Během roku prožíváme různé typy roků. Ten kalendářní od ledna do prosince, školní či skautský od září do června, nebo taky církevní, který začíná adventem – není přesné datum, ale vždy koncem listopadu. A jako se 31. prosince slaví Silvestr, tak my věřící slavíme před první adventní neděli takového církevního Silvestra. A na tom nedávném jsem měla opravdu za co děkovat.
Uvědomila jsem si, že ten uplynulý církevní rok pro mě znamenal opravdu moc. Na minulém Silvestru to vlastně všechno začalo. Tedy konkrétně, mé angažování ve VKH. Tehdy jsem znala tak asi tři lidi, kteří se kolem toho motali. Ale to stačilo, aby mě taky zapojili. Psala jsem článek o Silvestru na web VKH. Díky tomu jsem byla pozvaná na afterparty na punč a tam jsem poznala asi pět nových lidí. O něco později jsem zavítala na Hrad na promítání Princezny ze mlejna. A tehdy jsem zjistila, že bydlím téměř naproti Monči, mé letošní nové spolubydlící. A taky jsme zjistily, že máme rády procházky, Svěráky, Uhlíře, Cvrčky, rozhlas, mikrofon, mluvení, zpívání...
V lednu to nabralo spád. Ve zkouškovém jsem v menze sem tam potkávala známé tváře, den po dni víc a víc, z neznámých se stávaly další známé a ke konci zkouškového už nás chodilo i čtrnáct. V tom zkouškovém se stalo plno krásných událostí. Nabídka moderování plesu, která se neodmítá, velkolepá oslava narozenin tří hradních pánů, každotýdenní karaoke, účast na radách VKH,...
Na plese nabídka dalšího moderování – koncertu SchOLy v televizi. A abych toho neměla málo, ve SchOLe jsem ještě začala zpívat. Takže víkendovky, akce na Aletti, návštěvy kamaráda Huberta...a několik podstatných změn. Ta první – rozhodnutí odejít ze Stojanovy koleje a druhá – nejet na setkání do Madridu s Vyškováky, ale s VKH. Ale o tom v jiných čtrnácti článcích.
Přišel podzim, nové bydlení – převážně s holkama ze SchOLy. A zařadily jsme se na seznam privátů se jménem – po Hradu či Beránkovi přišlo Depo (bydlíme kousek od „místa, kde spinkají tramvaje“).
Na podzim jsem se podílela na Dnech důvěry – psaním tiskovek, moderací a zpěvem. Po odchodu ze Stojanky jsem nechtěla duchovně zaostávat, a tak jsem začala chodit do Mořického spolča. Párkrát jsem vypomohla v čajovně, jela jsem na ples v genderově vyrovnané skupince,...
A poznala jsem moc moc moc lidí. A tady přichází kámen úrazu. Dříve jsem si vždycky všechny pamatovala, ale já jsem byla pro ostatní tak nenápadná, že při dalším setkání si vůbec nepamatovali, že se se mnou seznamovali. Taky jsem si myslela, že někteří známí lidé jsou namyšlení, protože nezdraví ostatní. Ale už je chápu. Když jste někde vidět, lidé si vás zapamatují. Ale těch lidí je tolik, že se to pak všechno nedá vstřebat. A proto jsem se cítila na letošním Silvestru trochu trapně, když mě během večera zdravili tři lidé, kteří mi museli připomenout, odkud se vlastně známe.
Na základce jsem byla velký loser. Na gymplu už sice menší, ale pořád nic moc. Nebyla jsem „pařmen“ Na Stojance jsem zas byla „moc pařmen“. A teď jsem mezi svými a jsem ráda.
Tak jsem zvědavá, jak na ten právě začínající rok budu vzpomínat na příštím Silvestru. Teď, když už mám kolem sebe tu lidskou základnu, by neškodil jeden konkrétní člověk, ke kterému bych měla blíž než k těm ostatním...ale to se taky vyvrbí, věřím tomu :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat