Na prahu nového roku

Během roku prožíváme různé typy roků. Ten kalendářní od ledna do prosince, školní či skautský od září do června, nebo taky církevní, který začíná adventem – není přesné datum, ale vždy koncem listopadu. A jako se 31. prosince slaví Silvestr, tak my věřící slavíme před první adventní neděli takového církevního Silvestra. A na tom nedávném jsem měla opravdu za co děkovat.

Uvědomila jsem si, že ten uplynulý církevní rok pro mě znamenal opravdu moc. Na minulém Silvestru to vlastně všechno začalo. Tedy konkrétně, mé angažování ve VKH. Tehdy jsem znala tak asi tři lidi, kteří se kolem toho motali. Ale to stačilo, aby mě taky zapojili. Psala jsem článek o Silvestru na web VKH. Díky tomu jsem byla pozvaná na afterparty na punč a tam jsem poznala asi pět nových lidí. O něco později jsem zavítala na Hrad na promítání Princezny ze mlejna. A tehdy jsem zjistila, že bydlím téměř naproti Monči, mé letošní nové spolubydlící. A taky jsme zjistily, že máme rády procházky, Svěráky, Uhlíře, Cvrčky, rozhlas, mikrofon, mluvení, zpívání...

V lednu to nabralo spád. Ve zkouškovém jsem v menze sem tam potkávala známé tváře, den po dni víc a víc, z neznámých se stávaly další známé a ke konci zkouškového už nás chodilo i čtrnáct. V tom zkouškovém se stalo plno krásných událostí. Nabídka moderování plesu, která se neodmítá, velkolepá oslava narozenin tří hradních pánů, každotýdenní karaoke, účast na radách VKH,...

Na plese nabídka dalšího moderování – koncertu SchOLy v televizi. A abych toho neměla málo, ve SchOLe jsem ještě začala zpívat. Takže víkendovky, akce na Aletti, návštěvy kamaráda Huberta...a několik podstatných změn. Ta první – rozhodnutí odejít ze Stojanovy koleje a druhá – nejet na setkání do Madridu s Vyškováky, ale s VKH. Ale o tom v jiných čtrnácti článcích.

Přišel podzim, nové bydlení – převážně s holkama ze SchOLy. A zařadily jsme se na seznam privátů se jménem – po Hradu či Beránkovi přišlo Depo (bydlíme kousek od „místa, kde spinkají tramvaje“).

Na podzim jsem se podílela na Dnech důvěry – psaním tiskovek, moderací a zpěvem. Po odchodu ze Stojanky jsem nechtěla duchovně zaostávat, a tak jsem začala chodit do Mořického spolča. Párkrát jsem vypomohla v čajovně, jela jsem na ples v genderově vyrovnané skupince,...

A poznala jsem moc moc moc lidí. A tady přichází kámen úrazu. Dříve jsem si vždycky všechny pamatovala, ale já jsem byla pro ostatní tak nenápadná, že při dalším setkání si vůbec nepamatovali, že se se mnou seznamovali. Taky jsem si myslela, že někteří známí lidé jsou namyšlení, protože nezdraví ostatní. Ale už je chápu. Když jste někde vidět, lidé si vás zapamatují. Ale těch lidí je tolik, že se to pak všechno nedá vstřebat. A proto jsem se cítila na letošním Silvestru trochu trapně, když mě během večera zdravili tři lidé, kteří mi museli připomenout, odkud se vlastně známe.

Na základce jsem byla velký loser. Na gymplu už sice menší, ale pořád nic moc. Nebyla jsem „pařmen“ Na Stojance jsem zas byla „moc pařmen“. A teď jsem mezi svými a jsem ráda.

Tak jsem zvědavá, jak na ten právě začínající rok budu vzpomínat na příštím Silvestru. Teď, když už mám kolem sebe tu lidskou základnu, by neškodil jeden konkrétní člověk, ke kterému bych měla blíž než k těm ostatním...ale to se taky vyvrbí, věřím tomu :-)

Panenka vyzutá: Princezna z louky

K dnešní kapele jsem se dostala docela náhodou. Byla jsem na velikonoční prázdniny u kamarádky v Brně a zrovna ten den byl koncert Panenky vyzuté. Nic nám to neříkalo, ale Kačer, kapelník Mošen, nás zlákal, že jsou hodně dobří. Tak teda že půjdeme, co dělat celý večer, že...

Nezklamali. Sice zpěvák dost přehrával, ale do těch písniček se to docela hodilo. Asi poprvé jsem tehdy viděla cajón, dalšími nástroji byly kontrabas, kytara a violoncello. Písně měly nápad a dodnes si pamatuji, jak jsme se po cestě z koncertu předháněli, kdo líp vysloví refrén jedné z nich ("ó já jsem, ale ó ale tohle tedy já jsem ó ale tohle já jsem")

Dnes sem dávám jinou píseň - Princeznu z louky

Obsahuje pěkné metafory. Jak si někdy schválně děláme situaci mnohem těžší než je...

...sníš o tom, že přijde princ s beranidlem...

...a ještě ty dveře přivřeš židlí, to aby na svý si přišlo to beranidlo...

...přestaň už snít o beranidlu, oddělej tu židlu a vezmi klíč!

Zaplatila jsem si zápočet

Óóó, skandál! Korupce na UPOL!!!

Ale ne, vůbec to není tak, jak si všichni myslíte. Do kapsy nikoho z vyučujících nešla ani koruna. To jen jsem rozmazlená studentka muzikologie zvyklá na koncerty zdarma. Ale většinou jen ty „vážné“. A co potom dělat, když úkolem k zápočtu do předmětu, který se zabývá jazzovou hudbou, je přednést recenzi navštíveného koncertu? No jednoduše je třeba na ten koncert jít a také si na něj zaplatit vstupné.

Trochu mě to štvalo, protože jazzové koncerty nejsou úplně nejlevnější. Tak jsem si vybrala z programu olomouckého Jazz Tibet klubu vystoupení Martina Kratochvíla a Jazz Q společně s hosty, mimo jiné s Oskarem Petrem. Toho jsem znala už ze skupiny Marsyas, a tak to pro mě nebylo úplně moc cizí. Abych pravdu řekla, na koncert se mi moc nechtělo. Ten týden byl docela nabitý, pár dní před tím jsem byla na vynikajících Hm... a taky jsem neměla s kým jít. Jak jsem před pár měsíci psala, že do Jazz Tibetu bych sama nešla, protože se sedí u stolečků, tak jsem toto pravidlo porušila, ale nadšená jsem z toho rozhodně nebyla.

Přišla jsem dovnitř, zaujala místo u malého volného stolečku, porozhlédla se po okolí a všimla jsem si, že jsem určitě nejmladší z celého publika. To už se mi dlouho nestalo. Naposledy tak ve 13 letech, když mě rodiče začali brát na folkové koncerty. Rozhodla jsem se ignorovat své okolí a být zcela profesionální, Vytáhla jsem si blok a tužku a všechny postřehy, názvy písní, obsazení v jednotlivých skladbách...to všechno jsem si zapisovala. Trochu jsem si připadala, jak nějaký kontrolor z doby komunismu, který sedí vzadu, sám, s papírem a tužkou a něco si zapisuje...

Jak moc se mi na koncert nechtělo, tak jsem z něj byla nadšená. Ta hudba se tak dobře poslouchala, všichni hudebníci byli vynikající, zpěváci taky a ještě k mému nadšení vystupoval jako host saxofonista Joe Kučera (a to už jsem dopředu oželela, že jdu na jazzový koncert, při kterém neuslyším můj oblíbený nástroj). Kapela hrála téměř tři hodiny a já bych vydržela poslouchat i déle. Tak jsem vlastně nakonec ráda, že jsem si díky zápočtu rozšířila hudební obzory a navštívila kvalitní koncert...

Sestry Steinovy: Řeko mojí duše

Opět je tu výlet až na dno mé folkové paměti. Další z písní, které mě před nějakými osmi, devíti lety zaujaly na první poslech a dodnes je má přízeň neopustila.

Duo Sestry Steinovy tvořily skutečné sestry Karolína Kamberská a Lucie Steinhauserová. Dnes už společně nehrají, pouze Karolína Kamberská vystupuje sólově.

Z dnešního pohledu se trochu divím, že se mi to od začátku líbilo. Mezi všemi těmi Žalmany a Poupaty, které jsem tehdy obdivovala, to působí jak Stravinskij mezi Mozartem a Beethovenem.

Píseň Řeko mojí duše je na albu Lilie polní, které vyšlo v roce 2001 u Indies Records.

Moje včelky

Mám jich celý roj, a přece nejsem včelař. Jen vedoucí skautského oddílu s názvem Včelky. Už sedmý rok se podílím na vedení, z toho třetí rok jsem přímo vedoucí. Už jsem několik generací „odchovala“ a poslala dál ke skautkám. Některé jsem pouštěla s lítostí, u některých jsem si oddechla a popřála skautkám pevné nervy. Někdy byl rok včetně tábora spíše klidnější, jindy se objevila nějaká „živelná“ včelička a občas vyvolala nějakou hádku. Vždycky jsme dělaly soutěže dvou skupinek proti sobě a vždycky se našlo něco hrozně nespravedlivého.

Před pár lety jsme trochu změnili strategii. Jednak tím, že se objevila velká poptávka od rodičů předškoláků, a tak jsme rozšířili věkové rozmezí oddílu. Už asi čtvrtým rokem máme vždy několik nováčků ještě ve školce. Druhá změna byla zcela vědomá a plánovaná, a to menší zaměření na soupeření.

Jak to děláme? Skupinky na táborech nejsou pevné, každý den se mění, jednou jsou dvě skupiny, podruhé tři, potom dvojice či čtveřice. Občas hrají jednotlivci sami za sebe. A tak se vyhneme nespravedlivému rozdělení do týmů. Závěrečná hra, ať už na táboře či výpravě, dovede skupinky do situace, kdy se musí spojit v jeden celek a objevit poklad/vysvobodit princeznu/zachránit planetu... společnými silami.

Není nic krásnějšího, než když člověk vidí výsledky své práce. Nedávno jsme měli střediskový sportovní turnaj. Úplně vidím, jak si před pár lety holky nadávaly, když nechytily míč, byly nervózní a uječené. Letos jsem úplně hleděla, když nejstarší včelka zavolala na tu nejmenší, aby přišla blíž, že jí nahraje. Sice to nechytila, míč vzalo druhé družstvo, ale holky to zopakovaly znovu. Chvíli hrály mezi sebou ty velké, daly pár bodů a potom zas nechaly prostor těm nejmenším. I na překážkové dráze. Žádné křičení „pohni!“. Velká vzala malou za ruku a celou dráhu šla s ní.

To byla taková pohoda, tak dobrý pocit. Ačkoli se holky v turnajích nijak neumístily, bylo vidět, jak si celý den užívaly.

Občas si říkám, jak mě ten skaut okrádá o čas, jak bych mohla dělat milion jiných věcí. Ale po takových zážitcích se zase vždycky ujistím, že na tom něco bude. Že třeba nějak dobře ovlivním ty děti i do života. A to mi stojí za to!

Hm...: Můj příběh

Začalo to tím, že jsem si na začátku září prošla programy všech olomouckých kulturních zařízení. Zjistila jsem že v Jazz Tibetu zahrají Hm..., což mě hodně zaujalo. Už jsem na nich jednou v Olomouci byla a rozhodla jsem se, že si nenechám ujít žádnou další příležitost vidět a hlavně slyšet tuto skupinu naživo.

Pokračovalo to někdy v říjnu na Aletti, kdy se Radeczek zmínil, že budou Hm..., Adélka hned nadšeně potvrzovala, že půjde taky a já jsem nestačila hledět, že Hm... zná tolik lidí.

Na afterparty po divadelním představení Arabská noc opět přišla řeč na Hm.... Ríša všechny přítomné navnadil recitováním básní, které zhudebňují a dokonce i něco zazpíval. A chytla se Helča.

A další pokračování bylo necelé dva týdnu před koncertem na kolaudačce u Máji, kde kluci kytaristi najednou spustili písničky od Hm... a několik lidí se přidalo se zpěvem. Když bydlím asi dvě minuty od Jazz Tibetu, tak jsem se nabídla, že půjdu koupit lístky, jestli někdo bude chtít. A rázem se mi nahlásilo 8 lidí. V dalších dnech se přidali ještě další, a tak jsem se vydala koupit lístky.

"Dobrý den, prodáváte lístky na Hm...?" "Ano" "Tak bych jich chtěla 13." "13 lístků?" Ta slečna na mě hleděla dost nevěřícně, ale lístky mi prodala.

To byla asi největší parta, se kterou jsem šla na koncert.

A koncert byl skvělý, výborný, výtečný, vynikající. Skvělí muzikanti, výborné nápady, výtečné hraní si s texty i hudbou, vynikající atmosféra.

Je těžké vybrat jednu konkrétní píseň, když jsou všechny tak dobré...

ale stejně... "chci repovat v hustý repový kapele, jenže ten můj blbej kukuč vypadá tak nesměle. Celý život hrál jsem jenom folk a kántry a celý život budu hrát jen folk a kántry..."

(Můj příběh vyšel na albu Plán na zimu, které kapela vydala vlastním nákladem v roce 2008. Album bylo nominováno na folkového Anděla, ale předčili je Bratři Ebenové)

Milý Ježíšku...

celý rok přemýšlím, co Ti napíšu. A jak jsem tak přemýšlela, přišla jsem na důvod, proč jsem ještě nikdy nenašla pod stromečkem saxofon.

Ty si žiješ v nebi mezi anděli, a ti, jak známo, hrají na šalmaje. Žádné saxofony asi nemají. No a jak se tedy máš vyznat v tom, co po tobě vlastně chci?

Možná mi tato myšlenka trochu hapruje s tím, že běžně nosíš počítače, lyže, mobily, eMPétrojky a kdovíco ještě. Ale na to jsem taky přišla. O to si píše tak moc lidí, že ti to nedalo a zjistil sis o těchto novinkách podstatné informace, abys mohl vyplnit přání té většině. Ale o saxofon si asi jen tak kdekdo nepíše. Tak já ti to trochu přiblížím. Představ si takovou šalmaj. Má toho se saxofonem docela dost společného. Třeba to, že se oba nástroje řadí do skupiny dřevěných nástrojů (nedej se zmást, že to tak nevypadá...) Oba jsou dechové. Oba mají plátky. Akorát šalmaj dva a saxofon jeden. Šalmaj je na konci rozšířená do takového „trychtýře“, ale to se podobá spíš dnešním hobojům. To je taky krásný nástroj, ale až uvidíš saxofon, spadne ti brada. Ten, ač patří do rodiny dřevěných nástrojů, je mosazný, krásně se leskne, je zahnutý, má klapky a nádherný zvuk. Jo, na to jsem ještě v minulých letech zapomněla, chtěla bych altsaxofon. Ten je tak decentně zahnutý, ne moc jako třeba tenorový nebo barytonový (na ten hraje Lisa Simpsonová).

Tak teď už víš. No ale letos asi stejně budu potřebovat trochu praktičtější nadílku.

Můj počítač na mě už víc jak rok řve, že chce vyměnit baterku. Jen taková doplňující informace, mám počítač Dell Inspiron 1525. A když bude baterka větší než ta původní, nebudu se bránit. A brzy také bude postrádat místo na pevném disku. To by mohl vyřešit nějaký externí disk.

Pak by to chtělo něco pro parádu. Taková kabelka, která nebude tak moc velká, jak ta černobílá, ale ani tak malá, jako plesová. Něco, s čím bych mohla třeba chodit do divadla a nevypadalo by to jako ranec. A když už půjdu do divadla s novou kabelkou, tak se ráda trochu namaluju. Víš, když nakoukneš mé mamince do skříňky, objevíš moc pěkné stíny. Nějaké takové bych si představovala. A ta skvělá žlutá voňavka Adidas, kterou jsi mi přinesl před dvěma lety, už taky začíná docházet...

Potom se poohlédni po něčem Neslýchaném nebo tom, co jde až Za hrany. To Neslýchané ti přiveze Traband, Za hrany jde francouzský tanec, který se normálně správně čte „žaré“. Taková malá rada, na ulici Kobližná v Brně bys takové věci mohl najít.

Taky jsi tak rád, když o tobě někdo píše? Mně to teda dělá radost. I když je mi jasné, že ty už si zvyklý. O tobě už určitě četli všichni. A určitě moc dobře znáš tu knížku, která o tobě píše nejvíc. Já bych si ji přála, ale hlavně i s tou částí, která na tebe teprve čeká. Tu totiž ještě nevlastním.

Tak to by asi bylo, milý Ježíšku, všechno. Je mi jasné, že všechno neuneseš, ale snad aspoň něco z toho do toho svého koše narveš.

...a když už konečně víš, co je to ten saxofon...

Šantré: Moknu

Pokud jste četli předchozí příspěvek, jistě by vás mohlo zajímat, kterou konkrétní písní jsem se při psaní slohovky inspirovala. Byla to úplně poslední píseň na albu 2+1, které skupina vydala v roce 2007 vlastním nákladem.

Další inspirací byl možná ještě můj "komplex" ze základky, kdy mým spolužákům hrozně moc vadilo, že se jen tak usmívám :-)

Děvče, tobě asi přeskočilo!

Baví mě hodně věcí, které ostatní nemusí nebo vůbec nemají rádi. Třeba otvírání konzerv, škrábání brambor, krájení chleba...nebo psaní slohovek. Na gymplu byl sloh pro většinu spolužáků nutným zlem. Ale já jsem se v tom docela vyžívala. Měli jsme výborného češtináře, díky kterému jsem si kolikrát mohla vymýšlet různé experimenty. Když nám dal volný útvar na téma koně, ostatní psali popis zvířete, já jsem si vymyslela vypravování. Na téma Země mých snů se jasně nabízela úvaha, ale úvahy jsou nuda. Tak jsem si vymyslela fiktivní trampskou skupinu a pěkně jsem jí to nandala ve fiktivní recenzi na fiktivní album Země mých snů. Vždycky jsem se snažila napsat to nějak zajímavě.

Nedávno jsem ve skříni našla jednu z mých oblíbených slohovek. Jediné, co jsme měli zadané, byla první věta: Děvče, tobě asi přeskočilo! Tak jsem psala, psala, měla jsem z toho docela dobrý pocit. A večer jsem si potom pustila, stejně jako několik předešlých večerů, CD skupiny Šantré, které jsem tou dobou měla úplně nové. Jaké bylo mé překvapení, když jsem si uvědomila, že jsem se zcela nevědomky inspirovala jednou z písniček :-)

Přidávám tedy onu slohovku, když už jsem ji vyhrabala na svět. Dnes bych něco napsala jinak, ale nechávám původní znění.

„Děvče, tobě asi přeskočilo!“ ozvalo se pár metrů za mnou. Otočím se a vidím milou stařenku, která se dívá na mě. Asi jí vesele poskakující holka se sluchátky v uších připadá jako blázen. Ale v milém, rozesmátém tónu, kterým větu řekla, bylo slyšet také jakési vzpomínání a porozumění. Asi by ráda odhodila hůlku, dala si do uší sluchátka a začala poskakovat do rytmu. Alespoň nějaký pozitivní dojem z tohoto odpoledne. Ostatní lidé se asi přestali smát. Ztratili chuť do života. A nejhorší je, že těm, kteří se ještě umí radovat, závidí a jsou na ně naštvaní. Jakoby si člověk nemohl vyjít do ulic s úsměvem na rtech. Natož aby si u toho ještě tančil.

Za celou dobu neobvyklé procházky jsem potkala mnoho lidí. A slyšela také mnoho názorů. „Uhni a nepřekážej!“, „Co tady šaškuješ?“ nebo „Myslíš, že jsou lidé zvědaví na takové blbnutí?“ A to jsou jen ty nejmírnější věty. Viděla jsem v očích těch nespokojenců, jak rádi by si taky poskočili. Ale co kdyby je někdo viděl? Určitě by to narušilo jejich společenskou prestiž. A tak raději chodí s vážnou maskou a smyslem pro humor na bodu mrazu. Ještě že alespoň ta stařenka se pořád dokáže radovat ze života...