Člověk občas musí odjet někam hodně daleko, aby zjistil něco o sobě... U mě se to v Madridu potvrdilo v souvislosti s hudbou při mších. Už nějakých pár let jsem ve schole a občas je na mně, abych vybrala „repertoár“ na mši. Kolikrát jsem se přehmátla, neodhadla jsem vhodnost dané písně. Babičky pak naříkaly, že takovou rychlou píseň přece k přijímání nemůžeme hrát...no ale časem jsem se v tom docela vycvičila a už mi přijde tak nějak přirozené, že třeba úvod mše je mnohem rytmičtější než takové přijímání.
A ve Španělsku se mi to trochu nabouralo. Vždy jsem si připadala spíše liberálnější, co se týče liturgické hudby. Nelpím na varhanním doprovodu a třeba takový Credenc mám moc ráda. Ale na mších v Tarragoně a Reus jsem se považovala za naprostou „konzervu“. Občas mě napadala otázka, jestli jsem na popovém koncertě nebo na mši. No řekněte, je u nás běžné, aby kněz dirigoval a roztleskával publikum, tedy, pardon, účastníky mše? Blíží se přijímání, zpíváme Beránku Boží, u nás je to většinou nějaká rozjímavá melodie, ale Španělé zvolili rozjásanou verzi, málem ještě s nadšeným potleskem po skončení...a Jesus Christ, You Are My Life s tleskáním do rytmu We Will Rock You... holt, jiný kraj jiný mrav.
S jakým nadšením jsem potom chodila na české mše v Madridu. Nechci tím říct, že na mši jde v prvé řadě o hudbu, to v žádném případě. Je mi jasné, že Bůh nás zve ke svému stolu vždycky, ať už mše probíhá v jakémkoli kulturním zázemí. Ale určitě by hudba měla podpořit průběh mše, měla by s ním korespondovat. A každý národ to asi vnímá jinak...
Žádné komentáře:
Okomentovat