Bez sekretářky nevystuduji

Když se řekne škola, katedra a její zaměstnanci, kdo vás napadne? Já jsem třeba na gymplu vnímala především vyučující. Sem tam jsem na chodbě potkala také uklízečky, v jídelně byly hodné kuchařky a fenoménem byl pan školník se svým jezevčíkem. Sekretářku jsem moc nebrala v potaz. Seděla si ve své kanceláři a jí jsem za ní zavítala, pouze když jsem potřebovala potvrzení o studiu nebo kopírovací kartu.

Teď na vysoké je to zcela jinak. Začněme třeba žurnalistikou. Myslím, že kdybych se zeptala kohokoliv ze studentů na nejoblíbenějšího zaměstnance katedry, valná většina by zvolila právě paní sekretářku. U mužské části by to bylo zcela logické. Je mladá, sympatická... už se kolikrát řešilo, že jí přišel mail od nějakého obdivovatele. Ale ona je hlavně schopná, má ve všem přehled a dokáže vše zařídit. Externí učitel nezapíše zápočet do STAGu. Co s tím? Zajít za sekretářkou. Potřebuji nahrávací zařízení kvůli úkolu do rozhlasového workshopu, chci si půjčit nějakou knihu nebo diplomovou práci, nemůžu se zapsat na předmět, protože je ve STAGu špatně zadán nebo je plná kapacita, cokoli společného se studiem nevím a potřebuji poradit, mé kroky vedou vždy na to samé místo. A také musím vyzdvihnout paměť paní sekretářky. Jednou jsem si byla půjčit diktafon a když jsem za ní byla podruhé, už si pamatovala mé jméno. Ona zná snad všechny na katedře, ví dokonce, kdo s kým kamarádí a to potom třeba zohledňuje při tvoření dvojic ke státnicím.

Na žurnalistice jsem nikdy nepotřebovala pomoci při nějakém problému, takže kvality sekretářky jsem moc neozkoušela na vlastní kůži. Za to na muzikologii můžu říct, že tamní sekretářka je opravdu zlatá. Došlo mi to hned v prvním ročníku, kdy jsem měla jít ke komplexní zkoušce. Byl to první termín, hned v květnu a já jsem ještě netušila, že na první termíny normálně studenti nechodí, protože nestíhají uzavřít ostatní předměty. Já jsem se na něj tedy chtěla přihlásit, ale již splněné předměty jsem dosud neměla ve STAGu. Zoufale jsem bombardovala maily jednotlivé vyučující, aby mi své předměty zapsali. Odezva žádná. Pak jsem psala tajemníkovi katedry, že na tu zkoušku opravdu chci jít a že to přece nepadne jen kvůli blbému STAGu a vyučujícím neschopným do něj zapsat. Zkouška měla být v pondělí a já jsem v pátek byla úplně na dně. Představa, že se už dva týdny v kuse učím a mělo by to být zbytečné, byla hrozná. V pátek jsem jela vlakem domů a bylo mi do breku. Když v tom mi zvoní mobil a tam „Dobrý den, tady Slámová (jméno sekretářky). Kdy jste splnila ty předměty? Já vám je zapíšu“. No to bylo vysvobození :-)

A pak jsou tu další „maličkosti“. Když jsou na studijním fronty, paní Slámová je ochotná podepsat potvrzení o studiu. Když už je na odchodu, ale přijde student, který něco potřebuje, ona se vrátí a věnuje se mu. Nosí vyučujícím čaj nebo kafe až do učebny a má přehled o dění na katedře a v celé škole lepší než kdokoli z vyučujících. Rozumí všem nesrozumitelným pokynům a vyhláškám a dokáže je srozumitelně reprodukovat. Na tradičním zahájení školního roku, kde se schází celá katedra, sklidí při představování větší potlesk než kdekterý profesor.

Skvěle to letos na zahájení vystihl vedoucí katedry, profesor Vičar: „Když je nějaký problém a všichni už padají únavou a bezradností, paní Slámová má stále úsměv na rtech a ví si rady.“

Johann Sebastian Bach: Jesus bleibet meine Freude

V minulém týdnu skončil už 43. ročník varhanního festivalu v kostele svatého Mořice v Olomouci. Měla jsem to štěstí, že jsem navštívila tři koncerty. Každý byl úplně jiný. Ten první, zahajovací byl nabitý varhanními hity. Bachova Toccata a fuga d moll, Jesus bleibet meine Freude, Lisztovo preludium a fuga na téma B-A-C-H... Takový koncert pro ty, kteří chtějí slyšet něco známého a zaručeného. Potom jsem navštívila koncert Zuzany Ferjenčíkové, která hrála skladby určené pro jiné nástroje upravené pro varhany. Na to jsem byla docela zvědavá. Ale orchestr je orchestr. Ty varhany, ačkoli mají pestrou paletu rejstříků, to prostě nezastoupí. Tento koncert mě až tak nezaujal. Závěrečný recitál hlavního organizátora festivalu, Karla Martínka zahrnoval skladby z 20. století. Taktéž posluchačsky náročnější. Já jsem byla nadšená a kamarád, který tam byl se mnou, se pomalu divil, co na tom bylo tak dobrého. Ale kombinace varhan, 3 trubek a 3 trombonů v jedné skladbě byla prostě úžasná...

Jako tip dávám Bachovu Jesus bleibet meine Freude. Je to hodně známá a opravdu pěkná skladba. Ta mi musí zaznít na svatbě, pokud se tedy této události někdy dočkám...

Jsem konzervativní?

Byla jsem oslovena, abych napsala článek o hudbě na setkání v Madridu do poMadridského vydání prestižního časopisu Kořeň. Tak ho nabízím i čtenářům tohoto blogu.

Člověk občas musí odjet někam hodně daleko, aby zjistil něco o sobě... U mě se to v Madridu potvrdilo v souvislosti s hudbou při mších. Už nějakých pár let jsem ve schole a občas je na mně, abych vybrala „repertoár“ na mši. Kolikrát jsem se přehmátla, neodhadla jsem vhodnost dané písně. Babičky pak naříkaly, že takovou rychlou píseň přece k přijímání nemůžeme hrát...no ale časem jsem se v tom docela vycvičila a už mi přijde tak nějak přirozené, že třeba úvod mše je mnohem rytmičtější než takové přijímání.

A ve Španělsku se mi to trochu nabouralo. Vždy jsem si připadala spíše liberálnější, co se týče liturgické hudby. Nelpím na varhanním doprovodu a třeba takový Credenc mám moc ráda. Ale na mších v Tarragoně a Reus jsem se považovala za naprostou „konzervu“. Občas mě napadala otázka, jestli jsem na popovém koncertě nebo na mši. No řekněte, je u nás běžné, aby kněz dirigoval a roztleskával publikum, tedy, pardon, účastníky mše? Blíží se přijímání, zpíváme Beránku Boží, u nás je to většinou nějaká rozjímavá melodie, ale Španělé zvolili rozjásanou verzi, málem ještě s nadšeným potleskem po skončení...a Jesus Christ, You Are My Life s tleskáním do rytmu We Will Rock You... holt, jiný kraj jiný mrav.

S jakým nadšením jsem potom chodila na české mše v Madridu. Nechci tím říct, že na mši jde v prvé řadě o hudbu, to v žádném případě. Je mi jasné, že Bůh nás zve ke svému stolu vždycky, ať už mše probíhá v jakémkoli kulturním zázemí. Ale určitě by hudba měla podpořit průběh mše, měla by s ním korespondovat. A každý národ to asi vnímá jinak...

Georges Bizet: L'amour est un oiseaux rebelle

Kvůli Dnům evropského kulturního dědictví jsem celý uplynulý víkend trávila v Olomouci. Protože jsem byla sama na bytě, rozhodla jsem se pro kulturní život a v pátek i v sobotu jsem se vypravila na operu. V pátek byla na náměstí Prodaná nevěsta. Bohužel jsem ale nic neviděla, protože jsem stála v davu samých vyšších lidí. Tak jsem to po prvním dějství vzdala, raději si někdy zajdu normálně do divadla. V sobotu byla na programu divadla Carmen. Už dlouho jsem se na ni chystala, ale nikdy nebyly lístky. Tentokrát jsem využila toho, že se teprve rozbíhá sezona a dostala jsem se tam úplně bez problémů. Carmen je skvělá opera. Co árie, to hit, moc příjemná hudba. A ačkoli nikdo nepěje chválu na Moravské divadlo v Olomouci, já jsem byla spokojena. Akorát orchestr sem tam ujel...

Hodně lidí říká, že na koncert nebo do divadla by nešli sami. Já jsem si asi tak nějak zvykla. V prváku jsem neměla kolem sebe moc lidí, kteří by někam šli se mnou, a tak jsem si zvykla chodit sama. Ono sezení v řadě není zas tak hrozné, to se dá splynout s davem. Někam, kde diváci sedí u stolků, bych asi nešla. Nejhorší jsou v divadle přestávky. Všichni vyjdou do předsálí a společensky konverzují. A já sedím sama v prázdném hledišti a dělám, že hledím do mobilu, abych nehleděla jen tak někam.

Už se zase těším na školní rok a kulturní akce s VKH. To je skvělá věc, chodit do divadla s partou kamarádů. Je dobře, že kolem sebe nemám kulturní barbary :-)

Jo a ta písnička, abych nezapomněla. Asi nejslavnější árie z Carmen, na videu přímo v podání Moravského divadla Olomouc

Žurnalistika v praxi

Sice ještě mám prázdniny, ale musela jsem si je trochu zkrátit a věnovat se i škole. Na žurnalistice máme povinné dva týdny praxe a ty jsem absolvovala právě v uplynulých týdnech v redakci Olomouckého deníku.

Trochu jsem z toho měla strach. Připadala jsem si jako takové novinářské miminko, naprosto neschopné, stydlivé...a přemýšlela jsem, co tak po mě budou chtít. Od spolužáků, kteří už praxi absolvovali, jsem věděla, že praktikanty využívají na ankety a že je to hrozné, lidi nechtějí odpovídat a když už odpoví, nechtějí se nechat vyfotit nebo říct své zaměstnání.

První den, když jsem přišla do redakce, zjistila jsem, že tam nebudu sama. Ještě tam byl spolužák Petr. Celý týden jsme pracovali oba dva na stejných článcích. Na ankety jsme chodili spolu, já jsem se ptala, on fotil. Vůbec mi to nepřišlo jako "opruz". Možná jsme měli dobrá témata. Ptali jsme se lidí, jestli jsou spokojení se svou váhou, maminky s kočárky jsme zastavovali s otázkou, jestli je podle nich v Olomouci dostatek mateřských škol, pracovali jsme také na rubrice "Těšení" - jde o to zeptat se jednoho člověka, na co se těší a nějak to rozvést. Zjistila jsem, že mě baví "otravovat" lidi a ptát se jich. Zajímavé je také jít městem a tipovat lidi, kteří by mohli odpovědět. Většinou se nám to celkem dařilo.

Psali jsme i větší články. První den to byl doslova křest ohněm. Dostali jsme tiskovou zprávu o obezitě a měli jsme ji zpracovat. Nesehnali jsme však téměř žádné hlasy odborníků, protože nás nenapadlo telefonovat dopoledne...ale další dny už to bylo jen lepší. Do článku o opravě bazénu jsem jen sháněla hlasy lidu, docela se nám podařila "storka" s prvňáky - šli jsme prvního září do školy a bavili se s vystrašenými prvňáčky. Když jsem zjistila, že budu mít praxi v tomto termínu, tajně jsem si přála jít do školy a dělat rozhovory s prvňáčky. A ono se to vyplnilo :-)

V pátek jsem si myslela, že budu v redakci chvilku a stihnu první schůzku ve skautu. Ale nevyšlo to. Museli jsme ve dvě hodiny odpoledne na náměstí, kde byla přehlídka mažoretek a udělat storku s mažoretkou. Narazili jsme na holku, která skvěle odpovídala, šlo to naštěstí hladce a potom i ta storka se mi povedla. Dokonce mi řekli, že není potřeba nic měnit a že je moc dobrá a čtivá :-) jupíí, to mi pozvedlo moje žurnalistické sebevědomí.

Druhý týden jsem byla v redakci sama. A celkově to bylo méně záživné. Každé ráno jsem zpracovala policejní svodku - přepsat policejní řeč do normální lidské řeči. A dál to byly ankety. Na trochu nepříjemné lidi jsem narazila při zjišťování, zda plánují kupovat byt. Na to nikdo moc neodpovídal. Ale o plánovaných vlacích RegioJet skoro všichni slyšeli a docela dost mi toho řekli. Středa byla nejakčnější. Na náměstí probíhala akce Zahoď mobil! a já jsem měla udělat reportáž. Tak jsem se motala kolem náměstí, potkávala jsem strašně moc známých lidí, konečně jsem se cítila jak v Olomouci během akademického roku. Po vyhlášení výsledků jsem ještě o půl sedmé letěla do redakce a napsala jsem článek, za který mě dokonce další den pochválili na ranní poradě! Další pozvednutí :-) Nakonec jsem ještě stihla koncert skupiny Kryštof, který tam byl právě v rámci té akce. Díky náročné středě jsem ve čtvrtek jen napsala svodky a šla domů. A v pátek to bylo taky zajímavé. Měla jsem dělat anketu s "papaláši" na téma 11. září 2001. Volala jsem primátorovi, starému historikovi -to byl hrozně milý pán, příjemně se mi s ním mluvilo. A řediteli divadla, který ale odmítl odpovědět. Další možností byl arcibiskup. Úplně jsem se těšila. To bych pokládala za vrchol celé praxe, udělat anketu s arcibiskupem. Ale nebral to. A ani biskup. Škoda. Nakonec jsem se dovolala řediteli Vlastivědného muzea. A byl to dobrý úlovek. Dva dny před tragédií byl v New Yorku a fotil syna pod mrakodrapy, které se staly terčem teroristických útoků.

Celkově mě praxe povzbudila v tom, že snad nebudu takové poleno, že snad umím i něco dobrého napsat a hlavně se nebojím oslovit člověka na ulici nebo někam zavolat. Třeba ze mě i jednou bude novinář...

Hymna SDM 2011: Firmes en la fe (Pevni ve víře)

A jsme u konce. Dva týdny se seriálem SDM končí. Ani mi nepřijde, že toto je už čtrnáctý příspěvek k naší cestě. Mě se vzpomínalo a psalo dobře. Doufám, že i vám se dobře četlo...

A jak to bude dál? Od příštího týdne začne klasický režim jeden text a jedna písnička týdně. A na další seriál se můžete těšit...hmm? třeba za dva roky - Rio de Janeiro?...uvidíme :-)

Čím jiným zakončit než hymnou celého setkání? Když jsem asi před půl rokem poprvé slyšela španělskou verzi, moc se mi líbila. Sice je dost sólová, rozhodně ne na takové to lidové zpívání, ale jinak moc pěkná. Byla jsem dost zvědavá na českou verzi, protože to občas bývají trochu tragédie. A taky že letos byla. Proto sem dám tu španělskou a pro představu o textu slovenskou, která je mnohem příjemnější než česká (tu kdyžtak najdete na youtube)

španělská verze:

slovenská verze:

Duchovní střípky z Madridu

Tak a jsme u té duchovní stránky. Docela těžko se mi vnímaly zahraniční bohoslužby, moc jsem z nich nepochytila. Ale ocenila jsem dopolední programy českého centra, které podle mě byly kvalitně připraveny. No a protože jsem si zapisovala myšlenky, které mě zaujaly, několik z nich i zveřejním, třeba někoho něco zaujme...

"Berte to jako vklad do pouti" - věta ze mše před odjezdem v olomoucké katedrále. Vkladů do pouti se postupně nasbíralo tolik, že některé tato věta už dost štvala.

"Pokud to chceš ty, Pane, chci to tak i já" - věta světice Kláry (příjmení si nepamatuji), která v sedmnácti těžce onemocněla a v devatenácti zemřela. Kdo z nás to tak dokáže přijmout? a to u nás většinou jde o banality...

"ať nejsem mrzout, ať ve mě zbude i jiskřička humoru, kterého je zapotřebí" - část ranní modlitby v úterý, první ráno v Madridu. Příjezd den před tím byl vyčerpávající, ráno hektické, zmatené, nestihla jsem ani na záchod...a jak jsem už psala, v ten den měli ostatní výjimečnou příležitost vidět mě protivnou...a najednou tato modlitba - jak ušitá...

"Z kříže se nesestupuje" - řekl Jan Pavel II., když byl na pokraji sil. Přemýšlel, jestli ještě má na to, aby byl papežem. Ale došel k tomu, že Ježíš taky trpěl až do konce a že to musí taky všechno snést.

"Ježíš je jako můj bratr, který mi vidí do pokoje... ...Ježíš nepotřebuje žádné borce, všeználky a supermany, ale bratry a sestry." - z úterní katecheze (řekla nějaká řádová sestra)

"Bůh, který tě nechytne a neuchvátí, je špatně poznaný" - z úterní katecheze

"Víra je přijetí toho, co jsem nevymyslel" - středeční katecheze (Mons. Pavel Posád)

"Víra je dobrodružství, skok do neznáma" - středeční katecheze (Mons. Pavel Posád)

"Ne, že by Bůh na mě neměl čas. On ho má vždy, když si ho udělám já. (a v tom je často ten problém..., pozn. kiwi) Čeká na mě ve svátostech, při adoraci, v ostatních lidech" - čtvrteční katecheze (Mons. Jan Graubner)

"Svatost není jen pro staré, ale i pro lidi vašeho věku" - páteční katecheze (Mons. František Radkovský) btw. taky vás občas napadá, že na změnu života je dost času, že je potřeba si mládí užít, však ještě neumíráme? A co když přijde čas, kdy už nebudu mít čas?

"Když lidé ztratí víru, ne že by ničemu nevěřili. Naopak, jsou schopni uvěřit úplně čemukoli" - páteční katecheze (Mons. František Radkovský)

To rozhodně není všechno, ale ne vždy jsem byla tak pohotová a zapsala si to...inu, paměť je krátká...

Teď ještě na závěr taková vtipná příhoda: V den přivítání svatého otce několik z nás projevilo "nadpřirozené schopnosti". Jeli jsme metrem zas s nějakými Italy a už nás třeštila hlava z toho jejich hluku. Já jsem jen tak nenápadně, potichounku udělala "pšššt" a v tu chvíli to v metru docela citelně zmlklo (ovšem ne nadlouho :-)). V dalším metru bylo narváno. Absolutně. Liduška jen tak prohodila: "No tak lidi, už vystupte!" a na další zastávce skutečně většina vystoupila. No a do třetice. Večer (tedy o půlnoci) jsme jedli na lavičce večeři a Kájovi spadla láhev s pitím a kutálela se směrem od nás. Kája na to "no tak, pojď ke mně!" A láhev se dokutálela, zastavila a namířila k nám. No tak tak to bylo :-)

Olympic: Bonsoir Mademoiselle Paris

Přemýšlela jsem, jakou písničku dát k Paříži. Ne, že by mě žádná nenapadla, ale chtěla jsem něco originálního. Nakonec jsem se rozhodla pro to, co se nabízí hned asi každému. Protože ta písnička nás v Paříži opravdu pronásledovala. Docela často ji někdo z nás začal zpívat. Když jsme jeli do Paříže, když jsme stáli pod Sacre-Coeur, když jsme se procházeli po bulváru Saint-Michelle... Prostě to, co jsem celý život znala jen z té písničky, jsem najednou viděla na vlastní oči...

Stíny Sacre-Coeur nade mnou

...a jeli jsme celou noc, a jeli jsme celý den...teda skoro...a nefungoval mikrofon, takže naši žurnalisté nemohli pokračovat v rádiu VKH, což byla velká škoda. Dobře, přímo skvěle, jsem se v autobuse vyspala. Měla jsem obě sedátka pro sebe, protože Monča spala v uličce. Ráno jsme se podívali na pohádku S čerty nejsou žerty, kterou někteří znali od začátku až do konce a mluvili i zpívali spolu s postavami. Kolem čtvrté jsme přijeli do Versailles. Ale protože zámek byl zavřený, okamžitě jsem se rozhodla podívat se do Paříže. Spolu s dalšími jsem nasedla na vlak, který jel do Paříže. Tam jsme se svezli metrem k chrámu Sacre-Coeur. Když jsme vystoupili z metra, trochu jsem se lekla. Všude kolem samí černoši. Byl to zvláštní pocit. A když jsme potom šli jednou ulicí do kopce, všímali jsme si, co míjíme za obchody: paruky, kadeřnictví, kadeřnictví, paruky, paruky, paruky, kadeřnictví...a tak to šlo až na konec ulice. A za chvíli už jsme byli tam. Pod tím krásným, ohromným bílým chrámem. Měli jsme možnost podívat se do krypty a na vyhlídku na věž. Původně jsem chtěla jen na vyhlídku, ale nakonec si říkám, rozdíl 2 Eura, to nic není. Když už jsem tady, byla by škoda nepodívat se i do krypty. A dobře jsem udělala. Šla jsem kolem sochy nějaké ženy. Podívala jsem se jí do tváře, měla zvláštně nepřítomné oči. Zaujala mě. A chtěla jsem pokračovat dál. Najednou Monča říká „Luci, podívej, svatá Cecílie!“ No to snad není možné. Já si všimnu výrazu očí a nevidím, že je to socha mé patronky... A další zajímavost pro mě byl starý Lekcionář o velikosti cca 0,5x1 m. A v něm byly staré noty. Přesně takové, o kterých jsme se letos učili. Škoda, že jsem tam viděla jen na dálku přes sklo, hned bych si ho prolistovala. Z krypty jsme pokračovali na věž. Tam jsme měli celou Paříž jako na dlani. Celé město je zvláštně bílé. To v Česku myslím není. Jen Eifellovka je oproti zbytku škaredě tmavá. Když jsme po hodně dlouhé době slezli, podívali jsme se ještě dovnitř a přes Montmartre jsme to vzali opět dolů k metru. Tato čtvrť má své kouzlo je plná umělců a především harmonikáři sem úplně zapadají. Metrem jsme se posunuli k Notre-Dame. Dovnitř už jsme se nedostali, tak aspoň jsme venku udělali několik skupinových fotek. A taky jsme nekonečně dlouho čekali na záchod, který se po každém použití celý umýval. Už byla tma, a tak jsme usoudili, že by bylo dobré posunout se dál. Nasadili jsme pěkné tempo a kolem Seiny jsme šli bulvárem Saint Michelle. Minuli jsme Pratre, další prý známé budovy, které já neznám, prošli jsme zahradami, poseděli u rybníčka a odtud šli k obelisku z Egypta. Odtud bylo vidět na slavnou ulici …. a vítězný oblouk. Tam jsme však nešli, protože jsme chtěli stihnout Eifellovku a hlavně taky vlak zpět do Versailles. Pokračovali jsme zase kolem Seiny zase stejným tempem. Někteří to tempo nesli docela těžce...já jsem naštěstí zvyklá chodit rychle, tak mi to ani nepřišlo...čím rychleji jdu, tím víc toho uvidím :-) Celou cestu se nám hlásila. Zpočátku jen reflektory, které lítají přes celé město. Potom špička, další části, blikání v celou hodinu, až jsme nakonec přišli k ní. A pod ni. Je pěkná, když svítí. Tak jsme se s ní zas všichni vyfotili. Foto s Eifellovkou, to musí být. Měli jsme dobrý čas, tak jsme se mohli zdržet, ale raději jsme vyšli s předstihem hledat nádraží. Našli jsme velmi rychle a někteří jsme se ještě vrátili pro palačinku. Půlnoční palačinka pod Eifellovkou, hmm :-) Kolem čtvrt na jednu nám jel vlak, a tak jsme krásně stihli sraz v jednu ve Versailles. Dneska autobus přijel včas, a tak jsme chvíli po půl druhé už seděli v autobuse a brzy zavřeli oči.
Při první ranní zastávce už jsme byli v Německu. Pak jsme zhlédli další pohádku. Když včera poslali na zem čerta, dnes pro změnu anděla (pohádka Anděl Páně). A něco po poledni jsme přejeli hranice České republiky. Tam jsme poděkovali řidičům a rozloučili se s Ondrou, který bydlí blízko. A pak už to šlo ráz na ráz. V Praze nás opustila hodně velká skupina, potom šest lidí na dvou zastávkách mezi Prahou a Brnem, další tři v Brně...vypadalo to, že se nestihne dojet do Olomouce. Kdyby tam autobus nedojel do osmi, museli by udělat devítihodinovou přestávku v Prostějově. Ale to už mi vlastně mohlo být jedno. Já jsem se odpojila ve Vyškově. Byla jsem domluvená s rodiči, že zavolám před Vyškovem, ať pro mě dojedou. Ale tak aktivně jsem se se všemi loučila, že jsme najednou stáli u Vyškova na benzínce a já jsem si říkala: „naše auto tu nikde nevidím...“ když v tom mi došlo, jak by tu mohlo být, když naši ani neví, že už jsem tu! Tak jsem si počkala o deset minut déle. Nevadí. Užila jsem si tu zvláštní chvíli. Právě skončilo to všechno krásné. Po celých čtrnáct dní jsem byla pořád obklopena úžasnými lidmi a teď tu stojím úplně sama. Za chvíli už budu doma a moje panty se budou moci utrhnout, než ze sebe vysoukají všechny ty zážitky. Dobré, špatné, ale rozhodně silné! A už v tu chvíli, co tam tak stojím a čekám, se těším do školy...teda do školy taky, ale hlavně na další setkání se starými i pro mě novými tvářemi. Určitě máme všichni před sebou „moc báječný“ rok...

Georg Friedrich Händel: Hallelujah

Ještě zůstanu u vážné hudby. Pro ceremoniály byl v Madridu symfonický orchestr a sbor. Mezi tím italským hulákáním bylo fakt příjemné slyšet ty největší perly vážné hudby.

Když bylo přivítání svatého otce v Madridu, na konci ceremonie zazněla část Händelova oratoria Mesiáš. Jistě všichni znají:

Vivat Papa!

V sobotu nakonec budíček nebyl tak drastický, posunuli ho až na 6:45. Museli jsme se sbalit na přespání pod širákem. Samozřejmě nesměl chybět opalovací krém, pokrývka hlavy a co nejvíc pití. Prožili jsme poslední českou mši a mohli jsme se vydat na letiště Quatro vientos, kde bylo vyvrcholení celého setkání. Ještě jsme si teda vyzvedli balíčky s jídlem, o jejichž obsahu se raději nebudu zmiňovat, stačí si najít zmínku o jídle na předprogramu. Po jídle už jsme opravdu vyrazili. Navigátor Kája naplánoval varianty tras „A“ - metrem, „B1“ - pěšky přes město a „B2“ - pěšky přes nějaké parčíky. Protože dav mířil ve směru B2, přidali jsme se. Cesta byla dlouhá, klikatá, nejdřív přírodou, později uličkami rozpáleného města, postupně se přidávaly davy všech možných cizinců. Po cestě jsme vypili téměř všechnu vodu, co jsme měli. Však jsme značnou část cesty zpívali, to potom rychle vyschne v krku. Čím jsme šli déle, tím častější byly přestávky. A nakonec jsme opravdu došli až na letiště. U vstupních bran nás důkladně zkontrolovali a když zjistili, že asi nebudeme teroristi, pustili nás dál. Bylo moc pěkné jít tu cestu jako pouť. Ale většina účastníků se na letiště přesunula městskou dopravou, a tak už bylo na letišti docela plno. Když jsme našli vstup do našeho sektoru, nikdo nás nechtěl pustit. Naše skupina čítala patnáct lidí a při pohledu do sektoru bylo jasné, že rozhodně nebudeme u sebe. Museli jsme se rozdělit na trojice nebo čtveřice a potom nás konečně pustili. Já jsem se ocitla ve společnosti Monči a Káji. Začali jsme hledat nějaké místečko na spaní. Opravdu místečko, o místě se v tuto chvíli nedalo uvažovat. Nikdo nás nechtěl pustit, všude bylo plno, všichni drželi někomu místo. Nakonec jsme narazili na Italy, kteří byli roztažení tři na prostoru tak pro pět lidí. Vůbec nedokázali pochopit, že my si ani nemáme kam roztáhnout karimatku. Byli docela nepříjemní, ale nakonec ustoupili a my jsme pro nás tři získali krásná dvě místa! Protože nám docházely zásoby vody, Monča s Kájou šli doplnit prázdné lahve. Čekala jsem na tom pražícím slunci. Bylo to docela namáhavé. Chvílemi jsem myslela, že se složím. Ani pokrývka hlavy a deštník moc nepomohly. Hlavně pořád pít... Četla jsem si. Uběhla hodina...dvě...skoro už tři, když se vrátili s vodou. Čekali na ni dvě hodiny a pak ještě půl hodiny na záchod. Už jsem o ně měla docela strach. Chvílemi jsme si zahrávali s představou, že to tady nevydržíme a že utečeme, vloupáme se do českého centra a přespíme tam...Ale když už jsme tady, byla by škoda aspoň nepočkat na příjezd svatého otce. Rozhodli jsme se, že se rozhodneme po vigílii. Už jsme měli docela hlad, tak hned po příjezdu papeže jsme s Kájou šli pro jídlo. Sotva jsme vylezli ven, začaly kolem létat nádherné blesky; teda, byly by nádherné, kdybych byla někde pod střechou a nemusela spát pod širákem. Ve frontě na baličky se spustil déšť. V tu chvíli jsem si říkala, že jestli někdy nechápu Boží vůli, tak právě teď...ale určitě to svůj význam mělo... Posbírali jsme krabice od jídla a ve větších skupinkách jsme se nahrnuli k sobě a obskládali krabicemi. Nakonec jsme dopadli ještě dobře. Když jsme se vrátili, Monča byla úplně promoklá. Kája vytáhl svou obří pláštěnku a Monču i se všemi věci pod ni přikryl. To zrovna probíhala adorace. Bohužel jsem ji nedokázala prožít tak nějak pořádně. Po adoraci jsme opustili naši myšlenku o odchodu a poskládali se na ty naše dvě karimatky a spali...asi...měla jsem pocit, že jsem pořád vzhůru...

Ráno jsme si s Mončou vystály víc jak hodinovou frontu na záchody a vrátily se akorát na mši. Povedlo se nám najít texty ke mši, takže jsme celkem i věděli, o co jde. Ale bylo to takové roztržité. Hodně lidí se moc nechovalo jak na mši. Hodně jich už odcházelo. My jsme chtěli jít po přijímaní, ale nedostalo se na nás. Včerejší bouřka nějak znemožnila, aby mohli přijmout všichni. Tak jsme se se skončením mše sbalili a zvedli k odchodu. Šli jsme s davem na zastávku metra, kde jsme čekali jen asi 45 minut :-) Těšili jsme se, že přijdeme mezi prvními na ubytovnu, osprchujeme se,... A přišli jsme mezi prvními. Ale tělocvična byla zavřená. Tak jsme se usadili před ní, najedli jsme se, já jsem se chvíli prospala..a ten čas celkem utekl. Ale ta fronta do sprch! Takovou jsem ještě nezažila. Naštěstí se na všechny dostalo, a tak jsme mohli nasednout do autobusu čistí a voňaví. Když jsme už všichni byli sbaleni, zavolal Pepa, vedoucí autobusu, koordinátorovi, který měl poslat náš bus. V osm hodin jsme všichni byli připraveni venku, všechny ostatní autobusy už odjížděly a náš nikde. Po deváté jsme zjistili, že koordinátor zapomněl náš autobus poslat. Tak jsme ještě vytáhli kytaru a výborně si zazpívali české odrhovačky se Španěly – ti byli nadšení :-) A pak už přijel autobus, takže – sbohem, Madride!

Johann Pachelbel: Kánon v D dur

Co mě v Madridu zaujalo, bylo množství živé hudby v metru. Ale vůbec se to nepodobalo tomu, co slýcháme například v Brně v podchodu u nádraží. Žádné pochybné existence s rozladěnými kytarami a falešným zpěvem.

Vždycky mě povzbudilo, když jsme ráno jeli na program a celou zastávkou, na které jsme přestupovali, zněly barokní houslové skladby. Na jiné zastávce jsme každý den potkali trumpetistu. A někde se zase rozléhal zvuk elektrické kytaru a k tomu zpěv - vůbec ne špatný!

Zastávky tím byly charakteristické. Když jsme velkou část dní strávili přemisťováním se na programy, už jsme ani moc neměli přehled, na které stanici to vlastně jsme. Ale najednou - ááá, housle, baroko - no jo, tady to známe :-)

Právě barokní Kánon v D dur od Johanna Pachelbela jsme slýchali asi nejčastěji. Určitě ho budete znát. Minimálně vydržte do 1:21, tam začíná nejznámější část

Pravidelná strava, pravidelný spánek

Ve středu už jsem si svůj čas ráno zorganizovala líp a také vydávání snídaní bylo míň chaotické. Ráno byl vždycky český duchovní program. Modlitba, svědectví, slovo na den, katecheze, mše a skupinky. Katechezi měl vždy jeden z českých biskupů na téma celého setkání. Středeční katecheze se týkala úryvku „pevně se držte víry“ a mluvil Pavel Posád. Teď budu psát pouze „světské zážitky“ a v posledním článku z Madridu se vrátím k myšlenkám, které mě během setkání zaujaly. Druhý den už se trochu rozjely skupinky. Postupně se k nám přidávali lidé, kteří s námi nejeli v autobuse. Zrovna ti diskutovali téměř nejvíc. I když bylo vidět, že nejsme jako skupinka tak stmeleni a že se pořádně neznáme, jak třeba další skupinka z našeho autobusu, kterou tvořila skoro jen rada VKH.
Odpoledne jsme strávili ve stejné sestavě jako včera a ještě jsme přibrali Lidušku. Rozhodli jsme se vyřešit oběd co nejrychleji a dnes určitě stihnout Michaela Westa. Namířili jsme tedy do McDonaldu. Mimochodem, já jsem tam jedla poprvé v životě a nebyla jsem sama :-) Utíkali jsme (metrem) ke kongresové hale, kde však už dlouho před čtvrtou hodinou, kdy měla přednáška začít, byla beznadějná fronta. Čekali jsme do čtvrt na pět a pak jsme přehodnotili časový plán: pojedeme na pět hodin na muzikál. Opět do metra, přesednout z růžové trasy na červenou...ale smůla, nějaký špunt, do červené nechtějí pouštět...Tak muzikál nestihneme. Opět pohled do programu. O půl šesté je vystoupení valašského souboru Dúbrava. Takže máme jasno. Zastávku metra víme, tam už to nějak najdeme. Při výstupu jsme potkali spoustu známých Čechů. Nikdo však přesně nevěděl, kde to je a nikdo to nemohl najít. Už bylo pět minut před půl a my jsme bezradně bloudili. Najednou se vynořila skupina Čechů, kteří snad věděli, kam jdou. A skutečně nás tam zavedli. Vystoupení jsme stihli téměř celé. Bylo to pěkné. Česká kultura má něco do sebe. A krásný byl pohled na cizince tančící polku :-)
Následoval přesun do města. Bohužel jsme se nemohli vyfotit s medvědem na náměstí Puerta del Sol, protože tam zrovna byla demonstrace proti nám. To by nebylo nejbezpečnější. Tak jsme aspoň prošli, co šlo, nakoupili pohledy a šli do nějakého kostela na adoraci. A čas letěl. Nikdo z nás netuší, jak jsme tam byli dlouho, ale každopádně to všem dost sedlo :-) Chtěli jsme stihnout koncert africké hudby, tak byl nejvyšší čas hledat večeři. Oblíbili jsme si zastávku metra Quatro caminos (říkali jsme tomu Čtyři kamarádi, avšak po příjezdů domů jsem zjistila, že to znamená Čtyři cesty). Tam jsme našli téměř prázdnou restauraci, která vypadala docela luxusně. Trochu jsme se toho zalekli, ale vlezli jsme tam. Posadili nás k bíle prostřenému stolu se skleničkami na stopkách. A jídlo bylo taky luxusní. Já jsem měla těstoviny (něco mezi špagetami a nudlemi) s drcenými rajčaty a k tomu pěknou porci krásně křupavých kuřecích řízků. Ještě grilovanou zeleninu...mňam :-). A s plnými bříšky na koncert afrického gospelu. Ti černoši mají zpěv v sobě. Tak by běloch nezazpíval. Byl to zážitek. A návrat na ubytování? Opět tři čtvrtě na jednu, držíme se tradice.
Ve čtvrtek jsme po odpoledním programu namířili s naší silnou čtverkou zase na čtyři kamarády. Už jsme tam měli vyhlídnutou restauraci a dnes bylo dokonce volno :-). Jako předkrm jsem měla špagety s rajčatovou omáčkou (ostatní si dali paelu – tradiční jídlo s mořskými plody...neměla jsem odvahu...) a jako druhé rybí filé s kopcem zeleniny a bagetou. Docela jsem si pochutnala. A vydali jsme se do muzea oblékání. Kája s námi dnes asi trochu trpěl, ale slíbily jsme, že se s ním podíváme na stadion Real Madrid. V muzeu byly různé modely, od nejstarší historie až po současnost. Nejvíc nás však zaujala druhá část, která patřila pouze svatebním šatům. Některé byly opravdu krásné, určitě bych si dokázala vybrat. A protože ten den byla dvouhodinová stávka metra, už jsme se neměli jak dostat do města metrem. Využili jsme tedy další způsob dopravy, a to autobus. Zavezl nás do centra, kde jsme ještě hledali poštu, a když jsme nakoupili známky, namířili jsme si to k Plaza de Cibeles, kde mělo být za krátko přivítání svatého otce. Našli jsme si krásné místo na jeho plánované trase, přímo před obrazovkou. Sledovali jsme celou ceremonii a čekali, až projede kolem nás. Ale neprojel. Na poslední chvíli se jeho trasa zkrátila, takže jsme ostrouhali. Ale i na obrazovce to stálo za to. Potom bylo nejhorší prodrat se těmi davy, které byly v okolí Cibeles. Alespoň jsme si po cestě prohlédli krásný park Retiro a do metra jsme se taky dostali bez větších komplikací. Na večeři jsme se rozhodli zkusit Telepizzu. V malé prodejně bylo nechutně dusno a Španělé nebo Italové tam pořád šíleně řvali, až z toho šla hlava kolem. Trochu jsem litovala tu prodavačku. Ale tradičně, chvíli před půlnocí jsme dostali vytoužené jídlo a mohli jsme se o kus dál mimo ten křik najíst, abychom byli v tradiční čas 0:45 na ubytovně. Po cestě se nám ještě naskytl jeden zážitek. Celí mrtví jsme nastoupili do metra a tam nějací Italové měli k mobilu připojený velký reprák a na celý vagon pouštěli taneční hity. Prostě půlnoční diskotéka ve vydýchaném vagonu metra. Jen tak pro představu, venku bylo v tu chvíli 33 stupňů a v tom metru ještě víc. Nechápu, kde brali tu sílu...V pátek jsme si, tentokrát bez Evky, naplánovali návštěvu královského paláce Escorialu, který je asi 40 km od Madridu. Před tím ale ještě musela proběhnout návštěva stadionu Realu Madrid. Jakmile se objevil před námi, Kája se celý rozzářil a hleděl na stadion jak malé dítě, když uvidí vánoční stromeček. Následovalo velké focení a pak už odjezd na Escorial. Využili jsme další dopravní prostředek – vlak. Jeli jsme téměř hodinu, po cestě jsme si snědli oběd, který vyzvedli Kája s Liduškou, protože neměli diskuzní skupinku. Po vystoupení z vlaku jsme chvíli tápali, ale brzy jsme nabrali směr a přes krásný tichý park prošli až k paláci. Tady jsme si opravdu uvědomili, jak krásné je ticho. V Madridu prostě neexistovalo. V metru na ulici, na programu, ani při těch adoracích nebylo úplně ticho. Ale tady...slast pro ucho... Palác je opravdu mohutný, s krásnými zahradami, obrovským nádvořím, s okolními domy v podobném stylu...Vlastně nám ani nevadilo, že kvůli papeži nebyly prohlídky. I z venku to stačilo. Když jsme se vrátili na nádraží, právě z vedlejší koleje odjížděl vlak ve směru Madrid. Ajaj. Podle jízdního řádu jede další za 1h 45 min. Tak si počkáme. Aspoň trochu odpočinku v tom shonu. Ale najednou za půl hodiny minut přijel nějaký vlak, který se tvářil, že jede do Madridu. A taky že jel. Nevšimli jsme si prázdninové výjimky. Je pěkné být zklamána, abych pár minut nato byla potěšena :-) Žádný další program jsme už nestihli. Pouze večeři opět v telepizze. Tentokrát o půl jedné. A podařily se nám dvě příhody s kněžími krátce po sobě. Stáli jsme na konci fronty, když kolem nás prošel dovnitř nějaký starší pán. Kája prohodil „Doufám, že nás ten pán nechce předběhnout...“ Pán byl Čech a na krku měl kněžskou visačku. „Nebojte, jen jdu vyhodit odpadky“...potom ve frontě nás dost sprostě předběhli Libanonci a člověk před námi se s nimi pokoušel dohadovat. Zjistili jsme, že je to Čech, tak jsme se dali do řeči. Různě jsme se bavili, odkud jsme, co studujeme, normálně jsme mu tykali...Pak jsme se zeptali, co on, jestli ještě studuje nebo už pracuje. A on na to „Já jsem farář“. Vtipné :-) No ale řada už byla u konce, tak jsme popadli jídlo, které jsme snědli po cestě v metru. Příchod byl dnes mnohem pozdější...a ráno je budíček naplánován na šest...

Banda Dominus: Timbal

V minulém článku jsem si pochvalovala koncert brazilské kapely. A abyste z toho taky něco měli, přidávám i ochutnávku.