Tři roky jsem učila dětičky na kytaru. Někteří tam chodili asi kvůli rodičům. Bylo to poznat, moc necvičili a jejich posuny byly celkem malé. V pokročilých už takových moc nebylo. Tam zase skoro všichni měli zájem o hraní. Sami nosili písničky, které se chtěli naučit a s nadšením hltali každou novinku. Bavilo mě to. Viděla jsem pokroky, viděla jsem spokojené děti, mohla jsem ovlivnit, jaké budou znát písně (takže i ovlivňovat jejich hudební vkus). Asi by mi nevadilo učit...
Po maturitě jsem byla v Hypernově. V červnu v pekárně, v červenci v zelenině a v srpnu jsem se vrátila opět do pekárny. Práce mi nevadila, ale bylo potřeba makat rychle. Zvlášť když byla sleva na pletýnky. To jsme se pak nezastavili a celý den jsme jen pletli. Co mi však absolutně nesedlo, byl pracovní kolektiv. Nechci se nějak povyšovat, ale prostě jsem asi zvyklá na "intelektuální" kolektiv. Tam to byla jedna velká drbárna, všichni si stěžovali, nadávali, pomlouvali, mluvili sprostě a smáli se trapným vtípkům. Všechno šíleně přízemní, povrchní... Jsem ráda, že studuji. Doufám, že nebudu muset pracovat v takovém kolektivu...
Teď na výšce během roku uklízím v rodinném domě. Jedno dopoledne za týden. Dům je prázdný, já si pustím mp3, zpívám do toho na celé kolo a tančím si s vysavačem. A miluju leštění zrcadel. Ještěže jich tam je tolik :-) Příjemné odreagování po týdnu stráveném sezením ve škole. Dělat to však celý život...no...
Nedávno začala v Olomouci turistická sezona. Já jsem už druhým rokem průvodkyní v katedrále sv. Václava. Katedrála je jedno z mých nejoblíbenějších míst v Olomouci. Jsem ráda, že mám možnost vědět o ní víc než "běžní smrtelníci" a pořád se dozvídám něco nového. Potkávám plno lidí. Někteří si výklad vyslechnou s kamennou tváří. Ale někteří přímo září nadšením, děkují, že jsem je zavedla do míst, kam se běžně nedostanou, že se dozvěděli plno zajímavostí. Nebo taky přijdou lidi, kteří o katedrále ví něco víc. Třeba tam byl pán, který se podílel na rekonstrukci stropu. Řekl mi, kolik je tam hvězdiček. (Už si to bohužel nepamatuji, ale mám to někde napsané. Je to několik tisíc hvězdiček, asi přes sedm) Nedávno jsem pouštěla do presbytáře studenty dějin umění s jejich vyučujícím. Pozorně jsem poslouchala jeho výklad a také jsem slyšela mnoho zajímavostí, které občas zařazuji do výkladu. Občas potkávám lidi, které bych tam nečekala, např. babiččinu sousedku nebo paní z nedaleké vesnice, sem tam přijdou nějací kamarádi. Zvláštní kapitolou jsou cizinci. To vždycky začínám výklad s malou dušičkou. Přece jen se v angličtině necítím zcela jistě. Ale zatím všichni byli moc milí. Přijdou mi mnohem pozornější než mnoho Čechů. Aktivně se zapojují, ptají se, reagují a vypadají nadšeně a spokojeně. Občas mi dokonce pochválí angličtinu... Všichni Američané a Australané jsou ohromení z toho, jak je všechno staré. Starší než jejich stát :-) A ještě navíc je v katedrále krásný chládek. Hlavně v létě, když se všichni vaří i v tom nejtenčím oblečení, co mají. A já v kabátě a je mi dobře :-)
Můžu říct, že tato práce mě naplňuje. Asi se nejvíc blíží tomu, co bych chtěla jednou dělat. Setkávat se s různými zajímavými lidmi, komunikovat s nimi, usmívat se a vypadat "seriózně" :-D
Kdo máte možnost, určitě někdy přijďte! Ráda se vám budu věnovat. Teď v květnu už budu jenom na noci kostelů, ale v červnu se budu těšit i během všedních dní :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat