Bílá je sluneční záře, vřava a zpocený tváře

Hurá do Madridu! Teda ještě úplně ne. Předcházelo tomu brzké vstávání, balení, nekonečné čekání na autobus a pozdní příjezd na českou mši do Tarragony. Ale tím byly všechny útrapy u konce a my jsme brzy opět seděli v autobuse. A tentokrát to nebyl pouhý dvacetiminutový přesun, ale téměř osmihodinová cesta do vnitrozemí. Myslela jsem si, jak se vyspím. Ale všichni jsme byli plni zážitků, tak jsme si je museli sdělit. Potom nám pustili film. A přece nebudu spát u mého oblíbeného Saturnina! Ale přece jen mě spánek doběhl. Těšila jsem se na část filmu, kdy dojdou k chatě a hledají klíče ve studni. A já jsem to úplně zaspala... Když jsme po určité době zastavili na benzínce, všichni jsme se docela zhrozili. Rozpálená benzínka na rozpálené pláni. Široko daleko téměř žádný stín, vzduch se tím horkem pořádně vlnil. Žádný příjemný vánek od moře. Napadlo mě, že jestli tak bude v Madridu, živá se domů nevrátím. V další části cesty se projevily žurnalistické schopnosti našich dvou vedoucích. Vymysleli Rádio VKH a pořad Studené křeslo. V přední části autobusu, kde bylo volné sedadlo, totiž fungovala klimatizace o něco líp než vzadu. A tak jsme si vyslechli názory na setkání mládeže a Španělsko od různých odborníků. Promluvil psycholog, ornitolog, lingvistka, fyzioterapeutka, nebo taky muzikoložka (že neuhádnete jaká :-)) Na řadu přišly i modlitby a těsně před Madridem se k nám dozadu dostalo kvalitní dívčí čtení – časopis In!, ze kterého velmi poutavě předčítala medička Eva. Fotoromány v jejím podání opravdu stály za to. A najednou jsme zastavili před naší tělocvičnou v Madridu. To nám to uteklo...
Tělocvična byla stejně jako v Reus rozdělena na dívčí a chlapeckou část. Ale byla mnohem menší. Ti, kteří už tam byli, se pěkně roztáhli, nikdo to moc neorganizoval. Tak jsme musely jít tam, kde bylo místo a nebyly jsme pohromadě všechny holky z autobusu. To způsobilo, že s některými jsem se třeba dva dny vůbec neviděla. Mé první pocity z tělocvičny byly plné zoufalství. Bylo devět hodin, měla jsem hlad a netušila jsem, jestli se ke mně dostane ještě nějaké jídlo, záchodů bylo žalostně málo a tři ze čtyř byly ucpané, ve sprchách nedýchatelno a ještě k tomu kamarádky rozházené po celé tělocvičně. Dostali jsme batohy poutníka s kartičkami na metro, stravenkami, knížečkami s programem (mimochodem celé ve španělštině)...a po desáté jsme se konečně vydali na večeři. Stravování bylo zařízeno tak, že za stravenky jsme se mohli najíst v restauraci označené logem SDM. Jen šlo o to nějakou najít, počkat si ve frontě a domluvit se s obsluhou, která často neuměla jinak než španělsky. Tak jsme se něco před půlnocí dočkali krásných hamburgrů s hranolkami a Colou. Docela pozdní čas na večeři...
V úterý byl budíček v sedm. Říkám si, co tak brzy, když stačí vyjít po půl deváté. Jenže... „vedoucí skupinek si půjdou pro snídani pro všechny ze své skupinky“ a já, protože jsem byla vedoucí, musela jsem se zhostit svého úkolu. Převléct, sbalit se na celý den, nasadit čočky, postavit se do naprosto chaotické fronty, čekat než začnou vydávat snídani, vystát si frontu, najít všechny členy své skupinky, abych jim předala snídani...a odejít z tělocvičny, abych stihla program. Návštěva koupelny se do toho nevlezla. Jestli jste mě nikdy neviděli protivnou a mrzutou, v tu chvíli jste měli jedinečnou šanci. Začátek českého programu byl zvláštní. Nejvíc mě dostali dva podivní lidé s obřími „batohy“ na zádech, kteří něco mleli do mikrofonu. Reprobedny byly jen vpředu, takže moc nevím, co konkrétně říkali. Každopádně působili docela trapně a většina mladých se je snažila vypískat. Pak už katecheze, diskuzní skupinky (takové dost rozjezdové, zatím jsme moc nediskutovali) a potom hledání někoho, s kým bych šla na program. Ale nikde nikdo. Netušila jsem, jestli ostatní skupinky už skončily nebo ještě někde diskutují. Najednou jsem uviděla sombréro, aneb medika Káju z našeho autobusu se svou nepřehlédnutelnou pokrývkou hlavy. Zjistila jsem, že ještě má diskuzní skupinku se zdravotníky, ale rozhodla jsem se na ně počkat a mezitím prozkoumat systém stravování a mapku s restauracemi. A tak jsem se po chvíli připojila ke zdravotníkům a jeli jsme přímo do centra města na oběd. To však nebyl dobrý nápad. Všude samé fronty, z několika restaurací nás poslali pryč, nakonec jsme zakotvili u Wok to walk, kde jsme si vystáli více jak hodinovou řadu na nudle. Chtěli jsme na přednášku Michaela Westa, ale nestihli jsme ji. Postěžovala jsem si, že s takovou nic nestihnem. Trochu mě uklidnila odpověď kněze, který tam stál s námi „Prosím tě, co bys chtěla? Mělas modlitbu, katechezi, skupinky, teď se najíš, stihneš koncert, večer mši, to máš minimálně pět aktivit za den! V Kolíně nad Rýnem to nebylo jiné!“ Tak jo, beru to. Žádné stresy...Když jsme ve čtyři doobědvali, oddělili jsme se s Kájou a Evkou od ostatních a jeli hledat koncert Brazilců, který byl avizován na čtyřech zastávkách metra. Ještě trefit tu správnou. Na druhý pokus se nám to povedlo a dokonce se ještě zvučili. A koncert byl výborný. Skvělé latinskoamerické rytmy. Kdyby nebylo takové vedro, hned bych si zaskákala...
Po koncertě jsme ještě stihli projít část města. Navštívili jsme katedrálu a viděli palác Real. Zahrady pod ním byly zavřeny, ale stejně bychom to nestihli. Na devět jsme chtěli na mši v českém centru. Ta končila o půl jedenácté a pořád bylo šílené vedro. Teď ještě najít nějaké jídlo. Blízká telepizza byla beznadějně plná, vydali jsme se tedy dolů po ulici. Narazili jsme na úplně prázdnou restauraci. Číšník se s námi vůbec nebavil, usadil nás a mlel španělsky. Naštěstí tam bylo víc Čechů, kteří nám vysvětlili, co máme na výběr. Objednali jsme si vepřové s bramborami. Asi po čtvrthodině přišel čísník s tím, že vepřové už není. Tak jsme si dali omeletu. Španělé mají zvláštní stravovací zvyky. Omeleta byla šíleně velká, řekla bych minimálně tři vajíčka a k tomu nic. Žádné pečivo... Ačkoli byla ochucená výborně, o půlnoci jsem to prostě nezvládla sníst celé...
Byli jsme celkem nervózní z toho, že nestihneme být v tělocvičně do půlnoci. Naštěstí půlnoc byla jen takový strašák, ale ve skutečnosti zavírali mnohem později. Přede mnou krásná vidina pěti hodin spánku. Tak tedy dobrou noc...

Alegría

Jedna z věcí, které jsem si na SDM uvědomila je, že není nad české mše. Nebo aspoň anglické. Prostě když rozumím tomu, co se zrovna děje, když vím, o čem jsou čtení. Ono se to nedá nějak moc prožít, když jenom tak podle toho, co dělá kněz, vstávám, sedám, odpovídám po paměti česky na věty, kterým vlastně vůbec nerozumím.

A druhá věc je vhodnost hudby. Za tu řádku let, co mám tak nějak na starost výběr písní na mše, jsem celkem vycepovaná, abych vybírala písně adekvátní k liturgii. No a Španělé to vnímají asi úplně jinak, což mi dost vadilo. Ale o tom ještě bude samostatný článek...

Píseň, kterou dávám jako tip, zrovna byla zasazena docela vhodně - na závěr mše, kdy se hodí něco svižného. Akorát během předprogramu byla zařazena na mších tři dny po sobě. Ještě hrála v průběhu dní běžně na ulicích. A byla mnohem vlezlejší než oficiální hymna setkání, takže ke konci předprogramu už mi trochu lezla na nervy. Teď už na ni vzpomínám celkem v dobrém :-)

Maňana

A jsme ve Španělsku. Kolem poledne jsme dojeli do městečka Reus, kde jsme měli být ubytovaní. A že nás ještě nepustí do tělocvičny, prý ještě není úplně připravená. Však máme čas. Na to se ve Španělsku používá takové kouzelné slovíčko - Mañana (vyslovuj maňana). Sice to znamená zítra nebo ráno, ale používá se mnohem častěji. Něco není? A bude to? - Maňana. Tak jsme se tam časem opravdu dostali. Jak jsme se ubytovali, opět jsme nasedli do autobusu a jeli do diecézního města Tarragony, kde byla druhá část české výpravy. Tam nám ukázali české centrum a potom hurá k moři. A stálo to za to. Zatím jsem byla jen u moře v Chorvatsku. Tam jsem většinu času trávila sledováním podmořského života. Za to tady byla pláž písečná, bez jakýchkoli skal, a moře mnohem divočejší než v Chorvatsku. Tady nemělo cenu pokoušet se o plavání. Prostě si počkat na vlnu, skočit, svézt se na ní...a tak pořád dokola, celé odpoledne. Večer jsme ještě stihli mši a zahájení v českém centru.

Ve čtvrtek jsme opět jeli do Tarragony. Celý den jsme mohli zdarma navštívit různá muzea nebo historické objekty. Prošli jsme kolem několika pomníků, na hlavní ulici (něco jako Václavák) jsme si prohlédli plno stánků, avšak marně jsme hledali stánek se slaměnými klobouky :-(. Navštívili jsme pár budov z období starověkého Říma, katedrálu, Carefour, okolí amfiteátru a zakončili jsme to na pláži naší milované. Večer jsme měli dostat první jídlo. Ale maňana, dostaneme až snídani. Tak snad už to bude pravda...

V pátek jsme nikam nejeli, celý den patřil prohlídce městečka Reus. Trochu jsem záviděla těm, kteří byli v Tarragoně. Mohli strávit další den u moře. A my ne. A navíc jsme ztratili plno času dojížděním. Zatímco my jsme v předchozích dnech po ukončení programu půl hodiny šli na autobus, půl hodiny čekali, až se do nějakého vejdeme a další téměř půl hodiny jeli do Reus, ti v Tarragoně mohli zakusit atmosféru večerních uliček města. Já mám večerní a noční procházky moc ráda... Ale zpět k pátku. Až dosud jsme poznali jen okraj města. V centru jsme zjistili, že Reus je opravdu krásné městečko a že vlastně můžeme být rádi, že jsme tu. Je to totiž rodné město architekta Gaudího (navrhl chrám Sagrada Família v Barceloně). A právě jeho muzeum, které jsme navštívili, mě docela uchvátilo. Večer jsme se setkali s prvními protesty proti světovým dnům mládeže. Když jsme šli na mši, před kostelem stála skupinka lidí s maskami čertů a satanistickými přívěšky a kolem nich bylo mnoho policistů. No, moc dobrý pocit jsem neměla. Mše byla mezinárodní (pro Čechy, Belgičany a Ekvádorce) a byla taková...no...prostě strašná...na to, že se střídaly jednotlivé jazyky, čeština byla dost opomíjená. A když už zaznělo čtení v češtině, všichni jsme si klepali na čelo, kde vyhrabali cosi jako staročeštinu. No prostě jsme tomu ani sami nerozuměli...A k hudbě se ještě vyjádřím v písničkovém tipu... Po mši bylo představení jednotlivých národů. Ekvádorci měli své vystoupení dobře připravené. Ale Češi a Belgičani - docela trapas. Spíš vaření z vody. Aspoň si cizinci s nadšením zatančili polku...

Jo a v pátek jsme měli vytoužený příděl jídla. Snídaně byla příjemná – jedna houska s marmeládou, jedna s Nutellou, k tomu džus a voda. Ale ta další jídla...nikdy jsem si nemyslela, že bych byla nějak vybíravá. Ale sladká bageta se syrovým masem, rajčatový protlak „gaspáčo“, divná pomazánka s trefným názvem hummus nebo tuňákový salát se zeleninou...no mají ti Španělé zvláštní chutě...a nejhorší, že v dalších dnech jsme nedostali nic moc jiného :-/

V sobotu jsme se vydali na vytoužený výlet do Barcelony. Až dosud jsme v Reus a Tarragoně potkávali samé Čechy, až nás to trochu štvalo. Ale tady nám tak trochu začínalo docházet, že jedeme na světové setkání. Na ranní mši bylo asi 50 000 lidí z různých národů. To už je tak velikost skautského jamboree. A poprvé jsme se setkali s dlouhou frontou. Mým snem bylo už pěkných pár let podívat se do chrámu Sagrada Família. A teď se mi to vyplnilo. Fronta vedla kolem celého kostela, ale ta hodina čekání opravdu stála za to. Je to opravdu veledílo. Na obrázcích (které mě už tak uchvátily) to nevypadá zdaleka tak velkolepě jak ve skutečnosti. Fronta nás trochu unavila, a tak jsme se vydali do parku. Nějak jsme nenašli Gaudího park, a tak jsme jeli metrem až na konec města do nějakého jiného. Tam jsme si dali po několika dnech první teplé jídlo – pizzu. Na to, že to byla obyčejná Margherita, byla úžasná – takovou hromadu sýra v Česku nedostanete! Jak jsme doodpočívali, nasedli jsme opět na metro, kterým jsme jeli asi 40 minut (a mysleli si, jak dlouhou dobu jsme tam strávili!) a jeli jsme na koncert pro účastníky SDM. Hrály kapely Gen Rosso a nějaký revival U2. Přišlo mi to trochu slabé, hlavně Gen Rosso. Raději bych si ještě pořádně prošla Barcelonu. Bohužel nebyl poblíž nikdo, kdo by šel se mnou...

V neděli nás čekala opět Tarragona. Pojali jsme to hodně odpočinkově. Na katechezi v kongresovém sále s pohodlnými křesly všichni do jednoho usnuli O:-), z následujícího koncertu jsem kvůli frontě na záchod stihla 2 poslední písně. A po návštěvě muzea Bible (jejíž organizace byla naprosto chaotická - maňana) jsme zakotvili v parku a až do večera se z něj nehnuli. Večer proběhla závěrečná mše v aréně, kde běžně probíhají býčí zápasy. Z ní jsme ale museli odejít dřív, aby řidiči dodrželi dobu nutnou k odpočinku před dlouhou cestou do Madridu. A tak jsme měli alespoň čas se družit s VKH Brno. No a bylo to náročné. Zkuste se družit Moraváci s Moraváky. Těch lahviček s čirou tekutinou tam kolovalo docela dost. A i když jsem si trochu stěžovala, že moc nespíme, nebyla bych to já , kdybych neodcházela s posledními kolem třetí hodiny...ale když je ta poslední noc v Reus...

z filmu Lotrando a Zubejda: Nám se stalo něco překrásného

Mezi články ze SDM v Madridu budu zařazovat vždy odpovídající písničky. Většinou takové, které mě tam potkaly či napadaly.

Po cestě jsme se dívali na mou oblíbenou pohádku Lotrando a Zubejda. Tak celkově je to moc pěkná pohádka, klade důraz na tradiční hodnoty, prostě do společnosti věřících jako stvořená.

Je plná milých písniček. Přemýšlela jsem, kterou vybrat. Ale romantika zvítězila. Ne že by písnička nějak vystihovala mou situaci. Nic tak překrásného se mi nestalo. Nezamilovala jsem se do žádného nešťastného kluka...oni tam všichni vypadali celkem šťastně...každopádně divných věcí se za ty dva týdny stalo celkem dost :-). Kilo jsem taky nepřibrala, díky té "skvělé" stravě v Tarragoně jsem dokonce dvě kila zhubla...

Směr JIH

Naskytla se mi jedinečná příležitost. Už když jsem zjistila, že světové setkání mládeže se svatým otcem v roce 2011 bude v Madridu, bylo mi jasné, že tam musím. A tak jsem dělala vše pro to, abych 8.8. mohla nasednout do autobusu ADO-03 se skvělými lidmi z VKH Olomouc a ubírat se do teplých krajin.

Ještě než se opravdu pustím do psaní, chtěla bych upozornit, že se nebudu snažit, aby mé zápisky byly čtenářsky přijatelné. Chci si z těchto dvou týdnů uchovat v paměti co nejvíc a když už to nebude v mé vlastní paměti, tak aspoň zde na blogu. Beru to jako takovou mou kroniku. Takže nikoho nebudu přemlouvat, aby to všechno četl. Ale když to někdo přečte, budu jen ráda :-) A když zanechá vzkaz se svým zážitkem nebo nějakým doplněním toho, co jsem napsala, budu ráda ještě víc ;-)

Kde začít? Na vyškovské benzínce, kde mě vyzvedávala Evča, teda vlastně její tatínek, který ještě vezl Janču a Renču. No a jak tam tak čekám, volá mi Monča, moje spolusedící v busu do Madridu a taky budoucí spolubydlící. „Ahoj, přijdeš zpívat?“ To mě trochu rozhodilo. Vůbec jsem netušila, o co jde. „Zpíváme se schOLou na mši před odjezdem“ Ajaj, to se ke mně nedoneslo. Naštěstí jsem stihla ještě kousek zkoušky, a tak jsem se ke schOLe s radostí připojila. Jedna z vět ze mše, která nás provázela po celé setkání, byla: „A když s něčím nebudete spokojeni, berte to jako vklad do pouti“ (a že těch vkladů časem bylo). Po mši už byly před katedrálou přistavené autobusy. Než jsme se tam dostali my ze schOLy, už byla téměř všechna místa obsazena. S Mončou jsme ulovily poslední prázdnou dvousedačku skoro na konci autobusu. Když jsem se rozhlédla, kolem byli samí neznámí lidé. Trochu jsem se lekla, chtěla jsem za známými dopředu. Ale se všemi okolo jsme se velmi rychle seznámili a vytvořili velmi veselou partičku. Po úvodních informacích našich autobusových vedoucích Pepy a Honzy a po zhlédnutí pohádky Lotrando a Zubejda jsme usnuli (nebo se o to na nepohodlných sedačkách aspoň snažili).

Aby si pánové řidiči odpočinuli, měli jsme asi 10hodinovou přestávku ve francouzském městečku Annecy. Tamní obyvatelé nás velmi vřele přijali. To by nebyli Češi, aby dosyta nevyužili občerstvení, které nám bylo nabídnuto. Město leží na břehu stejnojmenného jezera. Tam se plno lidí vykoupalo. Všude okolo byli jen samí Češi. Bylo to dost zvláštní. Češtinu jsme slyšeli snad víc než francouzštinu. Tady jsme také začali zjišťovat, že se budeme muset domlouvat všelijak, jen ne angličtinou. Francouzi (a Španělé také) používají téměř všichni pouze rodný jazyk a anglicky umí dost mizerně. Po osvěžení ve vodě jsme se mírnou oklikou vydali na prohlídku města. Už jsme ani nedoufali, že je zde nějaké historické jádro. Když jsme zjistili, že jsme obešli několik moderních čtvrtí, vrátili jsme se k jezeru, a tam konečně našli starší stavby. Celým jádrem města protékají říčky a potoky. Často se do vedlejší ulice musí přejít po mostku. Řekla bych, takové francouzské Benátky (ačkoli jsem v těch italských nikdy nebyla:-) Prošli jsme několik kostelů, nádvoří nějakého hradu, koupili jsme si tři palačinky, které jsme se potom pokoušeli dělit na sedminy, což bylo dost veselé a v parku jsme si zahráli UNO. Byli jsme docela hlasití a trochu jsme vzbudili pozdvižení. To je tak, když hra má milion pravidel a každý hraje podle jiných. Večer byla mše pro všechny české účastníky a po krátké procházce po břehu jezera jsme opět nasedli na autobus, abychom dojeli do Španělska.

Karel Plíhal: Kluziště

Pokračuji v táborových příspěvcích. Jak už jsem psala, jednou z oblíbených písní se stalo Kluziště od Karla Plíhala. Když jsem jednou při budíčku hrála tuto píseň, celý den se v táboře ozývalo "...tři bílé vrány, pěkně za sebou..."

Já jsem na Plíhalovi vyrostla a zrovna tuto písničku mi taťka hrával už od malička a já jsem ji milovala. Tak jsem ráda, že jsem ji zas já mohla předat dál.

Hlášky z tábora

Baví mě poslouchat malé děti. Občas se chtějí nějak vyjádřit, ale nepovede se jim to přesně a je z toho potom kopec srandy. Nebo třeba úplně nechápou svět dospěláků, ale snaží se do něj proniknout nebo se jakoby přizpůsobit. A ono to působí celkem komicky. A někdy jsou to prostě jen povedené přeřeky. V oddíle máme pár expertů na povedené hlášky. Letos jsem si všechny zaznamenávala. A protože by bylo škoda, aby zůstaly v zapomnění v mém deníku, podělím se o ně tady na blogu:

• NatyS: Ona nemá na kroji ten VEGAS (krojová nášivka WAGGGS)
• Denča: Křupni si! (= čupni si!)
• Karkulka: Jindro, ty vypadáš, jak kdybys šla na polární pól!
• Anténa: A co je to ta "latry zář"? ("hasne již vatry zář" ve skautské Večerce)
• NatyS: Už byla ta Fana? (program s názvem Fauna)
• Ještěrka: Peťo, proč mu říkáš Braho? (Morty se jmenuje Drahoš, Peťa mu říká "Draho")
• autor nezaznamenán: Luci, ty máš manžela? -já: Ne. -světluška: A máš aspoň děti?
• Anténa: může se mi něco stát, když mě kousne pčelák?
• Anténa: Já bych chtěla řezat sekyrou!
• NatyS: Luci, když mě maminka porodí,... -Já: ale tebe už porodila!
• Kuře: Já až budu stará slepice,...
• Anténa (když Magda rozlila čaj): Magdi, ty ses teda ztrapnila!
• Andrejka: Já jsem si zpívala "Na Ochoř je cesta"
• Ančovička: Ty mráčky na nás čůrají
• Peťa (na holky, které seděly v dešti bez pláštěnky): Vy jste tam jak dva hříbky, to čekáte, až vyrostete?
• Anténa: Magdo, Magdo, mě bolí to, no, podrážka na noze!
• Anténa (když Morty otáčel Petě - své holce - kohoutek na sprše, protože na něj nedosáhla): Peťo, ty seš ale chudáček, on se na tebe kouká!
• NatyS: Zahraj tu písničku X Parta (Parta z ranče Y)

Kašpárek v rohlíku: Dvě malý víly

Na táboře si naše světlušky si oblíbily zpívání. Když jsme jednou při dešti seděly kolem "petrolejkového ohníčku" a zpívaly, slyšela jsem skoro všechny, nahlas, nadšeně, a měla jsem z toho velkou radost :-) Loni jsem vytvořila nový zpěvník a na táboře byla konečně možnost projít všechny písničky. Mám velkou radost, že nově zařazené písně měly úspěch. Největším hitem se stala Dračí od Žambochů a v těsném závěsu bylo Plíhalovo Kluziště, několik písní od Svěráka a Uhlíře nebo třeba Dvě malý víly od Kašpárka v rohlíku.

Dračí jsem bohužel nenašla na YouTube, a tak do dnešním písničkovém tipu dávám roztomilý dětský malovaný klip písně Dvě malý víly

Střípky z tábora

A jsem doma. Přežila jsem bez jakékoliv újmy. Děti taky. I louka je prázdná. Jsem šťastný člověk.

Uvědomila jsem si spoustu věcí. Třeba že mi na mém oddílu záleží víc než jsem si dřív myslela. Taky to, že mám naprosto jedinečné spoluvedoucí, že jsme "skvělý tým", sehraná parta, že se na ně můžu spolehnout, že jim oddíl taky není ukradený. Díky tomu dokážeme vést tábor ve třech. I když spíše ve čtyřech. Morty - pomoc od skautů - byl k nezaplacení. A taky plno dalších lidí, kteří nám více či méně pomohli.

Počasí bylo letos nejhorší za všechny ty roky, kdy jezdím na tábory. Celkově nepršelo snad dva dny. Jinak vždy nějaká ta kapka spadla. Obloha věčně zamračená, už jsem ani nevěděla, jaké je to mít nad sebou modro. Každou chvíli nám počasí přetrhalo plány. Když už jsme myslely, že to ještě vydrží, chvíli před plánovanou aktivitou začalo kapat a my jsme musely rychle měnit program. Naštěstí jsme měly zásobu dešťového programu a vždy když to jen trochu šlo, jsme s dětmi šly ven. Hvězdné oblohy, kterou mám tak ráda, jsem se dočkala až při jedné z posledních nocí.

Počasí sice zradilo, ale světlušky velmi mile překvapily. Tak hodné a samostatné děti jsem na táboře snad ještě nezažila. Málokdy jsme musely stát nad službou a přemlouvat ji k tomu, aby si pospíšila s mytím nádobí. Některé světlušky se kolikrát samy nabídly, že pomůžou. Na konci tábora nám vytkly, že jsme jim v kuchyni při službách dávaly málo prostoru :-). Moc mě potěšilo i to, jak si uvědomovaly, že pro ně někdo chystá program a jídlo. Díky každodennímu večernímu hodnocení se nám otevřely a neměly problém říct, co se jim líbí a co ne. Často chválily jídlo. A když jsme u závěrečného ohně děkovaly dětem, že to s námi přežily a Paštika na to řekla "no spíš že jste to vy přežily s náma", byly jsme všechny vedoucí dojaté. Toto bych od devítiletého dítěte nečekala.

Letos jsme byly poslední turnus, a tak jsme musely tábor zbourat. Od každé světlušky přijel na bourání alespoň jeden z rodičů, v mnohých případech oba a někdy i sourozenci. Rodiče byli naprosto skvělí. Zapojili se s nadšením a tábor byl zbouraný dřív než kdy jindy. Některé maminky se přiznaly, že poprvé v životě vytahují hřebíky. Ale jak jim to šlo :-) Celkově jsem ráda za to, jaké vztahy máme s rodiči. Několik z nich nám nabídlo pomoc od zajištění auta po napečení buchet.

Na bourání se stal takový malý zázrak. Celý tábor se nikomu nic nestalo. Vždy, když jsme přecházely po rozviklaném mostku přes potok, trnuly jsme, ale děti vždy byly opatrné. Až poslední den při bourání to jedné světlušce uklouzlo a spadla. Neviděla jsem to, ale podle očitých svědků padala po hlavě a ve vzduchu se přetočila. A voda pod mostem není zrovna hluboká. No a věřili byste, že se jí nic nestalo? Ani žádné odřeniny, naraženiny. No já tomu pořád nemůžu uvěřit.

Jsem ráda, že nejsme pro holky nějaké zlé vedoucí, kterých by se musely bát. Několik z nich mě jmenovalo "náhradní maminkou". Je krásné od dítěte slyšet, že jsem jeho nejoblíbenější vedoucí. Myslím, že se v tom projevuje snaha přistupovat k dětem jako k rovnocenným partnerům. Všechno je třeba brát s nadhledem, jsou to jenom malé děti, které ne vždy všechno pochopí a vysvětlit jim jednu věc desetkrát je mnohem lepší než je seřvat. I když je to velká lekce trpělivosti.

Asi by toho šlo napsat mnohem víc, ale kolik lidí by bylo ochotných číst to? Ještě se budu věnovat táboru v dalších příspěvcích.