V posledních dnech tu sice máme skoro jaro, ale proč se nevrátit do krásně zasněžených Beskyd? Právě tam jsem totiž trávila Silvestra, kterému předcházela duchovní obnova. Měli jsme celkem dost prostoru k mlčení a přemýšlení, a tak jsem se vydala hledat inspiraci a odpovědi na různé otázky do sněhem zaváté krajiny.
Šla jsem kolem keře, který měl hrozně moc tenkých větviček a na nich byla velká vrstva sněhu. Bylo to krásné. A když jsem s některou z nich zatřásla, sníh spadl a větvička se rázem vymrštila nahoru.
Občas si taky připadám jako ta větvička, která je obtěžkaná sněhem. Táhne mě to k zemi, ale někomu se to může líbit. Kolik věcí dělám proto, abych se někomu líbila, i přes to, že to nepokládám za správné. Asi chci být in, nevyčnívat z davu...
Ale když to ze sebe pak „setřepu“, hned je mi líp, jako bych si lítala...prostě jak ta větvička, která vystřelí vzhůru...
1 komentář:
Krásně jednoduché a moudré
Okomentovat