Pravidelná strava, pravidelný spánek

Ve středu už jsem si svůj čas ráno zorganizovala líp a také vydávání snídaní bylo míň chaotické. Ráno byl vždycky český duchovní program. Modlitba, svědectví, slovo na den, katecheze, mše a skupinky. Katechezi měl vždy jeden z českých biskupů na téma celého setkání. Středeční katecheze se týkala úryvku „pevně se držte víry“ a mluvil Pavel Posád. Teď budu psát pouze „světské zážitky“ a v posledním článku z Madridu se vrátím k myšlenkám, které mě během setkání zaujaly. Druhý den už se trochu rozjely skupinky. Postupně se k nám přidávali lidé, kteří s námi nejeli v autobuse. Zrovna ti diskutovali téměř nejvíc. I když bylo vidět, že nejsme jako skupinka tak stmeleni a že se pořádně neznáme, jak třeba další skupinka z našeho autobusu, kterou tvořila skoro jen rada VKH.
Odpoledne jsme strávili ve stejné sestavě jako včera a ještě jsme přibrali Lidušku. Rozhodli jsme se vyřešit oběd co nejrychleji a dnes určitě stihnout Michaela Westa. Namířili jsme tedy do McDonaldu. Mimochodem, já jsem tam jedla poprvé v životě a nebyla jsem sama :-) Utíkali jsme (metrem) ke kongresové hale, kde však už dlouho před čtvrtou hodinou, kdy měla přednáška začít, byla beznadějná fronta. Čekali jsme do čtvrt na pět a pak jsme přehodnotili časový plán: pojedeme na pět hodin na muzikál. Opět do metra, přesednout z růžové trasy na červenou...ale smůla, nějaký špunt, do červené nechtějí pouštět...Tak muzikál nestihneme. Opět pohled do programu. O půl šesté je vystoupení valašského souboru Dúbrava. Takže máme jasno. Zastávku metra víme, tam už to nějak najdeme. Při výstupu jsme potkali spoustu známých Čechů. Nikdo však přesně nevěděl, kde to je a nikdo to nemohl najít. Už bylo pět minut před půl a my jsme bezradně bloudili. Najednou se vynořila skupina Čechů, kteří snad věděli, kam jdou. A skutečně nás tam zavedli. Vystoupení jsme stihli téměř celé. Bylo to pěkné. Česká kultura má něco do sebe. A krásný byl pohled na cizince tančící polku :-)
Následoval přesun do města. Bohužel jsme se nemohli vyfotit s medvědem na náměstí Puerta del Sol, protože tam zrovna byla demonstrace proti nám. To by nebylo nejbezpečnější. Tak jsme aspoň prošli, co šlo, nakoupili pohledy a šli do nějakého kostela na adoraci. A čas letěl. Nikdo z nás netuší, jak jsme tam byli dlouho, ale každopádně to všem dost sedlo :-) Chtěli jsme stihnout koncert africké hudby, tak byl nejvyšší čas hledat večeři. Oblíbili jsme si zastávku metra Quatro caminos (říkali jsme tomu Čtyři kamarádi, avšak po příjezdů domů jsem zjistila, že to znamená Čtyři cesty). Tam jsme našli téměř prázdnou restauraci, která vypadala docela luxusně. Trochu jsme se toho zalekli, ale vlezli jsme tam. Posadili nás k bíle prostřenému stolu se skleničkami na stopkách. A jídlo bylo taky luxusní. Já jsem měla těstoviny (něco mezi špagetami a nudlemi) s drcenými rajčaty a k tomu pěknou porci krásně křupavých kuřecích řízků. Ještě grilovanou zeleninu...mňam :-). A s plnými bříšky na koncert afrického gospelu. Ti černoši mají zpěv v sobě. Tak by běloch nezazpíval. Byl to zážitek. A návrat na ubytování? Opět tři čtvrtě na jednu, držíme se tradice.
Ve čtvrtek jsme po odpoledním programu namířili s naší silnou čtverkou zase na čtyři kamarády. Už jsme tam měli vyhlídnutou restauraci a dnes bylo dokonce volno :-). Jako předkrm jsem měla špagety s rajčatovou omáčkou (ostatní si dali paelu – tradiční jídlo s mořskými plody...neměla jsem odvahu...) a jako druhé rybí filé s kopcem zeleniny a bagetou. Docela jsem si pochutnala. A vydali jsme se do muzea oblékání. Kája s námi dnes asi trochu trpěl, ale slíbily jsme, že se s ním podíváme na stadion Real Madrid. V muzeu byly různé modely, od nejstarší historie až po současnost. Nejvíc nás však zaujala druhá část, která patřila pouze svatebním šatům. Některé byly opravdu krásné, určitě bych si dokázala vybrat. A protože ten den byla dvouhodinová stávka metra, už jsme se neměli jak dostat do města metrem. Využili jsme tedy další způsob dopravy, a to autobus. Zavezl nás do centra, kde jsme ještě hledali poštu, a když jsme nakoupili známky, namířili jsme si to k Plaza de Cibeles, kde mělo být za krátko přivítání svatého otce. Našli jsme si krásné místo na jeho plánované trase, přímo před obrazovkou. Sledovali jsme celou ceremonii a čekali, až projede kolem nás. Ale neprojel. Na poslední chvíli se jeho trasa zkrátila, takže jsme ostrouhali. Ale i na obrazovce to stálo za to. Potom bylo nejhorší prodrat se těmi davy, které byly v okolí Cibeles. Alespoň jsme si po cestě prohlédli krásný park Retiro a do metra jsme se taky dostali bez větších komplikací. Na večeři jsme se rozhodli zkusit Telepizzu. V malé prodejně bylo nechutně dusno a Španělé nebo Italové tam pořád šíleně řvali, až z toho šla hlava kolem. Trochu jsem litovala tu prodavačku. Ale tradičně, chvíli před půlnocí jsme dostali vytoužené jídlo a mohli jsme se o kus dál mimo ten křik najíst, abychom byli v tradiční čas 0:45 na ubytovně. Po cestě se nám ještě naskytl jeden zážitek. Celí mrtví jsme nastoupili do metra a tam nějací Italové měli k mobilu připojený velký reprák a na celý vagon pouštěli taneční hity. Prostě půlnoční diskotéka ve vydýchaném vagonu metra. Jen tak pro představu, venku bylo v tu chvíli 33 stupňů a v tom metru ještě víc. Nechápu, kde brali tu sílu...V pátek jsme si, tentokrát bez Evky, naplánovali návštěvu královského paláce Escorialu, který je asi 40 km od Madridu. Před tím ale ještě musela proběhnout návštěva stadionu Realu Madrid. Jakmile se objevil před námi, Kája se celý rozzářil a hleděl na stadion jak malé dítě, když uvidí vánoční stromeček. Následovalo velké focení a pak už odjezd na Escorial. Využili jsme další dopravní prostředek – vlak. Jeli jsme téměř hodinu, po cestě jsme si snědli oběd, který vyzvedli Kája s Liduškou, protože neměli diskuzní skupinku. Po vystoupení z vlaku jsme chvíli tápali, ale brzy jsme nabrali směr a přes krásný tichý park prošli až k paláci. Tady jsme si opravdu uvědomili, jak krásné je ticho. V Madridu prostě neexistovalo. V metru na ulici, na programu, ani při těch adoracích nebylo úplně ticho. Ale tady...slast pro ucho... Palác je opravdu mohutný, s krásnými zahradami, obrovským nádvořím, s okolními domy v podobném stylu...Vlastně nám ani nevadilo, že kvůli papeži nebyly prohlídky. I z venku to stačilo. Když jsme se vrátili na nádraží, právě z vedlejší koleje odjížděl vlak ve směru Madrid. Ajaj. Podle jízdního řádu jede další za 1h 45 min. Tak si počkáme. Aspoň trochu odpočinku v tom shonu. Ale najednou za půl hodiny minut přijel nějaký vlak, který se tvářil, že jede do Madridu. A taky že jel. Nevšimli jsme si prázdninové výjimky. Je pěkné být zklamána, abych pár minut nato byla potěšena :-) Žádný další program jsme už nestihli. Pouze večeři opět v telepizze. Tentokrát o půl jedné. A podařily se nám dvě příhody s kněžími krátce po sobě. Stáli jsme na konci fronty, když kolem nás prošel dovnitř nějaký starší pán. Kája prohodil „Doufám, že nás ten pán nechce předběhnout...“ Pán byl Čech a na krku měl kněžskou visačku. „Nebojte, jen jdu vyhodit odpadky“...potom ve frontě nás dost sprostě předběhli Libanonci a člověk před námi se s nimi pokoušel dohadovat. Zjistili jsme, že je to Čech, tak jsme se dali do řeči. Různě jsme se bavili, odkud jsme, co studujeme, normálně jsme mu tykali...Pak jsme se zeptali, co on, jestli ještě studuje nebo už pracuje. A on na to „Já jsem farář“. Vtipné :-) No ale řada už byla u konce, tak jsme popadli jídlo, které jsme snědli po cestě v metru. Příchod byl dnes mnohem pozdější...a ráno je budíček naplánován na šest...