Jedna kamarádka vymyslela takovou teorii – když člověk zkrásní, pozná se, že je zamilovaný...a ve středu mi bylo řečeno, že v poslední době na mě tato teorie sedí...no, tak jsem se zamyslela a zjistila, že je to pravda – zamilovala jsem se do studentské SchOLy PMS (Panny Marie Sněžné).
Celé tři semestry jsem čekala, až mi vyjde rozvrh tak, abych mohla chodit. A teď, když to konečně vyšlo, jsem se do SchOLy vrhla doslova po hlavě. Zrovna se totiž nacvičovalo na koncert, který v přímém přenosu vysílala TV Noe. Já jsem vlastně v té době už měla zadanou jinou funkci, a to moderování koncertu. Ale naštěstí se to nebilo, a tak jsem mohla i zpívat. Moc se mi líbilo, jak mě všichni hned vzali mezi sebe. Je sice pravda, že asi půlku lidí jsem už dřív znala, ale stejně mám teď pocit, jako bych tam patřila už léta a ne pouhý měsíc.
Celý repertoár koncertu se cvičil hlavně na SchOLovíkendu, kde jsem se zařadila mezi tenory (ano, je to mužský hlas, ale u nás je tam asi 5 holek a jeden kluk :-)). A rychle jsem zjistila, že tenor má své zvláštní kouzlo. Nejen, že mi hlasově krásně sedí, nemusím lítat někam do výšek a mít trauma z toho, že to nejsem schopná vyzpívat, ale i skupinka lidí, kteří se v tomto hlasu sešli, je taková...skvěle svá :-)
Před koncertem na zvukové zkoušce přišly trochu nervíky. Všude plno repráků, ale já jsem se vůbec neslyšela. A přemýšlela jsem, jak se mezi tou změtí drátů pod nohama budou předávat mikrofony od sólistů k moderátorům a jak budu přebíhat od sboru na místo moderátorů. Najednou mě začalo napadat, jestli jsem si toho nenaložila zbytečně moc a jestli si ten večer aspoň trochu užiju.
A musím říct, že užila. Naplno. S první písní nervy opadly a po prvním odmoderovaném vstupu už nebylo co řešit. Dokonce si myslím, že tím, že jsem byla pořád v „pohybu“, byla jsem uvolněná (a prý to bylo vidět i v televizi :-)). S moderátorským kolegou Honzou už jsme sehraní a brzy se s takovou asi necháme korunovat na „oficiální moderátory VKH“ :-D Tímto děkuji VKH, že nás mají rádi.
Po koncertě jsme to všechno krásně oslavili, snědli dort, který jsme dostali, snědli i všechno ostatní a vypili (skoro) všechno, co tam bylo. A zpíváním dlouho do noci jsme si odrovnali zbytky hlasivek, které ještě fungovaly.
Byl to pro mě večer splněných snů. Od mala jsem chtěla zpívat vícehlasně ve sboru. Tady se mi to vyplnilo. A zrovna v takovém výborném. Nemám ráda, když sbory zpívají moc „akademicky“. Ale schOLa je opravdu živá, hlavně díky skvělé vedoucí Máje, která poctivě hlídá frázování a rytmus, a taky hudebníkům, kteří směřují spíše k tvrdší hudbě a dávají aranžím moderní výraz.
I když svou „žurnalistickou kariéru“ bych chtěla směřovat spíše do rozhlasu, neuvěřitelně si cením možnosti moderovat televizní přímý přenos v hlavním vysílacím čase.
A nakonec, jsem ráda, že podle ohlasů od nejrůznějších lidí po letošním koncertě i plese, se nám daří bourat teorie o zkostnatělé katolické církvi. Minimálně v olomoucké studenské farnosti nemůže být o zkostnatělosti řeč.
Jak by řekli Hradní páni, všechno je to krutořinka. A pořád se z toho nadšení nemůžu vzpamatovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat