Děti už nějakých pár dní chodí do školy. Já sice ještě mám prázdniny, ale za necelý týden už to taky začne. Už ze mě bude druhák. Tak trochu neuvěřitelné, když si uvědomím, že před rokem jsem ještě netušila, do čeho jdu, koho potkám, jak mi to půjde,... No hrůza, rok sem, rok tam, čas se s námi vůbec nepáře.
A co mi ten rok přinesl? Bylo toho hodně, a také na několika „frontách“. Rozhodně se nedá mluvit jen o nově nabitých školních znalostech.
Jistě, umím zpívat z not, vím, co je to lydický sextakord, znám různé výklady pojmů hudba a muzika, dokonce jsem i zjistila, co vedlo Antonína Dvořáka, ke složení slavné symfonie Z Nového světa.
Také vím, jaký je rozdíl mezi zprávou v základní a rozšířené podobě, umím napsat glosu a komentář (nebo aspoň teoreticky vím, jak by měly vypadat). Nejsou mi cizí pojmy jako obrácená pyramida, spirála mlčení a agenda settings. Dokázala bych vám o půlnoci vyjmenovat šéfredaktory českých deníků i jejich vydavatelství.
Něco je více praktické a smysluplné, něco (ale jen o trošičku :-)) méně.
To, že studuji na Univerzitě Palackého žurnalistiku a muzikologii, asi mnozí z vás ví. Ale další „univerzitou“ je i kolej. A obor? Bude jich víc. Management času, ekonomie stravování, mezilidské vztahy, katolická studia,...
Když se člověk toužící po kulturním a společenském vyžití dostane z malé díry do krajského města, je to vskutku náročné. Milion možností, jak trávit volný čas a teď kterou si vybrat? Jak je nakombinovat, aby mi jich uniklo co nejmíň? A ještě do toho zvládat všechny školní povinnosti. Plánovala jsem si, jak budu zpívat ve sboru, chodit do Proglasu na Večerní chvály, navštěvovat koncerty filharmonie, cvičit pravidelně na klavír... a ejhle, on se ten čas nějak nechtěl nafouknout...něco se musí oželet. Rozhodla jsem se zaměřit se víc na vztahy a společnost. Prostě raději být s příjemnými lidmi a nehnat se za množstvím individuálních činností. Sice nezpívám v klasickém sboru, ale i vícehlasé písničky, které jsme cvičili v naší kolejní schole mě celkem uchvátily. Zúčastnila jsem se pěkné řádky výborných koncertů, ani ty filharmonické mezi nimi nechyběly. Každý týden jsem namáhala svaly na horolezecké stěně a taky jsem si stačila vydělat nějaký ten peníz uklizením.
Ekonomie stravování je pro studenta dost podstatný obor. Když jsem byla menší a dostala jsem se do většího města, kupovala jsem si malinké koláčky – fornetti. S bráchou jsme z nich byli naprosto nadšeni. A dávala jsem si předsevzetí, že až budu v tom velkém městě studovat, budu si je rozhodně kupovat častěji. Ale on si to člověk potom rozmyslí, jestli se bude královsky krmit nebo se uskromní a potom s kamarády někam zajde...
Další obor – mezilidské vztahy – pro mě naštěstí nebyl extra náročný. Jsem celkem tolerantní. A když mi někdo nesedí, raději si ho nevšímám, než abych se pouštěla do nějakých sporů. Asi jsem to měla i ulehčené typem naší koleje – všichni jsou doslova naladěni na ostatní. Musím teda říct, že někdy až moc. Nebyla jsem zvyklá potkávat tak moc milé a ochotné lidi, takže mi občas dalo zabrat být na ně taky milá.
A „katolická studia“ by mohla být kapitola sama pro sebe a ještě k tomu hodně obsáhlá. Šla jsem do Olomouce plná ideálů o tom, jak je věřící člověk „zaručená výhra“ co se týče životního partnera, jak jsou věřící tolerantní lidé, a taky s představou, že můj duchovní život je celkem živý. Hahaha... No ale popořádku. Žádná zaručená výhra není. Každý se musí snažit udržet si s druhým dobrý vztah. To, že jsou oba věřící je od krizí neubrání. A to, že přijdu mezi plno věřících kluků a budu mít před sebou pestrou paletu, ze které budu vybírat? Ano, velmi pestrá. Ale tak pestrá, až jsem zjistila, že je několik různorodých typů věřících lidí. Prostě ne každému sedí každý. A těch exemplářů „mého“ typu je zatraceně málo, obzvláště těch ještě nerozebraných. Takže až vás jednou pozvu na svatbu, tak můžete se mnou Bohu děkovat za zázrak.
Fascinuje mě, jak se modlíme za jednotu křesťanů a přitom ani v naší církvi nejsme jednotní. Ti patří k jednomu společenství a ti druzí k jinému. A nic mezi tím. Přátelíš se s jedním, do druhého nelez. To druhé nedělá dobré věci. Je pro moc široký okruh lidí. Jsi v druhém? Pak nezapomeň kritizovat to první. Je přece tak uzavřené do sebe. Neříkám, že na všem není trochu pravdy, ale na co to hrotit? A proč pohrdat lidmi, kterým vyhovuje něco jiného než mně? A další věc – odsuzování těch, kterým se v životě něco nepovedlo, kteří třeba nějak narazili. Nebo prostě mají úplně jiný způsob myšlení a nikdy nežili v tom našem. Tomu se říká křesťanská láska???
Tož...jsem se zase trochu rozhorlila...říkám, že by to bylo na dlouho. Spíše na dlouhé noční rozhovory než na vypisování na blog. Ještě by někdo mohl v textové podobě špatně pochopit mé mnohdy ironicky myšlené myšlenky...
Žádné komentáře:
Okomentovat