Jednou...

Kromě toho, že máj je časem časem zkoušek, obhajob, státnic, stresů,... a podobných příjemných záležitostí, je také časem lásky.
Hehe, musím říct, že momentálně jde ta mužská část světa tak trochu mimo mě. Přece jen - zkouška, bakalářka, státnice, obhajoba - všechno je to ženského rodu. Ale přece jen, když už máme ten máj, trochu romantické poezie neuškodí.
K poezii se dostávám nejčastěji prostřednictvím hudby. Ani v tomto případě tomu nebylo jinak. Už je to docela dlouho, vůbec si nepamatuji, jaká skupina tuto báseň zhudebnila, ani kde jsem ji slyšela poprvé. Každopádně je to už pěkná řádka let, text zůstal v hlavě nějak zašitý a nedávno mi ho kamarádka zase připomněla.

Tak tedy, Václav Hrabě: Jednou

Noviny nevyjdou ve zvláštním vydání,
nikdo mi s růžemi nepřijde přát.
Pomlčí důstojně klasici svázaní
o tom, co brzy už musí se stát.

Neshoří hvězdy a nevyschnou rybníky.
V ulicích nebude dechovka hrát.
Kdopak si všimne? Vždyť svět je tak veliký
a třeba zrovna teď má se to stát.
Jednou tě potkám, vím to jistě!
Nevím jen kdy, na kterém místě...
Ať si klidně říkají, že nevím o životě nic -
možná se to stane zítra, možná že až za měsíc.
Možná zrovna teď, na tomhle nároží
na mou horkou tvář svou ruku položíš.

Málokdo všimne si našeho setkání.
Někdo snad začne se přestárle smát,
až mě na ulici políbíš do dlaní
a řekneš, že se to muselo stát.