...a jeli jsme celou noc, a jeli jsme celý den...teda skoro...a nefungoval mikrofon, takže naši žurnalisté nemohli pokračovat v rádiu VKH, což byla velká škoda. Dobře, přímo skvěle, jsem se v autobuse vyspala. Měla jsem obě sedátka pro sebe, protože Monča spala v uličce. Ráno jsme se podívali na pohádku S čerty nejsou žerty, kterou někteří znali od začátku až do konce a mluvili i zpívali spolu s postavami. Kolem čtvrté jsme přijeli do Versailles. Ale protože zámek byl zavřený, okamžitě jsem se rozhodla podívat se do Paříže. Spolu s dalšími jsem nasedla na vlak, který jel do Paříže. Tam jsme se svezli metrem k chrámu Sacre-Coeur. Když jsme vystoupili z metra, trochu jsem se lekla. Všude kolem samí černoši. Byl to zvláštní pocit. A když jsme potom šli jednou ulicí do kopce, všímali jsme si, co míjíme za obchody: paruky, kadeřnictví, kadeřnictví, paruky, paruky, paruky, kadeřnictví...a tak to šlo až na konec ulice. A za chvíli už jsme byli tam. Pod tím krásným, ohromným bílým chrámem. Měli jsme možnost podívat se do krypty a na vyhlídku na věž. Původně jsem chtěla jen na vyhlídku, ale nakonec si říkám, rozdíl 2 Eura, to nic není. Když už jsem tady, byla by škoda nepodívat se i do krypty. A dobře jsem udělala. Šla jsem kolem sochy nějaké ženy. Podívala jsem se jí do tváře, měla zvláštně nepřítomné oči. Zaujala mě. A chtěla jsem pokračovat dál. Najednou Monča říká „Luci, podívej, svatá Cecílie!“ No to snad není možné. Já si všimnu výrazu očí a nevidím, že je to socha mé patronky... A další zajímavost pro mě byl starý Lekcionář o velikosti cca 0,5x1 m. A v něm byly staré noty. Přesně takové, o kterých jsme se letos učili. Škoda, že jsem tam viděla jen na dálku přes sklo, hned bych si ho prolistovala. Z krypty jsme pokračovali na věž. Tam jsme měli celou Paříž jako na dlani. Celé město je zvláštně bílé. To v Česku myslím není. Jen Eifellovka je oproti zbytku škaredě tmavá. Když jsme po hodně dlouhé době slezli, podívali jsme se ještě dovnitř a přes Montmartre jsme to vzali opět dolů k metru. Tato čtvrť má své kouzlo je plná umělců a především harmonikáři sem úplně zapadají. Metrem jsme se posunuli k Notre-Dame. Dovnitř už jsme se nedostali, tak aspoň jsme venku udělali několik skupinových fotek. A taky jsme nekonečně dlouho čekali na záchod, který se po každém použití celý umýval. Už byla tma, a tak jsme usoudili, že by bylo dobré posunout se dál. Nasadili jsme pěkné tempo a kolem Seiny jsme šli bulvárem Saint Michelle. Minuli jsme Pratre, další prý známé budovy, které já neznám, prošli jsme zahradami, poseděli u rybníčka a odtud šli k obelisku z Egypta. Odtud bylo vidět na slavnou ulici …. a vítězný oblouk. Tam jsme však nešli, protože jsme chtěli stihnout Eifellovku a hlavně taky vlak zpět do Versailles. Pokračovali jsme zase kolem Seiny zase stejným tempem. Někteří to tempo nesli docela těžce...já jsem naštěstí zvyklá chodit rychle, tak mi to ani nepřišlo...čím rychleji jdu, tím víc toho uvidím :-) Celou cestu se nám hlásila. Zpočátku jen reflektory, které lítají přes celé město. Potom špička, další části, blikání v celou hodinu, až jsme nakonec přišli k ní. A pod ni. Je pěkná, když svítí. Tak jsme se s ní zas všichni vyfotili. Foto s Eifellovkou, to musí být. Měli jsme dobrý čas, tak jsme se mohli zdržet, ale raději jsme vyšli s předstihem hledat nádraží. Našli jsme velmi rychle a někteří jsme se ještě vrátili pro palačinku. Půlnoční palačinka pod Eifellovkou, hmm :-) Kolem čtvrt na jednu nám jel vlak, a tak jsme krásně stihli sraz v jednu ve Versailles. Dneska autobus přijel včas, a tak jsme chvíli po půl druhé už seděli v autobuse a brzy zavřeli oči.
Při první ranní zastávce už jsme byli v Německu. Pak jsme zhlédli další pohádku. Když včera poslali na zem čerta, dnes pro změnu anděla (pohádka Anděl Páně). A něco po poledni jsme přejeli hranice České republiky. Tam jsme poděkovali řidičům a rozloučili se s Ondrou, který bydlí blízko. A pak už to šlo ráz na ráz. V Praze nás opustila hodně velká skupina, potom šest lidí na dvou zastávkách mezi Prahou a Brnem, další tři v Brně...vypadalo to, že se nestihne dojet do Olomouce. Kdyby tam autobus nedojel do osmi, museli by udělat devítihodinovou přestávku v Prostějově. Ale to už mi vlastně mohlo být jedno. Já jsem se odpojila ve Vyškově. Byla jsem domluvená s rodiči, že zavolám před Vyškovem, ať pro mě dojedou. Ale tak aktivně jsem se se všemi loučila, že jsme najednou stáli u Vyškova na benzínce a já jsem si říkala: „naše auto tu nikde nevidím...“ když v tom mi došlo, jak by tu mohlo být, když naši ani neví, že už jsem tu! Tak jsem si počkala o deset minut déle. Nevadí. Užila jsem si tu zvláštní chvíli. Právě skončilo to všechno krásné. Po celých čtrnáct dní jsem byla pořád obklopena úžasnými lidmi a teď tu stojím úplně sama. Za chvíli už budu doma a moje panty se budou moci utrhnout, než ze sebe vysoukají všechny ty zážitky. Dobré, špatné, ale rozhodně silné! A už v tu chvíli, co tam tak stojím a čekám, se těším do školy...teda do školy taky, ale hlavně na další setkání se starými i pro mě novými tvářemi. Určitě máme všichni před sebou „moc báječný“ rok...
Žádné komentáře:
Okomentovat