Trochu jsem z toho měla strach. Připadala jsem si jako takové novinářské miminko, naprosto neschopné, stydlivé...a přemýšlela jsem, co tak po mě budou chtít. Od spolužáků, kteří už praxi absolvovali, jsem věděla, že praktikanty využívají na ankety a že je to hrozné, lidi nechtějí odpovídat a když už odpoví, nechtějí se nechat vyfotit nebo říct své zaměstnání.
První den, když jsem přišla do redakce, zjistila jsem, že tam nebudu sama. Ještě tam byl spolužák Petr. Celý týden jsme pracovali oba dva na stejných článcích. Na ankety jsme chodili spolu, já jsem se ptala, on fotil. Vůbec mi to nepřišlo jako "opruz". Možná jsme měli dobrá témata. Ptali jsme se lidí, jestli jsou spokojení se svou váhou, maminky s kočárky jsme zastavovali s otázkou, jestli je podle nich v Olomouci dostatek mateřských škol, pracovali jsme také na rubrice "Těšení" - jde o to zeptat se jednoho člověka, na co se těší a nějak to rozvést. Zjistila jsem, že mě baví "otravovat" lidi a ptát se jich. Zajímavé je také jít městem a tipovat lidi, kteří by mohli odpovědět. Většinou se nám to celkem dařilo.
Psali jsme i větší články. První den to byl doslova křest ohněm. Dostali jsme tiskovou zprávu o obezitě a měli jsme ji zpracovat. Nesehnali jsme však téměř žádné hlasy odborníků, protože nás nenapadlo telefonovat dopoledne...ale další dny už to bylo jen lepší. Do článku o opravě bazénu jsem jen sháněla hlasy lidu, docela se nám podařila "storka" s prvňáky - šli jsme prvního září do školy a bavili se s vystrašenými prvňáčky. Když jsem zjistila, že budu mít praxi v tomto termínu, tajně jsem si přála jít do školy a dělat rozhovory s prvňáčky. A ono se to vyplnilo :-)
V pátek jsem si myslela, že budu v redakci chvilku a stihnu první schůzku ve skautu. Ale nevyšlo to. Museli jsme ve dvě hodiny odpoledne na náměstí, kde byla přehlídka mažoretek a udělat storku s mažoretkou. Narazili jsme na holku, která skvěle odpovídala, šlo to naštěstí hladce a potom i ta storka se mi povedla. Dokonce mi řekli, že není potřeba nic měnit a že je moc dobrá a čtivá :-) jupíí, to mi pozvedlo moje žurnalistické sebevědomí.
Druhý týden jsem byla v redakci sama. A celkově to bylo méně záživné. Každé ráno jsem zpracovala policejní svodku - přepsat policejní řeč do normální lidské řeči. A dál to byly ankety. Na trochu nepříjemné lidi jsem narazila při zjišťování, zda plánují kupovat byt. Na to nikdo moc neodpovídal. Ale o plánovaných vlacích RegioJet skoro všichni slyšeli a docela dost mi toho řekli. Středa byla nejakčnější. Na náměstí probíhala akce Zahoď mobil! a já jsem měla udělat reportáž. Tak jsem se motala kolem náměstí, potkávala jsem strašně moc známých lidí, konečně jsem se cítila jak v Olomouci během akademického roku. Po vyhlášení výsledků jsem ještě o půl sedmé letěla do redakce a napsala jsem článek, za který mě dokonce další den pochválili na ranní poradě! Další pozvednutí :-) Nakonec jsem ještě stihla koncert skupiny Kryštof, který tam byl právě v rámci té akce. Díky náročné středě jsem ve čtvrtek jen napsala svodky a šla domů. A v pátek to bylo taky zajímavé. Měla jsem dělat anketu s "papaláši" na téma 11. září 2001. Volala jsem primátorovi, starému historikovi -to byl hrozně milý pán, příjemně se mi s ním mluvilo. A řediteli divadla, který ale odmítl odpovědět. Další možností byl arcibiskup. Úplně jsem se těšila. To bych pokládala za vrchol celé praxe, udělat anketu s arcibiskupem. Ale nebral to. A ani biskup. Škoda. Nakonec jsem se dovolala řediteli Vlastivědného muzea. A byl to dobrý úlovek. Dva dny před tragédií byl v New Yorku a fotil syna pod mrakodrapy, které se staly terčem teroristických útoků.
Celkově mě praxe povzbudila v tom, že snad nebudu takové poleno, že snad umím i něco dobrého napsat a hlavně se nebojím oslovit člověka na ulici nebo někam zavolat. Třeba ze mě i jednou bude novinář...
Žádné komentáře:
Okomentovat