Občas mě napadají nějaké „teorie“. Tedy, ne že bych nějak soustavně filozofovala, ale všímám si dění kolem sebe a někdy mi vypadne nějaká „chytrá myšlenka“. A pak si zanedlouho přečtu nějakou odbornou studii známého teoretika a zjistím, že on s podobnou myšlenkou přišel už dávno. No nenaštvalo by vás to?
Když jsem sledovala statusy na Facebooku nebo na Signálech, přemýšlela jsem, proč ten člověk napsal zrovna toto. Co tím sledoval? Koho tím chtěl zaujmout? I já, když jsem napsala nějaký výkřik do tmy, měla jsem tušení, kdo by mi na to mohl odpovědět. A často se mi stávalo, že mi odpověděli či „olajkovali“ právě ti lidé, které jsem měla na mysli. Jen když jsem potřebovala zjistit něco do školy(čímž byl okruh čtenářů naprosto samozřejmý), nikdo nezareagoval. Když přijdu domů z nějaké akce a nějak ji okomentuji, většinou zareagují lidé, se kterými jsem tam byla. Kolem maturity a v prváku na výšce jsem se na FB hlavně chlubila...tedy...sdílela radost z úspěchů. To bylo pro celý širý svět, neměla jsem konkrétního čtenáře. Postupně mě psaní statusů na facebooku přestalo bavit a přesídlila jsem na blog. A tady se nějak snažím pořád psát tak, aby to někdo četl.
Mám pravidelné čtenáře. Občas mi okomentují článek, z čehož mám velkou radost. Někdy mi řeknou přímo naživo, že si něco přečetli. Díky tomu, že aspoň zčásti vím, kdo to tady čte, tak když píšu, představuji si některého z těch lidí.
Tak jsem si tak žila ve svém blogosvětě, se svými teoriemi, až jsem došla do třetího ročníku na žurnalistice a tím pádem jsem se setkala s předmětem Teorie mediální komunikace. Na seminář vždycky čteme nějaké odborné texty. A jedním z prvních byl článek o tvůrčím čtení, resp. „modelovém čtenáři“ od Václava Bělohradského. Byl to nejlepší text z těch, které jsme zatím četli. Možná proto, že jsem se s ním naprosto ztotožnila. Zjistila jsem, že moje uvažování při psaní článků asi není nijak výjimečné. Každý novinář či spisovatel potřebuje svého modelového čtenáře. „Autor musí předpokládat u čtenáře řadu kompetencí, bez nichž by výrazy, které používá, neměly obsah.“ Ale je docela sranda, když si přečte status nebo článek někdo, kdo zrovna potřebné kompetence nemá, pochopí si to po svém a podle toho taky zareaguje. To se potom bavím :-)
A kdo je modelovým čtenářem tohoto článku? Právě ty! Ty, který/která to čteš. A když mi napíšeš do komentářů, jak to vnímáš, jestli třeba taky píšeš s vidinou nějakého konkrétního čtenáře, tak budu ráda a třeba mi to taky přinese něco do dalšího psaní.
A na závěr ještě jeden citát ze zmiňovaného textu. Bělohradský je asi romantik, jak by řekla moje kamarádka Mája, přesvědčte se sami: „Teze o modelovém čtenáři platí obecně. Každý člověk je text, který hledá svého modelového čtenáře, každý doufá, že ho někdo přečte tak, jak se napsal, jak myslel činy a ideje, které zakódoval do svého života.“
Žádné komentáře:
Okomentovat