O panu předsedovi a Dnech důvěry

Původně jsem chtěla psát o sobě. Ale jistému člověku, který v tomto příběhu zastával mnohem důležitější funkci, než já, jednou bylo líto, že jsem o něm ještě nenapsala žádný článek. Tak tedy, Pepo, doufám, že si to aspoň přečteš.

Pepa je hradní pán. Taky žurnalista tělem i duší, i když už žurnalistiku nestuduje. Dále předseda olomouckého VKH. A nadšený organizátor, manažer, atd. Pořád toho má moc. Říká, jak to nestíhá a nezvládá. A přece když se objeví příležitost vzít si na bedra nějakou akci, neváhá. (a pokud ano, tak jen chvilku) Pod jeho vedením VKH jen vzkvétá. Když něco dělá, stojí to za to. Všechno má pevně pod kontrolou. O akci, kterou pořádá, ví úplně vše do detailu. Často ho potkávám s telefonem u ucha, nebo dokonce se dvěma telefony. Tak se letos (v době, kdy se mu zrovna blížily státnice) stal hlavním koordinátorem té naší olomoucké „megaakce“ - Dnů důvěry.

Má kolem sebe plno kvalitních lidí a ví, co po kom konkrétně chtít a jak ho namotivovat. To se pak stane, že mi v půlce září zazvoní telefon s Pepou na druhém konci a říká: „Ahoj Luci, podívej, brzo budou Dny důvěry, určitě o tom víš, že. Mohl bych tě poprosit o tiskovou zprávu? No a bude tam i česká televize, 300 lidí, celkem velká akce...no...a potřeboval bych někoho, kdo to bude moderovat. Víš, takový kariérní postup. Nejdřív TV Noe, potom Česká televize. Tak co, půjdeš do toho?“

V tu chvíli mi zrovna končila redakční praxe a napsat o jeden článek víc pro mě nic neznamenalo. Jen to, že budu mít o jeden úlovek víc do portfolia ke státnicím. A moderování? Bylo mi naprosto jedno, jestli to bude v ČT nebo BBC nebo vůbec nikde. Při moderování se cítím jako ryba v rybníčku (takže doma :-)). Takže jsem do toho šla bez nějakého přemlouvání.

Následovalo několik mailů, přípravných rad na Hradě, na Aletti, a čím víc se to blížilo, tím byl Pepa nervóznější, roztržitější a když mluvil, trochu mu cukal pravý koutek. Ale přišel den, kdy začínaly Dny důvěry. Celý pátek se připravovala katedrála, zdobila, chystaly kartičky a brožurky pro účastníky, vyskytlo se pár problémů, které narušily Pepův klid, ale vše se vyřešilo.

Večer byl chaotický. Už se mělo začít, ale před registrací ještě stálo mnoho lidí. Pepa lítal, nevěděl kam dřív. Nechtěl, aby bylo zpoždění, ale na druhou stranu bylo plno lidí, kteří ještě nebyli zaregistrovaní. S kolegyní moderátorkou, spolubydlící a takyžurnalistkou Mončou jsme se snažily Pepu uklidnit. „úsměv“ - Pepa se křečovitě usmál. „To bude skvělý! Uklidni se:-)“ Další křečovitý úsměv. „Já vím“ pohled trochu mimo. „Holky, budete mě zvát dopředu, abych něco řekl?“ „ne, ty budeš mluvit až v neděli.“ „A nekecáte mi? Nechcete si ze mě udělat srandu a nepřipraveného se mě na něco ptát?“ „...v žádném případě, to nás ani nenapadlo!“ „no běda vám, jestli to uděláte!“

Tento rozhovor odstartoval jednu velkou a hrozně tajnou akci. Bylo třeba něco na Pepu vymyslet, on si o to v podstatě řekl sám. Něco, co ho moc nerozhodí. Něco „mediálního“. Pepa si užívá, když komunikuje s médii. Volali mu z Českého rozhlasu, měl domluvený rozhovor do Proglasu, v sobotu přijela Česká televize... Monča to vymyslela. Seženeme fiktivního redaktora, který s ním udělá rozhovor. Pepu to v tu chvíli potěší a až se to dozví, už nebude nervózní a snad nás nezabije. Nejhorší bylo sehnat člověka, kterého Pepa nezná (což je v Olomouci opravdu oříšek) a na kterého nemá číslo (ukládá si úplně každého, kdo mu zavolá. Ono se to jednou může hodit.) Nakonec nám pomohl jiný Pepa, kluk ze sboru a z konviktu. Právě jeho spolubydlící z konviktu si zahrál na redaktora MF Dnes, a udělal naprosto parádní a profi rozhovor. Při něm jsem já měla hlavu v dlani a tiše jsem se smála, Monča si kousala prst a Pepa – konvikťák na nás pobaveně hleděl.

Když jsme se vrátily do katedrály, potkaly jsme Pepu – velkého šéfa a ptaly jsme se, jak to probíhá. Jeho tik už mizel, Pepa byl mnohem víc v pohodě, dokonce bych řekla ve velmi dobré náladě. „Představte si, volali mi z Proglasu, potykal jsem si s redaktorkou z Olomouckého Deníku a ještě volali z Mladé fronty, dobrý, co!!!“ Tak jsme byly nadšeny s ním a měly jsme radost, že to tak pěkně vyšlo.

Neděle už byla úplně uvolněná. Pepa se normálně usmíval, konečně vypadal, že se pohybuje ve stejné dimenzi jako my ostatní a komunikoval úplně klidně. Ani mikrofon při závěrečném proslovu (moc krásném, téměř dojemném. Škoda, že není nikde nahraný) se mu nechvěl v ruce. Tak to všechno skončilo.

Uklidili jsme, šli na oběd do restaurace a večer nás čekala ještě afterparty pro všechny pořadatele. Na ní jsme se s Mončou rozhodly odhalit pravdu. Docela jsme se bály. Přemýšlely jsme, jestli budeme utíkat před něčím, co po nás hodí. A tak jsme na to šly opatrně. „Pepo, myslíš, že jsme tě nějak napálily?“ „Ne, určitě ne, o ničem nevím“ „Fakt sis ničeho nevšiml? Nic ti nepřišlo divné?“ „Ne...“ „jak se jmenuje ten redaktor z Mladé Fronty?“ „Tomáš Marada“ „tak si zjisti, jak se jmenuje Pepův spolubydlící z konviktu“ „Co? To byl on?!?“ Uf, na tváři pana předsedy byl úsměv. Společně jsme se pobavili. Nakonec nám ještě poděkoval! Nevím teda, za co, ale žádné trauma mu to očividně nezpůsobilo. „Když o tom teď zpětně přemýšlím, tak to bylo takový divný, ten rozhovor. Že se ani nepřišli podívat a tak...“ prohlásil potom.

Myslím, že celé Dny důvěry byly velkou zkušeností. Ať už pro hlavní pořadatele, kteří se tím zabývali asi pět měsíců, tak pro nás moderátorky. Bylo pár situací, kdy už jsme taky málem lítaly z kůže. Třeba když jsme pět minut před začátkem programu vytiskly informace, které budeme číst a po cestě na místo nás zastavil Pepa „Holky, počkejte, velká změna!“. Nebo když nepřišel člověk, který měl číst modlitbu a my jsme během krátké chvíle musely vyřešit náhradní plán. Všechno klaplo a já už se těším, až mi zase někdy zazvoní telefon od pana předsedy. Ať už po mě bude chtít cokoli, vím, že to bude stát za to a že pod jeho vedením to nemůže dopadnout špatně.