Pavlačový dům. S tímto pojmem jsem se asi poprvé setkala ve Foglarovkách. Vyvolávalo to ve mně takové tajemné pocity. Ve Vyškově stával jeden „pavlačák“ kousek od mé základky. Chodila jsem kolem ze školy a dívala se na psa, který u něj hlídal. Když mi bylo deset, ten dům zbourali. Těžce jsem to nesla. Bylo hrozné dívat se na kouli, která narážela do stěn a všechno ničila. Žádné další pavlačové domy jsem neznala. To se však rapidně změnilo, když jsem před dvěma lety začala studovat v Olomouci.
Stojanova kolej, kde jsem bydlela, byla právě tím oním pavlačovým domem. Neměla žádné chodby. Jen na rozích v okolí schodů. Ale do pokojů v patře se dalo projít jedině po pavlači. V té době jsem pochopila pravý význam slovního spojení „pavlačová drbna“. Když totiž lidé přecházejí domem po chodbě, nikdo si jich nevšímá. Ale s pavlačí je to naprosto jinak. Okna pokojů míří právě na pavlač, a tak je velmi snadné sledovat, kdo jde okolo, kdo večer ještě svítí,... Když jsem viděla někoho, s kým jsem si chtěla popovídat, otevřela jsem okno a bylo to. Nebo jsem prozvonila kamarádku z protějšího pokoje, obě jsme vylezly z okna a povídaly jsme si takto „veřejně“. Občas trčelo z oken víc hlav. To potom byla pravá babská konference. To se to pak pěkně drbe, když všichni slyší tyto rozhovory.
Ne že bych já byla nějaká extra drbna, já jsem pouhá žurnalistka :-) a ti jsou od přírody zvědaví. Ráda jsem měla poodhrnutý závěs a mávala jsem na každého kolemjdoucího. Později jsem se dozvěděla, že někteří to špatně nesou, že mám moc přehled o tom, jak se na koleji pohybují, cítili se být sledováni. Tak jsem to omezila.
A když už jsem zmínila, že novináři jsou zvídaví, je celkem trefné mít katedru žurnalistiky v pavlačovém domě. Naše katedra měla své kouzlo. Zvenku vypadala moc hezky. Ale po vstupu na nádvoří se mnozí jistě zalekli. A tento pohled zdaleka nebyl všeříkající. Při výstupu do patra byly některé schody dost pohyblivé a vrchol všeho byla právě ona pavlač, neboli ochoz, jak jsme říkali. U kraje byla stará zrezlá cedulka „vstup jen na vlastní nebezpečí“. A do učeben nebyl jiný přístup. Tak jsme den co den chodili do školy na vlastní nebezpečí. Kluci se občas postavili doprostřed ochozu a začali skákat. Neměla jsem dobrý pocit, když mi duněla tato nejistá zem pod nohama.
Byl jsem tedy dokonalou pavlačovou drbnou, bydlící i studující v pavlačovém domě. Tomu je ale konec.
Rozhodnutí opustit první pavlačový dům jsem učinila dobrovolně. Na koleji jsem se cítila čím dál méně jako doma. Teď jsem v bytě s tenkými stěnami, protivným sousedem a vymrzlou koupelnou, ale zato s krytou „lodžií“ a se skvělými spolubydlícími. A je mi moc dobře.
S katedrou jsem se loučila nerada. Už několik let se mluvilo o stěhování. Ale už tomu nikdo nevěřil. Jednou to však přijít muselo. A tak v září nám katedru přestěhovali do budovy 100 metrů vzdálené, avšak bez ochozu. Už to není žádný adrenalin. Sice můžeme projít na pavlač vedle k politologům, ale ta je v tak dobrém stavu, že to prostě není ono...
...třeba se mi do života zase někdy zaplete nějaká pavlač...
Žádné komentáře:
Okomentovat