Naskytla se mi jedinečná příležitost. Už když jsem zjistila, že světové setkání mládeže se svatým otcem v roce 2011 bude v Madridu, bylo mi jasné, že tam musím. A tak jsem dělala vše pro to, abych 8.8. mohla nasednout do autobusu ADO-03 se skvělými lidmi z VKH Olomouc a ubírat se do teplých krajin.
Ještě než se opravdu pustím do psaní, chtěla bych upozornit, že se nebudu snažit, aby mé zápisky byly čtenářsky přijatelné. Chci si z těchto dvou týdnů uchovat v paměti co nejvíc a když už to nebude v mé vlastní paměti, tak aspoň zde na blogu. Beru to jako takovou mou kroniku. Takže nikoho nebudu přemlouvat, aby to všechno četl. Ale když to někdo přečte, budu jen ráda :-) A když zanechá vzkaz se svým zážitkem nebo nějakým doplněním toho, co jsem napsala, budu ráda ještě víc ;-)
Kde začít? Na vyškovské benzínce, kde mě vyzvedávala Evča, teda vlastně její tatínek, který ještě vezl Janču a Renču. No a jak tam tak čekám, volá mi Monča, moje spolusedící v busu do Madridu a taky budoucí spolubydlící. „Ahoj, přijdeš zpívat?“ To mě trochu rozhodilo. Vůbec jsem netušila, o co jde. „Zpíváme se schOLou na mši před odjezdem“ Ajaj, to se ke mně nedoneslo. Naštěstí jsem stihla ještě kousek zkoušky, a tak jsem se ke schOLe s radostí připojila. Jedna z vět ze mše, která nás provázela po celé setkání, byla: „A když s něčím nebudete spokojeni, berte to jako vklad do pouti“ (a že těch vkladů časem bylo). Po mši už byly před katedrálou přistavené autobusy. Než jsme se tam dostali my ze schOLy, už byla téměř všechna místa obsazena. S Mončou jsme ulovily poslední prázdnou dvousedačku skoro na konci autobusu. Když jsem se rozhlédla, kolem byli samí neznámí lidé. Trochu jsem se lekla, chtěla jsem za známými dopředu. Ale se všemi okolo jsme se velmi rychle seznámili a vytvořili velmi veselou partičku. Po úvodních informacích našich autobusových vedoucích Pepy a Honzy a po zhlédnutí pohádky Lotrando a Zubejda jsme usnuli (nebo se o to na nepohodlných sedačkách aspoň snažili).
Aby si pánové řidiči odpočinuli, měli jsme asi 10hodinovou přestávku ve francouzském městečku Annecy. Tamní obyvatelé nás velmi vřele přijali. To by nebyli Češi, aby dosyta nevyužili občerstvení, které nám bylo nabídnuto. Město leží na břehu stejnojmenného jezera. Tam se plno lidí vykoupalo. Všude okolo byli jen samí Češi. Bylo to dost zvláštní. Češtinu jsme slyšeli snad víc než francouzštinu. Tady jsme také začali zjišťovat, že se budeme muset domlouvat všelijak, jen ne angličtinou. Francouzi (a Španělé také) používají téměř všichni pouze rodný jazyk a anglicky umí dost mizerně. Po osvěžení ve vodě jsme se mírnou oklikou vydali na prohlídku města. Už jsme ani nedoufali, že je zde nějaké historické jádro. Když jsme zjistili, že jsme obešli několik moderních čtvrtí, vrátili jsme se k jezeru, a tam konečně našli starší stavby. Celým jádrem města protékají říčky a potoky. Často se do vedlejší ulice musí přejít po mostku. Řekla bych, takové francouzské Benátky (ačkoli jsem v těch italských nikdy nebyla:-) Prošli jsme několik kostelů, nádvoří nějakého hradu, koupili jsme si tři palačinky, které jsme se potom pokoušeli dělit na sedminy, což bylo dost veselé a v parku jsme si zahráli UNO. Byli jsme docela hlasití a trochu jsme vzbudili pozdvižení. To je tak, když hra má milion pravidel a každý hraje podle jiných. Večer byla mše pro všechny české účastníky a po krátké procházce po břehu jezera jsme opět nasedli na autobus, abychom dojeli do Španělska.
Žádné komentáře:
Okomentovat