Uvědomila jsem si spoustu věcí. Třeba že mi na mém oddílu záleží víc než jsem si dřív myslela. Taky to, že mám naprosto jedinečné spoluvedoucí, že jsme "skvělý tým", sehraná parta, že se na ně můžu spolehnout, že jim oddíl taky není ukradený. Díky tomu dokážeme vést tábor ve třech. I když spíše ve čtyřech. Morty - pomoc od skautů - byl k nezaplacení. A taky plno dalších lidí, kteří nám více či méně pomohli.
Počasí bylo letos nejhorší za všechny ty roky, kdy jezdím na tábory. Celkově nepršelo snad dva dny. Jinak vždy nějaká ta kapka spadla. Obloha věčně zamračená, už jsem ani nevěděla, jaké je to mít nad sebou modro. Každou chvíli nám počasí přetrhalo plány. Když už jsme myslely, že to ještě vydrží, chvíli před plánovanou aktivitou začalo kapat a my jsme musely rychle měnit program. Naštěstí jsme měly zásobu dešťového programu a vždy když to jen trochu šlo, jsme s dětmi šly ven. Hvězdné oblohy, kterou mám tak ráda, jsem se dočkala až při jedné z posledních nocí.
Počasí sice zradilo, ale světlušky velmi mile překvapily. Tak hodné a samostatné děti jsem na táboře snad ještě nezažila. Málokdy jsme musely stát nad službou a přemlouvat ji k tomu, aby si pospíšila s mytím nádobí. Některé světlušky se kolikrát samy nabídly, že pomůžou. Na konci tábora nám vytkly, že jsme jim v kuchyni při službách dávaly málo prostoru :-). Moc mě potěšilo i to, jak si uvědomovaly, že pro ně někdo chystá program a jídlo. Díky každodennímu večernímu hodnocení se nám otevřely a neměly problém říct, co se jim líbí a co ne. Často chválily jídlo. A když jsme u závěrečného ohně děkovaly dětem, že to s námi přežily a Paštika na to řekla "no spíš že jste to vy přežily s náma", byly jsme všechny vedoucí dojaté. Toto bych od devítiletého dítěte nečekala.
Letos jsme byly poslední turnus, a tak jsme musely tábor zbourat. Od každé světlušky přijel na bourání alespoň jeden z rodičů, v mnohých případech oba a někdy i sourozenci. Rodiče byli naprosto skvělí. Zapojili se s nadšením a tábor byl zbouraný dřív než kdy jindy. Některé maminky se přiznaly, že poprvé v životě vytahují hřebíky. Ale jak jim to šlo :-) Celkově jsem ráda za to, jaké vztahy máme s rodiči. Několik z nich nám nabídlo pomoc od zajištění auta po napečení buchet.
Na bourání se stal takový malý zázrak. Celý tábor se nikomu nic nestalo. Vždy, když jsme přecházely po rozviklaném mostku přes potok, trnuly jsme, ale děti vždy byly opatrné. Až poslední den při bourání to jedné světlušce uklouzlo a spadla. Neviděla jsem to, ale podle očitých svědků padala po hlavě a ve vzduchu se přetočila. A voda pod mostem není zrovna hluboká. No a věřili byste, že se jí nic nestalo? Ani žádné odřeniny, naraženiny. No já tomu pořád nemůžu uvěřit.
Jsem ráda, že nejsme pro holky nějaké zlé vedoucí, kterých by se musely bát. Několik z nich mě jmenovalo "náhradní maminkou". Je krásné od dítěte slyšet, že jsem jeho nejoblíbenější vedoucí. Myslím, že se v tom projevuje snaha přistupovat k dětem jako k rovnocenným partnerům. Všechno je třeba brát s nadhledem, jsou to jenom malé děti, které ne vždy všechno pochopí a vysvětlit jim jednu věc desetkrát je mnohem lepší než je seřvat. I když je to velká lekce trpělivosti.
Asi by toho šlo napsat mnohem víc, ale kolik lidí by bylo ochotných číst to? Ještě se budu věnovat táboru v dalších příspěvcích.
Žádné komentáře:
Okomentovat