někoho fanatici, divní lidi a tak dál, jiní nám závidí blízkost ke škole a k centru města nebo rodinnou atmosféru. Já osobně musím říct, že mě potkalo snad to nejlepší, co mohlo. Je zbytečný to nějak popisovat. Kdo nezažil, nepochopí. Skvělá parta, spontánní akce na buňkách, nekonečné večerně-noční rozhovory na méně či více "závažná" témata, posilování břišních svalů salvami smíchu...a hlavně neuvěřitelně krásné společenství při modlitbě. Nikdy jsem se netěšívala na mši tak jako tady. Že jsem taky fanatik? Však ať...každý má jiný pohled na fanatismus...
Na výběr oboru si taky (zatím) nemůžu stěžovat. Na muzikologii máme takovou komorní skupinku 15 lidí, všichni se známe, dělíme se o úkoly z harmonie a v hodinách je celkem uvolněná atmosféra. I to učivo celkem zvládám. Na žurnalistice nám dávají najevo, že nepřečíst si jeden den noviny, je skoro hřích. Když já si vždycky nepřečtu zrovna to, na co se ptají :-D...ale už se s tím snažím něco dělat...jinak je nás tam moc a skoro nikoho neznám...však není důležitá kvantita, ale kvalita...
Kdybych tady měla napsat všechny zážitky, co jsem za ten měsíc už stihla prožít, asi bych tu musela sedět od nevidím do nevidím a stejně by to nebylo všechno...nestíhám to ani povědět rodičům během víkendu...
tak třeba zas za měsíc...a nebo dřív...

Poslední den???

2009-09-19T23:49:00.003+02:00

Zítra odjíždím na koleje. Rodiče mi dneska řekli: "Teď sem budeš pět let jezdit jenom na víkendy vyprat prádlo a po škole už se třeba odstěhuješ do vlastního bytu. Umíš si představit, že dnes je možná poslední den, co tu normálně bydlíš?"
Abych pravdu řekla, zatímco rodiče i prarodiče se shodli, že mysleli na totéž, mě to vůbec nenapadlo...ale je to dost zvláštní pocit...
No jo, ta malá Lucinka, která kdysi měla "dva joky a véééjiký dojt", už trochu vyrostla a hrozně moc se těší na "další etapu života". Tak sbohem, domove, odjíždím do víru "velkoměsta" :-D
PS: a vy, co to tu čtete, si užijte poslední naprosto amatérské články, protože od pondělí už ze mě různí profesoři a docenti začnou dělat profesionálního žurnalistu. A když se vám bude chtít, tak mi napište něco do diskuze nebo hlasujte do ankety, ať se tu něco děje :-)

Neplánovaný hudební zážitek

2009-09-12T10:19:00.002+02:00

Když jsou dny Evropského kulturního dědictví, vždycky se ve městě něco děje, tak proč se nejít podívat... Když jsem v pátek šla na náměstí, vlastně jsem ani moc nevěděla, co se tam bude dít. Slyšela jsem něco o ohňové show, ale když jsem uviděla zvětšené podium plné muzikantů, zpozorněla jsem. To vůbec nevypadalo špatně. Tak nás pan místostarosta uvedl do děje. Filharmonie Hradec Králové, Vyškovský smíšený pěvecký sbor, Pěvecký sbor Svatopluk Uherské Hradiště a sólisté Michal Vojta, Jakub Tolaš a katarína Jorda Kramolišová nám přednesou slavnou kantátu Karla Orffa Carmina Burana.
Když se hudba rozezněla, přejel mi mráz po zádech. Začátek Carminy Burany zná asi každý z nějakých filmů nebo reklam, ale naživo je to teda síla. Ta skladba má úžasnou atmosféru. Muzikanti byli skvělí, bavilo mě sledovat houslisty a cellisty, jak střídají hru smyčcem a pizzicato. Sólisté taky obdivuhodní, ale největší sílu měly podle mě sborové části. Střídání dynamiky, mužských a ženských hlasů, všechno prostě geniálně vymyšlené. Chvílemi jsem si připadala jak mezi nějakými zaříkávači.
"Ohňovou show", jestli se tomu dá tak říkat, raději nebudu hodnotit. I na táboře skauti zvládli lepší "kreace", než tito. Ale efekt to mělo.
Tak si k prázdninové směsi vyslechnutých hudebních žánrů připočítám ještě vážnou hudbu a za týden hurá na studium muzikologie :-)

Vyskoč a zahoukej!

2009-09-01T19:42:00.003+02:00

I když nemám kanady a neznám písně z pamp, nepatřím do žádné osady, prostě jsem houby tramp, tak jsem se na trampský festival Mohelnický Dostavník dost těšila a taky si ho užila. Ne, že bych tam jela kvůli hudbě. Pár kapel jsem si poslechla opravdu ráda, ale nebylo jich moc. Je to však poslední prázdninový festival a není nad to zahájit (Zahrada) a ukončit prázdniny festivalem. Jak jsem už psala o Zahradě, čím dál víc mám na festivalech ráda setkávání s lidmi a na Dostavníku to platí dvojnásob.
Původně se nás mělo sejít mnohem víc, ale někteří to z různých důvodů odvolali. A tak se vyvrbila ústřední čtveřice já, Jíťa(žužu), Monča a Zuzka (byly jsme označeny taky jako "Kalamity group", ale to se mi teda zrovna nezdá :-D) A během celého festivalu jsme potkávaly další řádku lidí, nejčastěji Hynka, Vojtu a Třetiny Olinu a Jáju.
V soutěži kapel jsem dala hlas I.C.Q. a správně jsem odhadla i jejich Přírodu jako Mohelnického Chechtáka. Nejraději bych jim dala i cenu za nejlepší píseň, protože při poslechu Modrého ptáka mi šel mráz po zádech. Je to krásná písnička a Vlna ji nádherně zpívá. Po několika letech jsem vzala na milost Alibabu. A protože těch kapel, které mě zajímaly, nebylo tolik, tady jsou i ostatní: Žamboši, Epy de Mye, Duo D+, Zdeněk Hamřík, Ivan Hlas, Pavel Helan, Načas a trochu i Pouta a Marien
Jinak jsme si většinou vytvořily alternativní program, když nás nezajímal ten oficiální. Čajovna, Kozlovna, zábava ve stanu, telefonáty společnosti Sovinec s.r.o. :-D, neoficiální koncert kapel I.C.Q., A.M.Úlet a Hrnek nebo procházení stánků a obdivování placek, čepic, náušnic a podobných srandiček.
Nevím, čím to je, že na konci srpna slaví narozeniny snad polovina Dostavníku. A tak jsme taky slavili. No bohužel se objevil "démon alkohol". Střízlivý člověk má sice výhodu, že ráno ví o všem, co se dělo, ale taky má možnost zasáhnout do děje těm, kteří to sami nezvládnou. No a když nezasáhne, tak ho to potom třeba mrzí, že mohl zabránit něčemu, k čemu dojít nemuselo. No s tím už asi teď nic nenadělám. Jenom je mi líto některých lidí...
Ale mimo slavení ještě probíhaly jamy. Ten první byl mohutný, asi něco jako na Zahradě u Kapličky. A to taky znamená, že jsem tak půlku písniček skoro neznala, tak jsem aspoň poslouchala. Druhou noc jsme si odchytli Víťu Troníčka a ten nám hrál v podstatě na přání. To jsem si aspoň zazpívala. Jen kdyby nebyla taková kosa...
V neděli ráno byla na louce polní mše, takové mám nejradši. Asi hlavně kvůli hudbě. Kytarové písničky jsou na mši mnohem pozitivnější než ty varhanní...
Nevím, čím zakončit tuto už tak dost chaotickou "reportáž". V neděli bylo opět těžké loučení, prostě klasika. Na nádraží nás dovedly tři malé holčičky asi nejkratší cestou :-) A cesta vlakem utekla hrozně rychle.
Takže ahoj nejpozději na Zahradě, s některými i dřív :-) A mezitím vyskoč a zahoukej!!!

Folk?..jasně!...Rock?...taky...Metal?...i to je možný...

2009-08-26T15:26:00.003+02:00

Ve Vyškově se rozhodli uspořádat hudební festival. Podle názvu RockShock by mě tam moc lidí asi nečekalo, ale když už se něco takovýho děje skoro doma, tak proč toho nevyužít? A navíc, když jsem si přečetla, kdo tam má hrát, bylo rozhodnuto. Jména jako Chinaski, Katarína Knechtová, Michal Hrůza nebo Petr Bende jsou dostatečné lákadlo.
Trochu jsem se toho bála. Přece jen, jsem zvyklá na folkové festivaly, kde jsou všichni kamarádi. Do stanu jsem si radši vzala zámek a představovala jsem si, kolik tam asi potkám nějakých "výtržníků" a osob válejících se po okolí s flaškou v ruce. Musím říct, že mě mile překvapilo, že nic takového se nedostavilo. Buď jsem nebyla na těch "správných místech", nebo se ti lidi fakt chovali slušně. Jediné, co mi fakt vadilo a s čím jsem se na folkových festivalech nesetkala, bylo prohledávání a nevpouštění do areálu s pitím. A nezajímalo je, že jsem si to pití před chvílí koupila v areálu...
Byla jsem tam s Magdou, která má ráda spíš tvrdší hudbu, takže jsme se pohybovaly mezi Hlavní scénou a Hard&heavy, podle toho, co zrovna která z nás chtěla vidět a slyšet.
V pátek mě nejvíc zajímali Michal Hrůza, Petr Bende a Toxique. Hrůza se mi líbil. Písničky jsem většinou znala, hráli s nasazením, hlavně na kytaristovi a.m.almelovi bylo vidět, že si to užívá. Petr Bende zbytečně moc kecal. Písničky, který hrál, jsem taky většinou znala, ale zrovna nepatřily mezi mé oblíbené. Sestavila bych mu lepší playlist :-) Na Toxique jsem šla trochu s předsudky. Zpěvačce Kláře Vytiskové pořád nějak nemůžu odpustit její interpretaci písní Zuzany Navarové. V Toxique nezpívá špatně, v angličtině není poznat, jak neumí frázovat (nebo umí v angličtině ale ne v češtině?), ale celkově mě ta hudba nějak moc nechytla. Je to taková pódiová show, pořád mění převleky, no...nejlepší byl ten nejznámější hit, nečekaně :-) Na závěr přišla skupina Skyline. Nevím, co hrají za syl, je to taková směsice různých žánrů, ale dokáží lidi rozproudit i o půlnoci. Hudba k poslechu to není, ale na vyblbnutí skvělý.
V sobotu hrálo plno dost známých kapel - UDG, Clou, Cocotte Minutte, Visací Zámek, David Koller...poslouchat se to dalo, ale že by mě to nějak extra chytlo, to ani ne...nejvíc jsem si užila místní Dark Gamballe. Hráli největší hity, pěkně jsem si s nimi zařvala, stály jsme hned před pódiem :-) prostě domácí :-). Pak ještě hráli Support Lesbiens. Zjistila jsem, že ty "cajdáky", které od nich hlavně znám, tvoří dost malou část jejich repertoáru a jinak jsou celkem tvrdá kapela. Ale koncert byl výborný. Hlavně musím vyzdvihnout zpěváka, naživo zpívá opravdu skvěle a díky jeho charakteristickému hlasu vždycky poznám, že to jsou Supporti.
Neděle byla mnohem méně hlučná než předchozí dny. Blo to také poznat na složení diváků - mnohem více rodin s dětmi. Přijela jsem na Mišíka, který byl dobrý. Sice zpěv nic moc, ale jinak to znělo dobře a je to prostě legenda. Lenka Dusilová mě nadchla. Říkám si, vlastně folk, ani se nedivím, že hrála na Portě. A ať si Keller píše co chce o popových hvězdičkách, Dusilová na folkový festivaly patří. Jiří Schmitzer mě nezaujal ani svým humorem a zpěvem už vůbec ne. Tomu prostě na chuť nepřijdu. Těšila jsem se na Zuzanu Smatanovou, mám hrozně ráda její krásnou jemnou slovenčinu. Bohužel z programu vypadla a přišla rovnou hlavní hvězda večera - Chinaski. Kapela, která má na to, aby složila celý koncert z hitů. Opravdu všechny písně, co hráli, patřily k těm největším hitům a to se ještě na několik z nich nedostalo. A nakonec přišla Katarína Knechtová, bývalá zpěvačka kapely Peha. Teď se obklopila novými muzikanty, ale zvuk je v podstatě stejný. V playlistu byly hlavně písně z nového alba Zodiac, které už mám ceklem naposlouchané, takže jsem si mohla zazpívat s ní. A to byl konec. Poslední kapela nepřijela, ale stejně bych na ni nešla, takže akorát byla delší fronta na kyvadlovku...neva, další den mám brigádu až odpoledne :-)
a ještě malý postřeh k metalu: některý mi vlastně vůbec nevadí, u pár kapel bych si i troufla říct, že se mi líbí (v čele s Dark Gamballe) Pro mě je důležitý, když můžu zachtit, co vlastně zpívají. Kapely, který řvou do mikrofonů a hážou hlavama sice vypadají zajímavě, ale pro takovou kapelu bych zvládla textovat i já...
A další hudební zastávka mě čeká v Mohelnici. Od černého oblečení a obojků kolem krku hurá mezi maskáče a liščí ohony! je nějaké typické oblečení na Zahradě? (možná bych si troufla nominovat Rejoice)

Anketa

2009-08-21T22:30:00.001+02:00

Všimněte si, že v levém postranním sloupci se objevila anketa. Tak odpovídejte!

Blázinec

2009-08-20T10:43:00.001+02:00

Tak si říkám, jestli má cenu psát o táboře. Celý program neobsáhnu, stejně by to ani nemělo cenu. Tak to asi udělám formou takové malé fotogalerie...
Téma tábora bylo Blázinec. Tak jsme si to užili. Nejdřív to byl opravdu blázinec nehledě na naše téma. A tak trochu jsme nevěděli, co s tím. Ale léčba byla úspěšná, a tak se ti naši blázínci pěkně vyléčili a vedoucí nakonec byli taky pěkní blázni - přesně, jak to mělo být podle scénáře. A už nebudu zdržovat nějakým okecáváním a tady jsou fotky:

Vstupní prohlídka - i svěrací kazajka byla potřeba
To jsou blázni, co?
"Tobogán"
I vedoucí si rádi hrají
Komu vyletí bublina?

Další fotky přidám, jen co se k nim dostanu :-)

Když úroda roste i bez vody

2009-07-06T16:04:00.004+02:00

Jsou dva druhy zahradníků. Ti první pravidelně sledují předpověď počasí a mají radost z každé kapky deště, jen ať je ovoce a zelenina co největší. Ti druzí sledují předpověď počasí jen na začátku července a hrozí se všech dešťových mraků. Vzhledem k práci mých rodičů bych asi měla být spíš první typ, ale co už, to se nedědí :-) A tak každý rok trnu, jak budou ty první červencové dny vypadat. Letos hlásili přívaly, bouřky a kdesi cosi, tak jsem se řádně vybavila...a ejhle, zatím nejslunečnější Zahrada, na které jsem byla :-)
Tentokrát jsme s žužu vyrazily hned první den a poslechly si pár kapel na předZahradě v městě, kde hodlám strávit následujících pět let - v Olomouci. Zahráli Žamboši, BlueGate, I.C.Q., Jen tak tak a ještě něco, to nevím, protože už jsme odcházely na vlak. Tím jsme se dostaly do "takové té zahradní nálady" a ještě když jsme v Náměšti hned po vystoupení z vlaku uslyšely Jarmilu Šulákovou, tak už nemohlo být pochyb, rok je za námi a Zahrada zase tady :-)
Až sem se to dalo popsat celkem podrobně, ale kdybych tímto stylem pokračovala, asi by to narostlo do nečitelné délky a stejně bych nějaké zážitky vynechala... tak co s tím? pokus o zkratku...
Lidi
Postupem času přicházím na to, že Zahrada není jen o hudbě, ale taky (a dost velkou mírou) o setkávání. A platí tu nepřímá úměra: čím víc lidí znám, tím míň nové hudby objevuju (ale není to nijak drastický rozdíl). Velkou část festivalu jsem trávila více méně ve složení já, žužu, Monča, Niki, David, sem tam se mihl Vojta, v sobotu se přidala Zuzka a "prasesestřenice" Monči a Davida Hanka, překvapením byla Marťa, která se právě vrátila z Francie, samozřejmě jsme nemohly minout Třetiny s Karrlem, Petra Jaroše nebo Přišerku, nová pro mě byla Zuzka - Kopretina s každodenní zásobou vína z jižní Moravy. Setkávala jsem se taky s různými muzikanty, nejvíc asi s ogarem ze Vsetína, kterému jsme neúspěšně prodávaly CD, pak taky s Kosmonautem a Ladou, s Kubou Horákem, Honzou z Honzíkovy Cesty nebo s Píďou a Vlnou na nočním kruhovém objezdu. Těch nočních blbinek proběhlo víc, například spor mezi Brnem a Prahou (co čekat od setkání Pražáků a Brňáků, že....) nebo závod Zdenála a Mikloně z Bezefšeho, jak rychle oběhnou kolečko kolem zámku. Taky jsem slíbila, že si to zaběhnu, ale nějak k tomu nedošlo...tak třeba příště...
Hudba
Vzhledem k tomu, že jsem byla na moravském konkurzu Zahrady, už jsem trochu věděla, co čekat od které soutěžní kapely a spíš jsem si vybírala z toho, co znám a co mám chuť slyšet. Tak vybírám, co mě nejvíc zaujalo nebo k čemu se chci nějak vyjádřit:
Žamboši - Kapela, kterou jsem v nedávné době viděla asi nejčastěji (6x za dva měsíce, z toho 4x na Zahradě), nové CD Přituhuje znám skoro nazpaměť a musím říct, že to "přituhování" je skvělé. Nejvíc mi přirostly k srdci Joe z Ikarie a rapovaná S_p_a_m_p_a_p_á_m
Bezefšeho - Neuvěřitelná smršť energie, výborně sezpívaní, jde vidět, že je to baví. Na půlnoční "tancovačce" mě skvěle probudili a ve tři hodniny ráno mi potom ani nedošlo, že už jsou tři a hodilo by se jít spát...
Zhasni - Poprvé jsem je viděla v nové sestavě s baskytarou a bicími. Rytmika některé písničky krásně zvýrazní. Líbí se mi jejich vokály a vždy jsem unešená ze zpěvu Ireny Vaňkové. Ale Zhasni už jsem vychvalovala v nedávném článku, takže jdeme dál...
Mošny - klasicky dobří, s hostem Ivošem Cicvárkem. Zaujalo mě zvučení, kdy každý měl nacvičený kousek dětské říkanky. Určitě lepší, než ohrané "raz...raz dva...raz dva....hejjj..."
My3.avi - Těšila jsem se na ně, ale na amfiteátru začínali a moc prostoru nedostali. Ať jsme tleskali jak jsme chtěli, stihli zahrát jen pár písniček...a další den na scéně Terasa byl skluz, tak jsem je nestihla, protože na Zámku už začínala Textová dílna
Iva Marešová - měl to být hit, všichni očekávali, co se vyklube z muzikálové zpěvačky. Vlastně vůbec netuším, o čem zpívala. Byl to příjemný podkres rozhovoru. Při pokusu o vnímání jsem se dostala k půlce první sloky a pak jsem to vzdala...zpívá dobře, ale je z toho cítit ten muzikál a je to pěkná nuda
Jablkoň - Vždy mezi hvězdami večera, ani letos nezklamali. Jediný nedostatek byla absence Aničky. Alespoň jsme si užili víc alternativy a byl to nářez.
Hradišťan - Druhá kapela v řadě, které chyběla původní zpěvačka, ale Hradišťan měl náhradu. Mladičká zpěvačka (asi 16 nebo 17 let) má krásný čistý hlas, hrozně podobný Alici Holubové. Jinak klasický výborné vystoupení.
Jarret - Hráli chvíli před Nohavicou, takže Amfík byl narvaný k prasknutí a vepředu v kotli to vřelo. Jen čas letěl a byl hlídán opravdu přísně. Druhý den ještě zahráli na Kapličce, jako, poslední, ale taky tak hodina utekla...u Jarretu by utekly i 3 hodiny...Zahráli směs starších i nových písní (škoda, že ani na jednom vystoupení nedošlo na Židy). Nedávno proběhla personální změna. Michala Vlastu Třešňáka vystřídal Vítek Příkaský. Hlas má skoro stejný jako Vlasta a hraje výborně na kytaru. Tím pádem už v kapele nepřevažují klávesy, ale kytary.
Jaromír Nohavica - Hvězda festivalu, moc se mi nelíbilo, jak se ti lidi hrnuli a bezpečnostní opatření byly taky na nic (ohrádka před pódiem a securiťáci), ale zážitek to byl pořádný. Viděla jsem Nohavicu úplně poprvé. Je to fakt profesionál, skvěle zvládá konunikaci s publikem a když se vyskytne problém se zvukem, nerozhází ho to a ještě pobaví. Hrál odrhovačky i vážné písničky, s kytarou i harmonikou. Při poslední písni - Anděl strážný - bylo v celém amfiteátru naprosté ticho a když se ten hlas nesl, šel mráz po zádech. No prostě zážitek, je to opravdu "pan mistr"
Xindl X - Další hvězda, na kterou se přišli podívat i lidé mimo festival. Za mnou stála holka, která asi zná jenom Anděla a při předehře ke každé písničce říkala "joo, Anděl, to je Anděl...aha, tak ne..." To mě tak trochu štvalo. V tomto jsem trochu lakomá, ale nemám ráda takové "vetřelce" na festivalu :-D
Kamelot a Žalman - poslední dva interpreti, jak každý rok...je to nuda, jsou hrozně sentimentální...jasně, festival končí, ale proč takovým způsobem? Musí všichni odcházet dojatí a zdeptaní, "tak už nám ta Zahrada zase končí, nám je tak smutno"? Já bych si radši zablbla s Jablkoní...no ale lidem se to asi líbí...
Krtci
letos jsem bohužel nějak nestihla hlasovat...ale Krtci dopadli celkem dobře...
Navostro - klasika, už se tomu fakt nedivím, dost mi připomínají Burranu Orffchester. Prostě ryčná tancovačka, na kterou lidi letí...Hrají skotskou hudbu v kiltech (taková ta skotská "sukně"). Moc mě nenadchli...
I.C.Q. - Pánská 3členná kapela, dvě kytary a basa, dva výborní zpěváci, v některých písničkách trochu připomínají Kamelot. Je vidět, že je to baví a že si to užívají, jsou to také baviči. Nejvíc se mi líbí klidnější písničky jako Vrať se nám slunce, Sevřený ve své básni a Ve vlnách touhy. A mají dobrou choreografii v písničce Příroda.
Irish Rose - kapela z Košic, hrají irskou hudbu a jde jim to fakt dobře. Sice tento styl nějak nevyhledávám a asi bych nešla na jejich samostatný koncert, při prvním poslechu mě nadchli tou "profesionalitou"
Martin Rous - písničkářský Krtek, hraje výborně na kytaru, má zajímavé písničky
Jananas - Krtek od redakce FC, těm jsem přála Krtka nejvíc a škoda jim o pár hlasů utekl divácký. Už půl roku se rozplývám nad nápaditými a originálními texty (občas si říkám, kde na ta témata chodí), skvělým zpěvem Jany Infeldové, no prostě pro mě objev roku...
Textová dílna Slávka Janouška
Letos jsem se opět zúčastnila dopoledního "workshopu", dokonce mě i něco napadlo...a odpoledne jsem si poslechla koncert členů dílny - známé tváře Žamboši, Zhasni, Lucie Redlová, Ivo Cicvárek, Lada Šimíčková (Hiclová), Kosmonaut, Pepa Streichl, Slávek Janoušek...zazněly i některé texty vytvořené na dopolední dílně. Nevím, jestli je to úplně nejlepší nápad, ale musím se pochlubit, tak se hodím jeden můj výtvor. Zadání byl daktyl AABCCB, kde poslední slovo muselo být "krize" a dobrovolný úkol bylo zařazení oxymoronu (co to je, si zjistěte sami, pokud to nevíte :-))

Včera mi zrušili internet,
dneska si nezajdu na Fernet,
už nemám make-up na pize.
Čím zítra přiložím do krbu?
Zatopím jehličím od dubu.
To je ta finanční krize.

No a to už bude asi všechno...s tou délkou jsem to zase přehnala, tak jsem zvědavá, jestli to někdo přelouská od začátku až do konce...můžete se pochlubit v reakcích na článek, nebo přidat nějaký zážitek, který se mi sem už nevlezl...

Medvíďata bez sebe nemůžou žít

2009-06-22T22:45:00.010+02:00

...a proto jednou za čas uspořádají sraz. Takovým hlavním jádrem se postupně stala čtveřice Jája, Lucka, Piko a Kulíšek a na to se nabalí různý počet různých lidí. Tentokrát byla účast zatím nejlepší.
Shromažďovali jsme se na Orwenově klubovně a celý pátek jsme v ní zůstali, protože už jenom ta cesta v lijáku nám stačila. K naší čtveřici se přidali Ben s Nikou, Orwen a na chvíli se přišla podívat také Pája, která v sobotu ráno odjížděla na stavbu tábora. V pátek jsme nic moc zvláštního nedělali, jenom jedli a povídali (snad nemám výpadek paměti...)
V sobotu nás vzbudil zvonek, který ohlašoval příchod boskovických medvíďat Nea a Toma. S nimi přišla také skvělá nálada, která nás až do konce neopustila. A protože se počasí trošku umoudřilo, nechtělo se nám trčet na klubovně a šli jsme do víru velkoměsta. Prvním cílem se stalo nákupní centrum Vaňkovka, kde jsme však nešli nakupovat, ale zabývat se fyzikou - samozřejmě zábavnou formou. Potápěli jsme lodičku, skládali písmeno T, pyramidy, poznávali po hmatu předměty denní potřeby, měřili napětí...největším zážitkem byl kaleidoskop, ze kterého vyšly moc pěkné fotky (http://picasaweb.google.cz/honzahol/UrsusackySrazVBrneCerven2009#). Další zastávka byla restaurace, kde jsme se naobědvali, popovídali, skryli před deštěm...a už hurá na vláčky. Navštívili jsme krásnou modelovou železnici, kde se i střídal den a noc, domy kolem železnice svítily a zhasínaly, auta jezdila okolo a občas troubila, vrtulník zachraňoval oběti dopravní nehody a z letního kina se nesla známá melodie večerníčků s Křemílkem a Vochomůrkou. Ve vedlejší místnosti jsme závodili s autíčky na autodráze a snažili se dálkově řídit jiné autíčko na jiné dráze...no za skutečným volantem mi to jde trochu líp :-) A pak už jsme nabrali směr klubovna, s malou zacházkou přes Petrov, kde jsem se stala majetkem 6. oddílu Nibowaka z Boskovic...nechápu, proč si oddíly pořizují zbytečný majetek, o kterém ani neví, jak ho využijí....
Na klubovně jsme nějakou tu hodinu strávili hrou Monopoly. Kdyby Neo nebyl takový milionář a vydřiduch, tak bych si koupila i Václavák...tak jsem našetřila na Staroměstské náměstí a všechny ostatní ulice jsem krátce na to byla nucena rozprodat... to už se ale Neo s Tomem chystali k odjezdu a my ostatní k návštěvě kina. Zhlédli jsme film Andělé a démoni a shodli jsme se na tom, že to byla dobrá volba. Cestou zpět jsme natrefili na Orwena, který většinu dne strávil na svatbě starosty Junáka. Chtěl nás zavést do vinárny, ale o půl dvanácté je to celkem na nic, když se všechno zavírá ve dvanáct. Tak jsme se v jedné hospodě zastavili někteří na víno, jiní na Kofolu a koupili jsme si láhev vína, kterou potom vypijeme na klubovně...no a dopadlo to...no prostě bez vývrtky se víno těžko otvírá, ruční vrtačka tomu moc nepomůže a palička na maso je přímo nepřítel...takže jsme sice láhev otevřeli, ale opačnou stranou, a tak všechno víno vypil koberec a dvě role toaleťáku...snad jim aspoň chutnalo...
V neděli jsme spali do jedenácti, pozvolna jsme se sbalili, uklidili a vydali se přes Špilberk (kde nám ještě Kulda zahrál na kytaru) na nádraží....
Během víkendu ještě probíhal spor, jestli je lepší studovat v Brně nebo v Olomouci...to ať si přebere každý sám, já nikoho ovlivňovat nebudu...

Brněnská sekce

Olomoucká sekce
(Piko snad odpustí použití jeho fotek:-))

Už je to fakt nutný

2009-06-21T21:35:00.003+02:00

Nutných věcí je hodně. Jíst, pít,...ale taky třeba napsat po dlouhé době článek na blog a nebo poslechnout si debutové CD skupiny Zhasni s názvem Je to tak nutný. A proč ten "nutný" článek nenapsat zrovna o tomto CD...
Skupinu Zhasni jsem viděla na minulých Zahradách, ale nějak se mi nevryla do paměti. Pořádně jsem si jich všimla až na loňském festivalu Valašský nákyp ve Vsetíně. Další setkání proběhlo na letošním konkurzu Zahrady, akm Zhasni přivezli zbrusu nové CD. S kamarádkou žužu jsme se rozhodly, že si CD koupíme napůl.
Nejdřív jsem si nemyslela, že bude nějak extra, ale když jsem si poslechla jejich soutěžní vystoupení, začla jsem se těšit. A po poslechu jsem byla nadšená. Je to příjemná pohodová hudba, nic hlasitého a komplikovaného. Tři hlavní osoby (Irena a Michal Vaňkovi a Kuba Horák) jsou členy textařské dílny a píšou krásné poetické texty. Jedním textem přispěla také brněnská textařka Lada Hiclová. Na hudbě se podílí členové Zhasni a bratr Kuby Horáka.
Celá deska se moc příjemně poslouchá. První a poslední písnička jsou spíš takové miniatury, ale výborně zapadají do kontextu desky. Dále se střídají písničky jemné s rychlejšími.
Členové Zhasni sice nejsou žádní skvělí zpěváci, ale všechno jim věřím a společné vokály zní nádherně a vytvářejí zvláštní atmosféru. (zvláštní v pozitivním smyslu).
Nejraději mám asi písničky Pošli mi, Mlčení sov, Vlaštovky, Zahořely a V mosteckých emauzích, která má tajuplnou náladu.
CD se mi v poslední době točí v přehrávači velmi často a je pravda, že se nejlépe poslouchá, když je zhasnuto. Zavřu oči a představuji si vlastní obrazy...

A mám (skoro) prázdniny

2009-05-28T22:09:00.004+02:00

Tak mám středoškolské vzdělání. Vytáhla jsem si ty nejlepší otázky a odmaturovala jsem za čtyři.
Už mě čekají jenom jedny přijímačky a pak si budu užívat 3,5 měsíce prázdnin...
...jupííí :-D...obrazový doprovod: foceno těsně po vyhlášení výsledků maturity - naše závěrečná TOP 3 :-)