Tábor v říši královny Fantazie

Pro začátek trochu statistiky

• můj patnáctý tábor
  
• třináctý skautský tábor
  
• šestý tábor, na kterém jsem působila jako vedoucí
  
• třetí tábor na pozici hlavní vedoucí
  
• čtvrtý tábor na pozici zdravotníka
  

To nejlepší z tábora

• počet vedoucích – většinu tábora nás bylo pět. Po několika letech tříčlenného vedení je to skvělý luxus. Dokonce jsem díky tomu stíhala každý den počítat průběžné bodování. A to se mi povedlo poprvé
  
• hodné děti – ale to je v posledních letech docela běžné. Nevím, jestli je to povahami dětí, dobrou partou ve vedení nebo programem...možná všechno dohromady, každopádně jsem za to moc ráda
  
• jídlo – oddílovou rádkyni Magdu vaření baví, a od toho se odráží i kvalita našich pokrmů. Nejen, že si dá před táborem práci s vymyšlením skvělého jídelníčku, ale potom je taky schopná všechna ta jídla víc než chutně uvařit. A co bylo u dětí nejoblíbenější? - langoše, barvy duhy (krupice ve čtyřech barvách), tvaroh s piškoty, tvarohová pomazánka s bylinkami, frantela (kakaová pomazánka, která se jmenuje podle dřívějšího kuchaře), smažený sýr,...
  
• Téma tábora – Ztracené pohádky – zápas královny Fantazie, která měla na zlaté niti navlečeny všechny pohádky, s královnou Temnotou, která ty pohádky všechny ukradla a uvrhla je do svého temného království
  
• Slečna Drsňák – táborová „odborka“ - série každodenních úkolů, které vůbec nebyly jednoduché – držení naplněných PETláhví v natažených rukách, co nejrychlejší vypití vody z naplněného ešusu, běh bažinou, snězení různých jídel smíchaných do sebe, zatloukání hřebíků na rychlost,...
  

Trampoty, na které nikdy nezapomenu

• Jedno z mých největších přání před táborem každoročně bylo, abych nemusela se žádnou světluškou do nemocnice. Za tři předchozí roky, kdy jsem byla zdravotník, se naštěstí nic nestalo. A letos to taky vypadalo docela nadějně. Byla středa, čtyři dny před koncem tábora, a já jsem si zrovna pochvalovala, jak se nám tábor krásně chýlí ke konci. Světlušky zrovna běhaly a já jsem s Magdou napouštěla vodu do naší improvizované sprchy. Najednou holky přiběhly k nám a křičely „Natálka má křeče!!!“ Natálka mezitím šla na latrínu a nevypadala zrovna zdravě. Tak jsem utíkala za ní, chvíli s ní povídala, ale ji to bolelo čím dál víc. No nic, s břichem já na táboře nic nevymyslím. Zvlášť když ji to bolí v místech slepého střeva. Tak jsme vyrazily do nemocnice. Doktor byl docela arogantní a já jsem si připadala jako největší blbec. Naštěstí aspoň sestřička byla zlatá. Natálce naštěstí nic vážného nebylo, zůstala dva dny doma, aby si odpočinula a pak zase dojela na tábor.
  
• V pátek za mnou přišla další světluška, že ji napuchá palec. Musím říct, že tam měla opravdu pěknou bambuli. Vyčistila jsem jí to, ale do soboty se to vůbec nezlepšilo spíš naopak. Hlavou mi začaly běhat myšlenky o zánětu a otravě krve. Nedá se nic dělat, další výlet do nemocnice je neodkladný. A zase nic. Jenom to vyčistila, převázala a mohly jsme jet zpátky. Ale jistota je jistota.
  
• A byl tu poslední den. Všechno jsme uklidili, sbalili, kufry naložili do aut. Všichni odešli a já jsem čekala na někoho od vlčat, abych předala tábor a taky odjela. Hlavou se mi honilo: „To je skvělé, tábor u konce, děti pryč...idylka. Teď už jen dobře dojet domů...“ Měla jsem půjčeného našeho stařečka Favorita – auto, kterému za necelý rok měla končit technická a pak šup do šrotu. Předala jsem tábor Toňárovi od vlčat, nasedla, nastartovala... ale autu se moc nechtělo. Šnečím tempem popojelo asi deset metrů a začalo se kouřit z kapoty. Toňár jen zakřičel, ať vylezu, a utíkal pro konev s vodou. Zatím už z kapoty šlehaly plamínky. V očekávání výbuchu jsem rychle vytáhla kytaru, pak batoh se všemi dokumenty, moje věci a pak postupně věci všech ostatních. Toňár zatím oheň uhasil a ujistil mě, že auta bouchají jen v akčních filmech. Favorita jsme nechali na louce, věci světlušek naložili do vlčáckých aut a odjeli na kraj lesa, kde už čekal autobus. Nebudu ani popisovat ty stresy, jaké mě v těch chvílích přepadaly. Teď už se na to dívám s humorem