Moje rozhlasová tvorba V.

Jen na úvod. Změnila jsem způsob zveřejňování zvukových příspěvků, snad už to půjde. A taky je už dostupný rozhlasový příspěvek s Jananasem :-)

Dlouho jsem přemýšlela, jestli zveřejnit moje zatím nejslabší dílo. Když jsem si to po sobě poslechla, trochu jsem se zhrozila, ale vyučující mi to pochválila, tak snad to nebude taková tragédie.

Našim úkolem bylo natočit reportáž - popis nějakého místa v Olomouci, který se prolíná s nějakou anketou, rozhovorem apod... Já jsem si ulovila mé milované místo - katedrálu. Ale při vstupu dovnitř jsem měla trochu respekt z mluvení nahlas, takže to na zvuku jde dost poznat. (Prý je to autentické a je to v pohodě...)

No však posuďte sami.

Pro poslech klikni zde

Traband: Kantorovy varhany

Minulý týden jsem byla na festivalu Střelické strunobraní. Ačkoli je to spíš menší festiválek, jména hlavních hvězd dosahují velkých rozměrů. Když jsem dělala mezi lidmi anketu pro zápočet z rozhlasového workshopu, skoro každý řekl, že se nejvíc těší na Traband. A právě na Traband se slušně zaplnila místa k sezení i plocha před pódiem. Vůbec se nedivím a jsem za to ráda. Radio Proglas ve Střelicích předávalo cenu "Za krásu slova". A kdo ji získal? Právě Jarda Svoboda, kapelník a tvůrce písní Trabandu.

Traband je jedna z mých nejoblíbenějších kapel. Mám ráda hloubku jejich textů, ať už jsou to příběhy o nejrůznějších lidských osudech nebo "pocitovky". Hudba prochází občas výraznými proměnami, ale ať už hrají "dechno" nebo klidnou hudbu s harmoniem, vždy to má něco do sebe.

Na loňském albu, oceněném žánrovou cenou Anděl, mám asi nejraději píseň Kantorovy varhany. Už jen název mě láká - varhany - jeden z nástrojů, na který se pokouším hrát, ale mám pocit, že mi to nikdy pořádně nepůjde...naučit se takové Ebenovo ordinárium a rozeznít to v tom nejzvučnějším rejstříku...to by bylo :-)

No a hlavní myšlenky písně také stojí za to. Kolik z nás má někdy pocit vlastní nepostradatelnosti...jedeme v zajetých kolejích a odmítáme něco měnit...přitom změna může být celkem osvobozující a prospěšná...a jednou se budeme muset rozloučit s tím vším, čeho se držíme sebepevněji...

"...ten, kdo se neumí se smrtí usmířit, neumí ani žít ..." a plno dalších pěkných myšlenek najdete, když se zaposloucháte:

Vím jedno návrší, vím já pěknej Hrad

Bylo nebylo, za třemi řekami a čtyřmi tramvajovými zastávkami jednou žilo 9 udatných jinochů. Ti měli jednu společnou věc, totiž hledali bydlení. A protože jeden znal druhého a třetího, druhý čtvrtého, třetí pátého, a tak dál, nakonec se všichni sešli v jednom bytě. A ne ledajakém, přímo Na Hradě!

Možná se ptáte, Hrad? Tam by přece měl sídlit nějaký král. A taky že sídlí. Žije tam sám velký (opravdu velký) vládce království jménem VKH. O své království se stará moc dobře, však pod jeho rukama jen vzkvétá. Že by vládl jen ze svého trůnu? To mu není vlastní. Často se vydává na cesty po království a pravidelně obědvá se svými poddanými, kteří mu rádi naslouchají (pokud zrovna nemluví o státnicích). Ale pan král už je bakalář, tak si poddaní můžou oddechnout. Jen se nad královstvím vznáší otazník, zda král neuteče do jiného kraje. Pan král si totiž rozumí s médii. Umí pracovat jako skutečný novinář a současné království už mu nenabízí rozvoj v této oblasti.

Král má svého sekundanta a ani tomu nejsou cizí média. Umí mluvit, dokonce i do televizních kamer, na záchod chodí nejraději v Lulči a do vlády v království jistě vidí velmi dobře, protože si namluvil první dámu VKH. Ti dva tvoří moc báječný a romantický pár. Až jednou budou mít děti, jejich syn se jistě bude jmenovat Mordechaj a když bude chtít projevit nadšení nebo údiv, bude dělat vysokým hláskem úúúú úúúú.

Pro případ, že krále napadne pořídit si do zlaté klece slavíčka či barevného mluvícího papouška, má na hradě odborníka - ornitologa. Ten má ještě další funkci - udržuje dobré vztahy s blízkou velmocí, Valašským královstvím.

Málokoho by napadlo, že na Hradě málem chyběl šašek! Vždyť co by to bylo za království bez šaška? Ten dříve bydlel na nedalekém hradě Kokoříně, ale tam mu nebylo moc přáno, a tak mu král poskytl nové místo. Tady má široký prostor pro své aktivity. Je mimo jiné režisérem úspěšného Experimentálního divadla Na Hradě, ale také si zřídil seznamovací agenturu Amorek. Bohužel vůbec netuším, jak je agentura úspěšná...

A když je zde šašek, tak i Bambula. Ten ale šaškovi nepomáhá s vylomeninami. Už je magistr, všichni bezdomovci v okolí z něj mají respekt a brzy Hrad opustí, protože bude mít mladou paní Bambulovou, se kterou se usídlí někde v podhradí.

Ačkoli království funguje naprosto skvěle a bezproblémově, vždy se hodí mít v záloze i takové profesionály, kteří můžou v případě nouze vytrhnout trn z paty. Král moc dobře ví, co dělá, proto na Hrad povolal právníka a psychologa, který přispěchal až z dalekých krajů, plných lázeňských kolonád a léčivých pramenů.

Také odborníka přes politiku tam mají. Až se jednou přesune z Hradu na ten velký Hrad, bude mít naše království určitě nemalé výhody. A pro případ komunikace s cizími říšemi je k dispozici znalec jazyků, hlavně angličtiny a němčiny. A možná je dokonce sousedem přestěhovaného Hliníka...

Hrad je místo velmi oblíbené a hojně navštěvované. Hradní pánové sem často zvou vybranou společnost a pořádají nejrůznější vznešené kratochvíle. Na Hradě se prostě odehrává to důležité v celém království, to mi dá jistě za pravdu každý, kdo už Hrad někdy navštívil.

A to je konec pohádky, milé děti. Mějte se pěkně, já za pár hodin vstávám, abych mohla naposledy před dlouhou letní odmlkou odcestovat do mého milovaného království...

Angelo Branduardi - Vanità di Vanità

Minulý čtvrtek byl svátek sv. Filipa Neriho, kterému se říká "Veselý svatý". Myslím, že je to hodně oblíbený světec. Určitě také díky filmu, který o něm byl natočen. Hned jsem si vzpomněla na milou písničku z něj, kterou dneska dávám jako Písničkový tip.

A ještě tu mám jednu souvislost, o které chci napsat. Další den, v pátek, byla Noc kostelů (mimochodem velmi povedená akce). Když jsme se ke konci skoro všichni průvodci shromáždili u vína a povídali s dómským farářem P. Švirákem, zmínil právě souvislost s Filipem Nerim a kardinálem Dietrichsteinem, který postavil část katedrály:

Filip Neri se věnoval především chudým dětem, byl skromný a nesnášel, když se někdo choval moc vznešeně, zbožně nebo když nějak přehrával. Když byl jmenován kardinálem, dostal dekret a kardinálský klobouk. Nějak ho to naštvalo a poslal papeži zpět dekret. Klobouk si nechal, protože se v něm dobře spí jeho kocourovi. Jednou Filipa Neriho navštívil Dietrichstein, který se tvářil velice zbožně a důležitě. Filipa Neriho to dopálilo, vzal kardinálský klobouk, posadil ho na hlavu Dietrichsteinovi a posměšně řekl: "Z tebe jednou bude dobrý kardinál". Dietrichstein si uvědomil, jak se chová a nechal toho. Časem se z něj kardinál opravdu stal.

Otec Švirák k tomuto příběhu dodal: "Kdyby Filip Neri viděl většinu dnešních katolíků, asi by z nich zuřil."

Ty zbožné pohledy, nesmělost, dlouhé sukně neurčité a hlavně co nejnenápadnější barvy, přehnaná pokora, snaha být s každým zadobře, nízké sebevědomí... hmm?

myslím, že každého se týká alespoň něco z toho...

Doma? Maso? Domasa!

Další z mých školních dílek je recenze loňského alba Domasa od kapely Traband. Trošku delší, tak přeju hodně trpělivosti :-)

Pražská kapela Traband patří už řadu let ke špičce české alternativní hudby. Zařadit jejich tvorbu do konkrétního žánru téměř není možné. Začínali jako bigbítová kapela, poté byli několik let typičtí silným zastoupením dechových nástrojů. V té době je hudební publicisté označovali jako world music či balkánskou dechovku. V roce 2007, kdy v obsazení skupiny proběhly významné změny, přišli sami členové s novým označením „home music“. V tomto stylu natočili v roce 2010 již druhé album, nazvané Domasa.

Kapela desku nahrála v obsazení Jarda Svoboda, Jana Kaplanová, Tomáš Pohl a Robert Škarda, přičemž každý z členů se chopil několika nástrojů. Zaslechnout tak můžeme různé druhy kytar, foukací harmoniku, harmonium, metalofon, bicí nástroje, tubu, suzafon nebo piano. Všichni hudebníci také zpívají.

Největší předností tvorby Trabandu jsou již od počátku texty kapelníka Jardy Svobody. Tento muž o běžných věcech přemýšlí v naprosto neobvyklých dimenzích, dívá se na ně z jiných úhlů a velice zdařile vkládá své myšlenky do písní. Na starších nahrávkách se osvědčil jako výtečný vypravěč příběhů. Poslední dvě alba však dokazují, že ani lyrické texty mu nejsou vzdálené. V mnoha písních se vyskytují nádherné obrazy, především přírody, avšak vždy souvisí s lidmi či se společností. V písni V oku dravce je vybarvena krajina, jak ji vidí ptáci, toto téma je spojeno s postesknutím nad přízemností lidí. Zasněžená je čistě lyrická, všímající si zimní krajiny a navozující pocit tesknoty a osamění: „Je ticho po pěšině, celý les kolem ztich. Jen žraloci na mých botách křupou sníh.“ Protestsongy Indiáni ve městě a Pálíš, doutnáš, nehoříš si všímají problémů dnešní společnosti. Indiáni ve městě narážejí na vzdálení člověka od přírody a touze po návratu. Nápaditě je to vyjádřeno pozměněním sloganu písně „Indiáni ve městě“ na „Indiáni ve mně jste“. Pálíš, doutnáš, nehoříš představuje ambiciózního člověka bez citu a názorů, zhýčkaného bohatými rodiči. Svoboda nenechal usnout ani svůj talent pro vytváření příběhů. Na albu se vyskytují dva: Kantorovy varhany a Kalná řeka. V té první se starý kantor nedokáže rozloučit s životem, když si pro něj přijde smrt. Cítí se nepostradatelným, a tak se dohodne se smrtí, že když vydrží stát celou noc na jedné noze a hrát na varhany, nechá ho žít. Dobrý konec však v tomto příběhu nenajdeme. Píseň Kalná řeka je téměř filozofická. Na pozadí příběhu dvou lidí nastoluje mnoho otázek k zamyšlení a ukazuje, jak je vše relativní. Velmi silná je v kontextu celé písně závěrečná otázka „Kdo je vinen za zločin: Láska nebo věrnost především?“

Hudba Trabandu je jasně rozpoznatelná, pro kapelu charakteristická, ale nenudící. Dramaturgie desky je logická. Začíná se pilotním singlem alba, Indiáni ve městě, následuje postupné uklidnění, v půlce desky nastává první vrchol, Kantorovy varhany. Po sérii „obrazotvorných“ písní, používajících výraznou zvukomalbu album graduje písní Kalná řeka a nastává závěrečné zklidnění v podobě skladby Nad Koločavou. Důležitou roli hraje především v písních s přírodními obrazy harmonium. Aranže celkově vystihují a dokreslují atmosféru textů. To se nejvíce povedlo v písních Krajina v obrazech a Nad Koločavou. Hlavní zpěvák Jarda Svoboda nemá ani krásný a znělý hlas ani perfektní intonaci. Jeho charisma však výrazně převyšuje všechny technické nedostatky.

Zvláštní kapitolu tvoří obal a booklet, který by se dal považovat za umělecké dílo. Obal není klasický, ale CD je uloženo v knížečce. Každé písni je věnováno neobyčejné množství prostoru. První dvoustrana obsahuje kresbu charakterizující danou píseň a název česky a anglicky. Následuje strana s českým textem a druhá s anglickým překladem. V dnešní době, kdy prodej desek klesá a většina lidí album stáhne z internetu nebo přepálí, považuji tento krok za vhodný a originální strategický tah. Lidé mají důvod si album skutečně koupit, pěkně provedená knížečka je skutečně „přidaná hodnota“

CD Domasa přineslo Trabandu již třetí žánrovou cenu Akademie populární hudby, Anděla. Dle mého mínění je ocenění zcela zasloužené. Ačkoli frekvence vydávaných alb Trabandu není malá, kvalita neklesá. Album je kompaktně výborné, nedá se říct, že by obsahovalo dva nebo tři hity a zbytek byla pouze vata. Každá píseň zde má své místo a svůj význam.