Říkám si, že až napíšu zprávu a esej, tak napíšu taky na blog. Jenže než stvořím esej, musím psát další zprávu. A k tomu ještě recenzi a pak zpracovat vývoj hudební vědy...tak jsem to trochu přehodnotila a blog jsem posunula do předních pozic...takže i když to na první pohled vypadá, že jsem se na psaní vykašlala, spíš naopak - píšu jak vzteklá. Jen si nemyslím, že by mohly být zajímavý moje školní výplody. Tak ale už k tématu...
Vždycky, když přijedu v pátek domů, brácha se mě ptá "Tak co, jak se máš mezi fanatikama?" a v neděli se zas loučí se slovy "pozdravuj fanatiky, fanatiku"
Na křesťanskou kolej mají lidi různý pohled. Podle někoho fanatici, divní lidi a tak dál, jiní nám závidí blízkost ke škole a k centru města nebo rodinnou atmosféru. Já osobně musím říct, že mě potkalo snad to nejlepší, co mohlo. Je zbytečný to nějak popisovat. Kdo nezažil, nepochopí. Skvělá parta, spontánní akce na buňkách, nekonečné večerně-noční rozhovory na méně či více "závažná" témata, posilování břišních svalů salvami smíchu...a hlavně neuvěřitelně krásné společenství při modlitbě. Nikdy jsem se netěšívala na mši tak jako tady. Že jsem taky fanatik? Však ať...každý má jiný pohled na fanatismus...
Na výběr oboru si taky (zatím) nemůžu stěžovat. Na muzikologii máme takovou komorní skupinku 15 lidí, všichni se známe, dělíme se o úkoly z harmonie a v hodinách je celkem uvolněná atmosféra. I to učivo celkem zvládám. Na žurnalistice nám dávají najevo, že nepřečíst si jeden den noviny, je skoro hřích. Když já si vždycky nepřečtu zrovna to, na co se ptají :-D...ale už se s tím snažím něco dělat...jinak je nás tam moc a skoro nikoho neznám...však není důležitá kvantita, ale kvalita...
Kdybych tady měla napsat všechny zážitky, co jsem za ten měsíc už stihla prožít, asi bych tu musela sedět od nevidím do nevidím a stejně by to nebylo všechno...nestíhám to ani povědět rodičům během víkendu...
tak třeba zas za měsíc...a nebo dřív...
