Děvče, tobě asi přeskočilo!

Baví mě hodně věcí, které ostatní nemusí nebo vůbec nemají rádi. Třeba otvírání konzerv, škrábání brambor, krájení chleba...nebo psaní slohovek. Na gymplu byl sloh pro většinu spolužáků nutným zlem. Ale já jsem se v tom docela vyžívala. Měli jsme výborného češtináře, díky kterému jsem si kolikrát mohla vymýšlet různé experimenty. Když nám dal volný útvar na téma koně, ostatní psali popis zvířete, já jsem si vymyslela vypravování. Na téma Země mých snů se jasně nabízela úvaha, ale úvahy jsou nuda. Tak jsem si vymyslela fiktivní trampskou skupinu a pěkně jsem jí to nandala ve fiktivní recenzi na fiktivní album Země mých snů. Vždycky jsem se snažila napsat to nějak zajímavě.

Nedávno jsem ve skříni našla jednu z mých oblíbených slohovek. Jediné, co jsme měli zadané, byla první věta: Děvče, tobě asi přeskočilo! Tak jsem psala, psala, měla jsem z toho docela dobrý pocit. A večer jsem si potom pustila, stejně jako několik předešlých večerů, CD skupiny Šantré, které jsem tou dobou měla úplně nové. Jaké bylo mé překvapení, když jsem si uvědomila, že jsem se zcela nevědomky inspirovala jednou z písniček :-)

Přidávám tedy onu slohovku, když už jsem ji vyhrabala na svět. Dnes bych něco napsala jinak, ale nechávám původní znění.

„Děvče, tobě asi přeskočilo!“ ozvalo se pár metrů za mnou. Otočím se a vidím milou stařenku, která se dívá na mě. Asi jí vesele poskakující holka se sluchátky v uších připadá jako blázen. Ale v milém, rozesmátém tónu, kterým větu řekla, bylo slyšet také jakési vzpomínání a porozumění. Asi by ráda odhodila hůlku, dala si do uší sluchátka a začala poskakovat do rytmu. Alespoň nějaký pozitivní dojem z tohoto odpoledne. Ostatní lidé se asi přestali smát. Ztratili chuť do života. A nejhorší je, že těm, kteří se ještě umí radovat, závidí a jsou na ně naštvaní. Jakoby si člověk nemohl vyjít do ulic s úsměvem na rtech. Natož aby si u toho ještě tančil.

Za celou dobu neobvyklé procházky jsem potkala mnoho lidí. A slyšela také mnoho názorů. „Uhni a nepřekážej!“, „Co tady šaškuješ?“ nebo „Myslíš, že jsou lidé zvědaví na takové blbnutí?“ A to jsou jen ty nejmírnější věty. Viděla jsem v očích těch nespokojenců, jak rádi by si taky poskočili. Ale co kdyby je někdo viděl? Určitě by to narušilo jejich společenskou prestiž. A tak raději chodí s vážnou maskou a smyslem pro humor na bodu mrazu. Ještě že alespoň ta stařenka se pořád dokáže radovat ze života...