Vivat Papa!

V sobotu nakonec budíček nebyl tak drastický, posunuli ho až na 6:45. Museli jsme se sbalit na přespání pod širákem. Samozřejmě nesměl chybět opalovací krém, pokrývka hlavy a co nejvíc pití. Prožili jsme poslední českou mši a mohli jsme se vydat na letiště Quatro vientos, kde bylo vyvrcholení celého setkání. Ještě jsme si teda vyzvedli balíčky s jídlem, o jejichž obsahu se raději nebudu zmiňovat, stačí si najít zmínku o jídle na předprogramu. Po jídle už jsme opravdu vyrazili. Navigátor Kája naplánoval varianty tras „A“ - metrem, „B1“ - pěšky přes město a „B2“ - pěšky přes nějaké parčíky. Protože dav mířil ve směru B2, přidali jsme se. Cesta byla dlouhá, klikatá, nejdřív přírodou, později uličkami rozpáleného města, postupně se přidávaly davy všech možných cizinců. Po cestě jsme vypili téměř všechnu vodu, co jsme měli. Však jsme značnou část cesty zpívali, to potom rychle vyschne v krku. Čím jsme šli déle, tím častější byly přestávky. A nakonec jsme opravdu došli až na letiště. U vstupních bran nás důkladně zkontrolovali a když zjistili, že asi nebudeme teroristi, pustili nás dál. Bylo moc pěkné jít tu cestu jako pouť. Ale většina účastníků se na letiště přesunula městskou dopravou, a tak už bylo na letišti docela plno. Když jsme našli vstup do našeho sektoru, nikdo nás nechtěl pustit. Naše skupina čítala patnáct lidí a při pohledu do sektoru bylo jasné, že rozhodně nebudeme u sebe. Museli jsme se rozdělit na trojice nebo čtveřice a potom nás konečně pustili. Já jsem se ocitla ve společnosti Monči a Káji. Začali jsme hledat nějaké místečko na spaní. Opravdu místečko, o místě se v tuto chvíli nedalo uvažovat. Nikdo nás nechtěl pustit, všude bylo plno, všichni drželi někomu místo. Nakonec jsme narazili na Italy, kteří byli roztažení tři na prostoru tak pro pět lidí. Vůbec nedokázali pochopit, že my si ani nemáme kam roztáhnout karimatku. Byli docela nepříjemní, ale nakonec ustoupili a my jsme pro nás tři získali krásná dvě místa! Protože nám docházely zásoby vody, Monča s Kájou šli doplnit prázdné lahve. Čekala jsem na tom pražícím slunci. Bylo to docela namáhavé. Chvílemi jsem myslela, že se složím. Ani pokrývka hlavy a deštník moc nepomohly. Hlavně pořád pít... Četla jsem si. Uběhla hodina...dvě...skoro už tři, když se vrátili s vodou. Čekali na ni dvě hodiny a pak ještě půl hodiny na záchod. Už jsem o ně měla docela strach. Chvílemi jsme si zahrávali s představou, že to tady nevydržíme a že utečeme, vloupáme se do českého centra a přespíme tam...Ale když už jsme tady, byla by škoda aspoň nepočkat na příjezd svatého otce. Rozhodli jsme se, že se rozhodneme po vigílii. Už jsme měli docela hlad, tak hned po příjezdu papeže jsme s Kájou šli pro jídlo. Sotva jsme vylezli ven, začaly kolem létat nádherné blesky; teda, byly by nádherné, kdybych byla někde pod střechou a nemusela spát pod širákem. Ve frontě na baličky se spustil déšť. V tu chvíli jsem si říkala, že jestli někdy nechápu Boží vůli, tak právě teď...ale určitě to svůj význam mělo... Posbírali jsme krabice od jídla a ve větších skupinkách jsme se nahrnuli k sobě a obskládali krabicemi. Nakonec jsme dopadli ještě dobře. Když jsme se vrátili, Monča byla úplně promoklá. Kája vytáhl svou obří pláštěnku a Monču i se všemi věci pod ni přikryl. To zrovna probíhala adorace. Bohužel jsem ji nedokázala prožít tak nějak pořádně. Po adoraci jsme opustili naši myšlenku o odchodu a poskládali se na ty naše dvě karimatky a spali...asi...měla jsem pocit, že jsem pořád vzhůru...

Ráno jsme si s Mončou vystály víc jak hodinovou frontu na záchody a vrátily se akorát na mši. Povedlo se nám najít texty ke mši, takže jsme celkem i věděli, o co jde. Ale bylo to takové roztržité. Hodně lidí se moc nechovalo jak na mši. Hodně jich už odcházelo. My jsme chtěli jít po přijímaní, ale nedostalo se na nás. Včerejší bouřka nějak znemožnila, aby mohli přijmout všichni. Tak jsme se se skončením mše sbalili a zvedli k odchodu. Šli jsme s davem na zastávku metra, kde jsme čekali jen asi 45 minut :-) Těšili jsme se, že přijdeme mezi prvními na ubytovnu, osprchujeme se,... A přišli jsme mezi prvními. Ale tělocvična byla zavřená. Tak jsme se usadili před ní, najedli jsme se, já jsem se chvíli prospala..a ten čas celkem utekl. Ale ta fronta do sprch! Takovou jsem ještě nezažila. Naštěstí se na všechny dostalo, a tak jsme mohli nasednout do autobusu čistí a voňaví. Když jsme už všichni byli sbaleni, zavolal Pepa, vedoucí autobusu, koordinátorovi, který měl poslat náš bus. V osm hodin jsme všichni byli připraveni venku, všechny ostatní autobusy už odjížděly a náš nikde. Po deváté jsme zjistili, že koordinátor zapomněl náš autobus poslat. Tak jsme ještě vytáhli kytaru a výborně si zazpívali české odrhovačky se Španěly – ti byli nadšení :-) A pak už přijel autobus, takže – sbohem, Madride!