Jaké je to být principálem cirkusu? Ochočit si lva, učit opice žonglovat nebo se dívat, jak kamarád chodí po laně v šílené výšce...to nevím. Každopádně v Šťastném cirkusu nemám ani lva, opice, ani provazochodce. Pouze tři kluky s kytarami.
Před necelými dvěma lety nastal ve skautském středisku velký kytarový boom. Morty s Luďou se rozhodli, že si spolu občas něco zahrají. A já jsem se jim do toho za čas vnutila s klávesami. Nakonec jsme přibrali ještě Božu (Vojtu) s baskytarou. První půlrok jsme tomu říkali zpívánky. Bylo to spíš nepravidelné než pravidelné, hráli jsme Nohavicu, Kluse, Jarrety, všichni se snažili ze svých nástrojů vyždímat co nejvíce a byl z toho pěkný chaos. V září loňského roku jsme se rozhodli povýšit zpívánky na kapelu a pořídit si trochu ozvučení.
Taky jsme museli vymyslet název. První návrh Lucka a její tygři jsem rázně zavrhla. Barvy Lucky se mi líbily, ale taková skupina už kdysi existovala. Potom Lucky Bar, to ale silně evokovalo jeden vyškovský pajzl a nakonec Lucky Circus. A to se ujalo. Tak mám tedy cirkus :-)
Kluci časem začali tvořit vlastní písničky, něco přežilo, něco bylo zavrženo, něco překopáno. Tak teď máme čtyři použitelné. A s tím se už dá udělat trochu srandy. A když už je kapela a má co hrát, tak proč se s tím nepochlubit? V září Lucky Circus bez Lucky hrál na jedné oslavě narozenin a vzniklo takové nadšení, že jsme začali plánovat vlastní koncert. Bylo těžké se sejít všichni, prožili jsme pár úskalí, chvíli to vypadalo, že už domluvený koncert padne. Nakonec ale všechno vyšlo a my jsme měli den před koncertem.
Na zkoušce, dá se říct generální, vypluly na povrch některé zásadní nedostatky. Někde se prostě vždycky ta chybička (co chybička, naprosto zásadní chyba) musí vloudit! Ale repertoár už jsme neměnili. Po zkoušce jsme ještě zajeli do klubu, kde bude koncert. A já jsem jela autem. A parkovala. A nevšimla si naprosto neviditelného obrubníku (ani kluci si ho nevšimli). No a pneumatika utrpěla tržnou ránu. O něco později, když tři kluci dřepěli kolem pneumatiky a vyměňovali ji, jsem se zařekla, že nikdy nebudu emancipovaná. Zvládla jsem držet a podávat šroubky :-)
Ale už tu byla sobota, úplně poslední zkouška, já ráno téměř bez hlasu (do večera se naštěstí objevil), převážení nástrojů a aparatury, zvučení, řešení malinkatého prostoru...Před námi Angličan Nick Stuart Bain hrající s kytarou světové hity a pak už my. V klubu jsem si připadala trochu staře, protože byl skoro plný gympláků. Ale bylo vidět, že si to užívají a ten kotel, který vytvořili, mi hodně zvedl sebevědomí. Když jsme zvládli dvě do té doby nezvladatelné písně, už to všechno šlo naprosto v pohodě a užívali jsme si to s ostatními. Mikrofon, to je moje :-)
Po koncertě za mnou přišel nějaký opilý „zjev“, měl se ke mě a říkal, jak dobře hraju a zpívám a ať ty kluky vyměním. Tak to v žádném případě. Když jsem byla v pubertálním věku, snažila jsem se sbalit někoho kytarou a zpěvem. No teď vím, že to jde, ale je to dost pochybné...
A ještě jeden zážitek, takový trochu tragikomický. Když jsem si přišla sednout za skauty ve věku 15-18 let, jeden z nich mi povídá „přisedni si, Luci, pojď mezi nás omládnout!“ Takže tak :-)
Po nás hráli Maggots, čtyři třeťáci z gymplu, kterým vlastně vděčíme za publikum. A šlo jim to.
A i když to s naší kapelou do budoucna vypadá všelijak, v nadšení z odehraného koncertu jsme se rozhodli zkusit štěstí na soutěží skautských kapel v Brně. Tak na konci ledna můžete držet pěsti!
