Tábor v říši královny Fantazie

Pro začátek trochu statistiky

• můj patnáctý tábor
  
• třináctý skautský tábor
  
• šestý tábor, na kterém jsem působila jako vedoucí
  
• třetí tábor na pozici hlavní vedoucí
  
• čtvrtý tábor na pozici zdravotníka
  

To nejlepší z tábora

• počet vedoucích – většinu tábora nás bylo pět. Po několika letech tříčlenného vedení je to skvělý luxus. Dokonce jsem díky tomu stíhala každý den počítat průběžné bodování. A to se mi povedlo poprvé
  
• hodné děti – ale to je v posledních letech docela běžné. Nevím, jestli je to povahami dětí, dobrou partou ve vedení nebo programem...možná všechno dohromady, každopádně jsem za to moc ráda
  
• jídlo – oddílovou rádkyni Magdu vaření baví, a od toho se odráží i kvalita našich pokrmů. Nejen, že si dá před táborem práci s vymyšlením skvělého jídelníčku, ale potom je taky schopná všechna ta jídla víc než chutně uvařit. A co bylo u dětí nejoblíbenější? - langoše, barvy duhy (krupice ve čtyřech barvách), tvaroh s piškoty, tvarohová pomazánka s bylinkami, frantela (kakaová pomazánka, která se jmenuje podle dřívějšího kuchaře), smažený sýr,...
  
• Téma tábora – Ztracené pohádky – zápas královny Fantazie, která měla na zlaté niti navlečeny všechny pohádky, s královnou Temnotou, která ty pohádky všechny ukradla a uvrhla je do svého temného království
  
• Slečna Drsňák – táborová „odborka“ - série každodenních úkolů, které vůbec nebyly jednoduché – držení naplněných PETláhví v natažených rukách, co nejrychlejší vypití vody z naplněného ešusu, běh bažinou, snězení různých jídel smíchaných do sebe, zatloukání hřebíků na rychlost,...
  

Trampoty, na které nikdy nezapomenu

• Jedno z mých největších přání před táborem každoročně bylo, abych nemusela se žádnou světluškou do nemocnice. Za tři předchozí roky, kdy jsem byla zdravotník, se naštěstí nic nestalo. A letos to taky vypadalo docela nadějně. Byla středa, čtyři dny před koncem tábora, a já jsem si zrovna pochvalovala, jak se nám tábor krásně chýlí ke konci. Světlušky zrovna běhaly a já jsem s Magdou napouštěla vodu do naší improvizované sprchy. Najednou holky přiběhly k nám a křičely „Natálka má křeče!!!“ Natálka mezitím šla na latrínu a nevypadala zrovna zdravě. Tak jsem utíkala za ní, chvíli s ní povídala, ale ji to bolelo čím dál víc. No nic, s břichem já na táboře nic nevymyslím. Zvlášť když ji to bolí v místech slepého střeva. Tak jsme vyrazily do nemocnice. Doktor byl docela arogantní a já jsem si připadala jako největší blbec. Naštěstí aspoň sestřička byla zlatá. Natálce naštěstí nic vážného nebylo, zůstala dva dny doma, aby si odpočinula a pak zase dojela na tábor.
  
• V pátek za mnou přišla další světluška, že ji napuchá palec. Musím říct, že tam měla opravdu pěknou bambuli. Vyčistila jsem jí to, ale do soboty se to vůbec nezlepšilo spíš naopak. Hlavou mi začaly běhat myšlenky o zánětu a otravě krve. Nedá se nic dělat, další výlet do nemocnice je neodkladný. A zase nic. Jenom to vyčistila, převázala a mohly jsme jet zpátky. Ale jistota je jistota.
  
• A byl tu poslední den. Všechno jsme uklidili, sbalili, kufry naložili do aut. Všichni odešli a já jsem čekala na někoho od vlčat, abych předala tábor a taky odjela. Hlavou se mi honilo: „To je skvělé, tábor u konce, děti pryč...idylka. Teď už jen dobře dojet domů...“ Měla jsem půjčeného našeho stařečka Favorita – auto, kterému za necelý rok měla končit technická a pak šup do šrotu. Předala jsem tábor Toňárovi od vlčat, nasedla, nastartovala... ale autu se moc nechtělo. Šnečím tempem popojelo asi deset metrů a začalo se kouřit z kapoty. Toňár jen zakřičel, ať vylezu, a utíkal pro konev s vodou. Zatím už z kapoty šlehaly plamínky. V očekávání výbuchu jsem rychle vytáhla kytaru, pak batoh se všemi dokumenty, moje věci a pak postupně věci všech ostatních. Toňár zatím oheň uhasil a ujistil mě, že auta bouchají jen v akčních filmech. Favorita jsme nechali na louce, věci světlušek naložili do vlčáckých aut a odjeli na kraj lesa, kde už čekal autobus. Nebudu ani popisovat ty stresy, jaké mě v těch chvílích přepadaly. Teď už se na to dívám s humorem
  

Chapela: Pojďte ke mně všichni

Chapela je kapela, která každoročně doprovází program a mše na Charismatické konferenci. Často přináší nové české překlady známých "worship songů" a upravuje je do nových hudebních kabátů.
Dnes přidám písničku Pojďte ke mně všichni. Kvalita není úplně skvělá, ale zobrazuje atmosféru konference.

Tři charismatické dny

S charismatiky jsem se poprvé setkala před více než dvěma lety. V Olomouci zrovna začínaly Večery chval, tak jsme se na jeden z prvních vydaly společně se spolubydlící. Mé první dojmy byly dost smíšené. Nebyla jsem vůbec zvyklá na tento způsob modlitby. Jakmile většina účastníků začala zvedat ruce a k tomu ještě zpívat v jazycích, připadala jsem si docela divně, trochu nepatřičně...ale na druhou stranu je mi blízká modlitba skrze hudbu. A právě písně chval patří k mým oblíbeným.
Tak jsem se potom i v létě rozhodla navštívit Charismatickou konferenci v Brně. Mamka tam jezdila už několik let, ale mně do toho vždycky něco vlezlo. Po prváku jsem jela na jeden den s ní a zvednuté ruce ani modlitby v jazycích už mě nerozhodily. Potkala jsem tam i pár známých tváří z Olomouce, ale znali jsme se jen tak zlehka od vidění, takže jsem se s nimi ani nebavila
Další rok jsem jela opět na jeden den. Ani jsem se s nikým nedomlouvala. Rodiče byli na dovolené, ale já už jsem mezitím poznala dost věřících vrstevníků, a tak jsem spoléhala na to, že někoho potkám. A co se stalo? Hned po vstupu do areálu jsem zahlédla několik lidí z naší olomoucké SchOLy. Tak jsem se k nim vetřela a měla jsem radost, že to tak pěkně vyšlo.
A letos už jsem byla s holkama ze SchOLy domluvená, dokonce jsem jela na tři dny. Každá ale přijela jindy, a tak jsme nikde neměly konkrétní sraz. Po loňské náhodě jsem moc nedoufala, že bych se s někým setkala hned na začátku. Ale sotva jsem prošla dveřmi, ohlédla jsem se a za mnou šla Pája. Krásné zopakování loňského setkání :-)
Konečně jsem si letos mohla užít 2,5 dne programu. Slyšela jsem všechny důležité přednášky, oproti minulým rokům jsem si několikanásobně víc zazpívala s Chapelou, mohla jsem jít na večerní koncerty, vystála si všechny fronty na jídla, setkala se s milými lidmi, které už jsem nějaký ten čas neviděla a po večerech s holkama řešila důležitá dívčí témata ve škole na schodech, zatímco většina účastníků hned po příchodu do tělocvičny usnula.
Byly to krásné a odpočinkové tři dny před dvěma hektickými týdny s dětmi na táboře...jen kdyby mi tak někdy vyšla úplně celá konference...

Lada Šimíčková & Ivo Cicvárek: Nahoře

Lada Šimíčková a Ivo Cicvárek nedávno vydali společné album s názvem Hotel v tiché ulici. Ivoše znám už hodně dlouho, hlavně s doprovodem kapely Oko. S Ladou jsem je poprvé viděla před více než třemi lety. Nejdříve mě moc nezaujali, především Ladin projev. Časem jsem je ale slýchala častěji a sledovala jsem výrazné zlepšování. A jakmile mi nevadil projev, začala jsem si všímat textů. Ty píše Lada a Ivo je většinou zhudebňuje, pak také doprovází Ladin zpěv na klavír, kytaru či akordeon, občas přidá nějaký ten vokál. Písničky jsou celkově moc příjemné. Asi před rokem začali používat samplové podklady, které také využívají na albu. 

Celé CD jsem ještě neslyšela, ale hodlám si ho v blízké době pořídit. Všichni kritici o něm píšou hodně pozitivní recenze a ukázky na stránkách vydavatelství (indies.eu) vypadají hodně příznivě.

Pro písničkový tip jsem vybrala ukázku, která zrovna není na albu. Je to docela škoda...

Úžasný víkend ve Střelicích

Střelické Strunobraní je jeden z mých nejoblíbenějších festivalů. Vlastně teď když zrušili Zahradu, tak Strunobraní můžu s klidem umístit na první příčku. Nesmírně vstřícný přístup pořadatelů z rodiny Machátových, komorní atmosféra, kvalitní interpreti, příjemní a milí lidé, "festivalové kamarádky" Jíťa a Monča...
Už když loni zveřejnili termín letošního ročníku, uvědomila jsem si, že je to konec státnicového období a že bych tím mohla oslavit "titul". A bylo to tak. Ve čtvrtek jsem měla státnice a v pátek v klidu odjela do Střelic.
Bylo krásně a celkově jsem si to užila, naprosto pohodový víkend po několika měsících "dřiny"

A protože jsem zatím do Střelic jela vždycky jako novinářka (jejda, to zní až moc profi), ani letos jsem neudělala výjimku. Psanou reportáž si můžete přečíst na http://www.folktime.cz/folkove-leto-reportaze/7271-jak-strelicke-strunobrani-oslavilo-kulatiny.html
Druhým rokem jsem taky natáčela na diktafon. To se to člověku natáčí. Ale potom co s tím natočeným materiálem, dát to dohromady, prostříhat, vybrat, co se hodí a co ne, aby to nebylo zbytečně dlouhé...tak jsem si k tomu konečně sedla a jedno odpoledne a večer strávila se sluchátky na uších. A výsledek?

zde: https://www.box.com/s/150ae2effada8a63bc1c

Svěrák a Uhlíř: Když jsem já šel do lidušky

Žádnou písničku o konzervatoři neznám. Ale stejně konzervatoři většinou předchází pravidelné návštěvy ZUŠky, neboli "lidušky". A protože staří dobří známí pánové Svěrák a Uhlíř nikdy nezklamou, je tu další z jejich písniček. 

Taky jsem na ZUŠce strávila bezpočet hodin. Dokonce když jsem na konci čtvrťáku odcházela, řekl mi pan ředitel, že jim odchází inventář. Nikdy jsem však ke hraní nepocítila nechuť, jak mnozí mí kamarádi. Měla jsem štěstí na učitele. Vždycky se ke mně chovali skvěle. A to nemůžu říct, že bych byla úplně nejvzornější žačka. Těch aktivit jsem měla tolik, že na cvičení prostě někdy nezbyl čas. Občas je mi to líto, mám pocit, že mi něco uteklo...teď už se nikdy nenaučím na nástroj tak dobře, jak jsem mohla tehdy...ale na druhou stranu, nikdy jsem ten čas nepromarnila a mám tolik krásných zážitků, že nakonec ani nelituji toho, že nejsem virtuoz.

Z rozhlasové tvorby: Konzervatoř Evangelické akademie

Po delší době opět přicházím s "rozhlasovým příspěvkem". Je to moje práce ke státnicím z žurnalistiky. Musely se mi v ní protnout moje žurnalistická specializace a profese - tedy kultura a rozhlas. Bylo mi hned jasné, že to zaměřím na hudbu. Tak něco hudebního v Olomouci? Zrovna v době, kdy se zadávaly projekty, jsem si všimla plakátů, které zvaly na slavnostní koncert k dvacetiletému výročí místní konzervatoře. A měla jsem jasno. Udělám reportáž z konzervatoře. To musí být pro rozhlasáka hotový ráj - všude samé zvuky a hluky... Konzultantka mi to s nadšením schválila a všechno postupovalo jak po drátkách. Velmi milý a ochotný pan ředitel mi poskytnul rozhovor, na prohlídku jsem se domluvila se "skorospolužačkou" z vyššího ročníku z muzikologie, která tam pracuje jako asistentka. Prošly jsme celou školu, nahrála jsem plno nástrojů, ankety se studenty,...a když jsme se loučily, zkusila jsem, jestli je vše v pořádku....a nebylo. Nenahrálo se téměř nic. Takže za týden jsem musela konzervatoř navštívit podruhé. Ještě že to mám tak blízko. Pak už jenom nějaké ty hodiny u stříhání a jedno odpoledne a noc při psaní "megakecu" - tedy záměru k projektu...
Asi čtyři dny po odevzdání jsem se dozvěděla, že ředitele konzervatoře odvolali a situace na škole je všelijaká. No teda, mám štěstí, že jsem to s ním ještě stihla natočit...
A z této situace plynul jeden vtipný dialog u státnic:
"Zkoušela jste tu nahrávku třeba nabídnout konzervatoři?"
"Ano, byla jsem domluvená s panem ředitelem, že mu ji pošlu a on ji dá na stránky konzervatoře jako propagační materiál, ale krátce po mém natáčení ho odvolali, takže už je to asi zbytečné"
.....
"Tak ještě se vás zeptáme na nějaká hudební periodika"
"Hudební věda, Harmonie,....no a zajímám se o folk, tam vycházel časopis Folk a Country, později jenom Folk, ale ten letos zrušili"
"Aha, a znáte nějaký významný folkový festival tady poblíž?"
"Znám, Zahradu v Náměšti na Hané, ale ta letos už nebude"
"Teda, vy k čemu se dostanete, to ruší. Nechcete se pustit do populární hudby? Třeba by ji taky zrušili..."

Takže tak.
Nahrávku reportáže najdete zde: https://www.box.com/s/8c99f00df924b4859486
A kdyby někoho zajímal i ten megakec, tak si to může přečíst tady (ale pozor, je to 13 stran!): http://portal.upmedia.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1651:konzervato-evangelicke-akademie-v-olomouci&catid=76:rozhlasova-urnalistika&Itemid=97

Queen - We Are The Champions

Co dodat? Tato písnička nemůže chybět :-)

Barevná Cecilka s tečkou

Byl to boj. Půl roku v pohybu. Zimní zkouškové, dny strávené ve fonotéce Českého rozhlasu Olomouc, další dny strávené ve studovně Vědecké knihovny, chození do školy, psaní bakalářky, natáčení rozhlasového projektu, zkouškové, učení na státnice, obhajoba, státnice...
Tak se to všechno nějak semlelo, ani nevím jak a mám to všechno za sebou. Když to píšu s více jak měsíčním časovým odstupem, už na to všechno vzpomínám docela v dobrém. Ale pár probrečených dní a večerů se objevilo.
Nejdřív byla na řadě obhajoba bakalářky. Psaní mě od začátku až téměř do konce hodně bavilo. Téma jsem měla nádherné, dvouoborové (Hudební redakce Českého rozhlasu, studia Olomouc v letech 1993 - 2009) a vedoucí bakalářky mi moc pomáhala. Nejen svou ochotou a rychlými odezvami, ale hlavně povzbudivými slovy po nevlídných diplomových seminářích, ve kterých jsme se všichni cítili jako největší loseři. Tak jsem bakalářku s docela pěknou časovou rezervou odevzdala a čekala na posudky. A ty byly nádherné. Na obhajobu jsem se opravdu těšila, ačkoli mě okolí mělo za šílence. S komisí jsem si docela příjemně popovídala, jeden ze zkoušejících dokonce pronesl něco jako "to je impozantní dílo na bakalářskou práci". No jo, ale na obhajobě člověk moc dobře ví, o čem má mluvit, protože se té práci věnoval víc než všem státnicovým otázkám dohromady.
První státnice byly na muzikologii v pondělí 11.6. Šla jsem na řadu jako třetí, což mě docela potěšilo. Nemám ráda dlouhé čekání. Z dějin jsem si vytáhla Antona Weberna a Symfonickou báseň 19.-20. století. První myšlenka byla "to teda budu muset zabojovat, abych to nějak uhrála". Na obávané analýze jsem měla Oblaka od Debussyho - skladbu, na kterou jsem měla nedávno referát a uměla jsem ji i pozpátku, a Markétku u přeslice od Schuberta - taky příjemná skladba pro analýzu. Tak jsem začala tou analýzou, odhrkala jsem to tam, ani nechtěli slyšet všechno. Jen jsem se trochu zasekla na mimotonální dominantě, ale to nebyla taková hrůza. Pak ale přišly dějiny. Měla jsem nachystaný obsáhlý úvod s výletem do historie, kterým jsem chtěla zaperlit. Moc je to ale nezajímalo, prý "pojďme k věci". Ale k věci už jsem toho nevěděla až tak moc. Lovila jsem v paměti, ve které toho ale na toto téma zas tolik nebylo. Snažila jsem se zachytit každého stébla, které mi komise házela. Kdykoliv jsem aspoň něco věděla, hned jsem jim skočila do řeči, aby viděli, že jsem "v obraze". Vylezla jsem zpocená a bála jsem se, že mi to nedají. Zkoušení trvalo u všech neskutečně dlouho. Nabralo to takový skluz, že místo původního konce v 16:30 jsme se dozvěděli výsledky těsně před sedmou. Nakonec jsem byla jedna z mála, kteří uspěli, i když s odřenýma ušima: Analýza A, Dějiny E.
Přišlo uvolnění a naprostá nechuť do dalšího učení. Ale nedalo se nic dělat. Žurnalistika volala a já jsem si uvědomovala čím dál víc bílých míst v mém mozku. Dva dny učení a ve čtvrtek hurá do boje. Jako první jsem šla na praktickou část státnic - obhajobu projektu. V rozhlasovém praktiku patřily mé práce většinou mezi nejlepší, mám také slušný přehled o hudebních médiích, a tak pro mě byla tato část takovým odpočinutím a nakopnutím před tím, než půjde opravdu do tuhého. Atmosféra byla uvolněná, užívala jsem si to. A pak už přišlo tahání otázek z teoretických okruhů. Z "mediálek" jsem měla Přenosové modely komunikace - jedno z mých vysněných témat - hlavně žádné diskurzy, paradigmata a jiná sprostá slova! :-) a v teoretických rámcích Tištěná média - téma, o kterém se dá mluvit hodiny. A proto to komise brala docela zrychleně. "Tak co víte?" začala jsem mluvit. "ano, to je jasné, dobře, pojďte dál...vidím, že to taky umíte...tak mi řekněte, za jakých podmínek je tisk periodický...ano, ano, tiskový zákon ovládáte, výborně!...a jak se říká těm stranám, kde je předpověď počasí, televizní programy?...ano, dobře..." a ještě pár dalších "chytáků", což ale zas takové chytáky nebyly, když o tom mlel na přednáškách pořád dokola... "tak běžte, to nám stačí" byla to rychlovka. Na mediálkách jsem zjistila, že jeden z modelů chápu úplně jinak, než všichni v té komisi. ajaj. A mně se ta otázka tolik líbila. Začala jsem se potit, ale nějak jsem zakecala to, čím mě zaskočili a už jsem byla u druhého modelu. Tam jsem vedla opravdu debatu na úrovni, když jsem to propojila s různými mediálními teoriemi. Byla jsem na sebe docela pyšná a oni asi taky byli spokojeni, protože třetí model, o kterém jsem chtěla mluvit, už nechtěli slyšet. Tak jsem jim ho teda nevnucovala.
A výsledek? Kulturní specializace A, Profese - rozhlasová A, Mediálky B, Teoretické rámce A.
Takže dovolte mi, abych se představila, Bc. Lucie Přikrylová :-)