Samson a jeho parta: Hrneček

Další píseň z mého raného folkového období. Hudbu Jaroslava Samsona Lenka zrovna nevyhledávám, ba naopak, občas před ní prchám. Ale Hrneček mě zaujal při prvním poslechu a dodnes patří mezi mé oblíbené.

Krásná, jemná romantika. Přitom vyjadřuje takové ty běžné životní touhy každého z nás.

Vyšla na albu Demáááczech z roku 2002.

"Prosím tě, uděj se, štěstíčko malinký..."

Modelový čtenář

Občas mě napadají nějaké „teorie“. Tedy, ne že bych nějak soustavně filozofovala, ale všímám si dění kolem sebe a někdy mi vypadne nějaká „chytrá myšlenka“. A pak si zanedlouho přečtu nějakou odbornou studii známého teoretika a zjistím, že on s podobnou myšlenkou přišel už dávno. No nenaštvalo by vás to?

Když jsem sledovala statusy na Facebooku nebo na Signálech, přemýšlela jsem, proč ten člověk napsal zrovna toto. Co tím sledoval? Koho tím chtěl zaujmout? I já, když jsem napsala nějaký výkřik do tmy, měla jsem tušení, kdo by mi na to mohl odpovědět. A často se mi stávalo, že mi odpověděli či „olajkovali“ právě ti lidé, které jsem měla na mysli. Jen když jsem potřebovala zjistit něco do školy(čímž byl okruh čtenářů naprosto samozřejmý), nikdo nezareagoval. Když přijdu domů z nějaké akce a nějak ji okomentuji, většinou zareagují lidé, se kterými jsem tam byla. Kolem maturity a v prváku na výšce jsem se na FB hlavně chlubila...tedy...sdílela radost z úspěchů. To bylo pro celý širý svět, neměla jsem konkrétního čtenáře. Postupně mě psaní statusů na facebooku přestalo bavit a přesídlila jsem na blog. A tady se nějak snažím pořád psát tak, aby to někdo četl.

Mám pravidelné čtenáře. Občas mi okomentují článek, z čehož mám velkou radost. Někdy mi řeknou přímo naživo, že si něco přečetli. Díky tomu, že aspoň zčásti vím, kdo to tady čte, tak když píšu, představuji si některého z těch lidí.

Tak jsem si tak žila ve svém blogosvětě, se svými teoriemi, až jsem došla do třetího ročníku na žurnalistice a tím pádem jsem se setkala s předmětem Teorie mediální komunikace. Na seminář vždycky čteme nějaké odborné texty. A jedním z prvních byl článek o tvůrčím čtení, resp. „modelovém čtenáři“ od Václava Bělohradského. Byl to nejlepší text z těch, které jsme zatím četli. Možná proto, že jsem se s ním naprosto ztotožnila. Zjistila jsem, že moje uvažování při psaní článků asi není nijak výjimečné. Každý novinář či spisovatel potřebuje svého modelového čtenáře. „Autor musí předpokládat u čtenáře řadu kompetencí, bez nichž by výrazy, které používá, neměly obsah.“ Ale je docela sranda, když si přečte status nebo článek někdo, kdo zrovna potřebné kompetence nemá, pochopí si to po svém a podle toho taky zareaguje. To se potom bavím :-)

A kdo je modelovým čtenářem tohoto článku? Právě ty! Ty, který/která to čteš. A když mi napíšeš do komentářů, jak to vnímáš, jestli třeba taky píšeš s vidinou nějakého konkrétního čtenáře, tak budu ráda a třeba mi to taky přinese něco do dalšího psaní.

A na závěr ještě jeden citát ze zmiňovaného textu. Bělohradský je asi romantik, jak by řekla moje kamarádka Mája, přesvědčte se sami: „Teze o modelovém čtenáři platí obecně. Každý člověk je text, který hledá svého modelového čtenáře, každý doufá, že ho někdo přečte tak, jak se napsal, jak myslel činy a ideje, které zakódoval do svého života.“

Zuzana Navarová & Koa - Taši Dele

Vraťme se do roku 2002. Na zeměpisné olympiádě jsem vyhrála kapesní rádio se sluchátky. Od té doby jsem s ním chodila téměř všude. Jednoho dne jsem naladila nějaký hudební pořad na radiu Proglas a zjistila jsem, že hudba, kterou tam hrají, stojí za to. Díky tomu jsem se vlastně začala zajímat o folkovou hudbu.

Ze začátku se mi líbilo téměř všechno. Časem jsem si začala vybírat. Třeba Žalmana jsem ze seznamu oblíbených pomalu vyřadila a folkrock, který jsem ze začátku nemusela, jsem si zase hodně oblíbila. Často zjišťuji, že se mi písně z mého "raného folkového období" vynořují z paměti. A tak teď několik následujících písničkových tipů zařadím ty, které přetrvaly dodnes.

Docela si pamatuji tu situaci, kdy jsem poprvé poslouchala hitparádu Kolem se toč. Právě bodovala Zuzana Navarová & Koa s písní Taši Dele. Nadšená jsem říkala taťkovi, že jsem objevila skvělou zpěvačku. A on na to s ledovým klidem: "Však já ji dobře znám, ona zpívala v Nerezu." Ano, kapela, se kterou jsem vyrostla, se ke mně oklikou vrátila.

O panu předsedovi a Dnech důvěry

Původně jsem chtěla psát o sobě. Ale jistému člověku, který v tomto příběhu zastával mnohem důležitější funkci, než já, jednou bylo líto, že jsem o něm ještě nenapsala žádný článek. Tak tedy, Pepo, doufám, že si to aspoň přečteš.

Pepa je hradní pán. Taky žurnalista tělem i duší, i když už žurnalistiku nestuduje. Dále předseda olomouckého VKH. A nadšený organizátor, manažer, atd. Pořád toho má moc. Říká, jak to nestíhá a nezvládá. A přece když se objeví příležitost vzít si na bedra nějakou akci, neváhá. (a pokud ano, tak jen chvilku) Pod jeho vedením VKH jen vzkvétá. Když něco dělá, stojí to za to. Všechno má pevně pod kontrolou. O akci, kterou pořádá, ví úplně vše do detailu. Často ho potkávám s telefonem u ucha, nebo dokonce se dvěma telefony. Tak se letos (v době, kdy se mu zrovna blížily státnice) stal hlavním koordinátorem té naší olomoucké „megaakce“ - Dnů důvěry.

Má kolem sebe plno kvalitních lidí a ví, co po kom konkrétně chtít a jak ho namotivovat. To se pak stane, že mi v půlce září zazvoní telefon s Pepou na druhém konci a říká: „Ahoj Luci, podívej, brzo budou Dny důvěry, určitě o tom víš, že. Mohl bych tě poprosit o tiskovou zprávu? No a bude tam i česká televize, 300 lidí, celkem velká akce...no...a potřeboval bych někoho, kdo to bude moderovat. Víš, takový kariérní postup. Nejdřív TV Noe, potom Česká televize. Tak co, půjdeš do toho?“

V tu chvíli mi zrovna končila redakční praxe a napsat o jeden článek víc pro mě nic neznamenalo. Jen to, že budu mít o jeden úlovek víc do portfolia ke státnicím. A moderování? Bylo mi naprosto jedno, jestli to bude v ČT nebo BBC nebo vůbec nikde. Při moderování se cítím jako ryba v rybníčku (takže doma :-)). Takže jsem do toho šla bez nějakého přemlouvání.

Následovalo několik mailů, přípravných rad na Hradě, na Aletti, a čím víc se to blížilo, tím byl Pepa nervóznější, roztržitější a když mluvil, trochu mu cukal pravý koutek. Ale přišel den, kdy začínaly Dny důvěry. Celý pátek se připravovala katedrála, zdobila, chystaly kartičky a brožurky pro účastníky, vyskytlo se pár problémů, které narušily Pepův klid, ale vše se vyřešilo.

Večer byl chaotický. Už se mělo začít, ale před registrací ještě stálo mnoho lidí. Pepa lítal, nevěděl kam dřív. Nechtěl, aby bylo zpoždění, ale na druhou stranu bylo plno lidí, kteří ještě nebyli zaregistrovaní. S kolegyní moderátorkou, spolubydlící a takyžurnalistkou Mončou jsme se snažily Pepu uklidnit. „úsměv“ - Pepa se křečovitě usmál. „To bude skvělý! Uklidni se:-)“ Další křečovitý úsměv. „Já vím“ pohled trochu mimo. „Holky, budete mě zvát dopředu, abych něco řekl?“ „ne, ty budeš mluvit až v neděli.“ „A nekecáte mi? Nechcete si ze mě udělat srandu a nepřipraveného se mě na něco ptát?“ „...v žádném případě, to nás ani nenapadlo!“ „no běda vám, jestli to uděláte!“

Tento rozhovor odstartoval jednu velkou a hrozně tajnou akci. Bylo třeba něco na Pepu vymyslet, on si o to v podstatě řekl sám. Něco, co ho moc nerozhodí. Něco „mediálního“. Pepa si užívá, když komunikuje s médii. Volali mu z Českého rozhlasu, měl domluvený rozhovor do Proglasu, v sobotu přijela Česká televize... Monča to vymyslela. Seženeme fiktivního redaktora, který s ním udělá rozhovor. Pepu to v tu chvíli potěší a až se to dozví, už nebude nervózní a snad nás nezabije. Nejhorší bylo sehnat člověka, kterého Pepa nezná (což je v Olomouci opravdu oříšek) a na kterého nemá číslo (ukládá si úplně každého, kdo mu zavolá. Ono se to jednou může hodit.) Nakonec nám pomohl jiný Pepa, kluk ze sboru a z konviktu. Právě jeho spolubydlící z konviktu si zahrál na redaktora MF Dnes, a udělal naprosto parádní a profi rozhovor. Při něm jsem já měla hlavu v dlani a tiše jsem se smála, Monča si kousala prst a Pepa – konvikťák na nás pobaveně hleděl.

Když jsme se vrátily do katedrály, potkaly jsme Pepu – velkého šéfa a ptaly jsme se, jak to probíhá. Jeho tik už mizel, Pepa byl mnohem víc v pohodě, dokonce bych řekla ve velmi dobré náladě. „Představte si, volali mi z Proglasu, potykal jsem si s redaktorkou z Olomouckého Deníku a ještě volali z Mladé fronty, dobrý, co!!!“ Tak jsme byly nadšeny s ním a měly jsme radost, že to tak pěkně vyšlo.

Neděle už byla úplně uvolněná. Pepa se normálně usmíval, konečně vypadal, že se pohybuje ve stejné dimenzi jako my ostatní a komunikoval úplně klidně. Ani mikrofon při závěrečném proslovu (moc krásném, téměř dojemném. Škoda, že není nikde nahraný) se mu nechvěl v ruce. Tak to všechno skončilo.

Uklidili jsme, šli na oběd do restaurace a večer nás čekala ještě afterparty pro všechny pořadatele. Na ní jsme se s Mončou rozhodly odhalit pravdu. Docela jsme se bály. Přemýšlely jsme, jestli budeme utíkat před něčím, co po nás hodí. A tak jsme na to šly opatrně. „Pepo, myslíš, že jsme tě nějak napálily?“ „Ne, určitě ne, o ničem nevím“ „Fakt sis ničeho nevšiml? Nic ti nepřišlo divné?“ „Ne...“ „jak se jmenuje ten redaktor z Mladé Fronty?“ „Tomáš Marada“ „tak si zjisti, jak se jmenuje Pepův spolubydlící z konviktu“ „Co? To byl on?!?“ Uf, na tváři pana předsedy byl úsměv. Společně jsme se pobavili. Nakonec nám ještě poděkoval! Nevím teda, za co, ale žádné trauma mu to očividně nezpůsobilo. „Když o tom teď zpětně přemýšlím, tak to bylo takový divný, ten rozhovor. Že se ani nepřišli podívat a tak...“ prohlásil potom.

Myslím, že celé Dny důvěry byly velkou zkušeností. Ať už pro hlavní pořadatele, kteří se tím zabývali asi pět měsíců, tak pro nás moderátorky. Bylo pár situací, kdy už jsme taky málem lítaly z kůže. Třeba když jsme pět minut před začátkem programu vytiskly informace, které budeme číst a po cestě na místo nás zastavil Pepa „Holky, počkejte, velká změna!“. Nebo když nepřišel člověk, který měl číst modlitbu a my jsme během krátké chvíle musely vyřešit náhradní plán. Všechno klaplo a já už se těším, až mi zase někdy zazvoní telefon od pana předsedy. Ať už po mě bude chtít cokoli, vím, že to bude stát za to a že pod jeho vedením to nemůže dopadnout špatně.

Taize: Bless the Lord My Soul

Taize je malá vesnička ve Francii, ve které žije ekumenická komunita bratří (ekumenická znamená z různých církví). Probíhají tam modlitby doprovázené charakteristickými písněmi. Tento typ modliteb se rozšířil i mimo Taize, jen v České republice jsou různé večery Taizé. A jednou za dva roky se konají Dny důvěry. Víkend protkaný modlitbami, biblickými úvody a diskuzemi nebo workshopy. To vše s lidmi z různých církví. Letos se Dny důvěry uskutečnily v Olomouci a já jsem měla to štěstí, že jsem zpívala ve sboru, který tuto akci doprovázel. Nebyla to moje jediná funkce, ale o tom v dalším článku.

Díky sboru jsem prožila dva víkendy s písněmi Taizé a bylo to krásné. I přes protesty basové sekce jsme zvládli všechny čtyřhlasy a také nástrojový doprovod byl prvotřídní: 2 kytary, 5 houslí, violoncello a flétny.

Zpětná vazba účastníků nás moc potěšila, protože právě hudební stránku si pochvalovali skoro nejvíc.

Bylo těžké vybrat jednu konkrétní píseň. Je tolik krásných, které bych mohla vyzdvihnout. Nakonec jsem vybrala Bless the Lord My Soul

Konec pavlačové drbny

Pavlačový dům. S tímto pojmem jsem se asi poprvé setkala ve Foglarovkách. Vyvolávalo to ve mně takové tajemné pocity. Ve Vyškově stával jeden „pavlačák“ kousek od mé základky. Chodila jsem kolem ze školy a dívala se na psa, který u něj hlídal. Když mi bylo deset, ten dům zbourali. Těžce jsem to nesla. Bylo hrozné dívat se na kouli, která narážela do stěn a všechno ničila. Žádné další pavlačové domy jsem neznala. To se však rapidně změnilo, když jsem před dvěma lety začala studovat v Olomouci.

Stojanova kolej, kde jsem bydlela, byla právě tím oním pavlačovým domem. Neměla žádné chodby. Jen na rozích v okolí schodů. Ale do pokojů v patře se dalo projít jedině po pavlači. V té době jsem pochopila pravý význam slovního spojení „pavlačová drbna“. Když totiž lidé přecházejí domem po chodbě, nikdo si jich nevšímá. Ale s pavlačí je to naprosto jinak. Okna pokojů míří právě na pavlač, a tak je velmi snadné sledovat, kdo jde okolo, kdo večer ještě svítí,... Když jsem viděla někoho, s kým jsem si chtěla popovídat, otevřela jsem okno a bylo to. Nebo jsem prozvonila kamarádku z protějšího pokoje, obě jsme vylezly z okna a povídaly jsme si takto „veřejně“. Občas trčelo z oken víc hlav. To potom byla pravá babská konference. To se to pak pěkně drbe, když všichni slyší tyto rozhovory.

Ne že bych já byla nějaká extra drbna, já jsem pouhá žurnalistka :-) a ti jsou od přírody zvědaví. Ráda jsem měla poodhrnutý závěs a mávala jsem na každého kolemjdoucího. Později jsem se dozvěděla, že někteří to špatně nesou, že mám moc přehled o tom, jak se na koleji pohybují, cítili se být sledováni. Tak jsem to omezila.

A když už jsem zmínila, že novináři jsou zvídaví, je celkem trefné mít katedru žurnalistiky v pavlačovém domě. Naše katedra měla své kouzlo. Zvenku vypadala moc hezky. Ale po vstupu na nádvoří se mnozí jistě zalekli. A tento pohled zdaleka nebyl všeříkající. Při výstupu do patra byly některé schody dost pohyblivé a vrchol všeho byla právě ona pavlač, neboli ochoz, jak jsme říkali. U kraje byla stará zrezlá cedulka „vstup jen na vlastní nebezpečí“. A do učeben nebyl jiný přístup. Tak jsme den co den chodili do školy na vlastní nebezpečí. Kluci se občas postavili doprostřed ochozu a začali skákat. Neměla jsem dobrý pocit, když mi duněla tato nejistá zem pod nohama.

Byl jsem tedy dokonalou pavlačovou drbnou, bydlící i studující v pavlačovém domě. Tomu je ale konec.

Rozhodnutí opustit první pavlačový dům jsem učinila dobrovolně. Na koleji jsem se cítila čím dál méně jako doma. Teď jsem v bytě s tenkými stěnami, protivným sousedem a vymrzlou koupelnou, ale zato s krytou „lodžií“ a se skvělými spolubydlícími. A je mi moc dobře.

S katedrou jsem se loučila nerada. Už několik let se mluvilo o stěhování. Ale už tomu nikdo nevěřil. Jednou to však přijít muselo. A tak v září nám katedru přestěhovali do budovy 100 metrů vzdálené, avšak bez ochozu. Už to není žádný adrenalin. Sice můžeme projít na pavlač vedle k politologům, ale ta je v tak dobrém stavu, že to prostě není ono...

...třeba se mi do života zase někdy zaplete nějaká pavlač...

Jarret: Nese nás proud

Moje oblíbená skupina Jarret v tomto týdnu vydává nové album Za hrany. Za tu dobu, co je poslouchám, se pořád vyvíjí, často upravují písničky ze starších alb do novějších kabátků. Autoři písní zůstávají pořád stejní, písně se ale trochu mění. No a hlavně také aranže. Zvuk alba docela závisí na hudebním režisérovi, se kterým točí. Minulé Vztahem zapni mi přišlo jako celkem krok zpět. A zdálo se mi, že dost písní tvořili jakoby na poslední chvíli. Bylo tam plno výplní, které za moc nestály. Podle ukázek, které jsem měla možnost slyšet, si myslím, že to nové album bude mnohem silnější, kvalitnější a rockovější. Už se docela těším, až bude k sehnání. Do Vánoc asi nevydržím čekat :-)

Jako ukázku dávám zatím jedinou dostupnou píseň v dobré kvalitě, takový slaďák "Nese nás proud"

Čekám dlouho s Českými drahami

Už třetí rok se musím pravidelně dopravovat do Olomouce. V prváku jsem si oblíbila vlaky. Mohla jsem si tam číst, protože v autobuse mi při čtení bývá špatně. Taky když nás jelo víc, mohli jsme sedět v jednom kupé. A taky je ve vlaku celkově víc prostoru než v autobuse. O vlacích se tak nějak ví, že mívají zpoždění. Mě se to však nikdy úplně nedotklo. Za celý prvák a druhák se zpoždění až na pár výjimek vlezlo do deseti minut, ve kterých jsem ještě stíhala navazující autobus domů. Větší zpoždění nastala pouze když byl sníh, záplavy nebo jiné živelné katastrofy.

Nevím, co se děje, ale na to, že škola začala teprve před pár týdny, se mi nahromadilo víc zpoždění než za celé předchozí studium. Někdy v září jsem jela vlakem domů v pátek dopoledne. Potřebovala jsem doma něco udělat do skautu. Vlak vyjel už z Olomouce s 20minutovým zpožděním, které si po celou cestu udržel. Naštěstí mám moc hodné rodiče, a tak jsem nemusela čekat dvě hodiny na následující autobus z Vyškova, když jsem nestihla ten co by mi navazoval. No co, jedno zpoždění se dá přežít.

Potom jsem slyšela, že někdo skočil pod vlak...hmm, ach ti sebevrahové. Znepříjemní život svým blízkým, strojvedoucímu, který bude mít tu scénu do konce života před očima, a ještě všem studentům, kteří se v neděli večer přepravují třeba přes půlku republiky a chtějí být v pondělí ráno čilí. Minulou neděli to bylo asi tři týdny po této události. Přišla jsem na nádraží, ale tam byl zmatek a před ním prázdné autobusy. Cedule značila, že místo vlaků do Bohumína jedou autobusy a vlaky na Olomouc jedou ze 3. nástupiště. Vlak však stále nejel, průvodčí ani výpravčí nevěděli, kdo kam má nastoupit a od každého jsme se dozvěděli jinou informaci. A co že se to děje? U Ivanovic prý někdo skočil pod vlak. Déjavu??? Nevím, nikde jsem o tom v následujícím týdnu nečetla žádnou zprávu... Jisté však je, že asi po půlhodině nás autobusem odvezli do Ivanovic, kde byl připravený vlak. Ještě jsme půl hodiny stáli a potom se vlak rozjel. V Olomouci jsme byli o hodinu později. Dobré, to už jsem mohla mít mezitím hotovou analýzu skladby na pondělí... ale co to je hodina...

Ve čtvrtek jsem jela na střediskovou radu do skautu. Protože končím ve škole o půl páté, nemohla jsem jet dřív než v pět vlakem. Před šestou být ve Vyškově a s mírným zpožděním doběhnout na klubovnu to se dá. Kdyby ovšem vlak z Olomouce nevyjel o půl šesté. Ale jo, než se začne, stejně ještě velkou část rady stihnu, říkám si. Vlak jede bez problémů až do Bedihoště, první zastávky za Prostějovem. Tam jsme se zastavili a asi po deseti minutách přišel průvodčí se zprávou, že je pokažená lokomotiva a že budeme víc jak půl hodiny čekat na novou. Tak jsme čekali...čekali...po 50 minutách přijela lokomotiva, která nás vrátila zpět do Prostějova. A tam další čekání, až se odpojí ta pokažená a připojí nová. Docela mě pobavily některé hlášky z okolí:

Paní venku před vlakem: „co to je za vlak? Vždyť má na každém konci jednu lokomotivu!“

Hlášení v 19:30: „Nastupujte do rychlíku... ...pravidelný odjezd v 17 hodin, 25 minut“

Kolem 19:40 jsme se rozjeli. Ale protože jsme zabránili v jízdě osobnímu vlaku, náš rychlík ho musel nahradit a zastavovali jsme tedy v každé zastávce. Bylo půl deváté, když jsem vystoupila ve Vyškově. Střediskovka právě skončila a autobus domů mi taky před chvílí ujel. Ještě štěstí, že jsem se nemusela vracet zpět do Olomouce, protože už bych zpáteční autobus taky nestihla. Tak se tedy vyplatí jezdit na otočku do Vyškova... a po všech těchto zážitcích si říkám, jestli se vyplatí jezdit vlakem...občas ale bohužel nemám na výběr...

Při těchto situacích je mi docela líto průvodčích. Oni nemůžou za to, co se děje, za špatnou organizaci apod. Je jasné, že když jim nepřijdou informace o tom, co se děje, tak prostě nic neví. A stejně jsou to oni, kteří všechno schytají. Všechny nadávky od lidí míří k nim. „Co se děje? Kam máme nastoupit? Proč ještě nejedeme? Vy nic nevíte? Máte v tom zmatek! Měli byste to mít lépe vyřešené!“ Sami z toho mají kolikrát nervy v kýblu, musí odpovídat dokola na stejně nepříjemné dotazy a potom ještě o sobě slyší, že „tamten ...pííp (dosaďte si jakékoli sprosté slovo)... je naprosto neschopný (a mnohem pikantnější výrazy)“

Marsyas: Zmrzlinář

Léto se sice ještě snaží držet zuby nehty, ale podzim už ho neúprosně vyhání. Sezóna zmrzlin nám bude pomalu končit. Tak tedy taková zmrzlinová písnička (teda až tak zmrzlinová není, ani o tom zmrzlináři se tam tolik nezpívá :-)).

Skupinu Marsyas znám od malička. Tedy název a obaly gramofonových desek. Ten název se mi nikdy nelíbil. Zněl mi hrozně cize a škaredě. Když jsem si oblíbila skupinu Jarret, taťka mi vždy říkal: "To je úplný Marsyas! Poslechni si je, určitě se ti budou líbit!" Ale já jsem se k tomu moc neměla. Až jsem jednou objevila ve výprodeji CD s první nahrávkou Marsyas, kterou taťka zrovna neměl na desce. Koupila jsem mu to a po čase mě napadlo, že si to taky pustím. A docela mě zaujalo. Nejvíc právě písnička Zmrzlinář. Ta se shodou okolností zrovna v přibližně stejné době objevila ve filmu Pupendo a stala se tak trochu hitem :-)