Táborové hlášky

Stejně jako minulý rok, i letos jsem na táboře psala hlášky světlušek. Největší "perlorodky" jsou stále stejné - NatyS, Paštika...jen škoda, že už nechodí Anténa, to by mohlo být ještě zajímavější...

Žabka: Divoké prase má ty velké zuby.
Peťa: ...a jak se jim říká? k...l...
Žabka: klopyta!!!

Citronek: Já bych chtěla být želvou, protože bych si nemusela stříhat nehty! (při vybírání, kterým zvířetem by chtěly být)

Adélka: škoda, že tu není elektrika
Peťa: A proč?
Adélka: To bych zavolala mamce!

Denča: Dáš mi do jogurtu ty "konferenky", nebo jak se to jmenuje? (cornflakes)

NatyS: Magdo, máš strašně krásný šaty, ale nevyniknou ti v nich prsa!

NatyS: Můžu se podívat, jak vypadá ten "pegas"?
vedoucí: myslíš "pangas"?

Paštika: Albert? To je ten, co nám snědl hranolky a koupil zmrzlinu. Tak už jsme si kvit!

Jindra: Magdi, ty máš tak krásný šaty, ne jak tady ta maškara! (maškarou byla myšlena Hrošík)

Z pohádky Popelka: Budeme spolu

Na táboře jsem se docela divila, jak světlušky znají už zdánlivě zapomenuté pohádky...Sedmero krkavců, Hrnečku vař,...to všechno už mi postupně vypadlo z paměti - asi mě omámila královna Temnota...
Ale v něčem jsem alespoň měla navrch - písničky z pohádek, to já si zase pamatuji. A tak když holky měly v jedné z etapovek doplňovat slova refrénu písničky Budeme spolu ze staré Popelky, dalo jim to docela zabrat. A přitom je to taková pěkná a lehce zapamatovatelná písnička, akorát stará... (a z muzikologického okénka - dobře se mění rytmy mezi slokou a refrénem):

Tábor v říši královny Fantazie

Pro začátek trochu statistiky

• můj patnáctý tábor
  
• třináctý skautský tábor
  
• šestý tábor, na kterém jsem působila jako vedoucí
  
• třetí tábor na pozici hlavní vedoucí
  
• čtvrtý tábor na pozici zdravotníka
  

To nejlepší z tábora

• počet vedoucích – většinu tábora nás bylo pět. Po několika letech tříčlenného vedení je to skvělý luxus. Dokonce jsem díky tomu stíhala každý den počítat průběžné bodování. A to se mi povedlo poprvé
  
• hodné děti – ale to je v posledních letech docela běžné. Nevím, jestli je to povahami dětí, dobrou partou ve vedení nebo programem...možná všechno dohromady, každopádně jsem za to moc ráda
  
• jídlo – oddílovou rádkyni Magdu vaření baví, a od toho se odráží i kvalita našich pokrmů. Nejen, že si dá před táborem práci s vymyšlením skvělého jídelníčku, ale potom je taky schopná všechna ta jídla víc než chutně uvařit. A co bylo u dětí nejoblíbenější? - langoše, barvy duhy (krupice ve čtyřech barvách), tvaroh s piškoty, tvarohová pomazánka s bylinkami, frantela (kakaová pomazánka, která se jmenuje podle dřívějšího kuchaře), smažený sýr,...
  
• Téma tábora – Ztracené pohádky – zápas královny Fantazie, která měla na zlaté niti navlečeny všechny pohádky, s královnou Temnotou, která ty pohádky všechny ukradla a uvrhla je do svého temného království
  
• Slečna Drsňák – táborová „odborka“ - série každodenních úkolů, které vůbec nebyly jednoduché – držení naplněných PETláhví v natažených rukách, co nejrychlejší vypití vody z naplněného ešusu, běh bažinou, snězení různých jídel smíchaných do sebe, zatloukání hřebíků na rychlost,...
  

Trampoty, na které nikdy nezapomenu

• Jedno z mých největších přání před táborem každoročně bylo, abych nemusela se žádnou světluškou do nemocnice. Za tři předchozí roky, kdy jsem byla zdravotník, se naštěstí nic nestalo. A letos to taky vypadalo docela nadějně. Byla středa, čtyři dny před koncem tábora, a já jsem si zrovna pochvalovala, jak se nám tábor krásně chýlí ke konci. Světlušky zrovna běhaly a já jsem s Magdou napouštěla vodu do naší improvizované sprchy. Najednou holky přiběhly k nám a křičely „Natálka má křeče!!!“ Natálka mezitím šla na latrínu a nevypadala zrovna zdravě. Tak jsem utíkala za ní, chvíli s ní povídala, ale ji to bolelo čím dál víc. No nic, s břichem já na táboře nic nevymyslím. Zvlášť když ji to bolí v místech slepého střeva. Tak jsme vyrazily do nemocnice. Doktor byl docela arogantní a já jsem si připadala jako největší blbec. Naštěstí aspoň sestřička byla zlatá. Natálce naštěstí nic vážného nebylo, zůstala dva dny doma, aby si odpočinula a pak zase dojela na tábor.
  
• V pátek za mnou přišla další světluška, že ji napuchá palec. Musím říct, že tam měla opravdu pěknou bambuli. Vyčistila jsem jí to, ale do soboty se to vůbec nezlepšilo spíš naopak. Hlavou mi začaly běhat myšlenky o zánětu a otravě krve. Nedá se nic dělat, další výlet do nemocnice je neodkladný. A zase nic. Jenom to vyčistila, převázala a mohly jsme jet zpátky. Ale jistota je jistota.
  
• A byl tu poslední den. Všechno jsme uklidili, sbalili, kufry naložili do aut. Všichni odešli a já jsem čekala na někoho od vlčat, abych předala tábor a taky odjela. Hlavou se mi honilo: „To je skvělé, tábor u konce, děti pryč...idylka. Teď už jen dobře dojet domů...“ Měla jsem půjčeného našeho stařečka Favorita – auto, kterému za necelý rok měla končit technická a pak šup do šrotu. Předala jsem tábor Toňárovi od vlčat, nasedla, nastartovala... ale autu se moc nechtělo. Šnečím tempem popojelo asi deset metrů a začalo se kouřit z kapoty. Toňár jen zakřičel, ať vylezu, a utíkal pro konev s vodou. Zatím už z kapoty šlehaly plamínky. V očekávání výbuchu jsem rychle vytáhla kytaru, pak batoh se všemi dokumenty, moje věci a pak postupně věci všech ostatních. Toňár zatím oheň uhasil a ujistil mě, že auta bouchají jen v akčních filmech. Favorita jsme nechali na louce, věci světlušek naložili do vlčáckých aut a odjeli na kraj lesa, kde už čekal autobus. Nebudu ani popisovat ty stresy, jaké mě v těch chvílích přepadaly. Teď už se na to dívám s humorem
  

Chapela: Pojďte ke mně všichni

Chapela je kapela, která každoročně doprovází program a mše na Charismatické konferenci. Často přináší nové české překlady známých "worship songů" a upravuje je do nových hudebních kabátů.
Dnes přidám písničku Pojďte ke mně všichni. Kvalita není úplně skvělá, ale zobrazuje atmosféru konference.

Tři charismatické dny

S charismatiky jsem se poprvé setkala před více než dvěma lety. V Olomouci zrovna začínaly Večery chval, tak jsme se na jeden z prvních vydaly společně se spolubydlící. Mé první dojmy byly dost smíšené. Nebyla jsem vůbec zvyklá na tento způsob modlitby. Jakmile většina účastníků začala zvedat ruce a k tomu ještě zpívat v jazycích, připadala jsem si docela divně, trochu nepatřičně...ale na druhou stranu je mi blízká modlitba skrze hudbu. A právě písně chval patří k mým oblíbeným.
Tak jsem se potom i v létě rozhodla navštívit Charismatickou konferenci v Brně. Mamka tam jezdila už několik let, ale mně do toho vždycky něco vlezlo. Po prváku jsem jela na jeden den s ní a zvednuté ruce ani modlitby v jazycích už mě nerozhodily. Potkala jsem tam i pár známých tváří z Olomouce, ale znali jsme se jen tak zlehka od vidění, takže jsem se s nimi ani nebavila
Další rok jsem jela opět na jeden den. Ani jsem se s nikým nedomlouvala. Rodiče byli na dovolené, ale já už jsem mezitím poznala dost věřících vrstevníků, a tak jsem spoléhala na to, že někoho potkám. A co se stalo? Hned po vstupu do areálu jsem zahlédla několik lidí z naší olomoucké SchOLy. Tak jsem se k nim vetřela a měla jsem radost, že to tak pěkně vyšlo.
A letos už jsem byla s holkama ze SchOLy domluvená, dokonce jsem jela na tři dny. Každá ale přijela jindy, a tak jsme nikde neměly konkrétní sraz. Po loňské náhodě jsem moc nedoufala, že bych se s někým setkala hned na začátku. Ale sotva jsem prošla dveřmi, ohlédla jsem se a za mnou šla Pája. Krásné zopakování loňského setkání :-)
Konečně jsem si letos mohla užít 2,5 dne programu. Slyšela jsem všechny důležité přednášky, oproti minulým rokům jsem si několikanásobně víc zazpívala s Chapelou, mohla jsem jít na večerní koncerty, vystála si všechny fronty na jídla, setkala se s milými lidmi, které už jsem nějaký ten čas neviděla a po večerech s holkama řešila důležitá dívčí témata ve škole na schodech, zatímco většina účastníků hned po příchodu do tělocvičny usnula.
Byly to krásné a odpočinkové tři dny před dvěma hektickými týdny s dětmi na táboře...jen kdyby mi tak někdy vyšla úplně celá konference...

Lada Šimíčková & Ivo Cicvárek: Nahoře

Lada Šimíčková a Ivo Cicvárek nedávno vydali společné album s názvem Hotel v tiché ulici. Ivoše znám už hodně dlouho, hlavně s doprovodem kapely Oko. S Ladou jsem je poprvé viděla před více než třemi lety. Nejdříve mě moc nezaujali, především Ladin projev. Časem jsem je ale slýchala častěji a sledovala jsem výrazné zlepšování. A jakmile mi nevadil projev, začala jsem si všímat textů. Ty píše Lada a Ivo je většinou zhudebňuje, pak také doprovází Ladin zpěv na klavír, kytaru či akordeon, občas přidá nějaký ten vokál. Písničky jsou celkově moc příjemné. Asi před rokem začali používat samplové podklady, které také využívají na albu. 

Celé CD jsem ještě neslyšela, ale hodlám si ho v blízké době pořídit. Všichni kritici o něm píšou hodně pozitivní recenze a ukázky na stránkách vydavatelství (indies.eu) vypadají hodně příznivě.

Pro písničkový tip jsem vybrala ukázku, která zrovna není na albu. Je to docela škoda...

Úžasný víkend ve Střelicích

Střelické Strunobraní je jeden z mých nejoblíbenějších festivalů. Vlastně teď když zrušili Zahradu, tak Strunobraní můžu s klidem umístit na první příčku. Nesmírně vstřícný přístup pořadatelů z rodiny Machátových, komorní atmosféra, kvalitní interpreti, příjemní a milí lidé, "festivalové kamarádky" Jíťa a Monča...
Už když loni zveřejnili termín letošního ročníku, uvědomila jsem si, že je to konec státnicového období a že bych tím mohla oslavit "titul". A bylo to tak. Ve čtvrtek jsem měla státnice a v pátek v klidu odjela do Střelic.
Bylo krásně a celkově jsem si to užila, naprosto pohodový víkend po několika měsících "dřiny"

A protože jsem zatím do Střelic jela vždycky jako novinářka (jejda, to zní až moc profi), ani letos jsem neudělala výjimku. Psanou reportáž si můžete přečíst na http://www.folktime.cz/folkove-leto-reportaze/7271-jak-strelicke-strunobrani-oslavilo-kulatiny.html
Druhým rokem jsem taky natáčela na diktafon. To se to člověku natáčí. Ale potom co s tím natočeným materiálem, dát to dohromady, prostříhat, vybrat, co se hodí a co ne, aby to nebylo zbytečně dlouhé...tak jsem si k tomu konečně sedla a jedno odpoledne a večer strávila se sluchátky na uších. A výsledek?

zde: https://www.box.com/s/150ae2effada8a63bc1c

Svěrák a Uhlíř: Když jsem já šel do lidušky

Žádnou písničku o konzervatoři neznám. Ale stejně konzervatoři většinou předchází pravidelné návštěvy ZUŠky, neboli "lidušky". A protože staří dobří známí pánové Svěrák a Uhlíř nikdy nezklamou, je tu další z jejich písniček. 

Taky jsem na ZUŠce strávila bezpočet hodin. Dokonce když jsem na konci čtvrťáku odcházela, řekl mi pan ředitel, že jim odchází inventář. Nikdy jsem však ke hraní nepocítila nechuť, jak mnozí mí kamarádi. Měla jsem štěstí na učitele. Vždycky se ke mně chovali skvěle. A to nemůžu říct, že bych byla úplně nejvzornější žačka. Těch aktivit jsem měla tolik, že na cvičení prostě někdy nezbyl čas. Občas je mi to líto, mám pocit, že mi něco uteklo...teď už se nikdy nenaučím na nástroj tak dobře, jak jsem mohla tehdy...ale na druhou stranu, nikdy jsem ten čas nepromarnila a mám tolik krásných zážitků, že nakonec ani nelituji toho, že nejsem virtuoz.

Z rozhlasové tvorby: Konzervatoř Evangelické akademie

Po delší době opět přicházím s "rozhlasovým příspěvkem". Je to moje práce ke státnicím z žurnalistiky. Musely se mi v ní protnout moje žurnalistická specializace a profese - tedy kultura a rozhlas. Bylo mi hned jasné, že to zaměřím na hudbu. Tak něco hudebního v Olomouci? Zrovna v době, kdy se zadávaly projekty, jsem si všimla plakátů, které zvaly na slavnostní koncert k dvacetiletému výročí místní konzervatoře. A měla jsem jasno. Udělám reportáž z konzervatoře. To musí být pro rozhlasáka hotový ráj - všude samé zvuky a hluky... Konzultantka mi to s nadšením schválila a všechno postupovalo jak po drátkách. Velmi milý a ochotný pan ředitel mi poskytnul rozhovor, na prohlídku jsem se domluvila se "skorospolužačkou" z vyššího ročníku z muzikologie, která tam pracuje jako asistentka. Prošly jsme celou školu, nahrála jsem plno nástrojů, ankety se studenty,...a když jsme se loučily, zkusila jsem, jestli je vše v pořádku....a nebylo. Nenahrálo se téměř nic. Takže za týden jsem musela konzervatoř navštívit podruhé. Ještě že to mám tak blízko. Pak už jenom nějaké ty hodiny u stříhání a jedno odpoledne a noc při psaní "megakecu" - tedy záměru k projektu...
Asi čtyři dny po odevzdání jsem se dozvěděla, že ředitele konzervatoře odvolali a situace na škole je všelijaká. No teda, mám štěstí, že jsem to s ním ještě stihla natočit...
A z této situace plynul jeden vtipný dialog u státnic:
"Zkoušela jste tu nahrávku třeba nabídnout konzervatoři?"
"Ano, byla jsem domluvená s panem ředitelem, že mu ji pošlu a on ji dá na stránky konzervatoře jako propagační materiál, ale krátce po mém natáčení ho odvolali, takže už je to asi zbytečné"
.....
"Tak ještě se vás zeptáme na nějaká hudební periodika"
"Hudební věda, Harmonie,....no a zajímám se o folk, tam vycházel časopis Folk a Country, později jenom Folk, ale ten letos zrušili"
"Aha, a znáte nějaký významný folkový festival tady poblíž?"
"Znám, Zahradu v Náměšti na Hané, ale ta letos už nebude"
"Teda, vy k čemu se dostanete, to ruší. Nechcete se pustit do populární hudby? Třeba by ji taky zrušili..."

Takže tak.
Nahrávku reportáže najdete zde: https://www.box.com/s/8c99f00df924b4859486
A kdyby někoho zajímal i ten megakec, tak si to může přečíst tady (ale pozor, je to 13 stran!): http://portal.upmedia.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1651:konzervato-evangelicke-akademie-v-olomouci&catid=76:rozhlasova-urnalistika&Itemid=97

Queen - We Are The Champions

Co dodat? Tato písnička nemůže chybět :-)

Barevná Cecilka s tečkou

Byl to boj. Půl roku v pohybu. Zimní zkouškové, dny strávené ve fonotéce Českého rozhlasu Olomouc, další dny strávené ve studovně Vědecké knihovny, chození do školy, psaní bakalářky, natáčení rozhlasového projektu, zkouškové, učení na státnice, obhajoba, státnice...
Tak se to všechno nějak semlelo, ani nevím jak a mám to všechno za sebou. Když to píšu s více jak měsíčním časovým odstupem, už na to všechno vzpomínám docela v dobrém. Ale pár probrečených dní a večerů se objevilo.
Nejdřív byla na řadě obhajoba bakalářky. Psaní mě od začátku až téměř do konce hodně bavilo. Téma jsem měla nádherné, dvouoborové (Hudební redakce Českého rozhlasu, studia Olomouc v letech 1993 - 2009) a vedoucí bakalářky mi moc pomáhala. Nejen svou ochotou a rychlými odezvami, ale hlavně povzbudivými slovy po nevlídných diplomových seminářích, ve kterých jsme se všichni cítili jako největší loseři. Tak jsem bakalářku s docela pěknou časovou rezervou odevzdala a čekala na posudky. A ty byly nádherné. Na obhajobu jsem se opravdu těšila, ačkoli mě okolí mělo za šílence. S komisí jsem si docela příjemně popovídala, jeden ze zkoušejících dokonce pronesl něco jako "to je impozantní dílo na bakalářskou práci". No jo, ale na obhajobě člověk moc dobře ví, o čem má mluvit, protože se té práci věnoval víc než všem státnicovým otázkám dohromady.
První státnice byly na muzikologii v pondělí 11.6. Šla jsem na řadu jako třetí, což mě docela potěšilo. Nemám ráda dlouhé čekání. Z dějin jsem si vytáhla Antona Weberna a Symfonickou báseň 19.-20. století. První myšlenka byla "to teda budu muset zabojovat, abych to nějak uhrála". Na obávané analýze jsem měla Oblaka od Debussyho - skladbu, na kterou jsem měla nedávno referát a uměla jsem ji i pozpátku, a Markétku u přeslice od Schuberta - taky příjemná skladba pro analýzu. Tak jsem začala tou analýzou, odhrkala jsem to tam, ani nechtěli slyšet všechno. Jen jsem se trochu zasekla na mimotonální dominantě, ale to nebyla taková hrůza. Pak ale přišly dějiny. Měla jsem nachystaný obsáhlý úvod s výletem do historie, kterým jsem chtěla zaperlit. Moc je to ale nezajímalo, prý "pojďme k věci". Ale k věci už jsem toho nevěděla až tak moc. Lovila jsem v paměti, ve které toho ale na toto téma zas tolik nebylo. Snažila jsem se zachytit každého stébla, které mi komise házela. Kdykoliv jsem aspoň něco věděla, hned jsem jim skočila do řeči, aby viděli, že jsem "v obraze". Vylezla jsem zpocená a bála jsem se, že mi to nedají. Zkoušení trvalo u všech neskutečně dlouho. Nabralo to takový skluz, že místo původního konce v 16:30 jsme se dozvěděli výsledky těsně před sedmou. Nakonec jsem byla jedna z mála, kteří uspěli, i když s odřenýma ušima: Analýza A, Dějiny E.
Přišlo uvolnění a naprostá nechuť do dalšího učení. Ale nedalo se nic dělat. Žurnalistika volala a já jsem si uvědomovala čím dál víc bílých míst v mém mozku. Dva dny učení a ve čtvrtek hurá do boje. Jako první jsem šla na praktickou část státnic - obhajobu projektu. V rozhlasovém praktiku patřily mé práce většinou mezi nejlepší, mám také slušný přehled o hudebních médiích, a tak pro mě byla tato část takovým odpočinutím a nakopnutím před tím, než půjde opravdu do tuhého. Atmosféra byla uvolněná, užívala jsem si to. A pak už přišlo tahání otázek z teoretických okruhů. Z "mediálek" jsem měla Přenosové modely komunikace - jedno z mých vysněných témat - hlavně žádné diskurzy, paradigmata a jiná sprostá slova! :-) a v teoretických rámcích Tištěná média - téma, o kterém se dá mluvit hodiny. A proto to komise brala docela zrychleně. "Tak co víte?" začala jsem mluvit. "ano, to je jasné, dobře, pojďte dál...vidím, že to taky umíte...tak mi řekněte, za jakých podmínek je tisk periodický...ano, ano, tiskový zákon ovládáte, výborně!...a jak se říká těm stranám, kde je předpověď počasí, televizní programy?...ano, dobře..." a ještě pár dalších "chytáků", což ale zas takové chytáky nebyly, když o tom mlel na přednáškách pořád dokola... "tak běžte, to nám stačí" byla to rychlovka. Na mediálkách jsem zjistila, že jeden z modelů chápu úplně jinak, než všichni v té komisi. ajaj. A mně se ta otázka tolik líbila. Začala jsem se potit, ale nějak jsem zakecala to, čím mě zaskočili a už jsem byla u druhého modelu. Tam jsem vedla opravdu debatu na úrovni, když jsem to propojila s různými mediálními teoriemi. Byla jsem na sebe docela pyšná a oni asi taky byli spokojeni, protože třetí model, o kterém jsem chtěla mluvit, už nechtěli slyšet. Tak jsem jim ho teda nevnucovala.
A výsledek? Kulturní specializace A, Profese - rozhlasová A, Mediálky B, Teoretické rámce A.
Takže dovolte mi, abych se představila, Bc. Lucie Přikrylová :-)

Jaroslav Uhlíř: Neplakej

Musím se přiznat, trochu to nedávám. Naštěstí to není dlouhodobý stav. Tedy doufám, že ani nebude :-) Ale jak se tak blíží státnice, zjišťuji, že v té hlavě toho není zas tak moc...času ubývá...plno kamarádů už to má za sebou...a tak...
Naštěstí se občas objeví nějaké ujištění, že je to v pohodě :-) Zrovna dneska se mi stala krásná věc. Je večer, přemýšlím, jestli se ještě něco zvládnu naučit, nebo mám raději jít spát, pomalu mě přepadá zoufalství a je mi do breku. V přehrávači mám puštěný náhodný výběr písniček a najednou se ozve "neplakej, neplakej, neplakej..." no není to krása? :-)




(teď by mi ještě měl někdo zazpívat: Lucie, zavři počítač, zavři učení, a spi!)

Jednou...

Kromě toho, že máj je časem časem zkoušek, obhajob, státnic, stresů,... a podobných příjemných záležitostí, je také časem lásky.
Hehe, musím říct, že momentálně jde ta mužská část světa tak trochu mimo mě. Přece jen - zkouška, bakalářka, státnice, obhajoba - všechno je to ženského rodu. Ale přece jen, když už máme ten máj, trochu romantické poezie neuškodí.
K poezii se dostávám nejčastěji prostřednictvím hudby. Ani v tomto případě tomu nebylo jinak. Už je to docela dlouho, vůbec si nepamatuji, jaká skupina tuto báseň zhudebnila, ani kde jsem ji slyšela poprvé. Každopádně je to už pěkná řádka let, text zůstal v hlavě nějak zašitý a nedávno mi ho kamarádka zase připomněla.

Tak tedy, Václav Hrabě: Jednou

Noviny nevyjdou ve zvláštním vydání,
nikdo mi s růžemi nepřijde přát.
Pomlčí důstojně klasici svázaní
o tom, co brzy už musí se stát.

Neshoří hvězdy a nevyschnou rybníky.
V ulicích nebude dechovka hrát.
Kdopak si všimne? Vždyť svět je tak veliký
a třeba zrovna teď má se to stát.
Jednou tě potkám, vím to jistě!
Nevím jen kdy, na kterém místě...
Ať si klidně říkají, že nevím o životě nic -
možná se to stane zítra, možná že až za měsíc.
Možná zrovna teď, na tomhle nároží
na mou horkou tvář svou ruku položíš.

Málokdo všimne si našeho setkání.
Někdo snad začne se přestárle smát,
až mě na ulici políbíš do dlaní
a řekneš, že se to muselo stát.

Matt Redman: Blessed Be Your Name

Dnešní písnička docela souvisí s předchozím příspěvkem. Je takovým mým hudebním průvodcem v tomto semestru. A počítám, že ještě nejednou bude.
Vystihuje všechny stavy nadšení a naprosté beznaděje, které mě potkávaly při psaní bakalářky, natáčení projektu, učení na zkoušky...a to ještě přijde učení se na státnice.

Protože se mi nepodařilo sehnat v dobré kvalitě nahrávku české verze, dávám sem anglický originál a tady je alespoň český text:

Ať požehnán je Bůh tam kde je zem úrodná,
tam kde hojnost přebývá, požehnán buď Pán
Ať požehnán je Bůh tam kde je zem nevlídná

má duše žízní vyprahlá, požehnán buď Pán
Vše, co dáváš ze svých dlaní, s díky přijímám.
Všechno měníš v požehnání, chválu ti vzdám.

Buď požehnané slavné jméno tvé, buď požehnaný Pán,
buď požehnané slavné jméno tvé, buď požehnaný svatý králů Král.

Ať požehnán je Bůh, když slunce svítí nad hlavou
a život zdá se zábavou, požehnán buď Pán.
Ať požehnán je Bůh, když dny jsou plné strádání,
když žal se skrývá v dávání, požehnán buď Pán


Buď požehnané slavné jméno tvé, buď požehnaný Pán,
buď požehnané slavné jméno tvé, buď požehnaný svatý králů Král.

Dáš a vezmeš sám můj pád i vítězství,
v mém srdci stále zní jen slova žehnání

Mission (im)POSSIBLE!!!

Musím se podělit o tu velkou radost.
Před několika měsíci jsem si pomalu ani neuměla představit, že tento den jednou nastane. Tedy, že nastane, jsem předpokládala, ale že tak rychle...Před měsícem jsem se toho spíš bála. Byla jsem na tom bídně. Nejbídněji. Velký loser. Často mi bylo do breku. A už jsem to všechno chtěla mít z krku.
A teď to přišlo. Předevčírem mi spadl jeden kámen ze srdce, dneska druhý. Takže poslední level akční hry jménem Bakalářka jsem dohrála, Samostatný projekt jako praktický výstup ke státnicím ze žurnalistiky mám taky odevzdaný. A teď už jenom obhajoba, dvoje státnice a třeba ze mě bude Bc. No ještě to bude boj...
Každopádně, jestli se na něco v těchto následujících bídných dvou měsících těším, tak je to obhajoba těchto dvou prací. Myslím, že jsem si na nich dala záležet a vedoucí práce i konzultantka projektu vypadají s mými pracemi dost spokojeně...tak uvidím, koho mi vyberou za oponenta...
Díky všem, kteří se na mě usmáli, nebo mě jinak povzbudili, když jsem to nedávala :-)

TGD: Błogosław duszo moja Pana

S dnešním písničkovým tipem spojím i pozvánku pro všechny olomoucké. A kam? Na koncert SchOLy PMS. I když nebudeme v televizi tak jako v loňském roce, myslím, že na kvalitě koncertu to neubere. Celý koncert se bude točit kolem modlitby Věřím v Boha, všechny písničky tedy korespondují s jejími jednotlivými částmi. A budou to teda hity. Asi je to docela odvážné, ale myslím si, že to bude nejlepší koncert SchOLy za ty tři roky, co v Olomouci studuji.
Kdy a kde? Ve středu 25. 4. ve 20:15 v kostele Panny Marie Sněžné v Olomouci (koncert navazuje na mši, na které taky každý týden zpíváme)
A jako návnadu sem dám písničku, která bude (v české verzi) jedním z vrcholů koncertu.

Cirkusáci a Vozembouch

Už jsem tady psala o skupině Lucky Circus. Když už jsme měli ten slavný koncert, rozhodli jsme se zúčastnit soutěže skautských kapel Vozembouch v Brně. Zase jsme cvičili, vymýšleli, překopávali...a vybrali naše dvě písně - V poušti a Píseň psanou plícím. Povinnou součástí měla být skautská píseň. A protože u nás ve středisku nikdo nezná nic jiného než Džungle ztichla, byla naše volba jasná. Aranžování džungle jsme si docela užili a jako společnou součást oděvu jsme si každý vzali plyšáka. Další obří plyšáky jsme rozmístili po pódiu.
Ale nepředbíhejme. Vyjeli jsme z Vyškova autem úplně plně naloženým. V kufru kytary, mega komba půjčená od Maggots, na klíně klávesy, pod nohama plyšáci...a jeli jsme do Brna. Po cestě tam jsme ani jednou nezabloudili. Do kulturáku v Bystrci, kde soutěž probíhala, jsme přijeli jako první. Když jsme vytahovali komba, hleděli na nás jak na Marťany. A ještě k tomu Vyškováci v Brně...ti nás zas budou mít o něco raději...
Vystupovali jsme až úplně poslední. Alespoň jsme si v klidu mohli poslechnout konkurenci. Někteří se ani nedali brát jako konkurence, ale některé kapely byly opravdu kvalitní. Nejlepší byli Four Chords těsně před námi. Po nich se mi na to pódium opravdu nechtělo...
No a už jsme tam byli. Natáhnout všechny nástroje, komba, dráty...zvukař vypadal poněkud zoufale. Na pódiu nebyl úplně extra dobrý zvuk, ale to jsme ještě nevěděli, co leze ven do lidí. Ty tři písničky jsme si docela užili, i když já jsem třeba byla nervózní, a to většinou ani nevím, co to nervozita je. Ale nějaký ten potlesk jsme sklidili :-)
Už jen počkat na vyhlášení. Zvuk nás docela zklamal, a zařekli jsme se, že příští rok už sem nepojedeme. A taky jsme doufali, že nevyhrajeme, protože putovní Vozembouch už se nám do přeplněného auta nemohl vejít  Ale co se nestalo. Vyhlašování...9. místo...8. místo...7...6...5...4...3...a pořád nic. Spolu s Amazonkami jsme šli na pódium a...2. místo Amazonky, to tedy znamená 1. místo Lucky Circus!!! Neuvěřitelné!!!
Dostali jsme diplom, Vozembouch (který jsme do auta nakonec narvali) a že prý se na nás těší za rok :-) Tak asi teda jo...
Po cestě zpět jsme trochu bloudili, ale všechny cesty vedou na dálnici...a dálníce do Vyškova :-)
Přece jenom jsme si to užili.
A kdyby si někdo chtěl poslechnout ty nahrávky, na kterých není slyšet polovina nástrojů, tak zde: http://vozembouch.skauting.cz/roversky-vozembouch/2012/zaznam (a naše jsou poslední tři)
taky se o nás trochu psalo v novinách: http://vyskovsky.denik.cz/serialy/vyskovsti-skauti-z-lucky-circus-si-podmanili-brno.html

Bujabéza: Panenka Maria

To, že olomoucká skupina Bujabéza patří mezi mé velmi oblíbené, pravidelní čtenáři Kiwiblogu asi ví. Už tomu bude měsíc, co jim vyšlo nové CD Potvory di Mare. Docela dost jsem se těšila na jeho křest. Ale už v prosinci jsme si se spolubydlící Mončou koupily lístky do Národního divadla v Praze...a v té době jsem ještě netušila, že si Bujabéza naplánuje křest zrovna na stejný den.
Dva týdny po křtu jsem jela vlakem domů. Všude plno, tak jsem nastoupila do kupé, které vypadalo ještě trochu volně. A ejhle, najednou vidím, že sedím vedle Zuzky a Oudýho z Bujabézy. Zuzka zrovna měla v ruce nová CD, tak jsem rychle zareagovala, zda by mi jedno prodali. Byli docela překvapení, ale neskrývali nadšení, že i ve vlaku se jim takto daří prodávat. (Já jsem zase byla překvapená, že vystupovali také ve Vyškově. Jeli totiž natáčet desku Montyho do studia Milana Šány z vyškovského Koňaboje)
Doma jsem si album hned vybalila a zaposlouchala se. Krásně se poslouchá.
Teď sice máme velikonoční dobu, ale jedna z nejhezčích písní z Potvory di Mare je vánoční Panenka Maria. Zde je:

Narozeninový kulturní zážitek

Před časem jsem měla narozeniny. Na tom by nebylo nic neobvyklého, přece jenom, narozeniny má čas od času každý...Nikdy jsem nepořádala žádnou narozeninovou oslavu, asi na to nějak nejsem. Ale vždycky jsem doufala, že mi někdo připraví nějaké překvapení, něco originálního. A letos jsem se dočkala.
To jsem se tak normálně loučila večer s děckama ze spolča, když najednou se objevili Hradní páni Pavel a Lizňáček. A nesli nějaký starý kabát upravený do podoby svěrací kazajky. Navlékli mě do toho a vedli přes centrum města až na Michalské schody (pro mimoolomoucké - Michalské schody jsou takovým pěkným amfiteátrem). A prý že pro mě mají lístky do divadla. Ale ne ledajakého. Do EDNH (= Experimentální divadlo na Hradě). A to je teda pocta. Vždyť EDNH něco vyplodí tak na Církevní Silvestr. Jinak ticho po pěšině - a teď toto! Tihle pánové mě moc dobře znají a ví, co mě potěší :-)
Na střídačku přednesli sérii surrealistických básní na téma Lucka. Byla by škoda je založit, proto je všechny zveřejním tady. Však se chlapci nemusí za nic stydět.


1. Muzikologická
Muzikologie, Etymologie,
Alergologie, Charakterologie,
Klausologie, Filologie,
Euforie, Vigílie...
...a co Lucka - sní je???

2. Hanácká
Kde chrápó ty tramvaje, tam i naša Locka je.
Dneska narozenine má, za rok budó znova.
Teď kóká jak sova.

3. Filozofická
Lucie, noci upije, a dne nepřidá.
Srazí David Goliáše neb Goliáš Davida?


4. Lucka a SchOLa
Lucka skoro všemohoucí
sídlem jejím Rybníček
jedna schOLa v Olomouci,
to je její koníček

5. Lucka ve sprše
Když se Lucka sprchuje,
písničku si brouká.
Ó, jak libě notuje,
Karel Gott jen kouká.


6. Lucka a DEPO
Lucka v Depu bydlí,
na nástroje hraje.
Kluci kolem slídí,
srdce jim jen taje. (- kéž by :-))

Díky, kluci :-)

Jablkoň: Pomlázka teče

Už před Vánoci jsem tady vystavila několik tematických písní od skupiny Jablkoň. Teď tu máme Velikonoce, a když jsem přemýšlela, jaký písničkový tip zvolit tentokrát, nečekaně mě napadla opět Jablkoň. A dokonce píseň ze stejného alba, z kterého byly ty dvě předchozí, tedy z vánočního Hovada Boží.

Píseň Pomlázka teče je taková, řekněme, netypická. Už jenom její nálada, ta je vlastně ještě tak trochu postní. A zajímavým způsobem propojuje význam Velikonoc z pohledu lidových tradic a z křesťanského pohledu.

To je pařba!

No řekněte, kam se hrabou všechny ty Age of Empires, Call of Duty, Warcraft nebo dokonce Solitaire či Hledání min! Je pravda, že některé připoutají k počítači na dlouhé a dlouhé hodiny. Ale fanoušci těchto her ještě asi nehráli hit letošní herní sezony, protože u toho vydrží sedět i ti nejzarputilejší odpůrci. Já jsem tomu podlehla docela brzy, už někdy v listopadu. Většina mých spolužáků se bránila zuby nehty. Ale už je to taky pohltilo.

První level byl náročný a zdlouhavý. Ale odehrával se v zajímavém prostředí, a to ve fonotéce Českého rozhlasu. Pěkné. Ovšem každý má průběh hry nastaven zcela podle osobních parametrů. Takže se nemůžete těšit, že vás potká úplně to samé. Druhý level jsem odehrála z části ve Vědecké knihovně. Ten už šel trochu rychleji, ale pořád ještě se mi zdálo, že hra nikam nepostupuje.

Až začátkem března se to rozjelo. Je to tady! Mlátím do klávesnice o sto šest. Ráno vstanu, zapnu počítač a už to jede. Hlavně nemusím nikam chodit. Sedím na posteli a všechny důležité cheaty mi poskytuje halda knih okolo mě. Všude chodím na poslední chvíli, jenom abych toho stihla odehrát co nejvíc. A už se blížím ke konci. Už jenom necelé dva větší levely a pak pár malinkatých, spíš takových bonusových kol...

Je škoda, že tato hra je časově omezena. Já ji musím stihnout odehrát do 25. dubna. Někteří mají víc času, třeba až do půlky května. A ve svém okolí vidím, že napětí opravdu roste. No a pokud bychom to nestihli, tak se nám ten čas prodlouží třeba o půl roku. Ale to já zas nechci. Sice mě ta hra docela baví, ale přece jen, čekají další a nechci celý další rok promrhat dohráváním posledních levelů.

Že vás to zaujalo a toužíte si zahrát taky? Možná budu muset některé zklamat. Vhledem k náročnosti této hry, je omezena věkem 21+

No jo, já jsem vlastně nezmínila, co je to za hru. Tak tedy, jmenuje se BAKALÁŘKA

Bokomara: Golgota

Velký pátek...jak já ten den nemám ráda...ne kvůli tomu, že je přísný půst, však se najím zítra...ale je to takový temný, neradostný den. V kostele nezní varhany, zpívají se takové depresivní písně, čtou se pašije, už zas musíme slyšet o všech těch zradách, křivárnách, mučení, křižování, umírání...ale rozhodně to má něco do sebe. Zítra přijde Bílá sobota, všechno se rozezní, rozsvítí, a bude to velkolepé :-)

V souvislosti s dnešním dnem mě napadá mnoho písní...ale "Hosanovky" nechám být a zavítám do mých oblíbených folkových vod:

Grafoman se opět hlásí

Tak. Už to je k nevydržení. Spousta témat, která jsem měla ve svém "redakčním plánu", už jsou naprosto pasé. Protekly mi mezi prsty...či klávesami..., a nyní již postrádají na aktualitě...

No a protože počet znaků v mé bakalářce již překročil počet znaků všech loňských blogových příspěvků, myslím, že je na čase opět něco napsat...začnu několika nerealizovanými příspěvky, které jsem napsala už dřív. Ne všechno tam sice úplně sedí, holt realita se někdy rychle mění, ale je mi líto zahodit je...

Zřídlo: Postel

"...spát, klidně spát, jen to má pro mě význam, to bez váhání přiznám, to mám rád..."

Velmi aktuální písnička. Když člověk chodí do školy, každý den na osm, tak mu ani nepřijde, že by třeba mohl vstávat později. Ale přijde zkouškové a téměř nic mě nemotivuje k tomu, abych se z té vyhřáté postele vyhrabala. Stejně se raději učím dlouho do noci. Budík mi zvoní poprvé, podruhé, potřetí... už je na mě opravdu naštvaný: "pořád mě přepínáš, já abych tady každých deset minut mlel pořád dokola stejnou melodii...Lucie ahooooj, ahoj Lucie...a milá Lucie si toho nevšímá a spí v klidu dál"

Vzpomněla jsem si na mou oblíbenou kazetu z dětských let "Porta 84". Na ní je plno vtipných písniček z (kdysi) slavného folkového festivalu. Mezi nimi píseň Postel, která nejen že sympatizuje se spáči, ale také pomáhá naučit se skloňování :-)

Vánoce 1995 v Rybníčku

Představte si tu rodinnou idylku u stromečku, děti jsou malé, všechno prožívají naplno... Taky třeba to, že za sebou mají prvních pár měsíců ve školce a první besídku. Jsou plny dojmů, písniček a básniček. A k tomu doma objevily mikrofon. (V této době tedy začala moje láska k mikrofonu)

A tak tatínek vzal magnetofon, prázdnou kazetu, připojil onen mikrofon a začal dětičky nahrávat. Občas se sám přidal s kytarou. Ani maminka, ačkoli zpěv není zrovna její parketa, nezůstala pozadu, a na jednu písničku se přidala.

Tuto prastarou nahrávku jsem letos o Vánocích objevila a její poslech nám zpříjemnil Štědrý večer. Babička skoro slzela :-) Celá nahrávka trvá deset minut, tak se podělím alespoň o to nejlepší.

Tady je nahrávka

Tomáš Klus: píseň z pohádky Tajemství staré bambitky

Poslední dny roku jsem prožila na severní Moravě. Částečně v pivovaru Rohan na výjezdním zasedání Buchet. Kdo ví, o co jde, ten se má a kdo neví, ani to nepotřebuje vědět.

Jinak by se to dalo nazvat taky sraz fanynek Tomáše Kluse. V euforii z nové pohádky Tajemství staré bambitky jsme se na ni podívaly jako na pohádku před spaním ještě dva dny po televizní premiéře.

No není krásná? A to nejen kvůli Tomáši Klusovi. Prostě originální, nápaditá, trochu ironická... a navíc vtipně zapadající do olomouckého kontextu.

"těm z Hradu se nedá věřit!"

"a proč ho nechceš? -protože je z Hradu!"

No ale my máme samozřejmě Hradňáky rády :-)

A teď už krásná, milá a romantická písnička z této pohádky: