středa 28. prosince 2011

Můj Šťastný cirkus

Jaké je to být principálem cirkusu? Ochočit si lva, učit opice žonglovat nebo se dívat, jak kamarád chodí po laně v šílené výšce...to nevím. Každopádně v Šťastném cirkusu nemám ani lva, opice, ani provazochodce. Pouze tři kluky s kytarami.

Před necelými dvěma lety nastal ve skautském středisku velký kytarový boom. Morty s Luďou se rozhodli, že si spolu občas něco zahrají. A já jsem se jim do toho za čas vnutila s klávesami. Nakonec jsme přibrali ještě Božu (Vojtu) s baskytarou. První půlrok jsme tomu říkali zpívánky. Bylo to spíš nepravidelné než pravidelné, hráli jsme Nohavicu, Kluse, Jarrety, všichni se snažili ze svých nástrojů vyždímat co nejvíce a byl z toho pěkný chaos. V září loňského roku jsme se rozhodli povýšit zpívánky na kapelu a pořídit si trochu ozvučení.

Taky jsme museli vymyslet název. První návrh Lucka a její tygři jsem rázně zavrhla. Barvy Lucky se mi líbily, ale taková skupina už kdysi existovala. Potom Lucky Bar, to ale silně evokovalo jeden vyškovský pajzl a nakonec Lucky Circus. A to se ujalo. Tak mám tedy cirkus :-)

Kluci časem začali tvořit vlastní písničky, něco přežilo, něco bylo zavrženo, něco překopáno. Tak teď máme čtyři použitelné. A s tím se už dá udělat trochu srandy. A když už je kapela a má co hrát, tak proč se s tím nepochlubit? V září Lucky Circus bez Lucky hrál na jedné oslavě narozenin a vzniklo takové nadšení, že jsme začali plánovat vlastní koncert. Bylo těžké se sejít všichni, prožili jsme pár úskalí, chvíli to vypadalo, že už domluvený koncert padne. Nakonec ale všechno vyšlo a my jsme měli den před koncertem.

Na zkoušce, dá se říct generální, vypluly na povrch některé zásadní nedostatky. Někde se prostě vždycky ta chybička (co chybička, naprosto zásadní chyba) musí vloudit! Ale repertoár už jsme neměnili. Po zkoušce jsme ještě zajeli do klubu, kde bude koncert. A já jsem jela autem. A parkovala. A nevšimla si naprosto neviditelného obrubníku (ani kluci si ho nevšimli). No a pneumatika utrpěla tržnou ránu. O něco později, když tři kluci dřepěli kolem pneumatiky a vyměňovali ji, jsem se zařekla, že nikdy nebudu emancipovaná. Zvládla jsem držet a podávat šroubky :-)

Ale už tu byla sobota, úplně poslední zkouška, já ráno téměř bez hlasu (do večera se naštěstí objevil), převážení nástrojů a aparatury, zvučení, řešení malinkatého prostoru...Před námi Angličan Nick Stuart Bain hrající s kytarou světové hity a pak už my. V klubu jsem si připadala trochu staře, protože byl skoro plný gympláků. Ale bylo vidět, že si to užívají a ten kotel, který vytvořili, mi hodně zvedl sebevědomí. Když jsme zvládli dvě do té doby nezvladatelné písně, už to všechno šlo naprosto v pohodě a užívali jsme si to s ostatními. Mikrofon, to je moje :-)

Po koncertě za mnou přišel nějaký opilý „zjev“, měl se ke mě a říkal, jak dobře hraju a zpívám a ať ty kluky vyměním. Tak to v žádném případě. Když jsem byla v pubertálním věku, snažila jsem se sbalit někoho kytarou a zpěvem. No teď vím, že to jde, ale je to dost pochybné...

A ještě jeden zážitek, takový trochu tragikomický. Když jsem si přišla sednout za skauty ve věku 15-18 let, jeden z nich mi povídá „přisedni si, Luci, pojď mezi nás omládnout!“ Takže tak :-)

Po nás hráli Maggots, čtyři třeťáci z gymplu, kterým vlastně vděčíme za publikum. A šlo jim to.

A i když to s naší kapelou do budoucna vypadá všelijak, v nadšení z odehraného koncertu jsme se rozhodli zkusit štěstí na soutěží skautských kapel v Brně. Tak na konci ledna můžete držet pěsti!

(bandzone.cz/luckycircus)

neděle 25. prosince 2011

Spirituál kvintet: Z Betléma se ozývá

A už je to tady. Pro někoho Vánoce skončily rozbalením dárků, ale oficiálně trvají ještě dva týdny. Tak je třeba si to užít, třeba i poslechem vánočních písní.
Naším "rodinným" vánočním hitem se před několika lety stala píseň Z Betléma se ozývá od Spirituál kvintetu (tedy celkově Spirituál kvintet je pro nás takovým symbolem Vánoc, vždycky při poslechu jejich desek zdobíme stromek).
Z Betléma se ozývá je stejně jako mnoho dalších krásných vánočních spirituálů na desce Hanba nám! z roku 1994.

středa 21. prosince 2011

Šťastné a veselé!


Všem pravidelným, občasným i zcela náhodným čtenářům mého blogu přeju krásné a požehnané Vánoce, nějaký ten dárek pod stromečkem a jen to nejlepší do celého dalšího roku


neděle 18. prosince 2011

Jablkoň: Hovada Boží, Předvánoční koleda

Štve mě, když lidi říkají, že Vánoce jsou na nic. Že se jen stresují, na Štědrý den jsou na ostatní milí, předají si dárky, podívají se na pohádky, přejí se a 25., v lepším případě 26. prosince mají po Vánocích.
Před několika lety vydala Jablkoň album Hovada Boží, na kterém je několik trefných předvánočních písniček.

Nejdřív s humorem: "Kampak všichni spěcháme, kampak všichni jdem? Tam, kde svítí hvězda nad hypermarketem"



a pokud je libo vážnou, tesknou, smutnou, tak tady je ještě jedna. Obdivuji autory Petra Skoumala a Jana Buriana, jak ten současný častý přístup k Vánocům vystihli.

úterý 13. prosince 2011

Lucie v písních

Pravda, tento článek se může zdát tak trochu egoistický. Ale za pár let se mi podařilo nasbírat pár písniček, ve kterých se vyskytuje jméno Lucie. Tak bych tento článek dneska chtěla věnovat všem mým jmenovkyním k svátku.

Dříve jsem trochu záviděla Maruškám, protože o nich je těch písní asi nejvíc (Nohavica, Klus, Navarová,...a mnoho dalších) a to nepočítám písně o panně Marii. No ale zjistila jsem, že Lucie na tom zdaleka nejsou špatně...

Nejdřív několik písní, které jsem nenašla na YouTube. Je tedy čistě na vás, čtenářích, jestli si je najdete někde jinde a poslechnete.

Moje srdeční záležitost je Lucie ahoj! Od Bratří Ebenů. Každé ráno mi hraje na budíku „Píšu ti z důvodů prostých, právě jsem překonal ostych, už si mě vodíš na niti, to chlap cítí....“ no romantika :-) Je na desce Malé písně do tmy a je mnohem starší než YouTube, takže ji tam prostě nenajdete.

Moc milá písnička je Slunovrat, kterou napsal Emanuel Míšek a nazpívala Kateřina Jakubcová. Docela dávno jsem ji slyšela na Proglasu a okouzlila mě. Taková jemná, má krásnou atmosféru. A hlavně popírá mé neoblíbené rčení, když se tam zpívá „Lucie černé noci neupije“

Naopak v jiné písni se to zpívá zcela otevřeně. Ale i tak ji mám ráda. Stejně jako pohádku, ve které se objevila. Takže Lotrando a Zubejda, písnička Mniši a úryvek „Svatá Lucie zas noci upije“




Ještě další návrat ke slunovratu, tentokrát v písni Lucie a slunovrat. Původně ji napsal i nazpíval František Stralczynský, který už dnes nežije. Na YouTube jsem ji našla v podání Majerovek s pěkným klipem. „...a Lucie má světice...“




Písnička Lucie od skupiny Bůhví je taková zvláštní, temná, pochmurná...a trochu zoufalá...




Když jsem zjistila, že Traband nahrál písničku Lucie, měla jsem radost. Ale hrdinka této písně není zrovna mým vzorem: „Lucie byla skvělá holka, nejlepší holka z okolí. Měla jen jednu drobnou vadu, šla s kýmkoli...“




Ztratila Lucinka bačkorku mi zpívala vedoucí na mém prvním táboře, když mě píchla včela do krku a jeli jsme do nemocnice. Mě to tehdy trochu namíchlo, protože zatímco Lucinku v písničce píchla pouze do nohy, já jsem na tom byla mnohem hůř a díky tomu, že jsem dávala pozor, když nás učili zdravovědu, jsem si byla moc dobře vědoma toho, v jakém ohrožení je můj život. Každou chvíli jsem čekala, že se mi v krku všechno nafoukne a já se udusím...




Lucy od skupiny Skillet má hlubší význam. Jedna středoškolačka čekala děťátko, ale rozhodla se pro potrat s tím, že bude celý problém vyřešen. Ale časem kvůli tomu začala trpět depresemi a lékař jí poradil, aby miminko pojmenovala a udělala mu pohřeb. A tak jej pojmenovala Lucy...a o ní je tato písnička




Světově proslulá je Santa Lucia, takový valčíček. Má miliony verzí, a tak jsem vybrala Elvise Presleyho.




Mým nejnovějším úlovkem je píseň, kterou mi minulý týden pustila moje spolubydlící k probouzení. Lucie vstávej! Od Svěráka a Uhlíře. No nevyhnalo by vás to z postele? A tvrdě konkuruje Marku Ebenovi, když se v ní zpívá cosi o „nejhezčí z žen“ :-) asi se brzy stane mou novou melodií na budík.

sobota 10. prosince 2011

Leonard Cohen: Hallelujah

Dnes představím něco z přednášky, o které jsem psala minule. Asi každý zná píseň Hallelujah - "tu ze Shreka". Ale ona zní v originále naprosto jinak.
Rozhodně není tolik líbivá. Ale má své kouzlo, to rozhodně. Však porovnejte:

středa 7. prosince 2011

Můj hudebně-žurnalistický vzor

Milan Tesař je hudební publicista, moderátor na festivalech, bývalý dramaturg televizního pořadu Na moll, hudební redaktor rádia Proglas...No a hlavně můj hudebně-žurnalistický vzor.

Věnuje se především okrajovým hudebním žánrům, a díky tomu množství posluchačů považuje rádio Proglas za stanici s kvalitní hudbou. Právě hudba přilákala k poslechu rádia Proglas také mnoho nevěřících lidí. Tesař poslouchá nová alba, všímá si zajímavostí, souvislostí, zařazuje písničky do vysílání, připravuje hitparádu Kolem se toč!, rozhovory s hudebníky nebo profilové hudební pořady. Když jsem ve dvanácti začala poslouchat jeho pořady, řekla jsem si: „To bych taky jednou chtěla dělat“. A šla jsem si za tím. A kde jsem teď? Ve třetím ročníku žurnalistiky a muzikologie... Na muzikologii mám rozhlasovou specializaci a téma mé bakalářky je Hudební redakce Českého rozhlasu Olomouc. Rozhlas mě fascinuje.

Milan Tesař navštívil Olomouc ve středu 23.11., aby měl po studentské mši přednášku na téma „Křesťanské prvky v moderní populární hudbě“. Těšila jsem se už od září, kdy se mi dostal do ruky program středečních přednášek. Mše byla extrémně dlouhá a všichni byli pořádně vymrzlí. To se možná podepsalo i na účasti na přednášce. A také zima na centru Aletti některé přítomné vyhnala dříve, než přednáška skončila. Ale já jsem se nedala. A stálo to za to.

Kdo z nás se někdy zaposlouchal do textu tolik známého hitu Rivers of Babylon od skupiny Boney M? Jistě nejen mě překvapila informace, že text je citací Žalmu 137 „U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sión.“ V některých písních, které zazněly, byly křesťanské prvky celkem jasně znatelné, například v písni Halleluja od Leonarda Cohena, kterou proslavil film Shrek.

Po několika úvodních zahraničních ukázkách se Milan Tesař věnoval hlavně české tvorbě. Bohužel po dlouhé mši nezbylo moc času na ukázky, takže převládalo mluvené slovo. Je to trochu škoda, protože jména jako Petr Linhart, Sestry Steinovy, Oldřich Janota, Jiří Smrž či textař Jiří Moravský Brabec, nejsou moc známá, ale jejich písně mám moc ráda. Ale třeba si někdo na základě této přednášky tyto interprety vyhledá a pozná novou kvalitní hudbu.

Vždycky, když Tesaře poslouchám nebo od něj něco čtu, říkám si, jaký má ten člověk hudební přehled. Byly doby, kdy jsem ke každé písni, co jsem slyšela, dokázala říct název písně, interpreta, alba, na kterém vyšla, v kterém roce a u kterého vydavatelství. Teď jsem ráda, když rozpoznám interpreta. Co jsem hudbu začala studovat, mám mnohem méně času na to, co jsem dřív poslouchala. Hlavně, že dokážu analyzovat Mahlera či Beethovena...

Ale třeba se někdy v nějaké redakci uchytnu. Třeba v rozhlasové...a třeba i v hudební...bylo by to moc báječné...

sobota 3. prosince 2011

Svěrák & Uhlíř: Prosinec

Ach, kdyby ten čas tak neletěl...Už abychom sháněli dárky a chystali si kalendáře s novou číslovkou na konci.
Dnešní písnička ani nepotřebuje komentář. Naprosto aktuální. Jen na tu bílou zahradu, chumelení a mráz, který opřede řeku, si budeme ještě muset počkat. Snad se tedy dočkáme.

středa 30. listopadu 2011

Na prahu nového roku

Během roku prožíváme různé typy roků. Ten kalendářní od ledna do prosince, školní či skautský od září do června, nebo taky církevní, který začíná adventem – není přesné datum, ale vždy koncem listopadu. A jako se 31. prosince slaví Silvestr, tak my věřící slavíme před první adventní neděli takového církevního Silvestra. A na tom nedávném jsem měla opravdu za co děkovat.

Uvědomila jsem si, že ten uplynulý církevní rok pro mě znamenal opravdu moc. Na minulém Silvestru to vlastně všechno začalo. Tedy konkrétně, mé angažování ve VKH. Tehdy jsem znala tak asi tři lidi, kteří se kolem toho motali. Ale to stačilo, aby mě taky zapojili. Psala jsem článek o Silvestru na web VKH. Díky tomu jsem byla pozvaná na afterparty na punč a tam jsem poznala asi pět nových lidí. O něco později jsem zavítala na Hrad na promítání Princezny ze mlejna. A tehdy jsem zjistila, že bydlím téměř naproti Monči, mé letošní nové spolubydlící. A taky jsme zjistily, že máme rády procházky, Svěráky, Uhlíře, Cvrčky, rozhlas, mikrofon, mluvení, zpívání...

V lednu to nabralo spád. Ve zkouškovém jsem v menze sem tam potkávala známé tváře, den po dni víc a víc, z neznámých se stávaly další známé a ke konci zkouškového už nás chodilo i čtrnáct. V tom zkouškovém se stalo plno krásných událostí. Nabídka moderování plesu, která se neodmítá, velkolepá oslava narozenin tří hradních pánů, každotýdenní karaoke, účast na radách VKH,...

Na plese nabídka dalšího moderování – koncertu SchOLy v televizi. A abych toho neměla málo, ve SchOLe jsem ještě začala zpívat. Takže víkendovky, akce na Aletti, návštěvy kamaráda Huberta...a několik podstatných změn. Ta první – rozhodnutí odejít ze Stojanovy koleje a druhá – nejet na setkání do Madridu s Vyškováky, ale s VKH. Ale o tom v jiných čtrnácti článcích.

Přišel podzim, nové bydlení – převážně s holkama ze SchOLy. A zařadily jsme se na seznam privátů se jménem – po Hradu či Beránkovi přišlo Depo (bydlíme kousek od „místa, kde spinkají tramvaje“).

Na podzim jsem se podílela na Dnech důvěry – psaním tiskovek, moderací a zpěvem. Po odchodu ze Stojanky jsem nechtěla duchovně zaostávat, a tak jsem začala chodit do Mořického spolča. Párkrát jsem vypomohla v čajovně, jela jsem na ples v genderově vyrovnané skupince,...

A poznala jsem moc moc moc lidí. A tady přichází kámen úrazu. Dříve jsem si vždycky všechny pamatovala, ale já jsem byla pro ostatní tak nenápadná, že při dalším setkání si vůbec nepamatovali, že se se mnou seznamovali. Taky jsem si myslela, že někteří známí lidé jsou namyšlení, protože nezdraví ostatní. Ale už je chápu. Když jste někde vidět, lidé si vás zapamatují. Ale těch lidí je tolik, že se to pak všechno nedá vstřebat. A proto jsem se cítila na letošním Silvestru trochu trapně, když mě během večera zdravili tři lidé, kteří mi museli připomenout, odkud se vlastně známe.

Na základce jsem byla velký loser. Na gymplu už sice menší, ale pořád nic moc. Nebyla jsem „pařmen“ Na Stojance jsem zas byla „moc pařmen“. A teď jsem mezi svými a jsem ráda.

Tak jsem zvědavá, jak na ten právě začínající rok budu vzpomínat na příštím Silvestru. Teď, když už mám kolem sebe tu lidskou základnu, by neškodil jeden konkrétní člověk, ke kterému bych měla blíž než k těm ostatním...ale to se taky vyvrbí, věřím tomu :-)

neděle 27. listopadu 2011

Panenka vyzutá: Princezna z louky

K dnešní kapele jsem se dostala docela náhodou. Byla jsem na velikonoční prázdniny u kamarádky v Brně a zrovna ten den byl koncert Panenky vyzuté. Nic nám to neříkalo, ale Kačer, kapelník Mošen, nás zlákal, že jsou hodně dobří. Tak teda že půjdeme, co dělat celý večer, že...
Nezklamali. Sice zpěvák dost přehrával, ale do těch písniček se to docela hodilo. Asi poprvé jsem tehdy viděla cajón, dalšími nástroji byly kontrabas, kytara a violoncello. Písně měly nápad a dodnes si pamatuji, jak jsme se po cestě z koncertu předháněli, kdo líp vysloví refrén jedné z nich ("ó já jsem, ale ó ale tohle tedy já jsem ó ale tohle já jsem")

Dnes sem dávám jinou píseň - Princeznu z louky
Obsahuje pěkné metafory. Jak si někdy schválně děláme situaci mnohem těžší než je...
...sníš o tom, že přijde princ s beranidlem...
...a ještě ty dveře přivřeš židlí, to aby na svý si přišlo to beranidlo...
...přestaň už snít o beranidlu, oddělej tu židlu a vezmi klíč!

středa 23. listopadu 2011

Zaplatila jsem si zápočet

Óóó, skandál! Korupce na UPOL!!!

Ale ne, vůbec to není tak, jak si všichni myslíte. Do kapsy nikoho z vyučujících nešla ani koruna. To jen jsem rozmazlená studentka muzikologie zvyklá na koncerty zdarma. Ale většinou jen ty „vážné“. A co potom dělat, když úkolem k zápočtu do předmětu, který se zabývá jazzovou hudbou, je přednést recenzi navštíveného koncertu? No jednoduše je třeba na ten koncert jít a také si na něj zaplatit vstupné.

Trochu mě to štvalo, protože jazzové koncerty nejsou úplně nejlevnější. Tak jsem si vybrala z programu olomouckého Jazz Tibet klubu vystoupení Martina Kratochvíla a Jazz Q společně s hosty, mimo jiné s Oskarem Petrem. Toho jsem znala už ze skupiny Marsyas, a tak to pro mě nebylo úplně moc cizí. Abych pravdu řekla, na koncert se mi moc nechtělo. Ten týden byl docela nabitý, pár dní před tím jsem byla na vynikajících Hm... a taky jsem neměla s kým jít. Jak jsem před pár měsíci psala, že do Jazz Tibetu bych sama nešla, protože se sedí u stolečků, tak jsem toto pravidlo porušila, ale nadšená jsem z toho rozhodně nebyla.

Přišla jsem dovnitř, zaujala místo u malého volného stolečku, porozhlédla se po okolí a všimla jsem si, že jsem určitě nejmladší z celého publika. To už se mi dlouho nestalo. Naposledy tak ve 13 letech, když mě rodiče začali brát na folkové koncerty. Rozhodla jsem se ignorovat své okolí a být zcela profesionální, Vytáhla jsem si blok a tužku a všechny postřehy, názvy písní, obsazení v jednotlivých skladbách...to všechno jsem si zapisovala. Trochu jsem si připadala, jak nějaký kontrolor z doby komunismu, který sedí vzadu, sám, s papírem a tužkou a něco si zapisuje...

Jak moc se mi na koncert nechtělo, tak jsem z něj byla nadšená. Ta hudba se tak dobře poslouchala, všichni hudebníci byli vynikající, zpěváci taky a ještě k mému nadšení vystupoval jako host saxofonista Joe Kučera (a to už jsem dopředu oželela, že jdu na jazzový koncert, při kterém neuslyším můj oblíbený nástroj). Kapela hrála téměř tři hodiny a já bych vydržela poslouchat i déle. Tak jsem vlastně nakonec ráda, že jsem si díky zápočtu rozšířila hudební obzory a navštívila kvalitní koncert...

neděle 20. listopadu 2011

Sestry Steinovy: Řeko mojí duše

Opět je tu výlet až na dno mé folkové paměti. Další z písní, které mě před nějakými osmi, devíti lety zaujaly na první poslech a dodnes je má přízeň neopustila.
Duo Sestry Steinovy tvořily skutečné sestry Karolína Kamberská a Lucie Steinhauserová. Dnes už společně nehrají, pouze Karolína Kamberská vystupuje sólově.
Z dnešního pohledu se trochu divím, že se mi to od začátku líbilo. Mezi všemi těmi Žalmany a Poupaty, které jsem tehdy obdivovala, to působí jak Stravinskij mezi Mozartem a Beethovenem.

Píseň Řeko mojí duše je na albu Lilie polní, které vyšlo v roce 2001 u Indies Records.

středa 16. listopadu 2011

Moje včelky

Mám jich celý roj, a přece nejsem včelař. Jen vedoucí skautského oddílu s názvem Včelky. Už sedmý rok se podílím na vedení, z toho třetí rok jsem přímo vedoucí. Už jsem několik generací „odchovala“ a poslala dál ke skautkám. Některé jsem pouštěla s lítostí, u některých jsem si oddechla a popřála skautkám pevné nervy. Někdy byl rok včetně tábora spíše klidnější, jindy se objevila nějaká „živelná“ včelička a občas vyvolala nějakou hádku. Vždycky jsme dělaly soutěže dvou skupinek proti sobě a vždycky se našlo něco hrozně nespravedlivého.

Před pár lety jsme trochu změnili strategii. Jednak tím, že se objevila velká poptávka od rodičů předškoláků, a tak jsme rozšířili věkové rozmezí oddílu. Už asi čtvrtým rokem máme vždy několik nováčků ještě ve školce. Druhá změna byla zcela vědomá a plánovaná, a to menší zaměření na soupeření.

Jak to děláme? Skupinky na táborech nejsou pevné, každý den se mění, jednou jsou dvě skupiny, podruhé tři, potom dvojice či čtveřice. Občas hrají jednotlivci sami za sebe. A tak se vyhneme nespravedlivému rozdělení do týmů. Závěrečná hra, ať už na táboře či výpravě, dovede skupinky do situace, kdy se musí spojit v jeden celek a objevit poklad/vysvobodit princeznu/zachránit planetu... společnými silami.

Není nic krásnějšího, než když člověk vidí výsledky své práce. Nedávno jsme měli střediskový sportovní turnaj. Úplně vidím, jak si před pár lety holky nadávaly, když nechytily míč, byly nervózní a uječené. Letos jsem úplně hleděla, když nejstarší včelka zavolala na tu nejmenší, aby přišla blíž, že jí nahraje. Sice to nechytila, míč vzalo druhé družstvo, ale holky to zopakovaly znovu. Chvíli hrály mezi sebou ty velké, daly pár bodů a potom zas nechaly prostor těm nejmenším. I na překážkové dráze. Žádné křičení „pohni!“. Velká vzala malou za ruku a celou dráhu šla s ní.

To byla taková pohoda, tak dobrý pocit. Ačkoli se holky v turnajích nijak neumístily, bylo vidět, jak si celý den užívaly.

Občas si říkám, jak mě ten skaut okrádá o čas, jak bych mohla dělat milion jiných věcí. Ale po takových zážitcích se zase vždycky ujistím, že na tom něco bude. Že třeba nějak dobře ovlivním ty děti i do života. A to mi stojí za to!

pátek 11. listopadu 2011

Hm...: Můj příběh

Začalo to tím, že jsem si na začátku září prošla programy všech olomouckých kulturních zařízení. Zjistila jsem že v Jazz Tibetu zahrají Hm..., což mě hodně zaujalo. Už jsem na nich jednou v Olomouci byla a rozhodla jsem se, že si nenechám ujít žádnou další příležitost vidět a hlavně slyšet tuto skupinu naživo.
Pokračovalo to někdy v říjnu na Aletti, kdy se Radeczek zmínil, že budou Hm..., Adélka hned nadšeně potvrzovala, že půjde taky a já jsem nestačila hledět, že Hm... zná tolik lidí.
Na afterparty po divadelním představení Arabská noc opět přišla řeč na Hm.... Ríša všechny přítomné navnadil recitováním básní, které zhudebňují a dokonce i něco zazpíval. A chytla se Helča.
A další pokračování bylo necelé dva týdnu před koncertem na kolaudačce u Máji, kde kluci kytaristi najednou spustili písničky od Hm... a několik lidí se přidalo se zpěvem. Když bydlím asi dvě minuty od Jazz Tibetu, tak jsem se nabídla, že půjdu koupit lístky, jestli někdo bude chtít. A rázem se mi nahlásilo 8 lidí. V dalších dnech se přidali ještě další, a tak jsem se vydala koupit lístky.
"Dobrý den, prodáváte lístky na Hm...?" "Ano" "Tak bych jich chtěla 13." "13 lístků?" Ta slečna na mě hleděla dost nevěřícně, ale lístky mi prodala.
To byla asi největší parta, se kterou jsem šla na koncert.
A koncert byl skvělý, výborný, výtečný, vynikající. Skvělí muzikanti, výborné nápady, výtečné hraní si s texty i hudbou, vynikající atmosféra.
Je těžké vybrat jednu konkrétní píseň, když jsou všechny tak dobré...
ale stejně... "chci repovat v hustý repový kapele, jenže ten můj blbej kukuč vypadá tak nesměle. Celý život hrál jsem jenom folk a kántry a celý život budu hrát jen folk a kántry..."
(Můj příběh vyšel na albu Plán na zimu, které kapela vydala vlastním nákladem v roce 2008. Album bylo nominováno na folkového Anděla, ale předčili je Bratři Ebenové)

středa 9. listopadu 2011

Milý Ježíšku...

celý rok přemýšlím, co Ti napíšu. A jak jsem tak přemýšlela, přišla jsem na důvod, proč jsem ještě nikdy nenašla pod stromečkem saxofon.

Ty si žiješ v nebi mezi anděli, a ti, jak známo, hrají na šalmaje. Žádné saxofony asi nemají. No a jak se tedy máš vyznat v tom, co po tobě vlastně chci?

Možná mi tato myšlenka trochu hapruje s tím, že běžně nosíš počítače, lyže, mobily, eMPétrojky a kdovíco ještě. Ale na to jsem taky přišla. O to si píše tak moc lidí, že ti to nedalo a zjistil sis o těchto novinkách podstatné informace, abys mohl vyplnit přání té většině. Ale o saxofon si asi jen tak kdekdo nepíše. Tak já ti to trochu přiblížím. Představ si takovou šalmaj. Má toho se saxofonem docela dost společného. Třeba to, že se oba nástroje řadí do skupiny dřevěných nástrojů (nedej se zmást, že to tak nevypadá...) Oba jsou dechové. Oba mají plátky. Akorát šalmaj dva a saxofon jeden. Šalmaj je na konci rozšířená do takového „trychtýře“, ale to se podobá spíš dnešním hobojům. To je taky krásný nástroj, ale až uvidíš saxofon, spadne ti brada. Ten, ač patří do rodiny dřevěných nástrojů, je mosazný, krásně se leskne, je zahnutý, má klapky a nádherný zvuk. Jo, na to jsem ještě v minulých letech zapomněla, chtěla bych altsaxofon. Ten je tak decentně zahnutý, ne moc jako třeba tenorový nebo barytonový (na ten hraje Lisa Simpsonová).

Tak teď už víš. No ale letos asi stejně budu potřebovat trochu praktičtější nadílku.

Můj počítač na mě už víc jak rok řve, že chce vyměnit baterku. Jen taková doplňující informace, mám počítač Dell Inspiron 1525. A když bude baterka větší než ta původní, nebudu se bránit. A brzy také bude postrádat místo na pevném disku. To by mohl vyřešit nějaký externí disk.

Pak by to chtělo něco pro parádu. Taková kabelka, která nebude tak moc velká, jak ta černobílá, ale ani tak malá, jako plesová. Něco, s čím bych mohla třeba chodit do divadla a nevypadalo by to jako ranec. A když už půjdu do divadla s novou kabelkou, tak se ráda trochu namaluju. Víš, když nakoukneš mé mamince do skříňky, objevíš moc pěkné stíny. Nějaké takové bych si představovala. A ta skvělá žlutá voňavka Adidas, kterou jsi mi přinesl před dvěma lety, už taky začíná docházet...

Potom se poohlédni po něčem Neslýchaném nebo tom, co jde až Za hrany. To Neslýchané ti přiveze Traband, Za hrany jde francouzský tanec, který se normálně správně čte „žaré“. Taková malá rada, na ulici Kobližná v Brně bys takové věci mohl najít.

Taky jsi tak rád, když o tobě někdo píše? Mně to teda dělá radost. I když je mi jasné, že ty už si zvyklý. O tobě už určitě četli všichni. A určitě moc dobře znáš tu knížku, která o tobě píše nejvíc. Já bych si ji přála, ale hlavně i s tou částí, která na tebe teprve čeká. Tu totiž ještě nevlastním.


Tak to by asi bylo, milý Ježíšku, všechno. Je mi jasné, že všechno neuneseš, ale snad aspoň něco z toho do toho svého koše narveš.

...a když už konečně víš, co je to ten saxofon...

neděle 6. listopadu 2011

Šantré: Moknu

Pokud jste četli předchozí příspěvek, jistě by vás mohlo zajímat, kterou konkrétní písní jsem se při psaní slohovky inspirovala. Byla to úplně poslední píseň na albu 2+1, které skupina vydala v roce 2007 vlastním nákladem.

Další inspirací byl možná ještě můj "komplex" ze základky, kdy mým spolužákům hrozně moc vadilo, že se jen tak usmívám :-)

středa 2. listopadu 2011

Děvče, tobě asi přeskočilo!

Baví mě hodně věcí, které ostatní nemusí nebo vůbec nemají rádi. Třeba otvírání konzerv, škrábání brambor, krájení chleba...nebo psaní slohovek. Na gymplu byl sloh pro většinu spolužáků nutným zlem. Ale já jsem se v tom docela vyžívala. Měli jsme výborného češtináře, díky kterému jsem si kolikrát mohla vymýšlet různé experimenty. Když nám dal volný útvar na téma koně, ostatní psali popis zvířete, já jsem si vymyslela vypravování. Na téma Země mých snů se jasně nabízela úvaha, ale úvahy jsou nuda. Tak jsem si vymyslela fiktivní trampskou skupinu a pěkně jsem jí to nandala ve fiktivní recenzi na fiktivní album Země mých snů. Vždycky jsem se snažila napsat to nějak zajímavě.

Nedávno jsem ve skříni našla jednu z mých oblíbených slohovek. Jediné, co jsme měli zadané, byla první věta: Děvče, tobě asi přeskočilo! Tak jsem psala, psala, měla jsem z toho docela dobrý pocit. A večer jsem si potom pustila, stejně jako několik předešlých večerů, CD skupiny Šantré, které jsem tou dobou měla úplně nové. Jaké bylo mé překvapení, když jsem si uvědomila, že jsem se zcela nevědomky inspirovala jednou z písniček :-)

Přidávám tedy onu slohovku, když už jsem ji vyhrabala na svět. Dnes bych něco napsala jinak, ale nechávám původní znění.



„Děvče, tobě asi přeskočilo!“ ozvalo se pár metrů za mnou. Otočím se a vidím milou stařenku, která se dívá na mě. Asi jí vesele poskakující holka se sluchátky v uších připadá jako blázen. Ale v milém, rozesmátém tónu, kterým větu řekla, bylo slyšet také jakési vzpomínání a porozumění. Asi by ráda odhodila hůlku, dala si do uší sluchátka a začala poskakovat do rytmu. Alespoň nějaký pozitivní dojem z tohoto odpoledne. Ostatní lidé se asi přestali smát. Ztratili chuť do života. A nejhorší je, že těm, kteří se ještě umí radovat, závidí a jsou na ně naštvaní. Jakoby si člověk nemohl vyjít do ulic s úsměvem na rtech. Natož aby si u toho ještě tančil.

Za celou dobu neobvyklé procházky jsem potkala mnoho lidí. A slyšela také mnoho názorů. „Uhni a nepřekážej!“, „Co tady šaškuješ?“ nebo „Myslíš, že jsou lidé zvědaví na takové blbnutí?“ A to jsou jen ty nejmírnější věty. Viděla jsem v očích těch nespokojenců, jak rádi by si taky poskočili. Ale co kdyby je někdo viděl? Určitě by to narušilo jejich společenskou prestiž. A tak raději chodí s vážnou maskou a smyslem pro humor na bodu mrazu. Ještě že alespoň ta stařenka se pořád dokáže radovat ze života...

neděle 30. října 2011

Samson a jeho parta: Hrneček

Další píseň z mého raného folkového období. Hudbu Jaroslava Samsona Lenka zrovna nevyhledávám, ba naopak, občas před ní prchám. Ale Hrneček mě zaujal při prvním poslechu a dodnes patří mezi mé oblíbené.
Krásná, jemná romantika. Přitom vyjadřuje takové ty běžné životní touhy každého z nás.
Vyšla na albu Demáááczech z roku 2002.

"Prosím tě, uděj se, štěstíčko malinký..."

středa 26. října 2011

Modelový čtenář

Občas mě napadají nějaké „teorie“. Tedy, ne že bych nějak soustavně filozofovala, ale všímám si dění kolem sebe a někdy mi vypadne nějaká „chytrá myšlenka“. A pak si zanedlouho přečtu nějakou odbornou studii známého teoretika a zjistím, že on s podobnou myšlenkou přišel už dávno. No nenaštvalo by vás to?

Když jsem sledovala statusy na Facebooku nebo na Signálech, přemýšlela jsem, proč ten člověk napsal zrovna toto. Co tím sledoval? Koho tím chtěl zaujmout? I já, když jsem napsala nějaký výkřik do tmy, měla jsem tušení, kdo by mi na to mohl odpovědět. A často se mi stávalo, že mi odpověděli či „olajkovali“ právě ti lidé, které jsem měla na mysli. Jen když jsem potřebovala zjistit něco do školy(čímž byl okruh čtenářů naprosto samozřejmý), nikdo nezareagoval. Když přijdu domů z nějaké akce a nějak ji okomentuji, většinou zareagují lidé, se kterými jsem tam byla. Kolem maturity a v prváku na výšce jsem se na FB hlavně chlubila...tedy...sdílela radost z úspěchů. To bylo pro celý širý svět, neměla jsem konkrétního čtenáře. Postupně mě psaní statusů na facebooku přestalo bavit a přesídlila jsem na blog. A tady se nějak snažím pořád psát tak, aby to někdo četl.

Mám pravidelné čtenáře. Občas mi okomentují článek, z čehož mám velkou radost. Někdy mi řeknou přímo naživo, že si něco přečetli. Díky tomu, že aspoň zčásti vím, kdo to tady čte, tak když píšu, představuji si některého z těch lidí.

Tak jsem si tak žila ve svém blogosvětě, se svými teoriemi, až jsem došla do třetího ročníku na žurnalistice a tím pádem jsem se setkala s předmětem Teorie mediální komunikace. Na seminář vždycky čteme nějaké odborné texty. A jedním z prvních byl článek o tvůrčím čtení, resp. „modelovém čtenáři“ od Václava Bělohradského. Byl to nejlepší text z těch, které jsme zatím četli. Možná proto, že jsem se s ním naprosto ztotožnila. Zjistila jsem, že moje uvažování při psaní článků asi není nijak výjimečné. Každý novinář či spisovatel potřebuje svého modelového čtenáře. „Autor musí předpokládat u čtenáře řadu kompetencí, bez nichž by výrazy, které používá, neměly obsah.“ Ale je docela sranda, když si přečte status nebo článek někdo, kdo zrovna potřebné kompetence nemá, pochopí si to po svém a podle toho taky zareaguje. To se potom bavím :-)

A kdo je modelovým čtenářem tohoto článku? Právě ty! Ty, který/která to čteš. A když mi napíšeš do komentářů, jak to vnímáš, jestli třeba taky píšeš s vidinou nějakého konkrétního čtenáře, tak budu ráda a třeba mi to taky přinese něco do dalšího psaní.

A na závěr ještě jeden citát ze zmiňovaného textu. Bělohradský je asi romantik, jak by řekla moje kamarádka Mája, přesvědčte se sami: „Teze o modelovém čtenáři platí obecně. Každý člověk je text, který hledá svého modelového čtenáře, každý doufá, že ho někdo přečte tak, jak se napsal, jak myslel činy a ideje, které zakódoval do svého života.“

neděle 23. října 2011

Zuzana Navarová & Koa - Taši Dele

Vraťme se do roku 2002. Na zeměpisné olympiádě jsem vyhrála kapesní rádio se sluchátky. Od té doby jsem s ním chodila téměř všude. Jednoho dne jsem naladila nějaký hudební pořad na radiu Proglas a zjistila jsem, že hudba, kterou tam hrají, stojí za to. Díky tomu jsem se vlastně začala zajímat o folkovou hudbu.
Ze začátku se mi líbilo téměř všechno. Časem jsem si začala vybírat. Třeba Žalmana jsem ze seznamu oblíbených pomalu vyřadila a folkrock, který jsem ze začátku nemusela, jsem si zase hodně oblíbila. Často zjišťuji, že se mi písně z mého "raného folkového období" vynořují z paměti. A tak teď několik následujících písničkových tipů zařadím ty, které přetrvaly dodnes.
Docela si pamatuji tu situaci, kdy jsem poprvé poslouchala hitparádu Kolem se toč. Právě bodovala Zuzana Navarová & Koa s písní Taši Dele. Nadšená jsem říkala taťkovi, že jsem objevila skvělou zpěvačku. A on na to s ledovým klidem: "Však já ji dobře znám, ona zpívala v Nerezu." Ano, kapela, se kterou jsem vyrostla, se ke mně oklikou vrátila.

středa 19. října 2011

O panu předsedovi a Dnech důvěry

Původně jsem chtěla psát o sobě. Ale jistému člověku, který v tomto příběhu zastával mnohem důležitější funkci, než já, jednou bylo líto, že jsem o něm ještě nenapsala žádný článek. Tak tedy, Pepo, doufám, že si to aspoň přečteš.

Pepa je hradní pán. Taky žurnalista tělem i duší, i když už žurnalistiku nestuduje. Dále předseda olomouckého VKH. A nadšený organizátor, manažer, atd. Pořád toho má moc. Říká, jak to nestíhá a nezvládá. A přece když se objeví příležitost vzít si na bedra nějakou akci, neváhá. (a pokud ano, tak jen chvilku) Pod jeho vedením VKH jen vzkvétá. Když něco dělá, stojí to za to. Všechno má pevně pod kontrolou. O akci, kterou pořádá, ví úplně vše do detailu. Často ho potkávám s telefonem u ucha, nebo dokonce se dvěma telefony. Tak se letos (v době, kdy se mu zrovna blížily státnice) stal hlavním koordinátorem té naší olomoucké „megaakce“ - Dnů důvěry.

Má kolem sebe plno kvalitních lidí a ví, co po kom konkrétně chtít a jak ho namotivovat. To se pak stane, že mi v půlce září zazvoní telefon s Pepou na druhém konci a říká: „Ahoj Luci, podívej, brzo budou Dny důvěry, určitě o tom víš, že. Mohl bych tě poprosit o tiskovou zprávu? No a bude tam i česká televize, 300 lidí, celkem velká akce...no...a potřeboval bych někoho, kdo to bude moderovat. Víš, takový kariérní postup. Nejdřív TV Noe, potom Česká televize. Tak co, půjdeš do toho?“

V tu chvíli mi zrovna končila redakční praxe a napsat o jeden článek víc pro mě nic neznamenalo. Jen to, že budu mít o jeden úlovek víc do portfolia ke státnicím. A moderování? Bylo mi naprosto jedno, jestli to bude v ČT nebo BBC nebo vůbec nikde. Při moderování se cítím jako ryba v rybníčku (takže doma :-)). Takže jsem do toho šla bez nějakého přemlouvání.

Následovalo několik mailů, přípravných rad na Hradě, na Aletti, a čím víc se to blížilo, tím byl Pepa nervóznější, roztržitější a když mluvil, trochu mu cukal pravý koutek. Ale přišel den, kdy začínaly Dny důvěry. Celý pátek se připravovala katedrála, zdobila, chystaly kartičky a brožurky pro účastníky, vyskytlo se pár problémů, které narušily Pepův klid, ale vše se vyřešilo.

Večer byl chaotický. Už se mělo začít, ale před registrací ještě stálo mnoho lidí. Pepa lítal, nevěděl kam dřív. Nechtěl, aby bylo zpoždění, ale na druhou stranu bylo plno lidí, kteří ještě nebyli zaregistrovaní. S kolegyní moderátorkou, spolubydlící a takyžurnalistkou Mončou jsme se snažily Pepu uklidnit. „úsměv“ - Pepa se křečovitě usmál. „To bude skvělý! Uklidni se:-)“ Další křečovitý úsměv. „Já vím“ pohled trochu mimo. „Holky, budete mě zvát dopředu, abych něco řekl?“ „ne, ty budeš mluvit až v neděli.“ „A nekecáte mi? Nechcete si ze mě udělat srandu a nepřipraveného se mě na něco ptát?“ „...v žádném případě, to nás ani nenapadlo!“ „no běda vám, jestli to uděláte!“

Tento rozhovor odstartoval jednu velkou a hrozně tajnou akci. Bylo třeba něco na Pepu vymyslet, on si o to v podstatě řekl sám. Něco, co ho moc nerozhodí. Něco „mediálního“. Pepa si užívá, když komunikuje s médii. Volali mu z Českého rozhlasu, měl domluvený rozhovor do Proglasu, v sobotu přijela Česká televize... Monča to vymyslela. Seženeme fiktivního redaktora, který s ním udělá rozhovor. Pepu to v tu chvíli potěší a až se to dozví, už nebude nervózní a snad nás nezabije. Nejhorší bylo sehnat člověka, kterého Pepa nezná (což je v Olomouci opravdu oříšek) a na kterého nemá číslo (ukládá si úplně každého, kdo mu zavolá. Ono se to jednou může hodit.) Nakonec nám pomohl jiný Pepa, kluk ze sboru a z konviktu. Právě jeho spolubydlící z konviktu si zahrál na redaktora MF Dnes, a udělal naprosto parádní a profi rozhovor. Při něm jsem já měla hlavu v dlani a tiše jsem se smála, Monča si kousala prst a Pepa – konvikťák na nás pobaveně hleděl.

Když jsme se vrátily do katedrály, potkaly jsme Pepu – velkého šéfa a ptaly jsme se, jak to probíhá. Jeho tik už mizel, Pepa byl mnohem víc v pohodě, dokonce bych řekla ve velmi dobré náladě. „Představte si, volali mi z Proglasu, potykal jsem si s redaktorkou z Olomouckého Deníku a ještě volali z Mladé fronty, dobrý, co!!!“ Tak jsme byly nadšeny s ním a měly jsme radost, že to tak pěkně vyšlo.

Neděle už byla úplně uvolněná. Pepa se normálně usmíval, konečně vypadal, že se pohybuje ve stejné dimenzi jako my ostatní a komunikoval úplně klidně. Ani mikrofon při závěrečném proslovu (moc krásném, téměř dojemném. Škoda, že není nikde nahraný) se mu nechvěl v ruce. Tak to všechno skončilo.

Uklidili jsme, šli na oběd do restaurace a večer nás čekala ještě afterparty pro všechny pořadatele. Na ní jsme se s Mončou rozhodly odhalit pravdu. Docela jsme se bály. Přemýšlely jsme, jestli budeme utíkat před něčím, co po nás hodí. A tak jsme na to šly opatrně. „Pepo, myslíš, že jsme tě nějak napálily?“ „Ne, určitě ne, o ničem nevím“ „Fakt sis ničeho nevšiml? Nic ti nepřišlo divné?“ „Ne...“ „jak se jmenuje ten redaktor z Mladé Fronty?“ „Tomáš Marada“ „tak si zjisti, jak se jmenuje Pepův spolubydlící z konviktu“ „Co? To byl on?!?“ Uf, na tváři pana předsedy byl úsměv. Společně jsme se pobavili. Nakonec nám ještě poděkoval! Nevím teda, za co, ale žádné trauma mu to očividně nezpůsobilo. „Když o tom teď zpětně přemýšlím, tak to bylo takový divný, ten rozhovor. Že se ani nepřišli podívat a tak...“ prohlásil potom.

Myslím, že celé Dny důvěry byly velkou zkušeností. Ať už pro hlavní pořadatele, kteří se tím zabývali asi pět měsíců, tak pro nás moderátorky. Bylo pár situací, kdy už jsme taky málem lítaly z kůže. Třeba když jsme pět minut před začátkem programu vytiskly informace, které budeme číst a po cestě na místo nás zastavil Pepa „Holky, počkejte, velká změna!“. Nebo když nepřišel člověk, který měl číst modlitbu a my jsme během krátké chvíle musely vyřešit náhradní plán. Všechno klaplo a já už se těším, až mi zase někdy zazvoní telefon od pana předsedy. Ať už po mě bude chtít cokoli, vím, že to bude stát za to a že pod jeho vedením to nemůže dopadnout špatně.

neděle 16. října 2011

Taize: Bless the Lord My Soul

Taize je malá vesnička ve Francii, ve které žije ekumenická komunita bratří (ekumenická znamená z různých církví). Probíhají tam modlitby doprovázené charakteristickými písněmi. Tento typ modliteb se rozšířil i mimo Taize, jen v České republice jsou různé večery Taizé. A jednou za dva roky se konají Dny důvěry. Víkend protkaný modlitbami, biblickými úvody a diskuzemi nebo workshopy. To vše s lidmi z různých církví. Letos se Dny důvěry uskutečnily v Olomouci a já jsem měla to štěstí, že jsem zpívala ve sboru, který tuto akci doprovázel. Nebyla to moje jediná funkce, ale o tom v dalším článku.
Díky sboru jsem prožila dva víkendy s písněmi Taizé a bylo to krásné. I přes protesty basové sekce jsme zvládli všechny čtyřhlasy a také nástrojový doprovod byl prvotřídní: 2 kytary, 5 houslí, violoncello a flétny.
Zpětná vazba účastníků nás moc potěšila, protože právě hudební stránku si pochvalovali skoro nejvíc.
Bylo těžké vybrat jednu konkrétní píseň. Je tolik krásných, které bych mohla vyzdvihnout. Nakonec jsem vybrala Bless the Lord My Soul

středa 12. října 2011

Konec pavlačové drbny

Pavlačový dům. S tímto pojmem jsem se asi poprvé setkala ve Foglarovkách. Vyvolávalo to ve mně takové tajemné pocity. Ve Vyškově stával jeden „pavlačák“ kousek od mé základky. Chodila jsem kolem ze školy a dívala se na psa, který u něj hlídal. Když mi bylo deset, ten dům zbourali. Těžce jsem to nesla. Bylo hrozné dívat se na kouli, která narážela do stěn a všechno ničila. Žádné další pavlačové domy jsem neznala. To se však rapidně změnilo, když jsem před dvěma lety začala studovat v Olomouci.

Stojanova kolej, kde jsem bydlela, byla právě tím oním pavlačovým domem. Neměla žádné chodby. Jen na rozích v okolí schodů. Ale do pokojů v patře se dalo projít jedině po pavlači. V té době jsem pochopila pravý význam slovního spojení „pavlačová drbna“. Když totiž lidé přecházejí domem po chodbě, nikdo si jich nevšímá. Ale s pavlačí je to naprosto jinak. Okna pokojů míří právě na pavlač, a tak je velmi snadné sledovat, kdo jde okolo, kdo večer ještě svítí,... Když jsem viděla někoho, s kým jsem si chtěla popovídat, otevřela jsem okno a bylo to. Nebo jsem prozvonila kamarádku z protějšího pokoje, obě jsme vylezly z okna a povídaly jsme si takto „veřejně“. Občas trčelo z oken víc hlav. To potom byla pravá babská konference. To se to pak pěkně drbe, když všichni slyší tyto rozhovory.

Ne že bych já byla nějaká extra drbna, já jsem pouhá žurnalistka :-) a ti jsou od přírody zvědaví. Ráda jsem měla poodhrnutý závěs a mávala jsem na každého kolemjdoucího. Později jsem se dozvěděla, že někteří to špatně nesou, že mám moc přehled o tom, jak se na koleji pohybují, cítili se být sledováni. Tak jsem to omezila.

A když už jsem zmínila, že novináři jsou zvídaví, je celkem trefné mít katedru žurnalistiky v pavlačovém domě. Naše katedra měla své kouzlo. Zvenku vypadala moc hezky. Ale po vstupu na nádvoří se mnozí jistě zalekli. A tento pohled zdaleka nebyl všeříkající. Při výstupu do patra byly některé schody dost pohyblivé a vrchol všeho byla právě ona pavlač, neboli ochoz, jak jsme říkali. U kraje byla stará zrezlá cedulka „vstup jen na vlastní nebezpečí“. A do učeben nebyl jiný přístup. Tak jsme den co den chodili do školy na vlastní nebezpečí. Kluci se občas postavili doprostřed ochozu a začali skákat. Neměla jsem dobrý pocit, když mi duněla tato nejistá zem pod nohama.

Byl jsem tedy dokonalou pavlačovou drbnou, bydlící i studující v pavlačovém domě. Tomu je ale konec.

Rozhodnutí opustit první pavlačový dům jsem učinila dobrovolně. Na koleji jsem se cítila čím dál méně jako doma. Teď jsem v bytě s tenkými stěnami, protivným sousedem a vymrzlou koupelnou, ale zato s krytou „lodžií“ a se skvělými spolubydlícími. A je mi moc dobře.

S katedrou jsem se loučila nerada. Už několik let se mluvilo o stěhování. Ale už tomu nikdo nevěřil. Jednou to však přijít muselo. A tak v září nám katedru přestěhovali do budovy 100 metrů vzdálené, avšak bez ochozu. Už to není žádný adrenalin. Sice můžeme projít na pavlač vedle k politologům, ale ta je v tak dobrém stavu, že to prostě není ono...

...třeba se mi do života zase někdy zaplete nějaká pavlač...

neděle 9. října 2011

Jarret: Nese nás proud

Moje oblíbená skupina Jarret v tomto týdnu vydává nové album Za hrany. Za tu dobu, co je poslouchám, se pořád vyvíjí, často upravují písničky ze starších alb do novějších kabátků. Autoři písní zůstávají pořád stejní, písně se ale trochu mění. No a hlavně také aranže. Zvuk alba docela závisí na hudebním režisérovi, se kterým točí. Minulé Vztahem zapni mi přišlo jako celkem krok zpět. A zdálo se mi, že dost písní tvořili jakoby na poslední chvíli. Bylo tam plno výplní, které za moc nestály. Podle ukázek, které jsem měla možnost slyšet, si myslím, že to nové album bude mnohem silnější, kvalitnější a rockovější. Už se docela těším, až bude k sehnání. Do Vánoc asi nevydržím čekat :-)

Jako ukázku dávám zatím jedinou dostupnou píseň v dobré kvalitě, takový slaďák "Nese nás proud"

pátek 7. října 2011

Čekám dlouho s Českými drahami

Už třetí rok se musím pravidelně dopravovat do Olomouce. V prváku jsem si oblíbila vlaky. Mohla jsem si tam číst, protože v autobuse mi při čtení bývá špatně. Taky když nás jelo víc, mohli jsme sedět v jednom kupé. A taky je ve vlaku celkově víc prostoru než v autobuse. O vlacích se tak nějak ví, že mívají zpoždění. Mě se to však nikdy úplně nedotklo. Za celý prvák a druhák se zpoždění až na pár výjimek vlezlo do deseti minut, ve kterých jsem ještě stíhala navazující autobus domů. Větší zpoždění nastala pouze když byl sníh, záplavy nebo jiné živelné katastrofy.

Nevím, co se děje, ale na to, že škola začala teprve před pár týdny, se mi nahromadilo víc zpoždění než za celé předchozí studium. Někdy v září jsem jela vlakem domů v pátek dopoledne. Potřebovala jsem doma něco udělat do skautu. Vlak vyjel už z Olomouce s 20minutovým zpožděním, které si po celou cestu udržel. Naštěstí mám moc hodné rodiče, a tak jsem nemusela čekat dvě hodiny na následující autobus z Vyškova, když jsem nestihla ten co by mi navazoval. No co, jedno zpoždění se dá přežít.

Potom jsem slyšela, že někdo skočil pod vlak...hmm, ach ti sebevrahové. Znepříjemní život svým blízkým, strojvedoucímu, který bude mít tu scénu do konce života před očima, a ještě všem studentům, kteří se v neděli večer přepravují třeba přes půlku republiky a chtějí být v pondělí ráno čilí. Minulou neděli to bylo asi tři týdny po této události. Přišla jsem na nádraží, ale tam byl zmatek a před ním prázdné autobusy. Cedule značila, že místo vlaků do Bohumína jedou autobusy a vlaky na Olomouc jedou ze 3. nástupiště. Vlak však stále nejel, průvodčí ani výpravčí nevěděli, kdo kam má nastoupit a od každého jsme se dozvěděli jinou informaci. A co že se to děje? U Ivanovic prý někdo skočil pod vlak. Déjavu??? Nevím, nikde jsem o tom v následujícím týdnu nečetla žádnou zprávu... Jisté však je, že asi po půlhodině nás autobusem odvezli do Ivanovic, kde byl připravený vlak. Ještě jsme půl hodiny stáli a potom se vlak rozjel. V Olomouci jsme byli o hodinu později. Dobré, to už jsem mohla mít mezitím hotovou analýzu skladby na pondělí... ale co to je hodina...

Ve čtvrtek jsem jela na střediskovou radu do skautu. Protože končím ve škole o půl páté, nemohla jsem jet dřív než v pět vlakem. Před šestou být ve Vyškově a s mírným zpožděním doběhnout na klubovnu to se dá. Kdyby ovšem vlak z Olomouce nevyjel o půl šesté. Ale jo, než se začne, stejně ještě velkou část rady stihnu, říkám si. Vlak jede bez problémů až do Bedihoště, první zastávky za Prostějovem. Tam jsme se zastavili a asi po deseti minutách přišel průvodčí se zprávou, že je pokažená lokomotiva a že budeme víc jak půl hodiny čekat na novou. Tak jsme čekali...čekali...po 50 minutách přijela lokomotiva, která nás vrátila zpět do Prostějova. A tam další čekání, až se odpojí ta pokažená a připojí nová. Docela mě pobavily některé hlášky z okolí:

Paní venku před vlakem: „co to je za vlak? Vždyť má na každém konci jednu lokomotivu!“

Hlášení v 19:30: „Nastupujte do rychlíku... ...pravidelný odjezd v 17 hodin, 25 minut“

Kolem 19:40 jsme se rozjeli. Ale protože jsme zabránili v jízdě osobnímu vlaku, náš rychlík ho musel nahradit a zastavovali jsme tedy v každé zastávce. Bylo půl deváté, když jsem vystoupila ve Vyškově. Střediskovka právě skončila a autobus domů mi taky před chvílí ujel. Ještě štěstí, že jsem se nemusela vracet zpět do Olomouce, protože už bych zpáteční autobus taky nestihla. Tak se tedy vyplatí jezdit na otočku do Vyškova... a po všech těchto zážitcích si říkám, jestli se vyplatí jezdit vlakem...občas ale bohužel nemám na výběr...

Při těchto situacích je mi docela líto průvodčích. Oni nemůžou za to, co se děje, za špatnou organizaci apod. Je jasné, že když jim nepřijdou informace o tom, co se děje, tak prostě nic neví. A stejně jsou to oni, kteří všechno schytají. Všechny nadávky od lidí míří k nim. „Co se děje? Kam máme nastoupit? Proč ještě nejedeme? Vy nic nevíte? Máte v tom zmatek! Měli byste to mít lépe vyřešené!“ Sami z toho mají kolikrát nervy v kýblu, musí odpovídat dokola na stejně nepříjemné dotazy a potom ještě o sobě slyší, že „tamten ...pííp (dosaďte si jakékoli sprosté slovo)... je naprosto neschopný (a mnohem pikantnější výrazy)“


neděle 2. října 2011

Marsyas: Zmrzlinář

Léto se sice ještě snaží držet zuby nehty, ale podzim už ho neúprosně vyhání. Sezóna zmrzlin nám bude pomalu končit. Tak tedy taková zmrzlinová písnička (teda až tak zmrzlinová není, ani o tom zmrzlináři se tam tolik nezpívá :-)).
Skupinu Marsyas znám od malička. Tedy název a obaly gramofonových desek. Ten název se mi nikdy nelíbil. Zněl mi hrozně cize a škaredě. Když jsem si oblíbila skupinu Jarret, taťka mi vždy říkal: "To je úplný Marsyas! Poslechni si je, určitě se ti budou líbit!" Ale já jsem se k tomu moc neměla. Až jsem jednou objevila ve výprodeji CD s první nahrávkou Marsyas, kterou taťka zrovna neměl na desce. Koupila jsem mu to a po čase mě napadlo, že si to taky pustím. A docela mě zaujalo. Nejvíc právě písnička Zmrzlinář. Ta se shodou okolností zrovna v přibližně stejné době objevila ve filmu Pupendo a stala se tak trochu hitem :-)

středa 28. září 2011

Bez sekretářky nevystuduji

Když se řekne škola, katedra a její zaměstnanci, kdo vás napadne? Já jsem třeba na gymplu vnímala především vyučující. Sem tam jsem na chodbě potkala také uklízečky, v jídelně byly hodné kuchařky a fenoménem byl pan školník se svým jezevčíkem. Sekretářku jsem moc nebrala v potaz. Seděla si ve své kanceláři a jí jsem za ní zavítala, pouze když jsem potřebovala potvrzení o studiu nebo kopírovací kartu.

Teď na vysoké je to zcela jinak. Začněme třeba žurnalistikou. Myslím, že kdybych se zeptala kohokoliv ze studentů na nejoblíbenějšího zaměstnance katedry, valná většina by zvolila právě paní sekretářku. U mužské části by to bylo zcela logické. Je mladá, sympatická... už se kolikrát řešilo, že jí přišel mail od nějakého obdivovatele. Ale ona je hlavně schopná, má ve všem přehled a dokáže vše zařídit. Externí učitel nezapíše zápočet do STAGu. Co s tím? Zajít za sekretářkou. Potřebuji nahrávací zařízení kvůli úkolu do rozhlasového workshopu, chci si půjčit nějakou knihu nebo diplomovou práci, nemůžu se zapsat na předmět, protože je ve STAGu špatně zadán nebo je plná kapacita, cokoli společného se studiem nevím a potřebuji poradit, mé kroky vedou vždy na to samé místo. A také musím vyzdvihnout paměť paní sekretářky. Jednou jsem si byla půjčit diktafon a když jsem za ní byla podruhé, už si pamatovala mé jméno. Ona zná snad všechny na katedře, ví dokonce, kdo s kým kamarádí a to potom třeba zohledňuje při tvoření dvojic ke státnicím.

Na žurnalistice jsem nikdy nepotřebovala pomoci při nějakém problému, takže kvality sekretářky jsem moc neozkoušela na vlastní kůži. Za to na muzikologii můžu říct, že tamní sekretářka je opravdu zlatá. Došlo mi to hned v prvním ročníku, kdy jsem měla jít ke komplexní zkoušce. Byl to první termín, hned v květnu a já jsem ještě netušila, že na první termíny normálně studenti nechodí, protože nestíhají uzavřít ostatní předměty. Já jsem se na něj tedy chtěla přihlásit, ale již splněné předměty jsem dosud neměla ve STAGu. Zoufale jsem bombardovala maily jednotlivé vyučující, aby mi své předměty zapsali. Odezva žádná. Pak jsem psala tajemníkovi katedry, že na tu zkoušku opravdu chci jít a že to přece nepadne jen kvůli blbému STAGu a vyučujícím neschopným do něj zapsat. Zkouška měla být v pondělí a já jsem v pátek byla úplně na dně. Představa, že se už dva týdny v kuse učím a mělo by to být zbytečné, byla hrozná. V pátek jsem jela vlakem domů a bylo mi do breku. Když v tom mi zvoní mobil a tam „Dobrý den, tady Slámová (jméno sekretářky). Kdy jste splnila ty předměty? Já vám je zapíšu“. No to bylo vysvobození :-)

A pak jsou tu další „maličkosti“. Když jsou na studijním fronty, paní Slámová je ochotná podepsat potvrzení o studiu. Když už je na odchodu, ale přijde student, který něco potřebuje, ona se vrátí a věnuje se mu. Nosí vyučujícím čaj nebo kafe až do učebny a má přehled o dění na katedře a v celé škole lepší než kdokoli z vyučujících. Rozumí všem nesrozumitelným pokynům a vyhláškám a dokáže je srozumitelně reprodukovat. Na tradičním zahájení školního roku, kde se schází celá katedra, sklidí při představování větší potlesk než kdekterý profesor.

Skvěle to letos na zahájení vystihl vedoucí katedry, profesor Vičar: „Když je nějaký problém a všichni už padají únavou a bezradností, paní Slámová má stále úsměv na rtech a ví si rady.“

neděle 25. září 2011

Johann Sebastian Bach: Jesus bleibet meine Freude

V minulém týdnu skončil už 43. ročník varhanního festivalu v kostele svatého Mořice v Olomouci. Měla jsem to štěstí, že jsem navštívila tři koncerty. Každý byl úplně jiný. Ten první, zahajovací byl nabitý varhanními hity. Bachova Toccata a fuga d moll, Jesus bleibet meine Freude, Lisztovo preludium a fuga na téma B-A-C-H... Takový koncert pro ty, kteří chtějí slyšet něco známého a zaručeného. Potom jsem navštívila koncert Zuzany Ferjenčíkové, která hrála skladby určené pro jiné nástroje upravené pro varhany. Na to jsem byla docela zvědavá. Ale orchestr je orchestr. Ty varhany, ačkoli mají pestrou paletu rejstříků, to prostě nezastoupí. Tento koncert mě až tak nezaujal. Závěrečný recitál hlavního organizátora festivalu, Karla Martínka zahrnoval skladby z 20. století. Taktéž posluchačsky náročnější. Já jsem byla nadšená a kamarád, který tam byl se mnou, se pomalu divil, co na tom bylo tak dobrého. Ale kombinace varhan, 3 trubek a 3 trombonů v jedné skladbě byla prostě úžasná...

Jako tip dávám Bachovu Jesus bleibet meine Freude. Je to hodně známá a opravdu pěkná skladba. Ta mi musí zaznít na svatbě, pokud se tedy této události někdy dočkám...

středa 21. září 2011

Jsem konzervativní?

Byla jsem oslovena, abych napsala článek o hudbě na setkání v Madridu do poMadridského vydání prestižního časopisu Kořeň. Tak ho nabízím i čtenářům tohoto blogu.

Člověk občas musí odjet někam hodně daleko, aby zjistil něco o sobě... U mě se to v Madridu potvrdilo v souvislosti s hudbou při mších. Už nějakých pár let jsem ve schole a občas je na mně, abych vybrala „repertoár“ na mši. Kolikrát jsem se přehmátla, neodhadla jsem vhodnost dané písně. Babičky pak naříkaly, že takovou rychlou píseň přece k přijímání nemůžeme hrát...no ale časem jsem se v tom docela vycvičila a už mi přijde tak nějak přirozené, že třeba úvod mše je mnohem rytmičtější než takové přijímání.

A ve Španělsku se mi to trochu nabouralo. Vždy jsem si připadala spíše liberálnější, co se týče liturgické hudby. Nelpím na varhanním doprovodu a třeba takový Credenc mám moc ráda. Ale na mších v Tarragoně a Reus jsem se považovala za naprostou „konzervu“. Občas mě napadala otázka, jestli jsem na popovém koncertě nebo na mši. No řekněte, je u nás běžné, aby kněz dirigoval a roztleskával publikum, tedy, pardon, účastníky mše? Blíží se přijímání, zpíváme Beránku Boží, u nás je to většinou nějaká rozjímavá melodie, ale Španělé zvolili rozjásanou verzi, málem ještě s nadšeným potleskem po skončení...a Jesus Christ, You Are My Life s tleskáním do rytmu We Will Rock You... holt, jiný kraj jiný mrav.

S jakým nadšením jsem potom chodila na české mše v Madridu. Nechci tím říct, že na mši jde v prvé řadě o hudbu, to v žádném případě. Je mi jasné, že Bůh nás zve ke svému stolu vždycky, ať už mše probíhá v jakémkoli kulturním zázemí. Ale určitě by hudba měla podpořit průběh mše, měla by s ním korespondovat. A každý národ to asi vnímá jinak...

pátek 16. září 2011

Georges Bizet: L'amour est un oiseaux rebelle

Kvůli Dnům evropského kulturního dědictví jsem celý uplynulý víkend trávila v Olomouci. Protože jsem byla sama na bytě, rozhodla jsem se pro kulturní život a v pátek i v sobotu jsem se vypravila na operu. V pátek byla na náměstí Prodaná nevěsta. Bohužel jsem ale nic neviděla, protože jsem stála v davu samých vyšších lidí. Tak jsem to po prvním dějství vzdala, raději si někdy zajdu normálně do divadla. V sobotu byla na programu divadla Carmen. Už dlouho jsem se na ni chystala, ale nikdy nebyly lístky. Tentokrát jsem využila toho, že se teprve rozbíhá sezona a dostala jsem se tam úplně bez problémů. Carmen je skvělá opera. Co árie, to hit, moc příjemná hudba. A ačkoli nikdo nepěje chválu na Moravské divadlo v Olomouci, já jsem byla spokojena. Akorát orchestr sem tam ujel...
Hodně lidí říká, že na koncert nebo do divadla by nešli sami. Já jsem si asi tak nějak zvykla. V prváku jsem neměla kolem sebe moc lidí, kteří by někam šli se mnou, a tak jsem si zvykla chodit sama. Ono sezení v řadě není zas tak hrozné, to se dá splynout s davem. Někam, kde diváci sedí u stolků, bych asi nešla. Nejhorší jsou v divadle přestávky. Všichni vyjdou do předsálí a společensky konverzují. A já sedím sama v prázdném hledišti a dělám, že hledím do mobilu, abych nehleděla jen tak někam.
Už se zase těším na školní rok a kulturní akce s VKH. To je skvělá věc, chodit do divadla s partou kamarádů. Je dobře, že kolem sebe nemám kulturní barbary :-)

Jo a ta písnička, abych nezapomněla. Asi nejslavnější árie z Carmen, na videu přímo v podání Moravského divadla Olomouc

úterý 13. září 2011

Žurnalistika v praxi

Sice ještě mám prázdniny, ale musela jsem si je trochu zkrátit a věnovat se i škole. Na žurnalistice máme povinné dva týdny praxe a ty jsem absolvovala právě v uplynulých týdnech v redakci Olomouckého deníku.
Trochu jsem z toho měla strach. Připadala jsem si jako takové novinářské miminko, naprosto neschopné, stydlivé...a přemýšlela jsem, co tak po mě budou chtít. Od spolužáků, kteří už praxi absolvovali, jsem věděla, že praktikanty využívají na ankety a že je to hrozné, lidi nechtějí odpovídat a když už odpoví, nechtějí se nechat vyfotit nebo říct své zaměstnání.
První den, když jsem přišla do redakce, zjistila jsem, že tam nebudu sama. Ještě tam byl spolužák Petr. Celý týden jsme pracovali oba dva na stejných článcích. Na ankety jsme chodili spolu, já jsem se ptala, on fotil. Vůbec mi to nepřišlo jako "opruz". Možná jsme měli dobrá témata. Ptali jsme se lidí, jestli jsou spokojení se svou váhou, maminky s kočárky jsme zastavovali s otázkou, jestli je podle nich v Olomouci dostatek mateřských škol, pracovali jsme také na rubrice "Těšení" - jde o to zeptat se jednoho člověka, na co se těší a nějak to rozvést. Zjistila jsem, že mě baví "otravovat" lidi a ptát se jich. Zajímavé je také jít městem a tipovat lidi, kteří by mohli odpovědět. Většinou se nám to celkem dařilo.
Psali jsme i větší články. První den to byl doslova křest ohněm. Dostali jsme tiskovou zprávu o obezitě a měli jsme ji zpracovat. Nesehnali jsme však téměř žádné hlasy odborníků, protože nás nenapadlo telefonovat dopoledne...ale další dny už to bylo jen lepší. Do článku o opravě bazénu jsem jen sháněla hlasy lidu, docela se nám podařila "storka" s prvňáky - šli jsme prvního září do školy a bavili se s vystrašenými prvňáčky. Když jsem zjistila, že budu mít praxi v tomto termínu, tajně jsem si přála jít do školy a dělat rozhovory s prvňáčky. A ono se to vyplnilo :-)
V pátek jsem si myslela, že budu v redakci chvilku a stihnu první schůzku ve skautu. Ale nevyšlo to. Museli jsme ve dvě hodiny odpoledne na náměstí, kde byla přehlídka mažoretek a udělat storku s mažoretkou. Narazili jsme na holku, která skvěle odpovídala, šlo to naštěstí hladce a potom i ta storka se mi povedla. Dokonce mi řekli, že není potřeba nic měnit a že je moc dobrá a čtivá :-) jupíí, to mi pozvedlo moje žurnalistické sebevědomí.
Druhý týden jsem byla v redakci sama. A celkově to bylo méně záživné. Každé ráno jsem zpracovala policejní svodku - přepsat policejní řeč do normální lidské řeči. A dál to byly ankety. Na trochu nepříjemné lidi jsem narazila při zjišťování, zda plánují kupovat byt. Na to nikdo moc neodpovídal. Ale o plánovaných vlacích RegioJet skoro všichni slyšeli a docela dost mi toho řekli. Středa byla nejakčnější. Na náměstí probíhala akce Zahoď mobil! a já jsem měla udělat reportáž. Tak jsem se motala kolem náměstí, potkávala jsem strašně moc známých lidí, konečně jsem se cítila jak v Olomouci během akademického roku. Po vyhlášení výsledků jsem ještě o půl sedmé letěla do redakce a napsala jsem článek, za který mě dokonce další den pochválili na ranní poradě! Další pozvednutí :-) Nakonec jsem ještě stihla koncert skupiny Kryštof, který tam byl právě v rámci té akce. Díky náročné středě jsem ve čtvrtek jen napsala svodky a šla domů. A v pátek to bylo taky zajímavé. Měla jsem dělat anketu s "papaláši" na téma 11. září 2001. Volala jsem primátorovi, starému historikovi -to byl hrozně milý pán, příjemně se mi s ním mluvilo. A řediteli divadla, který ale odmítl odpovědět. Další možností byl arcibiskup. Úplně jsem se těšila. To bych pokládala za vrchol celé praxe, udělat anketu s arcibiskupem. Ale nebral to. A ani biskup. Škoda. Nakonec jsem se dovolala řediteli Vlastivědného muzea. A byl to dobrý úlovek. Dva dny před tragédií byl v New Yorku a fotil syna pod mrakodrapy, které se staly terčem teroristických útoků.
Celkově mě praxe povzbudila v tom, že snad nebudu takové poleno, že snad umím i něco dobrého napsat a hlavně se nebojím oslovit člověka na ulici nebo někam zavolat. Třeba ze mě i jednou bude novinář...

pátek 9. září 2011

Hymna SDM 2011: Firmes en la fe (Pevni ve víře)

A jsme u konce. Dva týdny se seriálem SDM končí. Ani mi nepřijde, že toto je už čtrnáctý příspěvek k naší cestě. Mě se vzpomínalo a psalo dobře. Doufám, že i vám se dobře četlo...
A jak to bude dál? Od příštího týdne začne klasický režim jeden text a jedna písnička týdně. A na další seriál se můžete těšit...hmm? třeba za dva roky - Rio de Janeiro?...uvidíme :-)

Čím jiným zakončit než hymnou celého setkání? Když jsem asi před půl rokem poprvé slyšela španělskou verzi, moc se mi líbila. Sice je dost sólová, rozhodně ne na takové to lidové zpívání, ale jinak moc pěkná. Byla jsem dost zvědavá na českou verzi, protože to občas bývají trochu tragédie. A taky že letos byla. Proto sem dám tu španělskou a pro představu o textu slovenskou, která je mnohem příjemnější než česká (tu kdyžtak najdete na youtube)

španělská verze:

slovenská verze:

čtvrtek 8. září 2011

Duchovní střípky z Madridu

Tak a jsme u té duchovní stránky. Docela těžko se mi vnímaly zahraniční bohoslužby, moc jsem z nich nepochytila. Ale ocenila jsem dopolední programy českého centra, které podle mě byly kvalitně připraveny. No a protože jsem si zapisovala myšlenky, které mě zaujaly, několik z nich i zveřejním, třeba někoho něco zaujme...

"Berte to jako vklad do pouti" - věta ze mše před odjezdem v olomoucké katedrále. Vkladů do pouti se postupně nasbíralo tolik, že některé tato věta už dost štvala.

"Pokud to chceš ty, Pane, chci to tak i já" - věta světice Kláry (příjmení si nepamatuji), která v sedmnácti těžce onemocněla a v devatenácti zemřela. Kdo z nás to tak dokáže přijmout? a to u nás většinou jde o banality...

"ať nejsem mrzout, ať ve mě zbude i jiskřička humoru, kterého je zapotřebí" - část ranní modlitby v úterý, první ráno v Madridu. Příjezd den před tím byl vyčerpávající, ráno hektické, zmatené, nestihla jsem ani na záchod...a jak jsem už psala, v ten den měli ostatní výjimečnou příležitost vidět mě protivnou...a najednou tato modlitba - jak ušitá...

"Z kříže se nesestupuje" - řekl Jan Pavel II., když byl na pokraji sil. Přemýšlel, jestli ještě má na to, aby byl papežem. Ale došel k tomu, že Ježíš taky trpěl až do konce a že to musí taky všechno snést.

"Ježíš je jako můj bratr, který mi vidí do pokoje... ...Ježíš nepotřebuje žádné borce, všeználky a supermany, ale bratry a sestry." - z úterní katecheze (řekla nějaká řádová sestra)

"Bůh, který tě nechytne a neuchvátí, je špatně poznaný" - z úterní katecheze

"Víra je přijetí toho, co jsem nevymyslel" - středeční katecheze (Mons. Pavel Posád)

"Víra je dobrodružství, skok do neznáma" - středeční katecheze (Mons. Pavel Posád)

"Ne, že by Bůh na mě neměl čas. On ho má vždy, když si ho udělám já. (a v tom je často ten problém..., pozn. kiwi) Čeká na mě ve svátostech, při adoraci, v ostatních lidech" - čtvrteční katecheze (Mons. Jan Graubner)

"Svatost není jen pro staré, ale i pro lidi vašeho věku" - páteční katecheze (Mons. František Radkovský) btw. taky vás občas napadá, že na změnu života je dost času, že je potřeba si mládí užít, však ještě neumíráme? A co když přijde čas, kdy už nebudu mít čas?

"Když lidé ztratí víru, ne že by ničemu nevěřili. Naopak, jsou schopni uvěřit úplně čemukoli" - páteční katecheze (Mons. František Radkovský)

To rozhodně není všechno, ale ne vždy jsem byla tak pohotová a zapsala si to...inu, paměť je krátká...

Teď ještě na závěr taková vtipná příhoda: V den přivítání svatého otce několik z nás projevilo "nadpřirozené schopnosti". Jeli jsme metrem zas s nějakými Italy a už nás třeštila hlava z toho jejich hluku. Já jsem jen tak nenápadně, potichounku udělala "pšššt" a v tu chvíli to v metru docela citelně zmlklo (ovšem ne nadlouho :-)). V dalším metru bylo narváno. Absolutně. Liduška jen tak prohodila: "No tak lidi, už vystupte!" a na další zastávce skutečně většina vystoupila. No a do třetice. Večer (tedy o půlnoci) jsme jedli na lavičce večeři a Kájovi spadla láhev s pitím a kutálela se směrem od nás. Kája na to "no tak, pojď ke mně!" A láhev se dokutálela, zastavila a namířila k nám. No tak tak to bylo :-)

středa 7. září 2011

Olympic: Bonsoir Mademoiselle Paris

Přemýšlela jsem, jakou písničku dát k Paříži. Ne, že by mě žádná nenapadla, ale chtěla jsem něco originálního. Nakonec jsem se rozhodla pro to, co se nabízí hned asi každému. Protože ta písnička nás v Paříži opravdu pronásledovala. Docela často ji někdo z nás začal zpívat. Když jsme jeli do Paříže, když jsme stáli pod Sacre-Coeur, když jsme se procházeli po bulváru Saint-Michelle... Prostě to, co jsem celý život znala jen z té písničky, jsem najednou viděla na vlastní oči...

úterý 6. září 2011

Stíny Sacre-Coeur nade mnou

...a jeli jsme celou noc, a jeli jsme celý den...teda skoro...a nefungoval mikrofon, takže naši žurnalisté nemohli pokračovat v rádiu VKH, což byla velká škoda. Dobře, přímo skvěle, jsem se v autobuse vyspala. Měla jsem obě sedátka pro sebe, protože Monča spala v uličce. Ráno jsme se podívali na pohádku S čerty nejsou žerty, kterou někteří znali od začátku až do konce a mluvili i zpívali spolu s postavami. Kolem čtvrté jsme přijeli do Versailles. Ale protože zámek byl zavřený, okamžitě jsem se rozhodla podívat se do Paříže. Spolu s dalšími jsem nasedla na vlak, který jel do Paříže. Tam jsme se svezli metrem k chrámu Sacre-Coeur. Když jsme vystoupili z metra, trochu jsem se lekla. Všude kolem samí černoši. Byl to zvláštní pocit. A když jsme potom šli jednou ulicí do kopce, všímali jsme si, co míjíme za obchody: paruky, kadeřnictví, kadeřnictví, paruky, paruky, paruky, kadeřnictví...a tak to šlo až na konec ulice. A za chvíli už jsme byli tam. Pod tím krásným, ohromným bílým chrámem. Měli jsme možnost podívat se do krypty a na vyhlídku na věž. Původně jsem chtěla jen na vyhlídku, ale nakonec si říkám, rozdíl 2 Eura, to nic není. Když už jsem tady, byla by škoda nepodívat se i do krypty. A dobře jsem udělala. Šla jsem kolem sochy nějaké ženy. Podívala jsem se jí do tváře, měla zvláštně nepřítomné oči. Zaujala mě. A chtěla jsem pokračovat dál. Najednou Monča říká „Luci, podívej, svatá Cecílie!“ No to snad není možné. Já si všimnu výrazu očí a nevidím, že je to socha mé patronky... A další zajímavost pro mě byl starý Lekcionář o velikosti cca 0,5x1 m. A v něm byly staré noty. Přesně takové, o kterých jsme se letos učili. Škoda, že jsem tam viděla jen na dálku přes sklo, hned bych si ho prolistovala. Z krypty jsme pokračovali na věž. Tam jsme měli celou Paříž jako na dlani. Celé město je zvláštně bílé. To v Česku myslím není. Jen Eifellovka je oproti zbytku škaredě tmavá. Když jsme po hodně dlouhé době slezli, podívali jsme se ještě dovnitř a přes Montmartre jsme to vzali opět dolů k metru. Tato čtvrť má své kouzlo je plná umělců a především harmonikáři sem úplně zapadají. Metrem jsme se posunuli k Notre-Dame. Dovnitř už jsme se nedostali, tak aspoň jsme venku udělali několik skupinových fotek. A taky jsme nekonečně dlouho čekali na záchod, který se po každém použití celý umýval. Už byla tma, a tak jsme usoudili, že by bylo dobré posunout se dál. Nasadili jsme pěkné tempo a kolem Seiny jsme šli bulvárem Saint Michelle. Minuli jsme Pratre, další prý známé budovy, které já neznám, prošli jsme zahradami, poseděli u rybníčka a odtud šli k obelisku z Egypta. Odtud bylo vidět na slavnou ulici …. a vítězný oblouk. Tam jsme však nešli, protože jsme chtěli stihnout Eifellovku a hlavně taky vlak zpět do Versailles. Pokračovali jsme zase kolem Seiny zase stejným tempem. Někteří to tempo nesli docela těžce...já jsem naštěstí zvyklá chodit rychle, tak mi to ani nepřišlo...čím rychleji jdu, tím víc toho uvidím :-) Celou cestu se nám hlásila. Zpočátku jen reflektory, které lítají přes celé město. Potom špička, další části, blikání v celou hodinu, až jsme nakonec přišli k ní. A pod ni. Je pěkná, když svítí. Tak jsme se s ní zas všichni vyfotili. Foto s Eifellovkou, to musí být. Měli jsme dobrý čas, tak jsme se mohli zdržet, ale raději jsme vyšli s předstihem hledat nádraží. Našli jsme velmi rychle a někteří jsme se ještě vrátili pro palačinku. Půlnoční palačinka pod Eifellovkou, hmm :-) Kolem čtvrt na jednu nám jel vlak, a tak jsme krásně stihli sraz v jednu ve Versailles. Dneska autobus přijel včas, a tak jsme chvíli po půl druhé už seděli v autobuse a brzy zavřeli oči.
Při první ranní zastávce už jsme byli v Německu. Pak jsme zhlédli další pohádku. Když včera poslali na zem čerta, dnes pro změnu anděla (pohádka Anděl Páně). A něco po poledni jsme přejeli hranice České republiky. Tam jsme poděkovali řidičům a rozloučili se s Ondrou, který bydlí blízko. A pak už to šlo ráz na ráz. V Praze nás opustila hodně velká skupina, potom šest lidí na dvou zastávkách mezi Prahou a Brnem, další tři v Brně...vypadalo to, že se nestihne dojet do Olomouce. Kdyby tam autobus nedojel do osmi, museli by udělat devítihodinovou přestávku v Prostějově. Ale to už mi vlastně mohlo být jedno. Já jsem se odpojila ve Vyškově. Byla jsem domluvená s rodiči, že zavolám před Vyškovem, ať pro mě dojedou. Ale tak aktivně jsem se se všemi loučila, že jsme najednou stáli u Vyškova na benzínce a já jsem si říkala: „naše auto tu nikde nevidím...“ když v tom mi došlo, jak by tu mohlo být, když naši ani neví, že už jsem tu! Tak jsem si počkala o deset minut déle. Nevadí. Užila jsem si tu zvláštní chvíli. Právě skončilo to všechno krásné. Po celých čtrnáct dní jsem byla pořád obklopena úžasnými lidmi a teď tu stojím úplně sama. Za chvíli už budu doma a moje panty se budou moci utrhnout, než ze sebe vysoukají všechny ty zážitky. Dobré, špatné, ale rozhodně silné! A už v tu chvíli, co tam tak stojím a čekám, se těším do školy...teda do školy taky, ale hlavně na další setkání se starými i pro mě novými tvářemi. Určitě máme všichni před sebou „moc báječný“ rok...

pondělí 5. září 2011

Georg Friedrich Händel: Hallelujah

Ještě zůstanu u vážné hudby. Pro ceremoniály byl v Madridu symfonický orchestr a sbor. Mezi tím italským hulákáním bylo fakt příjemné slyšet ty největší perly vážné hudby.
Když bylo přivítání svatého otce v Madridu, na konci ceremonie zazněla část Händelova oratoria Mesiáš. Jistě všichni znají:

neděle 4. září 2011

Vivat Papa!

V sobotu nakonec budíček nebyl tak drastický, posunuli ho až na 6:45. Museli jsme se sbalit na přespání pod širákem. Samozřejmě nesměl chybět opalovací krém, pokrývka hlavy a co nejvíc pití. Prožili jsme poslední českou mši a mohli jsme se vydat na letiště Quatro vientos, kde bylo vyvrcholení celého setkání. Ještě jsme si teda vyzvedli balíčky s jídlem, o jejichž obsahu se raději nebudu zmiňovat, stačí si najít zmínku o jídle na předprogramu. Po jídle už jsme opravdu vyrazili. Navigátor Kája naplánoval varianty tras „A“ - metrem, „B1“ - pěšky přes město a „B2“ - pěšky přes nějaké parčíky. Protože dav mířil ve směru B2, přidali jsme se. Cesta byla dlouhá, klikatá, nejdřív přírodou, později uličkami rozpáleného města, postupně se přidávaly davy všech možných cizinců. Po cestě jsme vypili téměř všechnu vodu, co jsme měli. Však jsme značnou část cesty zpívali, to potom rychle vyschne v krku. Čím jsme šli déle, tím častější byly přestávky. A nakonec jsme opravdu došli až na letiště. U vstupních bran nás důkladně zkontrolovali a když zjistili, že asi nebudeme teroristi, pustili nás dál. Bylo moc pěkné jít tu cestu jako pouť. Ale většina účastníků se na letiště přesunula městskou dopravou, a tak už bylo na letišti docela plno. Když jsme našli vstup do našeho sektoru, nikdo nás nechtěl pustit. Naše skupina čítala patnáct lidí a při pohledu do sektoru bylo jasné, že rozhodně nebudeme u sebe. Museli jsme se rozdělit na trojice nebo čtveřice a potom nás konečně pustili. Já jsem se ocitla ve společnosti Monči a Káji. Začali jsme hledat nějaké místečko na spaní. Opravdu místečko, o místě se v tuto chvíli nedalo uvažovat. Nikdo nás nechtěl pustit, všude bylo plno, všichni drželi někomu místo. Nakonec jsme narazili na Italy, kteří byli roztažení tři na prostoru tak pro pět lidí. Vůbec nedokázali pochopit, že my si ani nemáme kam roztáhnout karimatku. Byli docela nepříjemní, ale nakonec ustoupili a my jsme pro nás tři získali krásná dvě místa! Protože nám docházely zásoby vody, Monča s Kájou šli doplnit prázdné lahve. Čekala jsem na tom pražícím slunci. Bylo to docela namáhavé. Chvílemi jsem myslela, že se složím. Ani pokrývka hlavy a deštník moc nepomohly. Hlavně pořád pít... Četla jsem si. Uběhla hodina...dvě...skoro už tři, když se vrátili s vodou. Čekali na ni dvě hodiny a pak ještě půl hodiny na záchod. Už jsem o ně měla docela strach. Chvílemi jsme si zahrávali s představou, že to tady nevydržíme a že utečeme, vloupáme se do českého centra a přespíme tam...Ale když už jsme tady, byla by škoda aspoň nepočkat na příjezd svatého otce. Rozhodli jsme se, že se rozhodneme po vigílii. Už jsme měli docela hlad, tak hned po příjezdu papeže jsme s Kájou šli pro jídlo. Sotva jsme vylezli ven, začaly kolem létat nádherné blesky; teda, byly by nádherné, kdybych byla někde pod střechou a nemusela spát pod širákem. Ve frontě na baličky se spustil déšť. V tu chvíli jsem si říkala, že jestli někdy nechápu Boží vůli, tak právě teď...ale určitě to svůj význam mělo... Posbírali jsme krabice od jídla a ve větších skupinkách jsme se nahrnuli k sobě a obskládali krabicemi. Nakonec jsme dopadli ještě dobře. Když jsme se vrátili, Monča byla úplně promoklá. Kája vytáhl svou obří pláštěnku a Monču i se všemi věci pod ni přikryl. To zrovna probíhala adorace. Bohužel jsem ji nedokázala prožít tak nějak pořádně. Po adoraci jsme opustili naši myšlenku o odchodu a poskládali se na ty naše dvě karimatky a spali...asi...měla jsem pocit, že jsem pořád vzhůru...

Ráno jsme si s Mončou vystály víc jak hodinovou frontu na záchody a vrátily se akorát na mši. Povedlo se nám najít texty ke mši, takže jsme celkem i věděli, o co jde. Ale bylo to takové roztržité. Hodně lidí se moc nechovalo jak na mši. Hodně jich už odcházelo. My jsme chtěli jít po přijímaní, ale nedostalo se na nás. Včerejší bouřka nějak znemožnila, aby mohli přijmout všichni. Tak jsme se se skončením mše sbalili a zvedli k odchodu. Šli jsme s davem na zastávku metra, kde jsme čekali jen asi 45 minut :-) Těšili jsme se, že přijdeme mezi prvními na ubytovnu, osprchujeme se,... A přišli jsme mezi prvními. Ale tělocvična byla zavřená. Tak jsme se usadili před ní, najedli jsme se, já jsem se chvíli prospala..a ten čas celkem utekl. Ale ta fronta do sprch! Takovou jsem ještě nezažila. Naštěstí se na všechny dostalo, a tak jsme mohli nasednout do autobusu čistí a voňaví. Když jsme už všichni byli sbaleni, zavolal Pepa, vedoucí autobusu, koordinátorovi, který měl poslat náš bus. V osm hodin jsme všichni byli připraveni venku, všechny ostatní autobusy už odjížděly a náš nikde. Po deváté jsme zjistili, že koordinátor zapomněl náš autobus poslat. Tak jsme ještě vytáhli kytaru a výborně si zazpívali české odrhovačky se Španěly – ti byli nadšení :-) A pak už přijel autobus, takže – sbohem, Madride!

sobota 3. září 2011

Johann Pachelbel: Kánon v D dur

Co mě v Madridu zaujalo, bylo množství živé hudby v metru. Ale vůbec se to nepodobalo tomu, co slýcháme například v Brně v podchodu u nádraží. Žádné pochybné existence s rozladěnými kytarami a falešným zpěvem.
Vždycky mě povzbudilo, když jsme ráno jeli na program a celou zastávkou, na které jsme přestupovali, zněly barokní houslové skladby. Na jiné zastávce jsme každý den potkali trumpetistu. A někde se zase rozléhal zvuk elektrické kytaru a k tomu zpěv - vůbec ne špatný!
Zastávky tím byly charakteristické. Když jsme velkou část dní strávili přemisťováním se na programy, už jsme ani moc neměli přehled, na které stanici to vlastně jsme. Ale najednou - ááá, housle, baroko - no jo, tady to známe :-)
Právě barokní Kánon v D dur od Johanna Pachelbela jsme slýchali asi nejčastěji. Určitě ho budete znát. Minimálně vydržte do 1:21, tam začíná nejznámější část

pátek 2. září 2011

Pravidelná strava, pravidelný spánek

Ve středu už jsem si svůj čas ráno zorganizovala líp a také vydávání snídaní bylo míň chaotické. Ráno byl vždycky český duchovní program. Modlitba, svědectví, slovo na den, katecheze, mše a skupinky. Katechezi měl vždy jeden z českých biskupů na téma celého setkání. Středeční katecheze se týkala úryvku „pevně se držte víry“ a mluvil Pavel Posád. Teď budu psát pouze „světské zážitky“ a v posledním článku z Madridu se vrátím k myšlenkám, které mě během setkání zaujaly. Druhý den už se trochu rozjely skupinky. Postupně se k nám přidávali lidé, kteří s námi nejeli v autobuse. Zrovna ti diskutovali téměř nejvíc. I když bylo vidět, že nejsme jako skupinka tak stmeleni a že se pořádně neznáme, jak třeba další skupinka z našeho autobusu, kterou tvořila skoro jen rada VKH.
Odpoledne jsme strávili ve stejné sestavě jako včera a ještě jsme přibrali Lidušku. Rozhodli jsme se vyřešit oběd co nejrychleji a dnes určitě stihnout Michaela Westa. Namířili jsme tedy do McDonaldu. Mimochodem, já jsem tam jedla poprvé v životě a nebyla jsem sama :-) Utíkali jsme (metrem) ke kongresové hale, kde však už dlouho před čtvrtou hodinou, kdy měla přednáška začít, byla beznadějná fronta. Čekali jsme do čtvrt na pět a pak jsme přehodnotili časový plán: pojedeme na pět hodin na muzikál. Opět do metra, přesednout z růžové trasy na červenou...ale smůla, nějaký špunt, do červené nechtějí pouštět...Tak muzikál nestihneme. Opět pohled do programu. O půl šesté je vystoupení valašského souboru Dúbrava. Takže máme jasno. Zastávku metra víme, tam už to nějak najdeme. Při výstupu jsme potkali spoustu známých Čechů. Nikdo však přesně nevěděl, kde to je a nikdo to nemohl najít. Už bylo pět minut před půl a my jsme bezradně bloudili. Najednou se vynořila skupina Čechů, kteří snad věděli, kam jdou. A skutečně nás tam zavedli. Vystoupení jsme stihli téměř celé. Bylo to pěkné. Česká kultura má něco do sebe. A krásný byl pohled na cizince tančící polku :-)
Následoval přesun do města. Bohužel jsme se nemohli vyfotit s medvědem na náměstí Puerta del Sol, protože tam zrovna byla demonstrace proti nám. To by nebylo nejbezpečnější. Tak jsme aspoň prošli, co šlo, nakoupili pohledy a šli do nějakého kostela na adoraci. A čas letěl. Nikdo z nás netuší, jak jsme tam byli dlouho, ale každopádně to všem dost sedlo :-) Chtěli jsme stihnout koncert africké hudby, tak byl nejvyšší čas hledat večeři. Oblíbili jsme si zastávku metra Quatro caminos (říkali jsme tomu Čtyři kamarádi, avšak po příjezdů domů jsem zjistila, že to znamená Čtyři cesty). Tam jsme našli téměř prázdnou restauraci, která vypadala docela luxusně. Trochu jsme se toho zalekli, ale vlezli jsme tam. Posadili nás k bíle prostřenému stolu se skleničkami na stopkách. A jídlo bylo taky luxusní. Já jsem měla těstoviny (něco mezi špagetami a nudlemi) s drcenými rajčaty a k tomu pěknou porci krásně křupavých kuřecích řízků. Ještě grilovanou zeleninu...mňam :-). A s plnými bříšky na koncert afrického gospelu. Ti černoši mají zpěv v sobě. Tak by běloch nezazpíval. Byl to zážitek. A návrat na ubytování? Opět tři čtvrtě na jednu, držíme se tradice.
Ve čtvrtek jsme po odpoledním programu namířili s naší silnou čtverkou zase na čtyři kamarády. Už jsme tam měli vyhlídnutou restauraci a dnes bylo dokonce volno :-). Jako předkrm jsem měla špagety s rajčatovou omáčkou (ostatní si dali paelu – tradiční jídlo s mořskými plody...neměla jsem odvahu...) a jako druhé rybí filé s kopcem zeleniny a bagetou. Docela jsem si pochutnala. A vydali jsme se do muzea oblékání. Kája s námi dnes asi trochu trpěl, ale slíbily jsme, že se s ním podíváme na stadion Real Madrid. V muzeu byly různé modely, od nejstarší historie až po současnost. Nejvíc nás však zaujala druhá část, která patřila pouze svatebním šatům. Některé byly opravdu krásné, určitě bych si dokázala vybrat. A protože ten den byla dvouhodinová stávka metra, už jsme se neměli jak dostat do města metrem. Využili jsme tedy další způsob dopravy, a to autobus. Zavezl nás do centra, kde jsme ještě hledali poštu, a když jsme nakoupili známky, namířili jsme si to k Plaza de Cibeles, kde mělo být za krátko přivítání svatého otce. Našli jsme si krásné místo na jeho plánované trase, přímo před obrazovkou. Sledovali jsme celou ceremonii a čekali, až projede kolem nás. Ale neprojel. Na poslední chvíli se jeho trasa zkrátila, takže jsme ostrouhali. Ale i na obrazovce to stálo za to. Potom bylo nejhorší prodrat se těmi davy, které byly v okolí Cibeles. Alespoň jsme si po cestě prohlédli krásný park Retiro a do metra jsme se taky dostali bez větších komplikací. Na večeři jsme se rozhodli zkusit Telepizzu. V malé prodejně bylo nechutně dusno a Španělé nebo Italové tam pořád šíleně řvali, až z toho šla hlava kolem. Trochu jsem litovala tu prodavačku. Ale tradičně, chvíli před půlnocí jsme dostali vytoužené jídlo a mohli jsme se o kus dál mimo ten křik najíst, abychom byli v tradiční čas 0:45 na ubytovně. Po cestě se nám ještě naskytl jeden zážitek. Celí mrtví jsme nastoupili do metra a tam nějací Italové měli k mobilu připojený velký reprák a na celý vagon pouštěli taneční hity. Prostě půlnoční diskotéka ve vydýchaném vagonu metra. Jen tak pro představu, venku bylo v tu chvíli 33 stupňů a v tom metru ještě víc. Nechápu, kde brali tu sílu...V pátek jsme si, tentokrát bez Evky, naplánovali návštěvu královského paláce Escorialu, který je asi 40 km od Madridu. Před tím ale ještě musela proběhnout návštěva stadionu Realu Madrid. Jakmile se objevil před námi, Kája se celý rozzářil a hleděl na stadion jak malé dítě, když uvidí vánoční stromeček. Následovalo velké focení a pak už odjezd na Escorial. Využili jsme další dopravní prostředek – vlak. Jeli jsme téměř hodinu, po cestě jsme si snědli oběd, který vyzvedli Kája s Liduškou, protože neměli diskuzní skupinku. Po vystoupení z vlaku jsme chvíli tápali, ale brzy jsme nabrali směr a přes krásný tichý park prošli až k paláci. Tady jsme si opravdu uvědomili, jak krásné je ticho. V Madridu prostě neexistovalo. V metru na ulici, na programu, ani při těch adoracích nebylo úplně ticho. Ale tady...slast pro ucho... Palác je opravdu mohutný, s krásnými zahradami, obrovským nádvořím, s okolními domy v podobném stylu...Vlastně nám ani nevadilo, že kvůli papeži nebyly prohlídky. I z venku to stačilo. Když jsme se vrátili na nádraží, právě z vedlejší koleje odjížděl vlak ve směru Madrid. Ajaj. Podle jízdního řádu jede další za 1h 45 min. Tak si počkáme. Aspoň trochu odpočinku v tom shonu. Ale najednou za půl hodiny minut přijel nějaký vlak, který se tvářil, že jede do Madridu. A taky že jel. Nevšimli jsme si prázdninové výjimky. Je pěkné být zklamána, abych pár minut nato byla potěšena :-) Žádný další program jsme už nestihli. Pouze večeři opět v telepizze. Tentokrát o půl jedné. A podařily se nám dvě příhody s kněžími krátce po sobě. Stáli jsme na konci fronty, když kolem nás prošel dovnitř nějaký starší pán. Kája prohodil „Doufám, že nás ten pán nechce předběhnout...“ Pán byl Čech a na krku měl kněžskou visačku. „Nebojte, jen jdu vyhodit odpadky“...potom ve frontě nás dost sprostě předběhli Libanonci a člověk před námi se s nimi pokoušel dohadovat. Zjistili jsme, že je to Čech, tak jsme se dali do řeči. Různě jsme se bavili, odkud jsme, co studujeme, normálně jsme mu tykali...Pak jsme se zeptali, co on, jestli ještě studuje nebo už pracuje. A on na to „Já jsem farář“. Vtipné :-) No ale řada už byla u konce, tak jsme popadli jídlo, které jsme snědli po cestě v metru. Příchod byl dnes mnohem pozdější...a ráno je budíček naplánován na šest...

čtvrtek 1. září 2011

Banda Dominus: Timbal

V minulém článku jsem si pochvalovala koncert brazilské kapely. A abyste z toho taky něco měli, přidávám i ochutnávku.




středa 31. srpna 2011

Bílá je sluneční záře, vřava a zpocený tváře

Hurá do Madridu! Teda ještě úplně ne. Předcházelo tomu brzké vstávání, balení, nekonečné čekání na autobus a pozdní příjezd na českou mši do Tarragony. Ale tím byly všechny útrapy u konce a my jsme brzy opět seděli v autobuse. A tentokrát to nebyl pouhý dvacetiminutový přesun, ale téměř osmihodinová cesta do vnitrozemí. Myslela jsem si, jak se vyspím. Ale všichni jsme byli plni zážitků, tak jsme si je museli sdělit. Potom nám pustili film. A přece nebudu spát u mého oblíbeného Saturnina! Ale přece jen mě spánek doběhl. Těšila jsem se na část filmu, kdy dojdou k chatě a hledají klíče ve studni. A já jsem to úplně zaspala... Když jsme po určité době zastavili na benzínce, všichni jsme se docela zhrozili. Rozpálená benzínka na rozpálené pláni. Široko daleko téměř žádný stín, vzduch se tím horkem pořádně vlnil. Žádný příjemný vánek od moře. Napadlo mě, že jestli tak bude v Madridu, živá se domů nevrátím. V další části cesty se projevily žurnalistické schopnosti našich dvou vedoucích. Vymysleli Rádio VKH a pořad Studené křeslo. V přední části autobusu, kde bylo volné sedadlo, totiž fungovala klimatizace o něco líp než vzadu. A tak jsme si vyslechli názory na setkání mládeže a Španělsko od různých odborníků. Promluvil psycholog, ornitolog, lingvistka, fyzioterapeutka, nebo taky muzikoložka (že neuhádnete jaká :-)) Na řadu přišly i modlitby a těsně před Madridem se k nám dozadu dostalo kvalitní dívčí čtení – časopis In!, ze kterého velmi poutavě předčítala medička Eva. Fotoromány v jejím podání opravdu stály za to. A najednou jsme zastavili před naší tělocvičnou v Madridu. To nám to uteklo...
Tělocvična byla stejně jako v Reus rozdělena na dívčí a chlapeckou část. Ale byla mnohem menší. Ti, kteří už tam byli, se pěkně roztáhli, nikdo to moc neorganizoval. Tak jsme musely jít tam, kde bylo místo a nebyly jsme pohromadě všechny holky z autobusu. To způsobilo, že s některými jsem se třeba dva dny vůbec neviděla. Mé první pocity z tělocvičny byly plné zoufalství. Bylo devět hodin, měla jsem hlad a netušila jsem, jestli se ke mně dostane ještě nějaké jídlo, záchodů bylo žalostně málo a tři ze čtyř byly ucpané, ve sprchách nedýchatelno a ještě k tomu kamarádky rozházené po celé tělocvičně. Dostali jsme batohy poutníka s kartičkami na metro, stravenkami, knížečkami s programem (mimochodem celé ve španělštině)...a po desáté jsme se konečně vydali na večeři. Stravování bylo zařízeno tak, že za stravenky jsme se mohli najíst v restauraci označené logem SDM. Jen šlo o to nějakou najít, počkat si ve frontě a domluvit se s obsluhou, která často neuměla jinak než španělsky. Tak jsme se něco před půlnocí dočkali krásných hamburgrů s hranolkami a Colou. Docela pozdní čas na večeři...
V úterý byl budíček v sedm. Říkám si, co tak brzy, když stačí vyjít po půl deváté. Jenže... „vedoucí skupinek si půjdou pro snídani pro všechny ze své skupinky“ a já, protože jsem byla vedoucí, musela jsem se zhostit svého úkolu. Převléct, sbalit se na celý den, nasadit čočky, postavit se do naprosto chaotické fronty, čekat než začnou vydávat snídani, vystát si frontu, najít všechny členy své skupinky, abych jim předala snídani...a odejít z tělocvičny, abych stihla program. Návštěva koupelny se do toho nevlezla. Jestli jste mě nikdy neviděli protivnou a mrzutou, v tu chvíli jste měli jedinečnou šanci. Začátek českého programu byl zvláštní. Nejvíc mě dostali dva podivní lidé s obřími „batohy“ na zádech, kteří něco mleli do mikrofonu. Reprobedny byly jen vpředu, takže moc nevím, co konkrétně říkali. Každopádně působili docela trapně a většina mladých se je snažila vypískat. Pak už katecheze, diskuzní skupinky (takové dost rozjezdové, zatím jsme moc nediskutovali) a potom hledání někoho, s kým bych šla na program. Ale nikde nikdo. Netušila jsem, jestli ostatní skupinky už skončily nebo ještě někde diskutují. Najednou jsem uviděla sombréro, aneb medika Káju z našeho autobusu se svou nepřehlédnutelnou pokrývkou hlavy. Zjistila jsem, že ještě má diskuzní skupinku se zdravotníky, ale rozhodla jsem se na ně počkat a mezitím prozkoumat systém stravování a mapku s restauracemi. A tak jsem se po chvíli připojila ke zdravotníkům a jeli jsme přímo do centra města na oběd. To však nebyl dobrý nápad. Všude samé fronty, z několika restaurací nás poslali pryč, nakonec jsme zakotvili u Wok to walk, kde jsme si vystáli více jak hodinovou řadu na nudle. Chtěli jsme na přednášku Michaela Westa, ale nestihli jsme ji. Postěžovala jsem si, že s takovou nic nestihnem. Trochu mě uklidnila odpověď kněze, který tam stál s námi „Prosím tě, co bys chtěla? Mělas modlitbu, katechezi, skupinky, teď se najíš, stihneš koncert, večer mši, to máš minimálně pět aktivit za den! V Kolíně nad Rýnem to nebylo jiné!“ Tak jo, beru to. Žádné stresy...Když jsme ve čtyři doobědvali, oddělili jsme se s Kájou a Evkou od ostatních a jeli hledat koncert Brazilců, který byl avizován na čtyřech zastávkách metra. Ještě trefit tu správnou. Na druhý pokus se nám to povedlo a dokonce se ještě zvučili. A koncert byl výborný. Skvělé latinskoamerické rytmy. Kdyby nebylo takové vedro, hned bych si zaskákala...
Po koncertě jsme ještě stihli projít část města. Navštívili jsme katedrálu a viděli palác Real. Zahrady pod ním byly zavřeny, ale stejně bychom to nestihli. Na devět jsme chtěli na mši v českém centru. Ta končila o půl jedenácté a pořád bylo šílené vedro. Teď ještě najít nějaké jídlo. Blízká telepizza byla beznadějně plná, vydali jsme se tedy dolů po ulici. Narazili jsme na úplně prázdnou restauraci. Číšník se s námi vůbec nebavil, usadil nás a mlel španělsky. Naštěstí tam bylo víc Čechů, kteří nám vysvětlili, co máme na výběr. Objednali jsme si vepřové s bramborami. Asi po čtvrthodině přišel čísník s tím, že vepřové už není. Tak jsme si dali omeletu. Španělé mají zvláštní stravovací zvyky. Omeleta byla šíleně velká, řekla bych minimálně tři vajíčka a k tomu nic. Žádné pečivo... Ačkoli byla ochucená výborně, o půlnoci jsem to prostě nezvládla sníst celé...
Byli jsme celkem nervózní z toho, že nestihneme být v tělocvičně do půlnoci. Naštěstí půlnoc byla jen takový strašák, ale ve skutečnosti zavírali mnohem později. Přede mnou krásná vidina pěti hodin spánku. Tak tedy dobrou noc...

úterý 30. srpna 2011

Alegría

Jedna z věcí, které jsem si na SDM uvědomila je, že není nad české mše. Nebo aspoň anglické. Prostě když rozumím tomu, co se zrovna děje, když vím, o čem jsou čtení. Ono se to nedá nějak moc prožít, když jenom tak podle toho, co dělá kněz, vstávám, sedám, odpovídám po paměti česky na věty, kterým vlastně vůbec nerozumím.
A druhá věc je vhodnost hudby. Za tu řádku let, co mám tak nějak na starost výběr písní na mše, jsem celkem vycepovaná, abych vybírala písně adekvátní k liturgii. No a Španělé to vnímají asi úplně jinak, což mi dost vadilo. Ale o tom ještě bude samostatný článek...
Píseň, kterou dávám jako tip, zrovna byla zasazena docela vhodně - na závěr mše, kdy se hodí něco svižného. Akorát během předprogramu byla zařazena na mších tři dny po sobě. Ještě hrála v průběhu dní běžně na ulicích. A byla mnohem vlezlejší než oficiální hymna setkání, takže ke konci předprogramu už mi trochu lezla na nervy. Teď už na ni vzpomínám celkem v dobrém :-)

pondělí 29. srpna 2011

Maňana

A jsme ve Španělsku. Kolem poledne jsme dojeli do městečka Reus, kde jsme měli být ubytovaní. A že nás ještě nepustí do tělocvičny, prý ještě není úplně připravená. Však máme čas. Na to se ve Španělsku používá takové kouzelné slovíčko - Mañana (vyslovuj maňana). Sice to znamená zítra nebo ráno, ale používá se mnohem častěji. Něco není? A bude to? - Maňana. Tak jsme se tam časem opravdu dostali. Jak jsme se ubytovali, opět jsme nasedli do autobusu a jeli do diecézního města Tarragony, kde byla druhá část české výpravy. Tam nám ukázali české centrum a potom hurá k moři. A stálo to za to. Zatím jsem byla jen u moře v Chorvatsku. Tam jsem většinu času trávila sledováním podmořského života. Za to tady byla pláž písečná, bez jakýchkoli skal, a moře mnohem divočejší než v Chorvatsku. Tady nemělo cenu pokoušet se o plavání. Prostě si počkat na vlnu, skočit, svézt se na ní...a tak pořád dokola, celé odpoledne. Večer jsme ještě stihli mši a zahájení v českém centru.

Ve čtvrtek jsme opět jeli do Tarragony. Celý den jsme mohli zdarma navštívit různá muzea nebo historické objekty. Prošli jsme kolem několika pomníků, na hlavní ulici (něco jako Václavák) jsme si prohlédli plno stánků, avšak marně jsme hledali stánek se slaměnými klobouky :-(. Navštívili jsme pár budov z období starověkého Říma, katedrálu, Carefour, okolí amfiteátru a zakončili jsme to na pláži naší milované. Večer jsme měli dostat první jídlo. Ale maňana, dostaneme až snídani. Tak snad už to bude pravda...

V pátek jsme nikam nejeli, celý den patřil prohlídce městečka Reus. Trochu jsem záviděla těm, kteří byli v Tarragoně. Mohli strávit další den u moře. A my ne. A navíc jsme ztratili plno času dojížděním. Zatímco my jsme v předchozích dnech po ukončení programu půl hodiny šli na autobus, půl hodiny čekali, až se do nějakého vejdeme a další téměř půl hodiny jeli do Reus, ti v Tarragoně mohli zakusit atmosféru večerních uliček města. Já mám večerní a noční procházky moc ráda... Ale zpět k pátku. Až dosud jsme poznali jen okraj města. V centru jsme zjistili, že Reus je opravdu krásné městečko a že vlastně můžeme být rádi, že jsme tu. Je to totiž rodné město architekta Gaudího (navrhl chrám Sagrada Família v Barceloně). A právě jeho muzeum, které jsme navštívili, mě docela uchvátilo. Večer jsme se setkali s prvními protesty proti světovým dnům mládeže. Když jsme šli na mši, před kostelem stála skupinka lidí s maskami čertů a satanistickými přívěšky a kolem nich bylo mnoho policistů. No, moc dobrý pocit jsem neměla. Mše byla mezinárodní (pro Čechy, Belgičany a Ekvádorce) a byla taková...no...prostě strašná...na to, že se střídaly jednotlivé jazyky, čeština byla dost opomíjená. A když už zaznělo čtení v češtině, všichni jsme si klepali na čelo, kde vyhrabali cosi jako staročeštinu. No prostě jsme tomu ani sami nerozuměli...A k hudbě se ještě vyjádřím v písničkovém tipu... Po mši bylo představení jednotlivých národů. Ekvádorci měli své vystoupení dobře připravené. Ale Češi a Belgičani - docela trapas. Spíš vaření z vody. Aspoň si cizinci s nadšením zatančili polku...

Jo a v pátek jsme měli vytoužený příděl jídla. Snídaně byla příjemná – jedna houska s marmeládou, jedna s Nutellou, k tomu džus a voda. Ale ta další jídla...nikdy jsem si nemyslela, že bych byla nějak vybíravá. Ale sladká bageta se syrovým masem, rajčatový protlak „gaspáčo“, divná pomazánka s trefným názvem hummus nebo tuňákový salát se zeleninou...no mají ti Španělé zvláštní chutě...a nejhorší, že v dalších dnech jsme nedostali nic moc jiného :-/

V sobotu jsme se vydali na vytoužený výlet do Barcelony. Až dosud jsme v Reus a Tarragoně potkávali samé Čechy, až nás to trochu štvalo. Ale tady nám tak trochu začínalo docházet, že jedeme na světové setkání. Na ranní mši bylo asi 50 000 lidí z různých národů. To už je tak velikost skautského jamboree. A poprvé jsme se setkali s dlouhou frontou. Mým snem bylo už pěkných pár let podívat se do chrámu Sagrada Família. A teď se mi to vyplnilo. Fronta vedla kolem celého kostela, ale ta hodina čekání opravdu stála za to. Je to opravdu veledílo. Na obrázcích (které mě už tak uchvátily) to nevypadá zdaleka tak velkolepě jak ve skutečnosti. Fronta nás trochu unavila, a tak jsme se vydali do parku. Nějak jsme nenašli Gaudího park, a tak jsme jeli metrem až na konec města do nějakého jiného. Tam jsme si dali po několika dnech první teplé jídlo – pizzu. Na to, že to byla obyčejná Margherita, byla úžasná – takovou hromadu sýra v Česku nedostanete! Jak jsme doodpočívali, nasedli jsme opět na metro, kterým jsme jeli asi 40 minut (a mysleli si, jak dlouhou dobu jsme tam strávili!) a jeli jsme na koncert pro účastníky SDM. Hrály kapely Gen Rosso a nějaký revival U2. Přišlo mi to trochu slabé, hlavně Gen Rosso. Raději bych si ještě pořádně prošla Barcelonu. Bohužel nebyl poblíž nikdo, kdo by šel se mnou...

V neděli nás čekala opět Tarragona. Pojali jsme to hodně odpočinkově. Na katechezi v kongresovém sále s pohodlnými křesly všichni do jednoho usnuli O:-), z následujícího koncertu jsem kvůli frontě na záchod stihla 2 poslední písně. A po návštěvě muzea Bible (jejíž organizace byla naprosto chaotická - maňana) jsme zakotvili v parku a až do večera se z něj nehnuli. Večer proběhla závěrečná mše v aréně, kde běžně probíhají býčí zápasy. Z ní jsme ale museli odejít dřív, aby řidiči dodrželi dobu nutnou k odpočinku před dlouhou cestou do Madridu. A tak jsme měli alespoň čas se družit s VKH Brno. No a bylo to náročné. Zkuste se družit Moraváci s Moraváky. Těch lahviček s čirou tekutinou tam kolovalo docela dost. A i když jsem si trochu stěžovala, že moc nespíme, nebyla bych to já , kdybych neodcházela s posledními kolem třetí hodiny...ale když je ta poslední noc v Reus...