Hurá do Madridu! Teda ještě úplně ne. Předcházelo tomu brzké vstávání, balení, nekonečné čekání na autobus a pozdní příjezd na českou mši do Tarragony. Ale tím byly všechny útrapy u konce a my jsme brzy opět seděli v autobuse. A tentokrát to nebyl pouhý dvacetiminutový přesun, ale téměř osmihodinová cesta do vnitrozemí. Myslela jsem si, jak se vyspím. Ale všichni jsme byli plni zážitků, tak jsme si je museli sdělit. Potom nám pustili film. A přece nebudu spát u mého oblíbeného Saturnina! Ale přece jen mě spánek doběhl. Těšila jsem se na část filmu, kdy dojdou k chatě a hledají klíče ve studni. A já jsem to úplně zaspala... Když jsme po určité době zastavili na benzínce, všichni jsme se docela zhrozili. Rozpálená benzínka na rozpálené pláni. Široko daleko téměř žádný stín, vzduch se tím horkem pořádně vlnil. Žádný příjemný vánek od moře. Napadlo mě, že jestli tak bude v Madridu, živá se domů nevrátím. V další části cesty se projevily žurnalistické schopnosti našich dvou vedoucích. Vymysleli Rádio VKH a pořad Studené křeslo. V přední části autobusu, kde bylo volné sedadlo, totiž fungovala klimatizace o něco líp než vzadu. A tak jsme si vyslechli názory na setkání mládeže a Španělsko od různých odborníků. Promluvil psycholog, ornitolog, lingvistka, fyzioterapeutka, nebo taky muzikoložka (že neuhádnete jaká :-)) Na řadu přišly i modlitby a těsně před Madridem se k nám dozadu dostalo kvalitní dívčí čtení – časopis In!, ze kterého velmi poutavě předčítala medička Eva. Fotoromány v jejím podání opravdu stály za to. A najednou jsme zastavili před naší tělocvičnou v Madridu. To nám to uteklo...
Tělocvična byla stejně jako v Reus rozdělena na dívčí a chlapeckou část. Ale byla mnohem menší. Ti, kteří už tam byli, se pěkně roztáhli, nikdo to moc neorganizoval. Tak jsme musely jít tam, kde bylo místo a nebyly jsme pohromadě všechny holky z autobusu. To způsobilo, že s některými jsem se třeba dva dny vůbec neviděla. Mé první pocity z tělocvičny byly plné zoufalství. Bylo devět hodin, měla jsem hlad a netušila jsem, jestli se ke mně dostane ještě nějaké jídlo, záchodů bylo žalostně málo a tři ze čtyř byly ucpané, ve sprchách nedýchatelno a ještě k tomu kamarádky rozházené po celé tělocvičně. Dostali jsme batohy poutníka s kartičkami na metro, stravenkami, knížečkami s programem (mimochodem celé ve španělštině)...a po desáté jsme se konečně vydali na večeři. Stravování bylo zařízeno tak, že za stravenky jsme se mohli najíst v restauraci označené logem SDM. Jen šlo o to nějakou najít, počkat si ve frontě a domluvit se s obsluhou, která často neuměla jinak než španělsky. Tak jsme se něco před půlnocí dočkali krásných hamburgrů s hranolkami a Colou. Docela pozdní čas na večeři...
V úterý byl budíček v sedm. Říkám si, co tak brzy, když stačí vyjít po půl deváté. Jenže... „vedoucí skupinek si půjdou pro snídani pro všechny ze své skupinky“ a já, protože jsem byla vedoucí, musela jsem se zhostit svého úkolu. Převléct, sbalit se na celý den, nasadit čočky, postavit se do naprosto chaotické fronty, čekat než začnou vydávat snídani, vystát si frontu, najít všechny členy své skupinky, abych jim předala snídani...a odejít z tělocvičny, abych stihla program. Návštěva koupelny se do toho nevlezla. Jestli jste mě nikdy neviděli protivnou a mrzutou, v tu chvíli jste měli jedinečnou šanci. Začátek českého programu byl zvláštní. Nejvíc mě dostali dva podivní lidé s obřími „batohy“ na zádech, kteří něco mleli do mikrofonu. Reprobedny byly jen vpředu, takže moc nevím, co konkrétně říkali. Každopádně působili docela trapně a většina mladých se je snažila vypískat. Pak už katecheze, diskuzní skupinky (takové dost rozjezdové, zatím jsme moc nediskutovali) a potom hledání někoho, s kým bych šla na program. Ale nikde nikdo. Netušila jsem, jestli ostatní skupinky už skončily nebo ještě někde diskutují. Najednou jsem uviděla sombréro, aneb medika Káju z našeho autobusu se svou nepřehlédnutelnou pokrývkou hlavy. Zjistila jsem, že ještě má diskuzní skupinku se zdravotníky, ale rozhodla jsem se na ně počkat a mezitím prozkoumat systém stravování a mapku s restauracemi. A tak jsem se po chvíli připojila ke zdravotníkům a jeli jsme přímo do centra města na oběd. To však nebyl dobrý nápad. Všude samé fronty, z několika restaurací nás poslali pryč, nakonec jsme zakotvili u Wok to walk, kde jsme si vystáli více jak hodinovou řadu na nudle. Chtěli jsme na přednášku Michaela Westa, ale nestihli jsme ji. Postěžovala jsem si, že s takovou nic nestihnem. Trochu mě uklidnila odpověď kněze, který tam stál s námi „Prosím tě, co bys chtěla? Mělas modlitbu, katechezi, skupinky, teď se najíš, stihneš koncert, večer mši, to máš minimálně pět aktivit za den! V Kolíně nad Rýnem to nebylo jiné!“ Tak jo, beru to. Žádné stresy...Když jsme ve čtyři doobědvali, oddělili jsme se s Kájou a Evkou od ostatních a jeli hledat koncert Brazilců, který byl avizován na čtyřech zastávkách metra. Ještě trefit tu správnou. Na druhý pokus se nám to povedlo a dokonce se ještě zvučili. A koncert byl výborný. Skvělé latinskoamerické rytmy. Kdyby nebylo takové vedro, hned bych si zaskákala...
Po koncertě jsme ještě stihli projít část města. Navštívili jsme katedrálu a viděli palác Real. Zahrady pod ním byly zavřeny, ale stejně bychom to nestihli. Na devět jsme chtěli na mši v českém centru. Ta končila o půl jedenácté a pořád bylo šílené vedro. Teď ještě najít nějaké jídlo. Blízká telepizza byla beznadějně plná, vydali jsme se tedy dolů po ulici. Narazili jsme na úplně prázdnou restauraci. Číšník se s námi vůbec nebavil, usadil nás a mlel španělsky. Naštěstí tam bylo víc Čechů, kteří nám vysvětlili, co máme na výběr. Objednali jsme si vepřové s bramborami. Asi po čtvrthodině přišel čísník s tím, že vepřové už není. Tak jsme si dali omeletu. Španělé mají zvláštní stravovací zvyky. Omeleta byla šíleně velká, řekla bych minimálně tři vajíčka a k tomu nic. Žádné pečivo... Ačkoli byla ochucená výborně, o půlnoci jsem to prostě nezvládla sníst celé...
Byli jsme celkem nervózní z toho, že nestihneme být v tělocvičně do půlnoci. Naštěstí půlnoc byla jen takový strašák, ale ve skutečnosti zavírali mnohem později. Přede mnou krásná vidina pěti hodin spánku. Tak tedy dobrou noc...
Žádné komentáře:
Okomentovat